Min: 11

Mřížka se načítala pomalu. Min pořád seděl v podniku nedaleko Náměstí Republiky, 

kde před chvílí dojedl bramborák, telefon měl přepnutý do úsporného režimu a před sebou 

sklenici s posledním zbytkem vody. Venku už dávno byla tma a podle lidí přicházejících 

ode dveří pořád mrzlo; stačilo sledovat, jak si u stolů třou ruce a nechávají bundy zapnuté 

ještě několik minut. Min projížděl profily bez většího soustředění, palcem posouval foto

grafie obličejů, trupů, prázdných čtverců a lidí, kteří se podle všeho rozhodli, že nejbez

pečnější způsob seznamování je neukázat vůbec nic. U jednoho muže v kšiltovce si otevřel 

profil jen proto, aby zjistil, že na všech čtyřech fotografiích má kšilt stejně nízko. Zavřel ho 

a posunul mřížku dál.

O několik políček později se vrátil prstem zpátky.

BÍLÝ ANDĚL.

Muž na fotografii měl oholenou hlavu, silnější čelist, tmavé obočí a obyčejnou tmavou 

mikinu bez nápisu. Fotka byla pořízená venku za zataženého dne a nebyla na ní snaha 

vypadat o deset let mladší nebo o dvacet procent hladší. Profil uváděl třicet osm let a vzdá

lenost něco přes dvě stě metrů. Žádný popis. Druhá fotografie byla ještě méně užitečná: 

sklenice piva na stole, kus dřevěné lavice a rozostřená světla podniku v pozadí. Min se 

vrátil k první fotce. Chlap se mu líbil. Název profilu podstatně míň.

Napsal mu:

— nazdar. ten nick.

Telefon položil na stůl a chvíli sledoval ulici za oknem. Odpověď přišla až po několika 

minutách.

— co je s ním

Min si přitáhl mobil blíž.

— prostě mě zajímá kdo si dobrovolně napíše bílý anděl

— já

— to vidím

— je to ze srandy

— jaký

Chvíli se nic nedělo.

— byla nuda

Min se pousmál. To byla odpověď, která ho neurazila ani nijak zvlášť neohromila, 

ale aspoň se nesnažila být lepší, než byla. Napsal jen ok. Za chvíli se druhý muž zeptal, 

jak se jmenuje on. Min napsal svoje jméno a dostal zpátky jediné slovo.

— Nico.

Min si jméno přečetl ještě jednou, potom otevřel profil a znovu se podíval na oholenou 

hlavu a tmavou mikinu. Nic dalšího se z toho nedalo vytěžit. Poslal Nicovi vlastní foto

grafii, kterou měl v telefonu už delší dobu, obyčejný snímek venku, kde mu bylo dobře 

vidět do obličeje a knír zabíral přesně tolik prostoru, kolik měl.

— pěknej knír

— to mi říkají

— je to pravda

Min napsal dobře.

— jen dobře?

— moc si nevěř

Tentokrát se zasmál nahlas a žena u vedlejšího stolu se na něj krátce podívala. Min jí 

pohled neopětoval. Na displeji se zároveň objevilo upozornění, že baterie spadla na deset 

procent. Rozhlédl se po podniku a všiml si volné stoličky u zdi, pod kterou byla zásuvka. 

Přesedl si, vytáhl nabíječku a objednal další vodu, aby aspoň sám před sebou mohl tvrdit, 

že si nekoupil hodinu u elektrické sítě.

Když telefon zapojil, čekala na něj další zpráva. Nico se zeptal, co dělá. Min mu 

napsal, že sedí v hospodě po celém dni na natáčení. Následovala očekávatelná otázka, 

jestli je herec, a Min odpověděl, že komparz a že ten rozdíl považuje za důležitý. Nico se 

zeptal, jestli byl v kostýmu. Když zjistil, že Min strávil skoro celý den venku v plášti, 

napsal:

— to jsi magor

Min odpověděl:

— potřebuju peníze

Tentokrát se zpráva nevrátila okamžitě. Tečky se objevily, zmizely a po chvíli přišlo 

jen:

— to chápu

Min se napil vody. Nevěděl, jestli Nico opravdu chápe něco konkrétního, nebo jen 

nechtěl psát další otázku. V obou případech mu to vyhovovalo.

