Andreas: 24
Policie zavolala v pondělí dopoledne, když Min stál na tramvajové zastávce a čekal
na spoj do Holešovic. Schůzku ve skladu měl mít původně už minulý týden, potom ji pře
sunul, jednou na ni skoro zapomněl a v neděli večer si nastavil dva budíky, protože mu při
padalo absurdní nechat si utéct normální práci právě ve chvíli, kdy se zbytek jeho života
přestal chovat normálně.
„Ozval se vám Weller přes víkend?“ zeptala se žena, se kterou už jednou mluvil.
„Jo. Psali jsme si.“
„Navrhoval setkání?“
„Ptal se. Nic jsem nedomluvil.“
„Dobře. Zatím to tak nechte. Pokud by náhlé přerušení komunikace bylo oproti
vašemu běžnému kontaktu nápadné, můžete mu odpovídat. Jen se s ním nescházejte
a nepokoušejte se dál nic zjišťovat.“
Min sledoval tramvaj, která se blížila přes křižovatku. „Takže normálně.“
„V rámci možností.“
„To je dost širokej pojem.“
Žena na druhém konci krátce mlčela. „Vy víte lépe než já, jak jste spolu běžně komuni
kovali.“
Dveře tramvaje se otevřely.
„Musím nastoupit.“
„Kdyby navrhl konkrétní schůzku nebo se někde objevil bez domluvy, zavolejte.“
„Jo.“
Min ukončil hovor a vmáčkl se mezi lidi u dveří.
Sklad byl v průmyslovém areálu v Holešovicích, kde se mezi staršími halami objevo
valy nové kanceláře, kavárna s betonovou podlahou a jedno místo, které prodávalo obědy
za cenu, za kterou by Min čekal alespoň talíř, který si odnese domů.
Kontakt dostal od Standy. Od té doby, co zjistil, kdo je Nico, mu to přišlo méně
nevinné než před týdnem, ale muž, se kterým si telefonoval, působil obyčejně a firma měla
web, IČO, otevírací dobu i recepci, kde po Minovi chtěli občanku kvůli vstupu. To ho
uklidnilo víc, než by ještě nedávno připustil.
Vedoucí skladu byl kolem padesátky a neměl potřebu dělat z náboru událost. Provedl
Mina mezi regály, ukázal mu příjem, výdej, místo pro vratky a stůl se dvěma počítači,
z nichž jeden měl na boku přilepený papírek s heslem.
„To heslo bych asi neměl vidět,“ řekl Min.
Muž se podíval na papírek. „Stejně nefunguje.“
„Tak to je bezpečný.“
„Vidíte. Máme systém.“
Práce samotná nevypadala složitě. Příjem zboží, evidence, naskladnění, výdej, občas
něco přenést, občas sedět u počítače. Min se zeptal na směny, přesčasy a peníze. Částka
nebyla žádný zázrak, ale byla pravidelná a při plném měsíci vyšší než několik rozházených
dnů komparzu, které se daly zrušit jednou zprávou večer předem.
„Kdy byste mohl nastoupit?“ zeptal se vedoucí.
„Klidně příští pondělí.“
„Tak já vám to potvrdím do středy.“
Min vyšel ven, zapnul bundu a otevřel telefon.
Nico mu napsal před čtvrt hodinou.
— jak bylo?
Věděl o schůzce. Min mu o ní řekl ještě předtím, než našel policejní stránku, a dnes
ráno mu automaticky napsal, že tam jede. Kdyby to neudělal, bylo by to přesně to ticho,
před kterým ho policie varovala.
— docela dobrý. možná mě vezmou
Odpověď přišla, než došel k bráně.
— to je dobrý
Pak:
— dneska?
Min zastrčil telefon do kapsy a šel dál. Odpověděl až o hodinu později, když ho Zlatka
pustila do bytu a sama zase odešla do práce.
— dnes nevím jak budu mít čas
Nico napsal:
— ok. napiš
Min položil telefon na stůl. Nový zámek ve dveřích vypadal skoro stejně jako starý.
Zlatka mu zatím nový klíč nedala; když potřeboval být v bytě a ona odcházela, pustila ho
dovnitř a domluvili se, kdy se vrátí. Min s tím nepolemizoval.
Nico adresu znal.
Klíč neměl.
To pro dnešek stačilo.
Min otevřel jejich konverzaci a přejel o několik dní nahoru. Fotografie kelímku s ká
vou. Vtip o asfaltu. Snímek noční oblohy bez komentáře. Chybíš mi. Pod tím jeho vlastní
ty mně taky.
Nic z toho se při pohledu zpátky nepřepsalo do jiného jazyka. Pořád přesně věděl, proč
na jednotlivé věty odpověděl tak, jak odpověděl.
