A proto tu sedím a píšu tyto řádky (2.kapitola knihy Můj neviditelný manžel Rajneesh Pranapati)

Co byl vůbec důvod naší lásky? Co byl vůbec důvod naší svatby? Bylo to proto, že jsem nechtěl být sám?

Abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o tom do té doby. Ano, toužil jsem po vztahu. Ale jak plynul čas, bylo stále jasnější – více očividné – že na své životní cestě kráčím sám – bez muže, který by se mnou chtěl sdílet strasti a radosti – nebo v opačném pořadí, chcete-li.

Zásadním zjištěním pro mě bylo, že z osmdesáti procent jsem toužil po vztahu ze zištných důvodů – aby se o mě někdo postaral. V době, kdy mi maminka pořídila byt (který jsem jí do doby svého velkého truchlení splácel), se mi to celé odkrylo. Najednou jsem přestal toužit po vztahu jako po formě jistoty.

Spíš mě začalo bavit „flying solo“ – létat sólo. Je to něco, co často zažívají rozvedené ženy – opuštěné ženy. O mužích nic takového nevím. Ti zpravidla slétli o drát níž za dvacítkama.

U gayů je to stejně. V určitém věku začnou koukat po mladších a tak mladých – že si člověk ani neumí představit, že to snad myslí vážně. Takže – i já – když jsem si uvědomil, že stojím ve vzduchoprázdnu sociálních a seznamovacích sítí – a zároveň v zóně nezájmu – začal jsem propadat do něčeho, o čem se nemluví – do krize středního věku.

A teprve až když jsem se vybabral z truchlení – a někdy v době, kdy jsem setřepal (nadbytečný) šedivý nános svého středního věku – se ozval náhle, z ničeho nic, Rajneesh.

Když nad tím tak uvažuji – ještě tomu předcházely další okolnosti – a to dvě důležité svatby – svatba mé matky a svatba mého otce. V obou případech – jejich druhá svatba. Zatímco oni ve svém zralém věku vstoupili po několika letech soužití v nových vztazích do druhého manželství, já jsem za sebou neměl jediný víceletý vztah.

Můj nejdelší vztah byl jedenáct měsíců v roce 2002. A tím výčet mých partnerských vztahů končí.

A je to logické. Většina lidí po roce 2002, a valná většina po roce 2012 – s nástupem smartfounů (a záměrně to píšu tak) – ztrácí skutečný kontakt kontakt s realitou… s reálnými lidmi – a zaplétá se do více nebo méně úspěšných vztahových nití na síti.

Za sebe mohu v klidu říct, že svůj smartfoun jsem měl až někdy po roce 2013, tedy až někdy v té době, kdy už ke mně na zastávce nikdo nezvedl hlavu – natož aby pozdravil. Smartfouny zalepily pusy starým, mladým, dětem – bez rozdílu.

Pro mě byl sestup do této černé díry spíš nadějí, že s někým začnu komunikovat.

*

Své srdce jsem rozdal ve svých vztazích – roztříštěných po celém světě. Španělskému věštci, brazilskému hudebnímu umělci. Své srdce jsem rozdal na nečekaných místech – část jsem věnoval Indii. Část jsem věnoval Hong Kongu. Část jsem dal svému prvnímu partnerovi. Část jsem dal Kranti. Část jsem dal… a čím víc jsem dával, tím roztříštěnější jsem byl.

Mé srdce bylo roztříštěné, a přesto jsem z jeho hloubi dával dál a dál.

*

Není divu, že přišlo hluboké truchlení – které přijít muselo. Jednou se to stát prostě muselo. A tak, na začátku roku 2020, ještě před tím, než svět zasáhnul koronavirus, zemřel mi rodinný přítel.

A pak moje láska z Brazílie.

A pak babiččina sousedka, kterou jsem pamatoval z dětství.

*

V tom truchlení bylo truchlení po všem, o co jsem přišel.

A bylo to neviditelné.

Tak jako se člověk bojí viru, protože vidět není – a panikaří, když okolo něj lidé onemocní. Já jsem truchlil – a nevěděl po čem. Nevěděl jsem, neuvědomoval jsem si, o co jsem přišel. Když to nevidíte – nemůžete si to představit. A tady mi někde pomohl Rajneesh a vedl mě k tomu, abych stvořil sadu karet Truchlení. Abych dal výraz, formu tomu, co je neviditelné.

Tady někde mi dal návod, abych věděl, jak s ním žít.

A proto tu sedím a píši tyto řádky.