Po několika minutách dorazila další fotografie. Nico byl venku večer, otočený přes 

rameno, jedna strana obličeje pod pouliční lampou a druhá v tmavším stínu. Na rozdíl 

od profilového snímku nekoukal přímo do objektivu. Vypadal, jako by někdo vyslovil jeho 

jméno a on se uprostřed pohybu ohlédl.

Min si obrázek zvětšil.

— kde to bylo

— venku

— to jsem odhalil

— čekal jsem na kamaráda

— přišel?

— jo

Min obrázek ještě chvíli nechal otevřený. „Na téhle vypadáš líp,“ napsal nakonec.

než na profilovce?

— jo

— to ji mám změnit?

Min se opřel loktem o stůl.

— ne. pak bys nalákal moc lidí

Odpověď chvíli trvala.

— to by vadilo?

Min se podíval na profilovou fotografii nahoře v konverzaci.

— možná mně

Nico na to neposlal žádný připravený flirt ani srdce. Jen smějící se obličej a po chvíli 

otázku, jestli Min sedí v podniku sám. Min odpověděl, že jo. Další zpráva byla prostá.

— jdeš pak domů?

Min položil palec na klávesnici a chvíli nad odpovědí přemýšlel.

— ne

— kam teda

— ještě nevím

Tentokrát přišlo jen:

— aha

Min čekal. Zpráva se nerozšířila o nabídku, radu ani otázku, co se stalo. Nico po chvíli 

přešel úplně jinam a zeptal se, jak vypadal Min v historickém plášti. Min mu napsal, 

že velmi důstojně a velmi zmrzle. Nico chtěl fotku. Min žádnou použitelnou z placu 

neměl, a tak přepnul na přední kameru a bez přípravy se vyfotil u stolu. Světlo shora mu 

zvýraznilo únavu pod očima a vlasy po celém dni vypadaly hůř než ráno. Knír držel.

Poslal fotografii.

— lepší

Min si ji otevřel.

— to není možný

— je

— po dvanácti hodinách v mrazu

— možná právě proto

Min zavrtěl hlavou a nechal telefon na stole. Bylo příjemné, že Nico očividně vidí 

něco, co Min na té fotce nehledal, a ještě příjemnější, že to nemusí rozebírat.

Konverzace se na chvíli zpomalila. Min sledoval, jak se u vedlejšího stolu střídají lidé, 

jak někdo přehazuje kabát přes opěradlo a vrací se pro pití, jak číšník odnáší prázdné 

sklenice. Telefon se mezitím nabíjel a při dalším zavibrování už měl dost energie, aby Min 

přestal kontrolovat procenta.

Nico se zeptal:

— co hledáš

Min chvíli přemýšlel, co se na to vlastně normálně odpovídá.

— teď nebo obecně

— obecně

— nevím

Chvíli nic.

— já taky moc ne

Min napsal:

— to je dobrý začátek seznamování

— asi jo

— aspoň nelžeme

Nico po chvíli doplnil:

— asi nechci jen sex

Min zvedl obočí.

— ale vztah taky ne

— jo

— to zní dostatečně zmateně

— je

Min se pousmál. To už mu připadalo uvěřitelnější než lidé, kteří v profilu přesně 

věděli, že chtějí „někoho normálního na něco vážného, ale bez tlaku, spontánně a uvidí 

se“.

— já nechci schůzku kde po pěti minutách přemýšlím jak odejít

Nico odpověděl:

— to chápu

Po chvíli připsal:

— já asi někoho s kým mi nebude blbě

Min se zadíval na větu.

— to je překvapivě normální

— promiň

— odpouštím

Nico poslal další smajlík.

Když se podnik začal víc vyprazdňovat, Min odpojil telefon, sbalil kabel a zaplatil. 

