Daniel: 7

Únor byl šedý a bez sněhu. Daniel seděl za kasou a markoval nákup muži, který si 

zboží skládal na pult přesně v pořadí, v jakém ho chtěl potom vracet do tašky. Nejdřív 

jogurty, potom mléko, chleba a nakonec salám. Daniel všechno načetl, oznámil částku 

a čekal, až muž přerovná obsah peněženky tak, aby mohl zaplatit co nejpřesněji.

Dveře zacinkaly a dovnitř vešla paní Zrnková se synem. Hương ji pozdravila ještě 

ze zásobovacího prostoru a za chvíli už spolu stály u pečiva a mluvily o počasí, o dlouhém 

únoru a něčem, co se řešilo ve městě. Daniel rozhovor nevnímal. Vydal zákazníkovi 

drobné, zasunul účtenku do koše pod pultem a teprve potom si všiml, že Zrnkové syn stojí 

u lednice s nápoji a místo na etikety se dívá na něj.

Daniel ho vídal už dřív, většinou s matkou. Teď si poprvé uvědomil, jak je mladý. 

Nebyl dítě, ale mladý dost na to, aby Danielovi automaticky naskočila otázka, kolik mu 

vlastně je. Kluk uhnul očima a vytáhl z lednice láhev, kterou si ani neprohlédl. Po chvíli ji 

zase vrátil.

Paní Zrnková přinesla k pultu pečivo, mléko a kus uzeniny. Hương se pustila do krá

jení a její syn zůstal stát vedle ní s prázdnýma rukama.

„Můžu prosím na záchod?“ zeptal se.

Hương se otočila na Daniela. „Ukážeš mu?“

„Jo.“

Daniel vyšel zpoza pokladny a mladík se vydal za ním. Záchod byl v zázemí, za krát

kou chodbou oddělenou od prodejny dveřmi. Daniel na ně ukázal.

„Tady.“

„Díky.“

„Prosím.“

Otočil se zpátky k obchodu.

„Hele.“

Daniel se zastavil.

Mladík pořád stál u dveří. Už se nedíval tím neurčitým způsobem jako před regálem. 

Díval se přímo na něj.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Daniel.

„Jakub.“

„Kolik ti je, Jakube?“

Jakub nakrčil čelo. „Devatenáct. Proč?“

„Jen se ptám.“

„Aha.“

Daniel čekal, že tím rozhovor skončí. Jakub ale neotevřel dveře na záchod. Místo toho 

udělal dva kroky zpátky k němu a chytil ho lehce za rukáv svetru.

„Co?“ zeptal se Daniel.

Jakub se k němu naklonil a políbil ho.

Daniel měl dost času uhnout. Neudělal to.

První polibek byl krátký. Jakub se odtáhl jen tolik, aby se mohl podívat, jestli Daniel 

nezměnil názor. Daniel ho chytil za bok a přitáhl zpátky. Za dveřmi dál fungoval obchod. 

Pípla kasa, Hương něco řekla paní Zrnkové a zvenku zacinkal zvonek u vstupu. Právě ta 

blízkost dělala celou situaci zároveň hloupou a vzrušující.

Jakub byl nervózní. Daniel to poznal podle rukou, které se chvíli nemohly rozhodnout, 

kam patří, a podle toho, jak se při každém hlasitějším zvuku z prodejny na okamžik 

zarazil. Daniel měl několik příležitostí říct, že tohle místo je naprosto debilní nápad. Ani 

jednu nevyužil.

Přesunuli se o pár kroků dál, kde chodba pokračovala kolem skladu. Z nedovřeného 

okna táhl studený vzduch. Daniel měl záda u zdi a Jakub stál těsně u něj. Když se z obcho

du ozval smích paní Zrnkové, oba se na chvíli zastavili a podívali ke dveřím.

„Měli bysme—“ začal Daniel.

Jakub ho znovu políbil.

Daniel větu nedokončil.

O několik minut později zaslechli kroky.

Tentokrát už nebyly v obchodě.

„Jakube?“ ozvala se paní Zrnková z chodby.

Jakub od Daniela odskočil. Daniel si stáhl svetr a sáhl ke kalhotám právě ve chvíli, kdy 

se dveře otevřely.

Paní Zrnková zůstala stát na prahu.

Nikdo několik vteřin nic neřekl.

Jakub měl bundu rozepnutou, vlasy rozcuchané a stál tak blízko Daniela, že nebylo 

potřeba nic vysvětlovat. Daniel si uvědomil, že má svetr stále vyhrnutý na jedné straně, 

a stáhl ho dolů.

„Mami,“ řekl Jakub.

Paní Zrnková se podívala nejdřív na něj, potom na Daniela.

