Bílý anděl: 15
Nico napsal v pátek odpoledne, když Min seděl u Zlatky u stolu a vyplňoval přihlášku
na recepci ve fitness centru. Formulář chtěl angličtinu, němčinu, zkušenost s administra
tivou, časovou flexibilitu a příjemné vystupování. U mzdy stálo dle dohody, což Min
za poslední roky začal číst přibližně jako částku vám řekneme, až už budete moc unavení
odejít. Zrovna se rozhodoval, kterou z pěti nabízených úrovní němčiny může označit, aniž
by lhal, když telefon zavibroval.
— dnes večer?
Min vybral u němčiny nejnižší možnost.
— jo. kde
— u náměstí republiky. znáš to tam
— jo
— v osm?
— ok
Telefon položil vedle notebooku a ještě chvíli se pokoušel pokračovat. Formulář
po něm chtěl motivační text, přestože práce podle inzerátu spočívala hlavně v recepci,
ručnících a systému rezervací. Min napsal dvě věty, přečetl je a obě smazal. Zlatka přišla
z kuchyně s hrnkem, sedla si naproti a podívala se na jeho telefon.
„Nico?“
„Jo.“
„Dneska?“
„Jo.“
Zlatka se napila. „A kde dneska spíš?“
Min nechal ruce na klávesnici. „Ještě nevím.“
„Dobře.“
Nic dalšího k tomu neřekla. Min se vrátil k formuláři, znovu přečetl dle dohody
a po několika vteřinách celou záložku zavřel.
Nico čekal před hospodou v boční ulici nedaleko Náměstí Republiky. Min ho poznal
už z druhé strany ulice podle oholené hlavy a tmavé bomber bundy, teprve potom si všiml
dvou mužů stojících vedle něj. Jeden kouřil a při mluvení držel cigaretu mezi
ukazováčkem a prostředníčkem tak daleko od těla, že popel padal skoro pravidelně
na stejné místo u obrubníku. Druhý se opíral ramenem o zeď a díval se do telefonu.
Když Nico Mina zahlédl, zvedl ruku.
„Mine, pojď sem.“
Muž s cigaretou se otočil první. Nico ho představil jako Standu. Byl o něco starší než
Min, měl hnědé vlasy kratší po stranách, obyčejnou tmavou bundu a džíny. Podal Minovi
ruku bez dlouhého prohlížení.
„Čau.“
„Min.“
„Já vím.“
Min se podíval na Nica. Ten se pousmál. „Říkal jsem jim o tobě.“
„Dobrý věci?“
„Některý.“
Standa se zasmál a odklepl cigaretu. „Zatím dobrý.“
Druhý muž mezitím schoval telefon do kapsy. „Kurt,“ řekl, když ho Nico představil.
Byl menší než Standa, hubenější v obličeji a při podání ruky se na Mina podíval o něco
déle, aniž by v tom bylo něco vyloženě nepříjemného.
„Čau.“
„Čau.“
Kurt kývl k Nicovi. „Takže tohle je on.“
„Tohle je on,“ potvrdil Nico.
Min zvedl obočí. „Začínám mít pocit, že o sobě vím míň než vy.“
Standa típl cigaretu. „To se srovná.“
Otevřel dveře a pustil je dovnitř.
Hospoda byla tmavší než podniky, kam Min chodil s Helenou nebo Zlatkou, ale ne tak,
aby na tom bylo něco zvláštního. Dřevěné stoly, několik starších lamp, televize bez zvuku
nad barem a lidé, kteří vypadali, že sem chodí dlouho a nepotřebují, aby jim interiér něco
sděloval. Standa zamířil bez rozhlížení ke stolu vzadu. Ještě než se posadil, zachytil pohled
obsluhy a ukázal čtyři prsty.
„Pivo?“ zeptal se Mina.
„Jo.“
„Čtyři.“
Nico si sedl vedle Mina, Standa a Kurt naproti. Min si sundal bundu a pověsil ji přes
opěradlo. „Chodíte sem často?“
„Občas,“ řekl Standa.