Telefon zamkl.
V úterý seděl ve Zlatčině kuchyni a krájel sýr, když se Nico ozval znovu.
— mám dnes odpoledne volno
Min nechal telefon ležet.
Za chvíli přišlo:
— uvidíme se?
Ukrojil další kus. Sýr byl tvrdý, na hraně se trochu drolil a v ústech měl pokojovou
teplotu; tím pro Mina informace o jeho chuti končily. Žvýkal a četl zprávu podruhé.
— dnes nemůžu
Chvíli váhal a přidal:
— řeším práci
Nebyla to úplná lež. Vedoucí ze skladu mu ráno psal kvůli dokumentům a Min část
dopoledne strávil hledáním potvrzení, které měl uložené pod názvem, podle něhož se
nedalo poznat vůbec nic.
Nico:
— škoda
Min:
— jo
— snad příště
Min chvíli držel palec nad klávesnicí.
— jo
Tři tečky se objevily skoro okamžitě.
— chybíš mi
Min položil telefon vedle talíře.
Sýr dojedl.
Ke zprávě se vrátil až později.
Neodpověděl.
Zlatka přišla po páté. Odložila tašku, otevřela lednici a chvíli v ní hledala něco, co tam
zjevně nebylo.
„Napsal?“ zeptala se.
Min seděl u stolu s pracovním formulářem před sebou.
„Jo.“
„Chce tě vidět?“
„Jo.“
„A?“
„Napsal jsem, že nemůžu.“
Zlatka zavřela lednici.
„Dobře.“
„To je všechno?“
„Co bych měla říct.“
Min pokrčil rameny.
Zlatka otevřela horní skříňku, vytáhla těstoviny a podívala se na prázdné místo,
kde čekala omáčku.
„Do prdele.“
„Co.“
„Nemám rajčata.“
„To je katastrofa.“
„Je. Ty máš nějaký užitečný návrh?“
„Objednat pizzu.“
Zlatka se na něj podívala.
„Vidíš. Proto tě tady nechávám.“
Objednali pizzu.
O Nicovi už ten večer nemluvili.
Ve středu ráno dostal Min potvrzení ze skladu.
— Nástup v pondělí 7:00.
Díval se na ten čas déle než na částku ve smlouvě.
Sedm.
Přeposlal si dokument do e-mailu a potom automaticky otevřel konverzaci s Nicem.
Od včerejška tam zůstávalo:
— chybíš mi
Min telefon zase položil.
Za hodinu ho otevřel znovu.
Normálně by se dávno ozval. Ne proto, že by každý den museli vědět, kde druhý je,
ale tři dny krátkých odpovědí už začínaly vypadat jako něco, co by Nico mohl zaznamenat.
Min napsal:
— jak bylo dneska
Odpověď přišla až za několik minut.
— ok. práce
— ty?
Min se opřel o kuchyňskou linku.
— sklad potvrdil nástup. pondělí
— Fakt?
— jo
— to je dobrý
Min se usmál. Jen krátce a dřív, než si to stačil zakázat.
— no konečně
Nico odpověděl:
— tak to musíme oslavit
Min přestal psát.
Ještě před týdnem by se začali domlouvat, kam půjdou, nebo by Nico napsal něco
o tom, že oslavu zvládnou i bez hospody. Min by mu vynadal za levnou narážku a za dvě
hodiny by stejně řešili, kde se uvidí.
Teď napsal:
— jasně. až budu vědět jak budu
— ok
Telefon nechal na lince.
Po chvíli se na displeji objevily tři tečky. Zmizely, znovu se ukázaly a zase zmizely.
Nic dalšího nepřišlo.
Ve čtvrtek se Nico ozval až večer.
— dneska je hezky
Min seděl u okna a venku už byla tma. Lampy svítily na mokrý asfalt a kolem zastáv
ky přecházeli lidé s deštníky, které někdo z nich ještě nestihl zavřít.
— jo?
— byl jsem venku
— kde
— u řeky
Min chvíli čekal.
— sám?
— jo
— proč
Nico odpověděl:
— jen jsem se šel projít
Takové zprávy posílal i dřív. Někdy nepotřeboval nic domluvit ani vysvětlit. Jen
Minovi oznámil drobný kus svého dne, jako když člověk ukáže druhému přes ulici něco,
co by jinak minul.
Min napsal:
— to chápu
— jo?
— jo
Nico několik minut neodpovídal.
Pak přišlo:
— jednou se tam stavíme. já a ty
Min položil palec na spodní okraj telefonu.
Venku projela tramvaj a na chvíli zakryla výhled do protějšího domu.
