Min: 10

Budík zazvonil v půl páté. Min po něm sáhl poslepu, vypnul ho a několik vteřin zůstal 

ležet, protože ve slabém světle nedokázal hned zařadit strop nad sebou. Pak nahmatal tele

fon znovu, uviděl čas a všechno se vrátilo na místo: Zlatka, Holešovice, nástup v půl šesté. 

Gauč se uprostřed pořád lehce propadal a přikrývku měl během noci z poloviny na zemi. 

Posadil se, chvíli počkal, než se mu srovná hlava, a šel do koupelny.

Vyčistil si zuby, opláchl obličej studenou vodou a mokrými prsty srovnal vlasy. Knír 

prohlédl zleva i zprava a nechal ho být. U gauče se převlékl, tričko na spaní nacpal do ba

tohu a rozhlédl se po bytě, jestli něco nezapomněl. Zlatka se z noční ještě nevrátila; dveře 

její ložnice byly otevřené a postel prázdná. Na stole zůstala načatá čokoláda z předchozího 

dne. Min ji minul, vzal telefon, batoh a klíče, za sebou zamkl a kroužek schoval do vnitřní 

kapsy bundy.

Venku ho zima vzala útokem hned za rohem. Byla protivně důsledná; během několika 

minut se dostala pod rukávy a přes tenkou látku kalhot. Min si natáhl rukavice a zrychlil. 

Náměstí Republiky před pátou vypadalo jinak než během dne. Dodávka stála napůl 

na chodníku a někdo z ní skládal přepravky, muž před jednou provozovnou zametal mokrý 

pruh dlažby a u zastávky čekalo několik lidí, kteří se na sebe nedívali. Min přestoupil 

jednou, poslední úsek dojel skoro prázdným spojem a v Holešovicích už jen kontroloval 

čísla domů podle adresy, kterou mu poslala agentura.

Dorazil deset minut před nástupem. U vchodu postávalo pět dalších lidí: žena s ter

mohrnkem, kluk v péřové bundě, muž v pracovních kalhotách a starší chlap, který měl 

ruce hluboko v kapsách a nevypadal ani ospale, ani překvapeně tím, že stojí před šestou 

ráno někde v Holešovicích. Za pár minut přišla produkční s telefonem v ruce. „Komparz?“ 

zeptala se. Několik lidí přikývlo. Přelétla pohledem skupinu, zkontrolovala počet a mávla 

na ně, ať jdou za ní.

Zázemí vzniklo v pronajatém prostoru za hlavním placem. Dlouhý stůl, plastové židle, 

termosky, věšáky, několik beden a prodlužovací kabely natažené tam, kde se jim člověk 

musel vyhnout. Min dostal číslo, podepsal prezenci a vytáhl z batohu tmavé kalhoty 

a světlou košili podle instrukcí z mailu. Kostymérka si ho prohlédla od hlavy k botám, 

schválila vlastní oblečení a oznámila, že přes něj dostane plášť.

„Jak moc hřeje?“ zeptal se Min.

Zvedla oči od seznamu. „Na kameře dost.“

„Takže vůbec.“

„Přibližně.“

Plášť sahal pod kolena a na pohled vypadal skoro zimně. Ve skutečnosti byl z látky, 

přes kterou Min cítil chlad ještě v místnosti. Starší muž vedle něj dostal tmavší variantu 

a při zapínání posledního knoflíku se zeptal, jestli je Min na komparzu poprvé. Když 

slyšel, že ne, spokojeně přikývl. 

„Tak vám nemusím vysvětlovat, že když řeknou rychlej záběr, neznamená to rychlej 

záběr.“ Min řekl, že tuhle část už zná. Muž si upravil límec. 

„Já to vždycky někomu říkám. Pro případ, že by byl novej.“ 

„Užitečná služba.“ 

„Zadarmo.“

Na plac šli pěšky. Část ulice byla uzavřená, po stranách stála technická auta a několik 

současných prvků zakrývaly kulisy, cedule a rekvizity. Z prostoru zmizela běžná auta, při

bylo pár kol, beden a improvizovaný stánek. Kamera stála na kolejnicích a kolem se pohy

bovali lidé s headsety, kabely a věcmi, jejichž účel Min neznal a nepotřeboval znát. 

Komparzistů se sešlo kolem čtyřiceti. Asistent režie je rozdělil po skupinách, ukazoval 

směr pohybu a několikrát zopakoval, aby se nikdo nedíval do kamery.