Kurt se podíval po místnosti. „On často.“
„Drž hubu.“
Kurt pokrčil rameny. „Ptal se.“
Piva přišla během několika minut. Standa zvedl sklenici. „Tak na Mina, když už jsme
ho konečně viděli.“
Min se podíval na Nica. „Konečně?“
Nico se napil. „Říkal jsem, že existuješ.“
„To je od tebe hezký.“
„Byly pochybnosti,“ řekl Kurt.
„On má pochybnosti o všem,“ vysvětlil Standa.
Kurt se na něj podíval. „To není pravda.“
„Vidíš.“
Min se zasmál a napil se. Nico se k němu pod stolem lehce dotkl kolenem a nechal ho
tam o vteřinu déle, než bylo potřeba.
Rozhovor se nejdřív točil kolem věcí, o kterých bylo snadné mluvit s někým, koho člo
věk vidí poprvé. Standa se chytil komparzu a chtěl vědět, co Min naposledy točil.
„Historickej seriál. Asi.“ Standa se zarazil.
„Jak asi?“ Min mu vysvětlil, že lidem v pozadí nikdo neposílá scénář; dostanou čas,
místo, instrukce k oblečení a potom deset hodin chodí ulicí způsobem, který nesmí vypa
dat, že vědí o kameře. Kurt se zeptal, jestli za to aspoň platí.
„Platí.“
„Dobře?“
„Pozdě.“ Standa se zasmál.
„To je jiná otázka.“
„Přesně.“
Když se dozvěděl přibližnou sazbu, zavrtěl hlavou.
„Já bych na to neměl nervy.“
„Nervy jsou levnější než nájem,“ řekl Min.
Standa krátce přikývl, aniž začal nabízet radu nebo soucit. „To asi jo.“
Nico vedle něj mlčel a poslouchal. Když se na něj Min otočil, zachytil jeho pohled.
„Co?“
„Nic.“
„Dneska máte všichni nějak hodně nic.“
Standa se obrátil k Nicovi. „Je vždycky takovej?“
„Nevím. Znám ho pár dní.“
Min se k němu otočil. „To zní hrozně.“
„Je to pravda.“
„Nemusíš ji říkat tak rychle.“
Standa se pousmál. „Tak počkej za měsíc.“
Nico ho lehce kopl pod stolem.
„Au.“
„Zasloužil sis.“
Kurt se napil a bez většího výrazu řekl: „Tohle dělá.“
„Ty se taky přidej,“ řekl Nico.
„Já jen potvrzuju.“
Min se opřel do židle. V baru se mezitím zaplnily dva další stoly a hluk kolem nich
zesílil, ale pořád se nemuseli naklánět přes sklenice, aby se slyšeli. Standa mluvil nejvíc
a často začal historku uprostřed, bez úvodu, protože Nico i Kurt zjevně věděli, koho nebo
co myslí. Nico ho několikrát opravil v detailech, Kurt většinou poslouchal a občas vstoupil
jednou větou, která ukázala, že si událost pamatuje líp než oni. Min se do některých histo
rek chytil až po minutě, jiné pochopil jen z poloviny. Nikdo se nesnažil všechno přeložit
speciálně pro něj.
Po druhém pivu Standa začal vyprávět o někom, kdo kdysi nechal otevřené auto s klíči
uvnitř. Nico se okamžitě bránil, že klíče nebyly uvnitř, ale na sedadle. Standa se na něj
podíval.
„To je přesně uvnitř.“ Kurt doplnil, že dveře navíc nebyly zamčené.
„Protože jsem tam byl dvě minuty,“ řekl Nico.
„Dvanáct.“
„Nebylo to dvanáct.“ Kurt se napil.
„Bylo.“ Min se smál dřív, než vůbec zjistil, proč bylo těch dvanáct minut důležitých.
„Vy se znáte jak dlouho?“ zeptal se.
Standa se podíval na Kurta, potom na Nica.
„Dost dlouho.“
„To je přesný.“
„Já už to nepočítám.“
Nico řekl nějaký rok. Kurt ho okamžitě opravil o jeden zpátky. Nico začal namítat,
že tehdy se ještě pořádně neznali, a Standa do toho vstoupil s tím, že pokud někdo tři
hodiny sedí v jednom autě, tak se zná. Min je nechal chvíli hádat a potom zvedl sklenici.
