Andreas: 22

Ozval se muž.

„Policie České republiky, tísňová linka, prosím.“

Min si odkašlal. Ještě před několika vteřinami měl připraveno několik různých začátků 

a všechny mu teď připadaly zbytečně dlouhé.

„Dobrý den. Já jsem asi našel člověka, po kterém jste pátrali.“

„Je teď s vámi?“

„Ne.“

„Víte, kde se nachází?“

„Ne.“

Muž se zeptal na jméno. Min se podíval na policejní stránku otevřenou v telefonu, 

přestože ho už nepotřeboval číst.

„Andreas Weller.“

Otázky začaly přicházet rychleji. Kdy ho viděl naposledy, kde, jestli ho zná osobně. 

Min se narovnal na gauči.

„Dnes ráno. Odešel z bytu, kde teď jsem.“

„A znáte ho osobně?“

Min na okamžik zaváhal nad slovem, které ještě ráno používal bez přemýšlení. „Jo. 

Já s ním chodím.“

„Jak dlouho?“

„Nevím přesně. Pár měsíců.“

Operátor chtěl vědět, pod jakým jménem ho Min zná. „Nico.“ Příjmení neznal. Měl ale 

aktuální fotografie a video staré několik dní. Na druhém konci se ozvala klávesnice. Muž 

si vzal Minovo jméno a číslo a řekl, že oznámení předá kolegům a někdo se ozve zpátky. 

Do té doby nemá Andreasovi volat ani mu říkat, že policii kontaktoval. Kdyby se objevil 

nebo se Min cítil v nebezpečí, má znovu volat 158.

„Je teď někdo s vámi?“

Min se rozhlédl po Zlatčině obýváku. Na stole zůstala jeho sklenice, přes opěradlo ži

dle visel její svetr a na nástěnce proti němu byly fotografie, před kterými včera stál Nico.

„Ne.“

„Telefon mějte u sebe.“

Hovor skončil.

Min ho položil na stůl a po několika vteřinách ho vzal zpátky, přestože se na displeji 

nic nezměnilo. Odešel do kuchyně, napil se vody a zůstal stát u linky. Z okna viděl dodáv

ku, která pomalu couvala z vedlejší ulice, ženu se dvěma nákupními taškami a muže, který 

odemykal kolo. V potrubí někde nad ním pustil někdo vodu. Ještě ráno na Zlatčině gauči 

spal muž, o kterém právě řekl policii, že ho zná jako Nica a že může být hledaný Andreas 

Weller.

Min se vrátil do obýváku. Nicovu konverzaci neotevřel.

Telefon zazvonil asi za dvacet minut. Neznámé číslo.

„Prosím.“

„Dobrý den, mluvím s Minem Trầnem?“

„Ano.“

Žena se představila a řekla, že volá kvůli oznámení o Andreasovi Wellerovi. Ověřila si, 

že Min může mluvit a že je pořád ve Zlatčině bytě. Potom se na chvíli odmlčela.

„Nejdřív vám potřebuju potvrdit jednu věc. Pátrání po Andreasovi Wellerovi je stále 

aktuální.“

Min sevřel telefon pevněji. „Takže ho pořád hledáte.“

„Ano.“

Min se opřel zády o gauč.

Žena se znovu zeptala, kdy muže naposledy viděl. Kolem půl osmé. Odešel pěšky, 

alespoň ode dveří. Kam šel, Min nevěděl.

„Řekl, že jde do práce.“

Na druhém konci bylo krátké ticho.

„Dobře. K tomu se ještě vrátíme.“

Pak postupovali po věcech, které se ještě před hodinou zdály být součástí úplně oby

čejného vztahu. Kde se poznali, jak spolu komunikují, jak často se vídali. Grindr. Několik 

dní. Zprávy, telefonáty, schůzky.

„Ví, kde bydlíte?“

„Nemám vlastní byt.“

Žena otázku hned upravila. Min vysvětlil, že přespává podle domluvy u dvou kamará

dek, jedné poblíž Náměstí Republiky a druhé na Malovance, a nadiktoval obě adresy. 

Andreas neměl klíče ani k jednomu bytu. Min dodal, že ani on sám je nemá automaticky; 

pokaždé se domlouvá s majitelkou.

„Může se tam dostat bez vás?“

„Ne normálně. Klíče nemá.“

„Dobře.“

Pak přišly fotografie a video. Min řekl, že na videu je Andreasův obličej vidět velmi 

dobře a záznam je jen několik dní starý.

„Máte ho uložený?“

„Jo.“

„Nemažte ho. Ani fotografie, konverzaci nebo profil, pokud k němu ještě máte přístup. 

Řekneme vám, jak nám to předat.“

„Dobře.“

„Bylo to video někde zveřejněné?“

Min se nadechl. „Bylo vysílaný živě.“

„Veřejně?“

„Jo. A někdo si ho hned zkopíroval. Začaly chodit další odkazy.“

Žena se neptala, proč vůbec takový záznam vznikl. Chtěla jen vědět, jestli Min některé 

odkazy pořád má. Měl. Řekla mu, ať je také nemaže.

