Min: 12

Úterý strávil Min u Zlatky. Dopoledne jí pomáhal přestavovat postel, protože někde 

přečetla článek o tom, že člověk nemá spát hlavou proti oknu, a rozhodla se, že důvod, 

proč poslední týdny špatně spí, bude určitě v nábytku. Po půlhodině tahání, zvedání mat

race a hledání zásuvky, kterou zakrýval noční stolek, stála postel skoro na původním místě, 

jen byla víc na šikmo. Zlatka odstoupila ke dveřím a prohlédla si výsledek. 

„Je to lepší.“ Min se postavil vedle ní. 

„Výrazně.“ 

„Děláš si prdel.“ 

„Ne. Teď na tebe bude světlo svítit diagonálně.“ Zlatka přikývla, jako by právě to celý 

problém vyřešilo, a za pomoc mu dala oběd.

Kolem páté zvedla oči od notebooku. Min seděl u stolu, telefon položený vedle sebe 

a několikrát už bezdůvodně zkontroloval čas. 

„Ty jdeš dneska za tím chlapíkem.“ Min se na ni podíval. 

„Chlapíkem?“ 

„Víš koho myslím.“ 

„Jmenuje se Nico.“ Zlatka se uchechtla a ukázala směrem ke koupelně. 

„Tak běž.“ Min chtěl vědět kam, přestože odpověď znal. „Sprcha.“ 

„Já se sprchuju i bez tvých instrukcí.“ 

„Dneska to chci mít potvrzený.“ Když vstával, připomněla mu ještě knír. Min jí ozná

mil, že knír je v pořádku. 

„Tak zkontroluj, jestli se mu od rána něco nestalo.“

Dal si tu sprchu, srovnal vlasy a knír skutečně zkontroloval. Nic se mu nestalo. Oblékl 

si tmavé džíny, košili a svetr. Nebylo na tom nic, co by křičelo rande, ale každou věc 

vybral právě proto, že na něj šel. Zlatka se zastavila ve dveřích a řekla „jo“. Min si 

zavazoval botu a zvedl k ní hlavu. 

„Co jo?“ 

„Dobrý.“ Poděkoval jí za schválení a ona se místo odpovědi zeptala, co o Nicovi 

vlastně ví. Min začal počítat na prstech: třicet osm, není z Prahy, oholená hlava, je 

momentálně v Praze a umí napsat celou větu. 

„Silný základy,“ řekla Zlatka. 

„Na první schůzku dost.“ O práci nevěděl skoro nic, o rodině nic a kde bydlí také ne. 

Zlatka shrnula, že tedy ví, že má hlavu a telefon. 

„A dobrej obličej,“ doplnil Min. 

„To jsem zapomněla.“

Když si přehazoval batoh přes rameno, Zlatka se zeptala, jestli se večer vrátí. Min se 

zarazil u dveří. 

„Jestli můžu.“ 

„Můžeš.“ 

„Nevím jak brzo.“ 

„Já taky nevím, jak budu dlouho vzhůru. Klíče máš.“ Min přikývl. 

„Tak se vrátím.“ Zlatka se opřela o futra. 

„A napiš, jak to dopadlo.“ 

„Napíšu.“ 

„Ne jen jo nebo ne.“ Min otevřel dveře. 

„Nic neslibuju.“

Na Náměstí Míru dorazil pár minut před osmou. Místo postávání u metra se prošel 

kousek podél náměstí a zase zpátky; čekání bylo snesitelnější, když u něj člověk aspoň 

pohyboval nohama. Telefon nechal v kapse. Nicovy fotografie znal dost dobře a nepotře

boval si připomínat, koho hledá. Minutu po osmé mu mobil zavibroval. 

— jsem za rohem. 

Min se otočil směrem k metru a skoro okamžitě ho uviděl.