„Dobře. Dlouho.“ Všichni tři s tím nakonec souhlasili.
Kurt se později obrátil přímo k němu.
„Ty jsi z Jablonnýho?“
„Jo.“
„To je někde u Liberce.“
„Přibližně.“
„Někdy jsem tam projížděl.“
Min se pousmál. „Tak to už znáš skoro všechno.“
„A s Nicem jste se dali dohromady kde?“
„Grindr.“
„Aha.“
Standa se podíval na Nica. „Takže žádná historka, jak jste oba sáhli po stejný knize v
knihovně.“
„Nico nechodí do knihovny,“ řekl Kurt.
Nico odložil sklenici. „Já umím číst.“
„To nikdo nezpochybňuje.“
„Právě jste to zpochybnili.“
„Ne,“ řekl Standa. „Jen knihovnu.“
Min se zasmál a Nico se k němu otočil. „Ty jim ještě pomáhej.“
„Já jsem host.“
„Přesně. Máš být na mojí straně.“
„To jsi měl říct předem.“
Standa na chvíli odešel kouřit a Kurt šel na toaletu. Min s Nicem zůstali sami u stolu.
Nico se k němu naklonil o něco blíž.
„V pohodě?“
„Proč by nebylo?“
„Nevím.“
„Tak proč se ptáš?“
Nico pokrčil rameny. „Protože jsou někdy moc.“
Min se podíval ke dveřím, za kterými zmizel Standa. „Zatím jsem přežil.“
„Dobře.“
„Ty jsi s nima jinej.“
Nico zvedl obočí. „Jak jinej?“
Min chvíli přemýšlel, ale než stačil odpovědět, Kurt se vrátil a posadil se naproti nim.
„Co řešíte?“
„Tebe,“ řekl Nico.
„Tak pokračujte.“
Min se napil a téma nechal být.
Kolem jedenácté odešel na toaletu. Když se vracel, slyšel Standu už ode dveří.
„O celej den.“
„O šest hodin,“ opravil ho Nico.
„Den.“
„Šest hodin není den.“
„V tý situaci jo.“
Kurt měl bradu podepřenou rukou. „Bylo to šest.“
Nico na něj ukázal. „Děkuju.“
„Ale bylo to hodně.“
Standa se rozesmál právě ve chvíli, kdy si Min sedal. „Co provedl?“
Standa okamžitě ukázal na Nica. „Špatně si spočítal čas.“
„Jednou.“
„O den.“
„O šest hodin.“
„Co jste dělali?“ zeptal se Min.
Nico se napil a na okamžik se mu podíval přímo do očí. „Něco, o čem ti nemůžu
vyprávět.“
Min se zastavil s rukou na sklenici. „Aha.“
Standa se mezi nimi podíval. „To bylo nějak oficiální.“
Nico pokrčil rameny. „Máme dohodu.“
„Vy máte dohodu?“
„Některý věci je lepší domluvit rychle.“
Standa se pousmál a zvedl ruce. „Já nic.“
Min se na Nica ještě chvíli díval. Pak přikývl. „Takže šest hodin.“
„Děkuju.“
„Pořád to může být hodně.“
Kurt se nepatrně usmál. „Je.“
Nico protočil oči a dopil pivo.
Když se rozhovor o několik minut později rozpadl do dvou menších, Min se zeptal
na věc, která mu od začátku večera ležela někde vzadu v hlavě. „Vy jste taky policajti?“
Standa se nejdřív podíval na Nica a Kurt zůstal nad sklenicí bez pohybu. Nico se opřel do
židle.
„Ne.“ Min počkal.
„Tak co jste?“
Nico chvíli mlčel. „Potkáváme se kvůli práci.“
Min se podíval na Standu. „Sedí to?“
Standa pokrčil rameny. „Asi jo.“
Kurt se napil.
„To je všechno?“ zeptal se Min Nica.
„Pro teď jo.“
„Dobře.“
Téma skončilo mnohem snadněji, než Standa zřejmě čekal. Ještě chvíli se na Mina
díval, potom vytáhl cigarety a zeptal se, jestli chce někdo ven. Kurt šel s ním. Nico zůstal.
