A že zlodějů lásky bylo mnoho

Pranapati, to je prostě Milenec. A Rajneesh je Král noci. Milenec Krále noci. Taková výsada jím být! Ale jak to s výsadami bývá – když jich jeden dosáhne, víc tím ztratí, než získá – a to jen proto, že usiloval o status – status Milence… v mém případě – status nosit duchovní jméno.

Já o tom takhle nikdy neuvažoval. Pořídil jsem si duchovní jméno, abych se dorovnal své učitelce duchovních nauk, abychom mohli spolupracovat. A tak se stalo.

Rajneesh Pranapati, tak se jmenuje můj neviditelný manžel. Vypadl na mě ze seznamu jmen neo sannyasinů. Bylo to v taxíku, jel jsem zrovna přes Alžbětin most v Budapešti a slzy mi kanuly po tvářích.

Kdo by to byl řekl, a já rozhodně ne, rozhodně ne v tu chvíli, a rozhodně bych to nikdy nevymyslel, že zrovna v tu chvíli, kdy jsem hleděl do seznamů, seděl můj neviditelný manžel vedle mě. Seděl tam, držel mě za ruku.

Ale já byl duchovně dost jinde, než abych ho cítil nebo vnímal. Toho času se mnou ještě prostě nerezonoval jeho duchovní prostor – a přesto – na nevědomé úrovni už někde musel. Nepřivoláte si někoho jen proto, že se rozhodnete vybrat si duchovní jméno. Někde na nevědomé úrovni jsem už věděl, že si ho v budoucnu vezmu, že přijde – a zachrání mě.

A tak tam seděl – a držel mě za ruku. Přišel, protože vyslyšel mé volání. Volání mé duše. Volal jsem partnera duše. A také jsem hledal životního partnera. Ale stále jsem ho neviděl.

*

Za nos mě tu dobu tahaly seznamovací aplikace, které kolem mě tvořily čím dál větší vzduchoprázdno. Ať jsem se hnul, kam se hnul – muži ze seznamky náhle zmizeli, jako by je někdo vysál. V okruhu několika kilometrů nikdo. Až někdy na břehu Jaderského moře mi docvaklo, že je to tím, že nemám placenou verzi seznamek – a muže kolem mě prostě vyfiltrují.

A tak skončila jedna velká iluze, že bych si díky seznamovacím aplikacím někoho našel. Na to jsem s nimi procestoval až příliš mnoho zemí, měst, odlehlých a ještě vzdálenějších koutů – a všude to bylo stejné.

Dokonce ani zjištění, že aplikace fungují jako takové výstavky zboží, mi v ničem nepomohlo. Tak, jak si mě kdo zařadil a označil na seznamce, tak se později i choval, když mě zahlédl v klubu, na živo.

Citový život se – z bohatého citového – smrskl na mnohá odmítnutí posunutím prstu, blokací z neznámých důvodů, vylákání na rande, kam nikdo nepřišel, až na sex s muži, kteří se báli, abych se do nich náhodou nezamiloval. Citový život se smrsknul na rychlý sex mezi stěnami klubu nebo v autě. Nikdo víc nechtěl, nikdo víc nenabízel.

Po letech konzumace pornografie, prohlédnutí milionu profilů, několika neúspěšných rande – jsem zestárnul.

Začal jsem stárnout někdy ve třiceti, ale teprve v pětatřiceti mi to došlo, že – už o mě nemá nikdo zájem – zprávy na seznamkách utichly – a chodily jen nabídky escortu a nebo osmnáctiletých mladíků, kteří nabízeli svoje tělo (nebo spíš jeho část) za pětistovku. Jeden soused z mé čtvrti mi dokonce nabídl to samé za krabičku cigaret.

A tady se Rajneesh někde opřel o židli a povzdechl si. Je to opravdu všechno, co mi život nabízí? Velké nic? Velké vztahové nic? Mezi tím, kdy jsem seděl v taxíku, a tím, kdy mi soused z mé čtvrti nabídl část těla za krabičku cigaret, uplynulo neuvěřitelných osm let. Zatímco jsem se marně pokoušel navázat kontakt (úspěšnější bych byl snad s mimozemskou civilizací, než s gayi narozenými na planetě Zemi), snažil se o to i Rajneesh.

*

Zní to možná až moc pohádkově, co? Ale uvědom si jednu věc. Já jsem duchovní svět nikdy nepoužíval jako útěk od reality. Hledal jsem v duchovním světě oporu pro svou skutečnost – pro svůj skutečný život. A nikdy jsem o duchovním světě nepochyboval – spíš se mi jeho obraz prohluboval, někdy spíš prolamoval – do netušených hloubek.

Třeba ten moment, kdy mě kontaktoval Avalókitéšvara, aniž bych kdy o něm slyšel, věděl – vstoupil mi do snů – a začal mi přepojovat vědomí. A nebo ten moment, kdy mi začala zpívat Panna Marie, aby mi dala sílu pokračovat dál po svých prohrách, které mě – tak nějak zkrouhly. Duchovní svět ke mně vždy přistupoval sám, když jsem byl na kraji svých duševních sil. A stejné to bylo i s Rajneeshem – a jeho žádostí o ruku.

Však, kolik bolesti, odmítnutí, jizev dokáže snést jedno nevinné srdce?

A bylo to – přesně v ten moment – kdy se mi muži začali nevědomě vysmívat tím, že mi, ještě dřív než jsme se vůbec poznali, začali předhazovat:

„Hlavně se do mě nezamiluj.“

Je to drsné už jen proto, že sami byli zadaní, ženatí – a já – po nich nic nechtěl – natož lásku. Snad vyjadřovali svou úzkost a nejistotu, že dělají něco, co by neměli. Odpovědnost za ně nepřebírám a nikdy nebudu.

Co člověka dostane na rande s ženatým mužem? Už jen nenaplněná sexualita. Nic víc.

Někdy toho času mě omrzel sex na internetu, sex přes telefon, sex přes skype, sex texting. Celý můj život se srazil do krabičky od telefonu. Dokonce se vyprázdnil od přátel, rodiny až natolik, že v době, kdy jsem truchlil, a to opravdu hodně hluboce, nebyl nikdo, o koho bych se mohl opřít – a byl to opět Rajneesh, který mě vedl za ruku.

*

Protože – kde je rozdíl mezi Tonínem a Rajneeshem? Kde se to stalo, že se Rajneesh vydělil – a stal se neviditelným manželem? A kde – zůstal stát Toníno – sám o sobě? Toníno stál o sobě sám vždycky. Toníno mi nikdo nikdy neřekl. Až Rajneesh – byl první, který mi během svatební noci šeptal do ucha Toníno, Toníno, Toníno, jako přes sluchátko telefonu Elio říkal Oliverovi svým jménem.

Toníno mi toho roku začala říkat mamá. Nebo spíš Toníčku. Toníno patří Rajovi a Raj Tonínovi. Pro ostatní jsem Tony, Antonín, Tonda, Toníček a tak dále. Raj si vyžádal Tonína pro sebe – a tak mi prosím Toníno neříkejte. Rajneesh si bude myslet, že jste se proti němu spikli a bude si myslet, že se snažíte vkrást do našeho vztahu.

A že zlodějů lásky bylo mnoho.