„Pojď ven.“

„Počkej.“

„Jakube. Ven.“

„Je mi devatenáct.“

„To teď neřeším.“

„Ale já jo.“

Paní Zrnková se otočila a šla zpátky do obchodu. Jakub se podíval na Daniela, rychle 

si zapnul bundu a vydal se za ní. Daniel zůstal stát ještě pár vteřin. Přes dveře slyšel 

zvýšený hlas paní Zrnkové a potom Hương.

Do prdele.

Upravil si oblečení a šel za nimi.

Paní Zrnková stála před pultem. Jakub u dveří. Hương měla v ruce nůž na uzeninu 

a výraz, který Daniel u ní neznal. V obchodě byl ještě jeden zákazník v pracovních kalho

tách a četl etiketu na konzervě.

„Mami, řekni jí to celý,“ řekl Jakub.

„Buď zticha.“

„Nebudu. Já jsem tam šel sám.“

Paní Zrnková k němu otočila hlavu.

Jakub ukázal směrem k Danielovi. „On mě tam nezatáhl. Já jsem chtěl.“

Muž u konzervy zvedl oči.

„Je mi devatenáct,“ pokračoval Jakub. „Aby bylo jasno.“

Hương položila nůž na prkénko a podívala se na Daniela.

„Je to pravda?“

„Jo.“

„On šel za tebou?“

Daniel se podíval na Jakuba. „Šel na záchod. Pak mě políbil.“

Paní Zrnková prudce vydechla. „Jakube.“

„Co? Je to pravda.“

Muž s konzervou přišel k pokladně.

Na několik vteřin jako by se všichni museli dohodnout, že existence zákazníka má 

přednost. Hương přešla za kasu, vzala konzervu a načetla ji.

„Ještě tohle,“ řekl muž a položil vedle ní balíček žvýkaček.

Hương ho namarkovala. „Osmdesát čtyři.“

Muž zaplatil stovkou. Hương mu vrátila drobné.

„Děkuju.“

„Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Dveře zacinkaly a muž odešel.

Paní Zrnková se okamžitě obrátila k synovi. „Jdeme.“

„Mami—“

„Hned.“

Jakub se podíval na Daniela. V obličeji měl stud, vztek a něco, co Daniel neuměl 

rychle přečíst.

„Promiň,“ řekl.

Paní Zrnková už držela dveře.

Jakub odešel za ní.

Zvonek se rozezněl a dveře zapadly.

Hương zůstala za pokladnou a dívala se na Daniela. Vzadu ve skladu něco spadlo 

a za chvíli se objevil Phúc s rozloženým kartonem v ruce.

„Co se stalo?“

Hương se na něj podívala.

„Byl tady syn Zrnkové.“

Phúc čekal.

Hương chvíli hledala slova a potom řekla: „Daniel s ním byl vzadu.“

Otec se podíval na Daniela. „Co vzadu.“

Daniel neměl chuť nechat matku formulovat zbytek.

„Líbali jsme se.“

Phúc přestal skládat karton.

„Kdo?“

„Já a Jakub.“

„Syn Zrnkové?“

„Jo.“

„Tady?“

„Jo.“

„V obchodě?“

„Vzadu.“

„To je obchod.“

Daniel přikývl. „Jo.“

Phúc položil karton na podlahu. Hương se opřela dlaní o pult a pořád se dívala na 

Daniela.

„Ty jsi s muži?“

Daniel k ní otočil hlavu.

„Jo.“

„Jsi gay?“

„Jo.“

Hương neřekla nic. Phúc také ne. Z ulice projelo auto a světlo jeho reflektorů na okam

žik přejelo přes výlohu a regály.

Hương se ozvala první.

„Jak dlouho?“

„Co jak dlouho?“

„Ty víš.“

„Nevím. Prostě jsem gay.“

„A nám jsi nic neřekl.“

Daniel si přejel rukou po obličeji. „Nikdy jsme se o tom nebavili.“

„Já jsem tvoje máma.“

„Vím.“

„Tak proč já nevím?“

Daniel se na ni podíval. „Nevěděl jsem, jak ti to říct.“

„Ale jiní vědí.“

Nebyla to otázka.

Phúc se pohnul od kartonu a začal chodit mezi pultem a zadními dveřmi. Ne rychle, 

ale Daniel znal otce dost dlouho na to, aby poznal, že se něco změnilo. Phúc normálně při 

hovoru stál a dělal jednu věc. Teď nedělal nic.

„Kdo to ví?“ zeptal se.

„Nevím. Kamarádi.“

„Marek?“

Daniel se zarazil.

„Jo.“

Phúc se zastavil. „Marek ví.“

„Jo.“

„On sem chodí.“

„Tati—“

„On sem chodí, zdraví nás, stojí tady. A ví.“

„Co s tím má společnýho Marek?“

„My nevíme. On ví.“

Daniel chvíli mlčel.