Venku ho mráz chytil za obličej hned ve dveřích. Zapnul bundu až ke krku a ušel sotva 

několik metrů, když telefon znovu zavibroval.

— jdeš domů?

Min se zastavil u výlohy.

— ne

Po krátké pauze přišlo:

— aha

Min připsal:

— dneska je to složitější

Nico odpověděl až za chvíli.

— chceš se vidět

Min si otevřel jeho profilovou fotografii, jako by na ní měla být odpověď.

— teď?

— jo

Aplikace pořád ukazovala, že Nico je někde poblíž. Min se posunul ke kraji chodníku, 

protože kolem něj prošla skupina lidí.

— dnes ne

Odpověď přišla skoro okamžitě.

— ok

Min zůstal chvíli stát s telefonem v ruce. Nikdo se ho nezeptal proč, nikdo ho nepře

mlouval ani nenabídl lepší variantu stejného návrhu. Po několika vteřinách napsal sám:

— jindy jo

— to beru

Min telefon schoval a vydal se směrem od náměstí. Neměl konkrétní cíl, jen nechtěl 

stát na jednom místě. Nico se během chůze zeptal, jestli je Min z Prahy. Když dostal odpo

věď, že ne, chtěl vědět odkud.

— jablonné v podještědí

Pauza byla delší než u předchozích zpráv.

— kde to je

— liberecký kraj

— aha

— neznáš to

— ne

Minovi se líbilo, že nenapsal něco jako jo asi vím, jen aby nepůsobil neinformovaně. 

Když se Nico zeptal, kdy přišel do Prahy, Min odpověděl, že před čtyřmi lety. Na otázku, 

jestli sám, napsal, že první noc spal u kamarádky a potom nějak zůstal.

— to je docela skok

— byl

— a líbí se ti praha

Min právě čekal na zelenou a sledoval světla aut projíždějících před ním.

— někdy

— to je fér

Min přešel silnici a zeptal se na totéž.

— a ty jsi odkud

— nejsem z prahy

— kde

Odpověď přišla po chvíli.

— odjinud

Min se zastavil u kraje chodníku a zvedl obočí.

— velmi konkrétní

— později

— ok

Tím to pro něj skončilo. Nico byl člověk, kterého znal necelé dvě hodiny z Grindru. 

Neměl důvod chtít rodný list.

Na druhé straně ulice svítil další otevřený podnik. Min zpomalil, ale dovnitř ještě 

nešel. Nico se mezitím zeptal, co dělá kromě komparzu. Min napsal, že bere různé brigády 

a hledá něco pravidelnějšího. Na otázku, co umí, chvíli koukal.

— vypadat v historickým plášti že mi není zima

— to už víme

— pracoval jsem různě

— to je široký

— proto říkám různě

Nico se už dál neptal. Min si všiml, že mu to vyhovuje. Nemusel z vlastního života 

vyrábět přehledný příběh jen proto, aby ho cizí člověk dokázal zařadit.

Kolem jedenácté už stál opřený ramenem o zeď domu, když přišla další zpráva.

— tak kdy se uvidíme

Min otevřel kalendář. V úterý tam neměl nic. Agentura zatím žádné další natáčení 

neposlala a pracovní pohovor také neexistoval.

— úterý

— jde

— večer?

— jo

— v osm?

— jo

— kde

Min chvíli přemýšlel a vybral místo, které znal a odkud se dalo snadno pokračovat 

jinam, kdyby si nesedli.

— náměstí míru

— ok

— bar vyberem tam

— dobře

Min telefon zamkl. Ušel několik kroků, než znovu zavibroval.

— a mine

— co

— ten knír fakt dobrej

Min se podíval na displej a pousmál se.

— vím

Nico poslal smajlíka se slzičkama.

Min si ještě jednou otevřel druhou fotografii. Nico na ní stál pod oranžovým světlem 

lampy, otočený přes rameno, s holou hlavou a půlkou obličeje ve stínu. Min ji nechal 

otevřenou jen pár vteřin. Potom telefon zamkl, strčil ho do kapsy bundy a pokračoval ulicí.