Naživo byl Nico robustnější než na fotografiích. Tmavá bomber bunda mu rozšiřovala 

ramena ještě víc, ruce měl v kapsách a oholená hlava vynikala pod světly náměstí. Byl 

o něco nižší než Min, ale širší v hrudníku. Když ho zahlédl, na okamžik zpomalil, jako by 

si spojoval známou fotografii s člověkem, který se teď hýbal proti němu. Pak došel až 

k němu. 

„Nico“ Hlas měl hlubší, než Min čekal. 

„Min.“ Chvíli se na sebe dívali z té nepříjemně krátké vzdálenosti, kdy už se člověk 

představil, ale ještě se nerozhodl, co udělá s rukama. Nico si ho prohlédl. 

„Odpovídáš fotkám.“ 

„Ty taky.“ 

„To je dobrej začátek.“ Min ukázal do boční ulice. 

„Tam dole je bar, kde se dá mluvit.“ Nico řekl „tak jo“ a Min vykročil první.

Bar byl poloprázdný a hudba dost tichá na to, aby se nemuseli překřikovat. Min vybral 

stůl u zdi, Nico si sedl naproti a objednali si pivo. Teprve teď, když ho měl necelý metr 

od sebe, si Min mohl prohlédnout věci, které telefon schoval: světlejší oči, drobné 

nerovnosti kůže, silnější obočí a ruce s krátce ostříhanými nehty. Nico ho sledoval úplně 

stejně otevřeně. Po chvíli řekl: „Jsi trochu jinej.“ Min se zeptal v čem. 

„Na fotkách působíš vážnějc.“ 

„Já jsem velmi vážnej.“ Nico se pousmál. 

„Vidím.“

Pivo dorazilo právě ve chvíli, kdy Min začínal přemýšlet, jestli první minuty každé 

schůzky musí být ze zákona trochu pitomé. Napil se. Pěna mu zůstala na horním rtu, bub

linky cítil na jazyku a studenou sklenici v dlani. Nico se zeptal na natáčení a během něko

lika minut se dostali k tomu, že Min strávil většinu dne v historickém plášti chozením přes 

jednu ulici. 

„Někdy taky stojím,“ upozornil ho. Nico uznal, že to kariéru výrazně rozšiřuje. Min 

mu vyprávěl o starším komparzistovi s termoskou a kočkou, která doma nadává bez ohle

du na délku směny, a Nico se při tom smál, což fotografie na profilu neukázaly. Když ho 

něco opravdu pobavilo, stáhl na chvíli bradu a změnil se mu celý obličej.

„A proč to děláš?“ zeptal se potom.

„Peníze.“

„To je jednoduchý.“

„Je to skoro jediná jednoduchá část.“

Min mu řekl přibližnou sazbu za celý den a Nico se nejdřív ujistil, že skutečně mluví 

o těch dvanácti hodinách venku. Když zjistil, že peníze navíc nepřijdou hned, zavrtěl 

hlavou. 

„To bych nedal.“ Min se napil. 

„Já taky ne. Jenom to dělám.“ Nico se na něj chvíli díval, jako by se chtěl na něco 

dalšího zeptat, ale nakonec jen zvedl sklenici.

Od práce se dostali k Praze, k hospodám, kde člověk slyší vlastního spolustolovníka, 

a potom k Jablonnému. Nico přiznal, že tam nikdy nebyl. 

„Je tam vůbec něco?“ zeptal se. Min si chvíli vybíral. 

„Bazilika, náměstí, pár míst, kde se dá chodit, obchod našich.“ Nico přikývl. 

„Takže normální město.“ 

„Přesně.“ Když se zeptal, jestli se Min jednoho dne prostě sebral a odešel do Prahy, 

dostal jen „přibližně“. Nico poznamenal, že to zní jako věta, za kterou je delší příběh. 

„Je.“ Min nic dalšího nepřidal a Nico po několika vteřinách změnil téma. Min to 

zaznamenal a nechal být.

O chvíli později se Nico zeptal, jestli je Min celé jméno. 

„Ne. Minh.“ Zkusil si to jednou vyslovit. 

„Minh.“ 

„Jo.“ Potom se zamračil, jako by si na něco vzpomněl. 