Hương řekla tiše: „Mně jsi to nemohl říct?“

„Říkám ti, že jsem nevěděl jak.“

„Teď už víš.“

Dveře se otevřely.

Do obchodu vešla žena s dítětem.

Nikdo se nepohnul první. Potom Hương přešla za pokladnu, jako by uvnitř těla stiskla 

nějaký přepínač.

„Dobrý den.“

„Dobrý den.“

Žena vzala mléko, chleba a dva jogurty. Dítě se zastavilo u sladkostí. Hương mar

kovala. Daniel stál stranou, Phúc u zásobovacího prostoru a všichni tři čekali, až cizí lidé 

zase odejdou.

„Sto čtyřicet dva.“

Žena zaplatila.

„Děkuju, na shledanou.“

„Na shledanou.“

Dítě ještě ve dveřích ukázalo na čokoládu, matka ho vytáhla ven a zvonek znovu 

zacinkal.

Hương položila ruce na pult.

„Paní Zrnková sem chodí deset let.“

Daniel nic neřekl.

„Zná lidi.“

„Mami.“

„Co mám říct, když se budou ptát?“

„Nic.“

„Oni se budou ptát.“

„Tak jim řekni, že je to moje věc.“

Hương se na něj podívala. „Tady se to stalo.“

„Já vím.“

Phúc prudce otočil hlavu. „Právě.“

Daniel se nadechl. „Byla to debilní situace. To beru. Neměl jsem nic dělat tady.“

„Nic dělat?“ zopakoval otec.

„Víš, co myslím.“

„Ne. Řekni.“

„Neměl jsem se s ním líbat v obchodě.“

Phúc se na něj díval.

„A kdyby nebyl obchod?“

Daniel pochopil až po vteřině.

„Co?“

„Kdyby to nebylo tady. Ty spíš s chlapama?“

Hương zavřela oči.

Daniel odpověděl: „Jo.“

Phúc se otočil k oknu.

„Dobře.“

Jenže to dobře nebylo stejné jako jeho běžné dobře.

Chvíli stáli v tichu. Danielovi začínalo být jasné, že hádka o obchod už není jediná 

hádka, kterou vedou. Možná ani hlavní.

„Takový věci u nás ne,“ řekl Phúc.

„Jaký věci?“

„Tohle.“

„Co přesně je tohle?“

Otec se otočil. „Víš.“

„Chci, abys to řekl.“

Hương se vložila mezi ně. „Danieli.“

„Ne. Když mě chce vyhodit za to, že jsem se líbal v obchodě, tak chápu, že je nasranej. 

Jestli je problém, že jsem gay, tak ať řekne, že je problém, že jsem gay.“

Phúc se na něj chvíli díval.

„Já nechci tohle v domě.“

Hương prudce řekla jeho jméno.

Daniel cítil, jak se mu něco v hrudi stáhlo, ale hlas zůstal klidný. „Dobře.“

„Phúc,“ zopakovala Hương.

Otec začal něco říkat vietnamsky. Hương mu odpověděla okamžitě, rychleji a hlasitěji 

než předtím. Daniel znal dost slov, aby věděl, že se hádají o něj, ale nesnažil se skládat 

jednotlivé věty. Phúc ukázal směrem ke schodišti.

Pak přešel zpátky do češtiny.

„Vezmi si věci.“

Daniel se na něj podíval. „Jaký věci?“

„Svoje.“

„Myslíš, že mám jít ven?“

„Myslím pryč.“

Hương udělala krok k němu. „Ne.“

Phúc se na ni ani nepodíval. „Teď tě tady nechci.“

„Dneska?“

„Teď.“

„A zítra?“

Otec sevřel čelist. „Nevím.“

To byla možná první odpověď za celé odpoledne, která zněla opravdu pravdivě.

Hương znovu začala vietnamsky. Phúc jí odpověděl a tentokrát mluvili oba najednou. 

Daniel je chvíli poslouchal a potom přestal.

„Dobře,“ řekl.

Nikdo ho neslyšel nebo na něj nereagoval.

Vyšel po schodech nahoru.

Jeho pokoj vypadal stejně jako ráno. Postel nebyla ustlaná, na stole ležel notebook, 

vedle něj hrnek od kávy a na opěradle židle kalhoty, které tam hodil předešlý večer. Daniel 

vytáhl batoh ze skříně a chvíli s ním stál uprostřed místnosti, protože nevěděl, jestli balí 

na jednu noc, týden nebo napořád.

Začal věcmi, které by potřeboval v každém případě. Nabíječka, notebook, doklady, 

kartáček, spodní prádlo, trička. Pak přidal další svetr, dvoje kalhoty a sáček s léky. Vytáhl 

ze zásuvky několik věcí, které nepotřeboval, a zase je vrátil. Všechno v pokoji mělo 

najednou problém: mohl to nechat tady, pokud neví, kdy se vrátí?