Min skončil mezi lidmi, kteří měli přejít zprava přes část ulice a zastavit se u stánku. 

Nejdřív si trasu prošli nanečisto, potom se jelo. Po první klapce se vrátili na začátek. 

Podruhé měli být pomalejší. Potřetí jeden člověk minul značku, takže se vraceli znovu. 

Pak se několik minut nic nedělo, protože se přestavovala kamera, a nakonec zjistili, že bu

dou stejný pohyb opakovat ještě z jiného úhlu.

První hodina šla snést. Člověk se pořád někam přesouval, někdo na něj mluvil a mezi 

jednotlivými záběry byl dost zaměstnaný tím, aby stál tam, kde má. Horší to začalo být 

později. Minovi nejdřív promrzly prsty a potom chodidla. Jakmile se natáčení na chvíli 

zastavilo, komparz automaticky sahal po vlastních bundách. Když asistent režie ohlásil 

další záběr, bundy zase mizely na židlích, přes zábradlí nebo v rukách někoho ze štábu 

a lidé se vraceli na značky. Po několika opakováních už nikdo nepotřeboval vysvětlovat 

pořadí. Jen sledovali, co dělají ostatní.

Starší muž v tmavém plášti měl termosku a zvládal se mezi jednotlivými přesuny 

vždycky napít dřív, než někdo zavolal, že se jde znovu.

„Co tam máte?“ zeptal se Min při jednom delším čekání.

„Čaj.“

„Horkej?“

Muž odšrouboval víčko. „Ještě jo.“

„Tak si ho važte.“

„Vážím.“

Kolem deváté je poslali zpátky do zázemí na jídlo. Dostali polévku, chleba a čaj. Min 

seděl na plastové židli s miskou mezi dlaněmi a chvíli ji jen držel, protože byla teplá. 

Polévka byla hustá, některé kousky zeleniny se pod jazykem skoro rozpadaly, mrkev 

zůstávala pevnější a chleba měl oschlé kraje. Jedl rychleji, než by jedl doma, hlavně proto, 

že věděl, že se za chvíli vrátí ven. Čaj vypil také. Zahřál mu ústa, hrdlo a na pár minut 

i ruce přes papírový kelímek.

Žena naproti vyprávěla někomu o natáčení z minulého podzimu, kdy celý den pršelo. 

„To bylo horší,“ řekla. „Tady je aspoň sucho.“ Min se podíval na svoje boty. Přes prsty 

u nohou už skoro necítil rozdíl mezi suchem a mokrem, ale nechal si to pro sebe.

Dopolední scéna potřebovala větší pohyb v pozadí a Min se přesunul k impro

vizovanému tržišti. Dostal muže, se kterým měl krátce předstírat rozhovor, pak se oba 

rozejít každý jiným směrem. Při čekání na další klapku se k němu muž naklonil. 

„Nevíte, kdy končíme?“ Min připomněl mail s deseti až dvanácti hodinami. Muž při

znal, že doufal v dřívější konec. 

„Někdo vám řekl, že to bude rychlý?“ zeptal se Min. Muž se usmál. 

„Řekl.“ 

„Tak to ne.“ Oba se zasmáli právě ve chvíli, kdy asistent režie zvedl ruku, takže se 

jejich skutečný rozhovor bez přerušení změnil v ten předstíraný.

Po poledni se tempo ještě víc rozpadlo. Jednu část scény brali z několika úhlů, takže 

Min chvíli chodil, potom stál, pak čekal, jestli bude chodit nebo stát znovu. Když stál, cítil 

chodidla jako dva studené kusy něčeho, co patřilo k jeho tělu jen technicky; když se roze

šel, začala bolet. Jeden komparzista se kolem druhé omluvil a odešel. O půl hodiny později 

skončila další žena. Produkční si pokaždé jen něco poznamenala. Min zůstal a při další 

výzvě se znovu postavil na svoje místo.

Starší muž s termoskou tam byl pořád také. Při delším čekání stáli vedle sebe a Min se 

zeptal, jestli doma nemá někoho, kdo mu nadává, že tráví celý den tady.

„Mám kočku.“

„Ta nenadává?“

„Ta nadává pořád.“

Min přikývl. „Tak to je jedno.“

„Přesně.“

Před třetí hodinou přišla zpráva od agentury, že předpokládaný konec je kolem páté. 

Min ji přečetl a telefon zase schoval. Deset až dvanáct hodin v mailu vypadalo normálně. 