„A proč jsi měl u tý fotky Daniel?“ Min k němu zvedl oči. Nico vysvětlil, že když si 

obrázek z jejich chatu otevřel, někde v názvu souboru zahlédl Danielovo jméno. Min přejel 

prstem po okraji sklenice. 

„Aha. Dřív jsem používal Daniel.“ Nico čekal. 

„A teď Min.“ 

„Jo.“ 

„Proč?“ Min chvíli hledal odpověď, která by nemusela začínat o čtyři roky dřív. 

„Protože mi to začalo sedět víc.“ Nico přikývl. 

„Tak Min.“ Min se na něj podíval. 

„Tak Min.“

„A ty?“ zeptal se po chvíli. 

„Nico je celý jméno?“

Nico sevřel sklenici oběma rukama. „Stačí Nico.“

„To není odpověď.“

„Je. Jen ne ta, kterou chceš.“

Min se pousmál. „Dobře.“

Nico zvedl obočí. „To tě nebude štvát?“

„Je první schůzka.“

„Takže mě nevyslýcháš.“

„Ještě ne.“

Nico se zasmál a napil se.

Druhé pivo si dali až mnohem později. Bar se mezitím zaplnil a hluk kolem nich zesílil 

natolik, že se Nico při některých větách musel naklánět přes stůl. Min navrhl, že se přesu

nou o jedno místo dál od skupiny, která právě obsadila vedlejší stůl. Nico už stál, zatímco 

Min ještě sbíral bundu ze židle, a počkal, kam si sedne. Když Min objednal další dvě piva, 

Nico jen přikývl. Několikrát se jejich kolena pod stolem dotkla a ani jeden je neodsunul.

O Nicově práci se dozvěděl podstatně méně. Nico mluvil o směnách, různých místech 

a nepravidelnosti, ale jakmile se Min zeptal, co přesně dělá, pousmál se a řekl, že dneska 

se mu o práci nechce. 

„Tak dobře.“ Nico chvíli čekal. 

„To je celý?“ Min zvedl oči. 

„Co bych měl dělat?“ 

„Nevím. Ptát se dál.“ 

„Když mi to budeš chtít říct, řekneš.“ Nico se na něj chvíli díval. 

„Ty se na lidi neptáš?“ 

„Ptám. Jen ne dvakrát na stejnou věc.“ Nico si vzal sklenici.

 „To je dobrý.“ Min přikývl. 

„Já vím.“

Časem si začal všímat drobností. Když navrhl další pivo, Nico souhlasil. Když chtěl 

změnit stůl, Nico vstal. Když Min něco vyprávěl, Nico ho nechal domluvit, i když bylo 

vidět, že už má připravenou odpověď. Jednou se Min uprostřed Nicovy věty přestal sou

středit na její obsah a místo toho si ho prostě prohlížel. Nico si toho všiml téměř okamžitě.

„Co?“

„Nic.“

„To nebylo nic.“

Min se opřel. „Prohlížím si tě.“

Nico zvedl obočí. „A výsledek?“

„Ještě není.“

„Tak pokračuj.“

Min se pousmál a Nico mu pohled neopětoval výzvou ani úhybem. Prostě zůstal sedět.

Později se vrátili k tomu, co si psali na Grindru. Nico se znovu zeptal, co tam Min 

hledá, a Min mu připomněl, že už tu otázku jednou zodpověděl. 

„Psali jsme si,“ řekl Nico. „Teď se ptám.“ Min se rozhlédl po baru a chvíli hledal for

mulaci, která nebude znít jako profilový text. 

„Asi někoho, koho nechci po dvaceti minutách poslat domů.“ Nico se podíval na 

hodinky. 

„Jsme tady skoro dvě hodiny.“ 

„Všiml jsem si.“ 

„Takže?“ Min si ho chvíli prohlížel. 

„Zatím dobrý.“ Nico se usmál.

„A ty?“

Nico si promnul palcem spodní okraj sklenice. „Podobně.“

„To je velmi originální.“

„Mám se snažit víc?“

„Ne.“

Nico k němu zvedl oči.

