Andreas: 21

První výsledky byly k ničemu. Min zkusil několik variant Nicova jména s policií 

a Prahou, ale dostával firmy, profily lidí, kteří se jmenovali Nico, články o policejních 

akcích, kde se to jméno vůbec nevyskytovalo, jednoho fotografa a překvapivé množství 

psů. Posouval stránku dolů a zase nahoru, měnil pořadí slov, přidával Českou republiku 

a zkoušel zkratku ČR. Výsledek byl pokaždé stejný. Bez příjmení hledal člověka, který se 

mohl na internetu jmenovat jakkoli. Neznal útvar, pracoviště ani jediného kolegu. Nevěděl, 

kam Nico ráno odchází, kde končí směnu ani jestli je Nico skutečně celé jméno. Měl při

bližný věk, obličej, několik fotografií, Grindr a spoustu vět, v nichž se práce objevovala 

právě tam, kde mělo vysvětlování skončit.

Telefon položil na gauč. V kuchyni zůstala zapékací mísa po lasagních a dvě sklenice, 

které večer neodnesli. Zlatka se měla během dopoledne vrátit a Min po sobě nechtěl nechat 

byt v horším stavu, než v jakém ho převzal. Vstal, odnesl nádobí ke dřezu a pustil vodu. 

Když oplachoval zaschlý okraj omáčky, vzpomněl si na včerejší historku o muži s velkou 

náplastí přes nos. Svědci měli před sebou celý obličej a přesto si nejlépe pamatovali jednu 

nápadnou věc.

Min vypnul vodu.

Obličej měl.

Utřel si ruce do utěrky a vrátil se k telefonu. Otevřel video z toalety, které měl uložené 

od chvíle, kdy se začalo šířit dál. Posunul záznam k místu, kde se Nico obrátil přímo k te

lefonu. Tvář byla ostrá, bez stínu přes oči, bez profilu a bez vzdálenosti, která by něco 

schovávala. Min video zastavil, udělal snímek obrazovky a ořízl z něj všechno kromě hla

vy a horní části ramen.

Chvíli na obrázek koukal.

„Promiň,“ řekl potichu.

Nevěděl přesně, jestli to říká Nicovi, sobě nebo prostě proto, že mu připadalo divné 

vložit tvář člověka, se kterým před několika hodinami spal, do vyhledávače.

První podobné obrázky mu nepomohly o nic víc než text. Oholení chlapi z profilových 

fotografií, fitness weby, starší články, lidé, kteří měli s Nicem společnou maximálně lysou 

hlavu a tvar obličeje. Min listoval dál bez velkého očekávání, dokud mezi výsledky neza

hlédl znak a pod ním název, který poznal okamžitě.

Policie České republiky

Palec se zastavil.

Vedle textu byla malá fotografie muže. Starší snímek, horší světlo, jiný výraz. Oholená 

nebo velmi krátce ostříhaná hlava, tmavé obočí, stejný tvar tváře.

Min se narovnal.

Něco v něm povolilo tak rychle, až si teprve potom uvědomil, jak napjatý byl.

Tak vidíš.

Policie.

Našel Nicův obličej a mezi výsledky se objevila Policie České republiky. Přesně to 

chtěl. Ne vysvětlení od Nica, ne další větu končící tím, že něco nemůže říct. Něco zvenčí. 

Něco, co existovalo bez něj.

Krátce se pousmál a klepl na výsledek.

Stránka se načetla.

Úsměv zmizel.

Fotografie nebyla u profilu policisty ani u zprávy o zásahu. Nad ní byl titulek začínající 

slovem PÁTRÁNÍ.

Min si první odstavec přečetl jednou, potom podruhé. Muž na fotografii byl mladší než 

Nico, kterého znal. Možná o několik let. Vlasy měl o něco delší nebo jen nebyl oholený 

tak čerstvě, tvář byla hubenější a výraz tvrdší. Min otevřel vedle toho zastavený snímek 

z videa a začal hledat věci, které by neseděly. Jiný úhel mohl změnit čelist. Světlo mohlo 

změnit nos. Čas mohl přidat váhu, ubrat vlasy, změnit kůži kolem očí.

Uši zůstávaly.

Obočí taky.

Nos.

Linie úst.

Čím déle hledal jiného člověka, tím méně ho nacházel.

Vrátil se na policejní stránku.

Pod fotografií bylo jméno.

ANDREAS WELLER

Min ho přečetl a první okamžik necítil nic. Byla to dvě cizí slova vedle fotografie 

muže, který měl Nicův obličej.

Přečetl jméno znovu.

Andreas Weller.

Tentokrát se něco zachytilo. Ne vzpomínka, spíš krátké škubnutí někde vzadu v hlavě. 

Jako když člověk zaslechne známé jméno v hovoru u vedlejšího stolu a ví, že už ho někdy 

slyšel, ale nedokáže okamžitě říct kde.

„Andreas Weller,“ řekl nahlas.

Nic konkrétního nepřišlo.

Článek byl několik let starý a krátký. Policie v něm žádala veřejnost o pomoc při pát

rání po muži a uváděla základní popis. Min ho přečetl celý. Nebylo tam, čeho se měl 

dopustit. Nic o krajní pravici, nic o svastice, žádný dlouhý seznam skutků. Na konci byla 

běžná výzva, aby lidé případné informace předali policii nebo volali 158. Pod článkem 

našel odkaz na další záznam, ale po otevření dostal chybu. Zkusil ho znovu a výsledek byl 

stejný.

Vrátil se k fotografii.

Andreas Weller.

Jméno ho pořád tahalo dozadu.

Min zavřel oči a nechal ho chvíli být.

Nejdřív mu vytanul na mysl stůl.