— jo
Odeslal to dřív, než si stačil vymyslet jinou odpověď.
Telefon zůstal otevřený na stole. Nico už nic nenapsal.
Min se k té větě později večer vrátil.
— jednou se tam stavíme. já a ty
A pod ní:
— jo
Neopravil ji.
V pátek ráno se probudil dřív než Zlatka. Chvíli ležel na gauči a poslouchal byt. Led
nice v kuchyni se zapnula, někde v domě tekla voda a z ulice sem přes zavřená okna pro
nikl zvuk popelářského auta.
Telefon nedoručil žádnou zprávu od Nica.
Poprvé za celý týden mu připadalo, že by bylo jednodušší, kdyby nějaká přišla.
Vstal, došel do koupelny a podíval se do zrcadla. Vlasy měl na jedné straně slehlé, knír
rozhozený po spaní a pod očima tmavší kruhy, než si pamatoval ze včerejška.
Nico byl v tomhle bytě.
Ležel na tom gauči.
Jedl u Zlatčina stolu.
Viděl fotografie její rodiny.
Min otočil kohoutek a opláchl si obličej studenou vodou.
Telefon nezavibroval.
Dopoledne vyplnil papíry ke skladu, chvíli hledal měsíční kupon a potom šel ven.
Potřeboval se projít a Zlatka se stejně vracela až odpoledne.
Kolem třetí mu zazvonil telefon.
Neznámé číslo.
„Prosím.“
„Dobrý den. Mluvím s Minem Trầnem?“
„Jo.“
„Volám ohledně Andrease Wellera.“
Min se zastavil. Stál zrovna u přechodu a zelená pro chodce se rozsvítila bez něj.
„Ano.“
„Pan Weller byl dnes dopoledne zadržen.“
Min zůstal stát na místě.
Lidé kolem něj přešli ulici. Jeden muž ho obešel tak těsně, že se jejich rukávy dotkly.
„Zadrželi jste ho?“
„Ano.“
Min přešel o pár kroků ke zdi domu.
„Kde?“
„To vám teď sdělit nemůžu.“
„Bylo to kvůli tomu, co jsem vám řekl?“
Muž na druhém konci chvíli mlčel.
„Vaše informace byly jednou z věcí, se kterými kolegové pracovali.“
Min přejel dlaní po obličeji.
„Ví, že jsem volal já?“
„K tomu vám teď nic říct nemůžu.“
„Dobře.“
A tentokrát ho ta odpověď nenaštvala.
„Už mu tedy nemám možnost odpovídat?“
„Ne. Pokud by vás kontaktoval on nebo kdokoliv v souvislosti s ním způsobem, který
vám bude připadat neobvyklý, dejte nám vědět.“
Min se podíval na provoz.
„Takže už nemusím dělat, že nic nevím.“
„Ne.“
Ta odpověď přišla tak obyčejně, že mu několik vteřin trvalo, než pochopil její váhu.
Celý týden kontroloval délku vět, četl svoje zprávy před odesláním a přemýšlel, jestli
je jo příliš krátké, jestli by normálně přidal vtip a jestli Nico pozná, že se něco změnilo.
Teď už nemusel nic.
„Dobře,“ řekl.
Muž mu připomněl, že se mu policie ještě ozve kvůli materiálům a dalším otázkám.
Min polovinu poslední věty skoro nevnímal.
Hovor skončil.
Opřel se zády o zeď a otevřel Nicovu konverzaci.
Nahoře byla malá profilová fotografie. Pod ní poslední dny.
— chybíš mi
— jak bylo dneska
— sklad potvrdil nástup. pondělí
— tak to musíme oslavit
A potom včerejšek.
— jednou se tam stavíme. já a ty
— jo
Min klepl do pole pro zprávu.
Kurzor začal blikat.
Napsal:
— Zadrželi tě?
Chvíli se na větu díval.
Smazal ji.
Napsal:
— Vím, kdo jsi.
Smazal i to.
Telefon držel dál v ruce.
Poprvé od chvíle, kdy našel policejní stránku, nemusel vymýšlet správnou odpověď.
Nemusel vymýšlet žádnou.
Konverzaci zavřel.
Pak otevřel kontakty.
Zlatka.
Helena.
Oběma dlužil mnohem víc než bezpečnostní minimum, které jim zatím řekl nebo
neřekl. Potřebovaly vědět o vedlejším domě, o Standovi a Kurtovi, o svastice, o tom, proč
Min Andreasovi vyprávěl Zlatčinu rodinnou historii a proč ho pustil do Helenina bytu.
Ne přes zprávy.
Min stiskl Zlatčino jméno a dal telefon k uchu.