„Tohle stačí,“ řekl Min.

Tentokrát se Nico neusmál hned. Jen na něj chvíli hleděl a potom se napil.

Po jedenácté Min rozhodl, že půjdou. Nico se podíval na prázdnou sklenici, řekl „jo“ a 

oba se oblékli. Venku byla pořád stejná zima jako před několika hodinami. Min si vytáhl 

límec bundy výš, Nico zapnul bomber až ke krku a zeptal se, kam Min míří. 

„Ke Zlatce.“ Nico si vzpomněl, že je to ta kamarádka, a zeptal se, jestli u ní Min takhle 

občas přespává. 

„Když se domluvíme.“ Nico přikývl. „Dobrá kamarádka.“ 

„Jo.“

Šli nějakou dobu stejným směrem a na rohu, kde už každý potřeboval jinam, Min 

zastavil. Nico se zastavil také. Chvíli tam stáli proti sobě, kolem nich prošli dva lidé 

a někde dál zacinkala tramvaj. Nico měl pořád ruce v kapsách a díval se na Mina s výra

zem, který už nebyl úplně ten z baru.

„Tak?“ řekl.

„Tak.“

„Bylo to dobrý.“

„Jo.“

Nico se pousmál. „To je všechno?“

Min udělal krok blíž. Nico zůstal na místě. Min se podíval na jeho obličej, potom ho 

chytil za okraj bomberu u límce a přitáhl si ho o těch pár centimetrů, které mezi nimi 

zůstaly. Nico se krátce nadechl a Min ho políbil.

Nicova ústa byla teplá a měkčí, než čekal. Min cítil tlak rtů, vlhkost a krátký výdech 

kolem tváře, když Nico přestal na okamžik dýchat. Jednu ruku vytáhl z kapsy a položil mu 

ji na bok. Min určoval tempo a Nico se mu přizpůsobil bez zaváhání, zůstal těsně u něj 

a nepokoušel se vzdálenost změnit ani ve chvíli, kdy Min polibek zpomalil. Když se nako

nec odtáhl, Nico nechal oči ještě okamžik zavřené.

Potom je otevřel.

„Ježíš,“ řekl tiše.

Min se usmál. „Co?“

Nico zavrtěl hlavou a přejel si rukou přes obličej. „Nic.“

„Tak proč Ježíš?“

„Prostě jo.“

„Dobře.“

Nico ještě neustoupil. „Kdy tě uvidím znova?“

„To bylo rychlý.“

„Ptám se.“

„Já slyším.“

„Tak kdy?“

Min vytáhl telefon a podíval se do kalendáře, i když věděl, že v něm skoro nic není. 

„Nevím, jak budu mít práci.“ Nico řekl, že to má stejně. 

„Výborný. Dva lidi bez rozvrhu.“ Domluvili se, že si napíšou. Nico už udělal krok 

dozadu, když si na něco vzpomněl. 

„Ta fotka po natáčení.“ Min se zeptal, co s ní. 

„Pořád nejlepší.“ Min zavrtěl hlavou. 

„Jdi domů, Nico.“ Nico se zasmál, otočil se a po několika krocích se ještě jednou podí

val zpátky. Min zvedl ruku a Nico pokračoval.

Cestou ke Zlatce napsal:

— jedu zpátky

Zlatka odpověděla skoro okamžitě.

— a?

Min se pousmál.

— jo

— to je vše?

— zatím

— aha

— nekaz mi to

— nic nekazím

Min telefon schoval do kapsy a pokračoval k metru.

Ve vagónu si sedl ke dveřím. Metro se rozjelo a v telefonu mu nahoře pořád zůstávala 

konverzace s Bílým andělem. Min ji po chvíli otevřel a napsal:

— dojel jsi?

Odpověď přišla ještě před další stanicí.

— ještě ne

Pak se objevily tři tečky.

— ale ten polibek byl dobrej

Min se pousmál.

— já vím

Telefon položil na stehno a metro pokračovalo tunelem.