Bílý anděl: 20

Zlatka otevřela dveře se sklenicí vody v ruce. Nejdřív se podívala na Mina a potom 

na Nica, který stál o krok za ním.

„Nico.“

„Zlatka.“

„Pojďte dál.“

Min vešel první. Nico si za ním sundal boty a postavil je vedle jeho ke zdi. Zlatka 

zavřela a cestou do kuchyně se zeptala, jestli chtějí čaj. Nico řekl, že jo, Min se přidal 

a Zlatka se po něm ohlédla.

„Ty nemusíš odpovídat. Ty ho dostaneš.“

Min se podíval na Nica. „Takhle to tady funguje.“

„Vidím.“

Prvních pár minut se rozhovor pořád vracel přes Mina. Zlatka se zeptala, jestli byli 

opravdu celé dopoledne spolu, Nico řekl, že ano, a Min doplnil, že už se stihli pohádat, 

vyznat si lásku a dát si guláš. Zlatka postavila konvici na stůl a chvíli na ně koukala.

„To je efektivní.“

„My jsme efektivní,“ řekl Nico.

Min si nalil čaj. „Nemluv za nás oba.“

Zlatka se podívala na Nica. „Tohle dělá pořád?“

„Někdy mě pustí ke slovu.“

„Tak dobrý.“

Min se napil. Hrnek ho hřál do dlaní a tekutina byla ještě příliš horká, takže ho po prv

ním doušku položil zpátky. Zlatka mezitím začala Nicovi vyprávět o práci a během něko

lika minut už se Min do hovoru vůbec nemusel tlačit. Nico se jí zeptal na něco, co dělala 

s lidmi kolem zadávání úkolů, Zlatka mu začala vysvětlovat, jak snadno člověk přeskočí 

půlku instrukcí, pokud jich dostane moc najednou, a Nico se opřel lokty o stůl.

„Podle mě si lidi stejně nejlíp pamatujou jednu konkrétní věc,“ řekla Zlatka. „Můžeš 

jim dát deset pravidel a osm pustí z hlavy. Ale když jim ukážeš jednu chybu, která je praští 

do očí, tu si pamatujou.“

Nico chvíli přikyvoval a potom řekl: „Slyšel jsem kdysi o jednom chlapovi, co měl 

přes nos velkou náplast.“

Zlatka zvedla obočí. „Jak velkou?“

Nico si ukázal prsty přibližně přes polovinu nosu. „Takhle. Dost nápadnou. Něco 

provedl, pár lidí ho vidělo jen krátce a když se jich pak ptali, jak vypadal, skoro každej 

začal tou náplastí.“

„A obličej?“

„Hůř. Něco si pamatovali, ale ta náplast byla první.“

Min otočil hrnek mezi prsty. „Měl ji schválně?“

„Nevím.“

„To by bylo docela chytrý,“ řekla Zlatka.

„A taky debilní,“ namítl Min.

Nico k němu otočil hlavu. „Proč?“

„Protože pak chodíš s obřím kusem náplasti přes nos.“

Zlatka se zasmála. „Taky pravda.“

Za chvíli už mluvili o něčem jiném. Historka s náplastí zapadla mezi čaj, práci a Zlat

čino vysvětlování, proč se jí podařilo jednou celé odpoledne plnit přesně opačné zadání, 

než měla, protože si špatně přečetla první větu e-mailu a zbytek už kontrolovala jen proti 

vlastnímu omylu.

Kolem půl šesté se Zlatka podívala na telefon a vstala. „Musím se začít chystat.“

„Tak my půjdeme,“ řekl Min.

„Nemusíte.“

„Budeš pryč.“

„Právě.“

Zmizela v ložnici a za několik minut se vrátila převlečená, s taškou přes rameno a jed

nou náušnicí ještě v ruce. Zapínala si ji před zrcadlem v předsíni.

„Klidně tady zůstaňte. Já se vrátím až ráno.“

Min se na ni podíval. „Fakt?“

„Jo.“ Ukázala na něj prstem. „Ty zamkneš.“

„Jo.“

„Balkon.“

„Jo.“

„Až půjdete, klíče dáš tam, kde jsme domluvený.“

„Jo.“

Zlatka se obrátila k Nicovi. „A kdyby tvrdil, že balkon zamkl, zkontroluj ho.“

Nico přikývl s naprostou vážností. „To zvládnu.“

Min si založil ruce. „Já jsem ho minule zamkl.“

„Ano. Po připomenutí.“

„To se počítá.“

„V lednici jsou lasagne. Když je nesníte, zítra je vyhodím.“

„Sníme.“

„Tomu věřím.“

Zlatka si vzala kabát, rozloučila se a zavřela za sebou dveře. Byt po jejím odchodu 

během několika vteřin ztichl. Min odnesl hrnky do kuchyně, Nico zůstal chvíli u stolu 

a rozhlédl se po místnosti, jako by ji teprve teď viděl bez její majitelky.

„Je fajn,“ řekl.

„Jo.“

„Čekal jsem ji asi jinou.“

Min otevřel lednici a vytáhl zapékací mísu. „Jakou?“

Nico se zamyslel. „Nevím.“

„Takže jsi čekal něco a nevíš co.“

„Přibližně.“

„Silný.“

Nico se zasmál a šel mu pomoct s lasagnemi.

Ohřáli je v troubě a jedli u stejného stolu, kde ještě před chvílí seděla Zlatka. Nico byl 

v půlce porce ve chvíli, kdy Min teprve začínal druhou.