Potom místnost, ve které seděl před lety proti policistce. Telefon nebo počítač, na kte

rém řešili jeho video. Lemberk. Rozhovor o trase, o tom, co natáčel a koho cestou viděl.

A potom ženský hlas.

„Znáte Andrease Wellera?“

Min otevřel oči.

„Do prdele.“

Věra Podlejší.

Obvodní oddělení v Jablonném. Video z Lemberka. Otázka, která tehdy přišla mezi 

ostatními a neměla pro něj žádnou váhu, protože jméno nic neznamenalo.

„Znáte Andrease Wellera?“

Odpověděl, že ne.

Tehdy to byla pravda.

Min zůstal chvíli sedět s telefonem v ruce a díval se na starou policejní fotografii. 

Potom vstal a přešel do kuchyně. Nalil si sklenici vody, ale místo aby se napil, opřel se 

dlaní o linku a držel ji před sebou.

Před několika lety se ho policie po události na Lemberku zeptala na Andrease Wellera. 

Teď několik nocí spal s mužem, který měl Andreasův obličej a říkal si Nico.

Svastika se mu vybavila sama.

Tentokrát po ní okamžitě nepřišlo slovo infiltrace. Viděl jen černý znak na Nicově noze 

a vlastní rozepnutou košili v Helenině ložnici. Potom polici na vedlejší budově, nábojnici 

mezi hrnkem a krabičkou se šrouby, Standu, který tvrdil, že může být jeho, protože chodil 

střílet, a Kurta sedícího u stolu. Ještě včera měly všechny ty věci svoje místo. Nico je poj

menoval, vysvětlil, zařadil.

Teď se jejich význam rozpadl.

Neznamenalo to, že svastika dokazovala něco jiného. Nábojnice mohla pořád pocházet 

ze střelnice. Standa mohl opravdu chodit střílet a Kurt mohl být jen člověk, se kterým se 

Nico — nebo Andreas — potkával kvůli něčemu, o čem Min nic nevěděl.

Jen už neměl důvod přijmout první vysvětlení jen proto, že přišlo.

Vrátil se do obýváku a otevřel jejich konverzaci. Poslední Nicova zpráva byla z rána.

— ozvu se

Min měl palec chvíli nad ikonou hovoru. Dokázal si představit, jak snadné by bylo 

poslat screenshot policejního článku a napsat jedinou větu.

— Co je tohle?

Nico by něco řekl.

Možná by znovu existovalo vysvětlení, které přesně zapadne mezi policii, svastiku 

a jméno na starém webu. Možná by bylo pravdivé. Ještě před hodinou by Min chtěl slyšet 

právě tohle.

Teď ne.

Telefon položil na stůl.

Když zvedl oči, viděl naproti nástěnku s fotografiemi. Včera u ní Nico stál a ukazoval 

na jednotlivé lidi. Zlatka. Její matka. Otec. Bratr.

Min se podíval ke dveřím bytu.

Nico věděl, kde Zlatka bydlí.

Nebyla to věc, kterou by z něj tahal. Min sám ukázal přes ulici, když šli se Standou 

a Kurtem do vedlejšího domu. Potom uvnitř seděl s Nicem a řekl mu, že Zlatčin bratr 

zemřel po napadení spojeném s krajní pravicí a že její otec se po jeho smrti veřejně anga

žoval proti extremistickému násilí. Řekl mu to právě proto, že Nico tvrdil, že je policista 

a pohybuje se mezi lidmi, pro které by podobná rodina mohla být relevantní.

Včera pak Nico stál přímo před jejich fotografiemi.

Min se znovu podíval na nástěnku.

Nevěděl, co z toho slyšeli Standa s Kurtem. Nevěděl, jestli Nico — Andreas — něco 

někomu řekl. Nevěděl, proč ti tři používají místnost vedle Zlatčina domu, ani jestli její 

poloha znamená cokoli víc než náhodu, kterou byli sami překvapení.

Nevěděl ani to, proč před lety policie vyslovila Andreasovo jméno právě v souvislosti 

s Lemberkem.

A poprvé mu nestačilo, že na všechny ty věci zatím nemá odpověď.

Znovu otevřel vyhledávač a napsal celé jméno.

Andreas Weller

Výsledků bylo málo. Starý policejní článek, několik převzatých zmínek a lidé stejného 

příjmení, kteří s fotografií neměli nic společného. Přidal Prahu, potom Lemberk. Nic, co 

by mu vysvětlilo, proč po tom muži policie pátrala nebo co přesně spojovalo jeho jméno 

s událostí před několika lety. Žádný velký případ, žádný snadno dohledatelný rozsudek, 

nic, z čeho by si mohl během pěti minut složit cizí život.

Po nějaké době zavřel prohlížeč.

Za chvíli ho otevřel znovu.

Stejná fotografie. Stejné jméno.

Když se konečně podíval na hodiny, zjistil, že u telefonu sedí skoro hodinu. Zlatka se 

mohla každou chvíli vrátit. Min si uvědomil, že po celou dobu zároveň čeká na zprávu 

od Nica a doufá, že nepřijde.

Telefon zavibroval.

Trhl sebou a okamžitě ho zvedl.

Pracovní portál. Nabídka směny.

Oznámení zavřel.

Na obrazovce znovu zůstal policejní článek. Dole pod textem byla výzva veřejnosti 

a telefonní číslo.

158

Min se na něj chvíli díval. Potom zvedl oči k Zlatčině nástěnce a znovu k zavřeným 

dveřím bytu.

Nechtěl čekat, až se Zlatka vrátí, a potom jí vysvětlovat něco, čemu zatím sám nerozu

měl.

Potřeboval nejdřív vědět, co vlastně našel.

Vytočil 158. Palec nechal několik vteřin nad tlačítkem hovoru.

Pak ho stiskl.