Min chvíli poslouchal slabé zvuky na druhé straně a potom řekl: „Ještě něco.“

„Ano.“

„On mi tvrdil, že pracuje u policie.“

Tentokrát následovala delší pauza.

„Co přesně vám řekl?“

Min se postavil a začal pomalu přecházet mezi gaučem a oknem. „Že dělá infiltrace 

mezi neonacisty. Že je to práce, o který nemůže moc mluvit. Že potřebuje, aby mu ti lidi 

věřili.“

„Použil slovo infiltrace?“

„Jo.“

„Jak se k tomu tématu dostali?“

„Kvůli tetování.“

„Jakému?“

Min se zastavil u okna. „Má na noze svastiku.“

Na druhé straně se znovu ozvala klávesnice. Žena chtěla přesně vědět, co mu k tetová

ní řekl.

„Ptal jsem se ho přímo, jestli mu policie řekla, ať si ji nechá udělat. Řekl, že ne. Že mu 

nikdo neřekl: běž si vytetovat svastiku. Jen že potřeboval, aby mu ti lidi věřili.“

„Dobře.“

Min se díval ven na protější dům. „Je policista?“

Ticho tentokrát trvalo několik vteřin.

„Ne.“

Min zavřel oči.

„Určitě?“

„Andreas Weller není policistou.“

Min se opřel ramenem o stěnu. Ta věta byla první věc od rána, u které se nemusel roz

hodovat, jestli jí věří. Ne fotografie, podobnost ani vlastní paměť. Policistka na druhé 

straně mu právě řekla, že muž, který ležel vedle něj pod Heleninou přikrývkou a vysvět

loval svastiku prací pro policii, policistou není.

„A ta infiltrace?“

„Nemůžu vám vykládat, co přesně Weller sledoval tím, co vám říkal. Můžu vám potvr

dit, že jeho tvrzení, že pracuje pro policii, není pravdivé.“

„Dobře.“

Min otevřel oči.

Policistka se zeptala, jestli zná někoho z Wellerova okolí.

„Dva chlapy. Standa a Kurt.“

„Příjmení?“

„Nevím. Standa možná Stanislav. Víc nemám.“

Min jí popsal hospodu a potom místnost, kam po půlnoci šli. Byla téměř vedle Zlatčina 

domu. Žena se doptala na ulici a vchod.

„Co bylo uvnitř?“

„Stůl, krabice, notebook, kabely, různý věci. Nic, co bych tehdy řešil.“

„Viděl jste zbraň?“

„Ne.“

Min se zarazil.

„Byla tam nábojnice.“

„Jedna?“

„Jedna, který jsem si všiml.“

Popsal ji přesně tak, jak ji viděl: na polici mezi hrnkem a krabičkou se šrouby. Nico 

řekl, že bude asi ze střelnice. Standa potom připustil, že může být jeho, protože chodil stří

let a občas mu něco zůstalo v kapse.

„Viděl jste tam ještě něco, co souviselo se zbraněmi?“

„Ne. Já jsem tu místnost neprohledával.“

„To po vás ani nechci. Jen potřebuju vědět, co jste viděl.“

Min si sedl zpátky na gauč.

„Ještě je tu něco staršího.“

„Povídejte.“

„Před čtyřma rokama jsem byl na pohovoru na zámku Lemberk. Potom se tam řešilo, 

že něco chybělo. Policie se mě ptala, protože jsem měl z návštěvy video.“

Žena ho nechala domluvit.

„A jedna policistka se mě tehdy zeptala, jestli znám Andrease Wellera.“

„Jste si jistý, že to bylo stejné jméno?“

„Teď jo.“

Chtěla vědět, kde se výslech odehrál a jestli si pamatuje jméno policistky.

„Obvodní oddělení v Jablonným v Podještědí. Věra Podlejší.“

„Co jste tehdy odpověděl?“

„Že ho neznám.“ Min si přejel dlaní přes koleno. „A byla to pravda. Nica jsem poznal 

až teď.“

„Rozumím.“

Min chvíli váhal. „Víte, proč se mě tehdy na Wellera ptali?“

„K tomu vám teď nic říct nemůžu.“

„Dobře.“

Min se díval na podlahu. Věděl, že kdyby se zeptal znovu jinak, odpověď se nezmění.

„Ještě něco vám musím říct o kamarádce, u který teď jsem.“

„Ano.“

Min zvedl oči k nástěnce. „Když jsem byl s Nicem, Standou a Kurtem poprvý v tom 

jejich zázemí, zjistil jsem, že je to vedle Zlatčina domu. Řekl jsem jim, že bydlí tady. 

Ukázal jsem ten dům.“

„Přesný byt?“

„Ne.“

Min si promnul čelo. „A pak jsem Nicovi řekl něco o její rodině. Její bratr před lety 

zemřel po napadení, který souviselo s lidma z krajní pravice. Její táta se potom veřejně 

angažoval kolem pomoci obětem a měl kvůli tomu s tím prostředím problémy.“

Na druhé straně bylo ticho.