„Tohle dělala ona?“

„Jo.“

„Vaří dobře.“

„Řeknu jí to.“

Nico zvedl oči. „Neříkej jí, že jsem byl překvapenej.“

„To řeknu jako první.“

„Ty jsi hroznej člověk.“

Min si nabral další sousto. „A stejně mě miluješ.“

Nico se pousmál. „Bohužel.“

Po jídle odnesli nádobí do kuchyně a přesunuli se do obýváku. Nico se cestou zastavil 

u nástěnky, na které Zlatka připínala fotografie, pohlednice, účtenky a papírky, které z ně

jakého důvodu nechtěla vyhodit. Ukázal na jednu ze starších fotografií.

„To je Zlatka?“

„Jo. Mladší.“

Vedle ní stála žena se stejnýma očima.

„Máma?“

„Jo.“

Nico se podíval na fotografii vedle. Byli na ní dva muži, jeden starší a jeden podstatně 

mladší.

„Táta?“

„Jo.“

Prstem ukázal na druhého. „A ten?“

Min se na fotografii zadíval o něco déle. „Bratr.“

Nico k němu otočil hlavu. „Ten, o kterém jsi mi říkal?“

„Jo.“

Nico přikývl. Na jméno se nezeptal. Ani na to, kdy fotografie vznikla. Ještě chvíli stál 

před nástěnkou a potom si sedl na gauč. Min zůstal u fotografií o pár vteřin déle a teprve 

potom šel za ním.

Večer neměl žádný plán. Pustili si na telefonu pár krátkých videí, u třetího oba přestali 

dávat pozor a Nico ho odložil na stolek. Min se natáhl přes gauč a položil mu nohy přes 

stehna. Nico mu je bez řečí přidržel a občas mu přejel prsty přes kotník nebo lýtko. Venku 

postupně uhaslo denní světlo a v oknech protějšího domu se rozsvítila jednotlivá patra. 

Min se chvíli hrabal v telefonu, potom ho nechal ležet vedle sebe. Když později náhodou 

zahlédl čas, překvapilo ho, kolik hodin uplynulo, aniž kontroloval poslední spoj nebo pře

mýšlel, kam půjde spát.

Nico měl hlavu opřenou o zadní část gauče a oči zavřené. Min se chvíli díval na jeho 

profil.

„Ten chlap s náplastí.“

Nico oči otevřel. „Co s ním?“

„Když ji sundal, poznali ho pak?“

Nico chvíli hleděl do stropu. „Některý měli problém. Aspoň co jsem slyšel.“

„Hm.“

„Proč?“

„Jen mě to napadlo.“

Nico čekal, jestli ještě něco přidá. Min nepřidal a po chvíli Nico zase zavřel oči.

K náplasti se mu myšlenky vrátily až mnohem později, když Nico podřimoval vedle 

něj a přikrývka mu sjela z ramene. Min mu ji přitáhl zpátky a při tom si vzpomněl na černý 

znak na jeho noze. Na první okamžik v Helenině ložnici, než Nico začal vysvětlovat poli

cii a lidi z krajní pravice. Odtud mu hlavou bez pozvání prošla nábojnice na polici vedle 

Zlatčina domu a Standovo vysvětlení o střelnici. Za posledních několik dní viděl několik 

věcí, které ho nejdřív zarazily, a pokaždé dostal odpověď, po níž už dál nepátral.

Podíval se na Nica.

Nico spal nebo byl těsně před spaním. Rty měl lehce pootevřené a jednu ruku 

položenou na Minově kotníku.

Min odvrátil oči k oknu.

Za několik minut už myslel na něco jiného.

Usnuli na gauči. Min se v noci jednou probudil, protože měl Nicovu ruku nepohodlně 

pod zády. Vytáhl ji a posunul vedle sebe. Nico něco zamumlal, ale oči neotevřel. Min si 

přitáhl přikrývku a znovu usnul.

Ráno ho probudil pohyb. Nico seděl na kraji gauče a přetahoval si tričko přes hlavu.

Min zamrkal do šedého světla od okna. „Kolik je?“

„Půl osmý.“

„Proč půl osmý?“

„Protože je ráno.“

Min si zakryl oči předloktím. „Kam jdeš?“

„Do práce.“

Chvíli zůstal ležet a potom dal ruku dolů. Nico si právě zavazoval botu.

„Celej den?“

„Nevím.“

Nico si oblékl bomber, přišel k gauči a sklonil se k němu. Políbil ho krátce na rty.

„Ozvu se.“

„Jo.“

Nico se narovnal a ukázal směrem k balkonovým dveřím. „A balkon.“

Min bez otevření očí natáhl ruku ke dveřím bytu. „Jdi do práce.“

Nico se zasmál. Za chvíli klaply dveře.

Min ještě několik minut zůstal ležet. Byt po Nicově odchodu zase působil úplně jako 

Zlatka. Na opěradle křesla ležel její svetr, na stole hrnek, který večer zapomněli odnést, 

a vedle televize stála malá rostlina, jejíž jeden list se opíral o rám obrazovky. Min nakonec 

vstal, zkontroloval balkon a v kuchyni si nalil vodu. Dveře byly zamčené.

Vrátil se na gauč a vzal telefon ze stolku.

Ještě nikdy si o Nicovi nehledal nic, co mu předtím neřekl Nico sám.

Odemkl displej, otevřel prohlížeč a chvíli se díval na prázdné vyhledávací pole. 

Pak položil palec na klávesnici a napsal:

Nico policie Praha