Deset až dvanáct hodin poté, co člověk několik z nich prožil v zimě v kostýmu, bylo přes

ně stejné číslo a úplně jiná informace.

Produkční procházela kolem a krátce se u něj zastavila. „V pohodě?“

„Jo.“

„Ještě pár záběrů.“

„Dobře.“

Min šel na značku.

Nakonec skončili před půl pátou. Poslední klapku nikdo z komparzu neoslavoval, 

ale všichni se začali přesouvat do zázemí podstatně rychleji než během předchozí hodiny. 

Min odevzdal plášť, oblékl vlastní bundu a chvíli měl pocit, že je absurdně teplá, přestože 

v ní ráno mrznul. Podepsal výkaz, zkontroloval svoje údaje a papíry uložil do batohu. 

Honorář dnes nedostane; půjde přes agenturu později. Když vyšel ven, první krok mu 

vrátil do chodidel celý den najednou.

Telefon měl devatenáct procent.

Napsal Heleně:

— končím. jak to dnes vypadá?

Odpověď chvíli nepřicházela, takže se vydal pomalu směrem k zastávce. Telefon 

zavibroval až cestou.

— sestra je pořád tady a zůstává přes noc. promiň

— v pohodě

Pak otevřel konverzaci se Zlatkou.

— jsi vzhůru?

Po několika minutách přišlo:

— jo

— mohl bych dnes zase přespat?

Tentokrát se tři tečky několikrát objevily a zmizely.

— dnes ne. máma tu zůstává přes noc a já jdu zase na noční

— jasně

— klíče si nech klidně do neděle

— ok díky

Min telefon schoval. U zastávky ještě chvíli stál, aniž se zařadil k jedné z přijíždějících 

linek. Když se otevřely dveře první tramvaje, nechal je zase zavřít. Teprve u další se roz

hodl, že pojede do centra.

U Náměstí Republiky znal několik míst, kde se dalo sedět v teple, něco sníst a nebýt 

přitom nikomu nápadný. V jednom z nich si koupil bramborák a sedl si k oknu. Měl hlad 

tak velký, že mu nevadilo ani to, že jídlo bylo na jednom kraji skoro studené a uprostřed 

pálilo do prstů. Okraje křupaly víc než měkký střed, nastrouhané brambory se při kousnutí 

rozpadaly a na prstech mu zůstával mastný film, který několikrát otřel do ubrousku. Jedl 

pomalu, protože už nikam nepospíchal.

Na stole vedle tácu ležel telefon. Min si znovu otevřel Heleninu zprávu, potom Zlat

činu, ale neodpověděl nic dalšího. Místo toho spustil pracovní portál. Kurýr, sklad, 

recepce, rozvoz. U jedné nabídky bylo nadstandardní finanční ohodnocení, aniž se inzerát 

obtěžoval napsat, kolik to znamená. Otevřel ji, došel k požadavku na vlastní auto a zase ji 

zavřel. Sklad měl směny, které by šly. Uložil si ho na později a dál už nepokračoval.

Přepnul na Grindr.

Mřížka se načetla. Min otevřel několik profilů, dva zavřel po první fotografii a u jed

noho se zdržel o něco déle. Muž měl tmavé vlasy, normální fotku venku a vzdálenost 

několik set metrů. Min mu napsal nazdar. Odpověď přišla asi za minutu.

— ahoj

— co děláš?

— jdu domů. ty?

— končím z natáčení

— herec?

— komparz. ten rozdíl je důležitý

— hahaha

Min se napil vody.

— chceš se potkat?

Tentokrát čekal déle. Na displeji se nic nedělo, potom přišla odpověď.

— dneska asi ne sorry

— v pohodě

Min konverzaci zavřel a telefon položil vedle tácu.

Venku se mezitím úplně setmělo. Za oknem přecházeli lidé v kabátech, někdo se 

zastavil u výlohy naproti a chvíli telefonoval, tramvaje projížděly mezi světly aut. Min 

zůstal sedět. Nohy ho po celém dni bolely příjemněji v klidu než při chůzi a teplo uvnitř se 

konečně dostalo i do prstů.

Až když zaměstnanec začal utírat stůl o dvě místa dál a několik dalších lidí se zvedlo, 

Min si zkontroloval otevírací dobu. Ještě ho nikdo neposílal pryč. Telefon měl čtrnáct pro

cent.

Zapnul úsporný režim, položil ho na chvíli displejem dolů a podíval se ven. Potom ho 

vzal znovu do ruky a otevřel Grindr.