„Fakt se nebudeš ptát?“ zeptal se.
Min pootočil sklenici mezi prsty. „Právě jsem se ptal.“
„A stačilo ti to.“
„Ne. Ale další odpověď stejně nedostanu.“
Nico se pousmál. „Asi ne.“
„Tak vidíš.“
Když se Standa s Kurtem vrátili, nesli s sebou chladný vzduch zvenku. Standa si sedl
a po chvíli se znovu chytil Minovy práce. Chtěl vědět, co vlastně hledá, když komparz
bere jen jako příležitostné peníze.
„Něco, co platí pravidelně,“ řekl Min. „A nemusím deset hodin mrznout.“
„Tak sklad.“
Min se na něj podíval. „To je tvoje kariérní poradenství?“
„Znám chlapa v Holešovicích. Hledá lidi.“
„Do skladu?“
„Jo.“
„Co se tam dělá?“
„Sklad.“
Min chvíli čekal. „Díky.“
Standa se zasmál. „Normálně příjem, výdej, skener, palety, podobný věci. Nic zvlášt
ního.“
„Směny?“
„To už nevím přesně.“
„Peníze?“
„Taky ne. Ale normálně.“
„To znamená co?“
„Že jsem neslyšel, že by tam lidi nedostávali zaplaceno.“
Min se opřel do židle. „V současný situaci poměrně silná reference.“
Standa vytáhl telefon. „Chceš číslo?“
Min přikývl. „Jo.“
„Napiš mu, že tě posílám já.“
„Pomůže to?“
„Aspoň nebude přemýšlet, kdo jsi, než ti odpoví.“
„To už je nadstandard.“
Telefon mu zavibroval a objevil se nový kontakt. Min si ho uložil a přidal krátkou
poznámku Standa – sklad Holešovice, aby za dva dny nezjišťoval, proč má v mobilu cizí
číslo.
Nico se naklonil k displeji. „Tak budeš skladník.“
„Ještě jsem mu ani nenapsal.“
„Já tomu věřím.“
Min odložil telefon. „Ty máš věřit mně, ne skladu.“
„Dobře.“
Standa se podíval z jednoho na druhého. „Vy jste fakt divný.“
„Děkujeme,“ řekl Min.
Po půlnoci už se hospoda začala pomalu vyprazdňovat. U sousedního stolu zůstali dva
lidé místo šesti a obsluha bez ptaní odnášela prázdné sklenice, které už nikdo neměl
v úmyslu doplnit. Min seděl zabořený v židli, cítil únavu spíš v očích než v těle a přemýš
lel, jestli si ještě dá vodu, když Nicovi zavibroval telefon.
Nico zprávu otevřel. Výraz se mu nezměnil, ale sklenici položil a podíval se na Standu.
„Musím se tam zastavit.“
Standa už sahal po svém telefonu. Podíval se na displej a přikývl. Kurt si bez otázky
přitáhl bundu ze sousední židle.
Min zvedl oči. „Práce?“
„Jo.“
„Daleko?“
„Kousek odsud.“
Standa si zapínal bundu. „Deset minut pěšky.“
Min se podíval na čas. Večer se mu ještě nechtělo ukončit a deset minut chůze po ně
kolika hodinách u stolu mu připadalo spíš jako výhoda.
„Tak půjdu s váma.“
Nico se na něj podíval. „Nemusíš.“
„Já vím.“
„Je tam nuda.“
„To jste mi o dnešním večeru taky neřekli a zatím jsem přežil.“
Standa otevřel dveře. „Tak pojď.“
Kurt vyšel první. Min si oblékl bundu a následoval je ven. Studený vzduch ho po teple
hospody okamžitě probral. Standa s Kurtem šli několik metrů před nimi a něco spolu řešili
tak tiše, že Min slyšel jen jednotlivá slova. Nico se držel vedle něj.
„V pohodě?“ zeptal se.
Min k němu otočil hlavu. „Jo.“
Nico přikývl. „Dobře.“
Standa se o několik kroků dál otočil a začal couvat.
„Dělejte!“
„Jdeme,“ zavolal Nico.
Min se zasmál a oba přidali do kroku.