„A vy jste to Wellerovi řekl proč?“

Min sklopil pohled. „Protože jsem si myslel, že je policista, kterej mezi těma lidma 

pracuje. Přišlo mi, že by to pro něj mohlo být relevantní.“

„Ptal se na další podrobnosti?“

„Ne. Ani na příjmení. Jen to vzal na vědomí.“

„Byli při tom ti dva muži?“

„Byli ve stejný místnosti. My jsme mluvili potichu. Nevím, jestli nás slyšeli.“

Min potom popsal včerejšek. Andreas byl přímo v Zlatčině bytě a stál u nástěnky 

s rodinnými fotografiemi. Zeptal se, kdo je její otec a kdo bratr. Min mu odpověděl. Nic 

víc po něm nechtěl.

„Víte, jestli ty informace někomu předal?“

„Ne.“

„Naznačil někdy, že o té rodině ví něco, co jste mu neřekl vy?“

Min chvíli přemýšlel. „Ne.“

„Dobře.“

Min se opřel do gauče. Na fotografii před sebou viděl mladší Zlatku a vedle ní lidi, 

které včera ukazoval Andreasovi.

„Já jsem ho sem přivedl.“

Policistka chvíli mlčela.

„Rozumím.“

Nic dalšího nepřidala.

Min sevřel telefon v dlani. „Co mám teď dělat?“

Její odpověď byla tentokrát rychlá. Wellera nemá konfrontovat. Nemá mu říkat, že zná 

jeho jméno, nemá se ho pokoušet přimět k dalším vysvětlením a rozhodně se nemá vracet 

do vedlejšího domu ani sám zjišťovat, kdo jsou Standa a Kurt.

„Dobře.“

„Pokud se vám Weller ozve běžným způsobem, neměňte náhle způsob, jakým s ním 

komunikujete. Zároveň se s ním teď nedomlouvejte na osobním setkání, dokud s vámi 

neprobereme další postup.“

Min se podíval na telefon, který držel u ucha. „Takže se mám tvářit, že nic nevím.“

„Odpovídejte tak, aby náhlá změna nebyla nápadná. Ale nikam za ním nechoďte 

a nezvěte ho k sobě. Pokud se někde objeví nečekaně, nevstupujte s ním do konfliktu 

a volejte 158.“

Min chvíli mlčel. „Mám se ho bát?“

„Nevím, jak by Weller reagoval, kdyby zjistil, že jste na jeho totožnost přišel. Proto 

nechci, abyste to zkoušel zjišťovat.“

Min si promnul oči.

„A Zlatka a Helena?“

Policistka mu řekla, aby jim zatím neposílal ve spěchu celý příběh přes zprávy. Pokud 

by se Weller u některého z bytů objevil bez Mina, nemají ho pouštět dovnitř a mají volat 

policii. Další postup kolem obou míst s ním proberou během dne.

„On nemá klíče.“

„To je dobře.“

„Zlatka se má každou chvíli vrátit.“

„Až přijde, můžete jí říct, aby nikoho nečekaného nepouštěla dovnitř. Další 

podrobnosti s vámi vyřešíme.“

„Dobře.“

Hovor už se blížil ke konci, když se policistka zeptala, jestli Min potřebuje ještě něco 

říct. Min se podíval na telefon a vybavil si obraz z toalety. Nica přímo proti kameře, čer

venající se tvář, kterou nejdřív schovávali a kterou potom sám dovolil ukázat.

„To video.“

„Ano?“

„Je na něm fakt dobře vidět.“

„Rozumím.“

„Já jenom…“ Min se zarazil a chvíli hledal otázku, která ho od rána štvala nejvíc. 

„Jestli ho hledáte, proč by souhlasil s tím, že ho někdo vysílá živě s obličejem?“

Na druhém konci několik vteřin nikdo nemluvil.

„To nevím.“

Min čekal.

Nic dalšího nepřišlo.

„Dobře.“

Policistka mu řekla, že se znovu ozvou, a připomněla mu, aby měl telefon u sebe. Min 

souhlasil a hovor skončil.

Zůstal sedět s mobilem pořád přitisknutým k uchu, dokud mu nedošlo, že už slyší jen 

ticho. Položil ho na stůl. Venku projelo auto, někdo dole zabouchl domovní dveře a v po

trubí se znovu ozvala voda.

Telefon zavibroval.

Min se podíval.

Nico

— Co děláš?

Min držel telefon v ruce a chvíli se díval na jméno, pod kterým měl pořád uloženého 

Andrease Wellera. Ještě včera by odpověděl dřív, než by o tom začal přemýšlet.

Vzpomněl si na hovor s policií. Neměnit náhle způsob komunikace.

Otevřel starší zprávy, jen krátce přejel posledních několik výměn a vrátil se dolů.

Napsal:

—  Jsem u Zlatky.

Odeslal.

Tři tečky se objevily okamžitě.