Sedl si na kraj postele a vytáhl telefon.

První ho napadl Marek.

Stačila by jedna zpráva. Daniel skoro jistě věděl, jak by rozhovor proběhl.

— můžu k tobě?

— jo

Jenže nechtěl zůstat v Jablonném. Ne dnes večer. Ne po tom, co paní Zrnková prošla 

obchodem, její syn stál u pokladny a Phúc začal přemýšlet, kdo všechno něco ví. Marek by 

mu otevřel dveře, ale za nimi by pořád bylo stejné město.

Projížděl kontakty, dokud nenarazil na Helenu.

Znal ji roky. Bydlela v Praze.

— Hele. Potřeboval bych se zeptat na věc.

Odpověděla téměř hned.

— jasně co se děje

Daniel se podíval na rozepnutý batoh mezi nohama.

— mohl bych u tebe dneska přespat?

Ani tentokrát nečekal dlouho.

— jo. kdy přijedeš?

— za pár hodin asi

— ok. napiš z cesty

Daniel telefon položil na postel a poprvé od chvíle, kdy vyšel z obchodu, se pořádně 

nadechl.

Za deset minut někdo zaklepal.

Hương vešla, aniž čekala na odpověď. Podívala se na otevřenou skříň a batoh na 

posteli.

„Kam jdeš?“

„K Heleně.“

„Praha?“

„Jo.“

Chvíli mlčela. „Musíš až Praha?“

„Táta řekl, že tady nemám být.“

„On je naštvaný.“

„Já vím.“

„Potřebuje čas.“

Daniel zatáhl zip na malé kapse batohu. „Já potřebuju dneska někde spát.“

Hương přikývla. Přišla blíž a sedla si vedle něj.

„Já tě nevyhazuju.“

Daniel se na ni podíval. „Vím.“

„Fakt to víš?“

„Jo.“

Hương chvíli držela ruce v klíně. „Já jsem naštvaná taky.“

„To vím.“

„Tady v obchodě. Zrnková. Její syn.“

„Já vím.“

„Ale já tě nevyhazuju.“

„Mami, já to chápu.“

Sáhla do kapsy svetru a vytáhla peněženku.

„Ne.“

„Co ne.“

„Peníze nechci.“

„Já se neptám.“

Vytáhla několik bankovek.

„Mám peníze.“

„Kolik?“

Daniel neodpověděl dost rychle.

„Tak vezmi.“

Podala mu je.

„Vrátím ti to.“

„Nemusíš.“

„Vrátím.“

„Tak vrať.“

Daniel bankovky strčil do peněženky.

Hương vstala, ale u dveří se ještě zastavila. „Máš jídlo?“

„Koupím si.“

„Máš doma jídlo.“

„Mami.“

„Co.“

„Mám batoh úplně plnej.“

Podívala se na něj, potom na batoh.

„Tak malý.“

„Ne.“

„Dobře.“

Otevřela dveře.

„Napiš, až budeš u Heleny.“

„Napíšu.“

Hương odešla.

Phúca Daniel při odchodu neviděl. Sešel dolů s batohem na zádech a notebookem 

uvnitř, který při každém kroku lehce tlačil mezi lopatkami. V obchodě byli dva zákazníci. 

Hương stála za kasou a markovala nákup.

Daniel se zastavil u dveří.

Podívala se na něj.

„Napíšu.“

Hương přikývla.

Daniel otevřel dveře.

Zvonek zazvonil úplně stejně jako ráno.

Venku už se stmívalo. Došel na nádraží s předstihem a chvíli stál na peróně, protože 

sedět se mu nechtělo. Když přijel vlak, našel místo u okna, batoh položil mezi nohy a bun

du si nechal na sobě. Telefon zavibroval ještě před odjezdem.

Marek.

— co dneska

Daniel se díval na zprávu několik vteřin.

— doma průser. jedu do prahy

Marek odpověděl téměř okamžitě.

— co se stalo

Daniel napsal:

— pak

— ok

A po chvíli:

— kdybys něco potřeboval napiš

Daniel telefon schoval.

Vlak se rozjel.

Napsal ještě Heleně.

— jsem ve vlaku

— dobrý ozvi se až budeš blíž

— jo

Za oknem ubíhaly domy, zahrady a zadní části pozemků, které Daniel znal celý život 

jen proto, že kolem nich tolikrát projel. Potom přišly stromy, silnice se na chvíli přiblížila 

ke kolejím a zase zmizela. Daniel si opřel hlavu o studené sklo. Vibrace vlaku mu pře

cházely přes spánek až do čelisti.

Po nějaké době zvedl hlavu a podíval se ven.

Jablonné už nebylo vidět.