Bílý anděl: 16

Prvních několik minut Min vůbec neřešil, kudy jdou. Standa pořád tvrdil, že šest hodin 

může být za určitých okolností celý den, Nico mu vysvětloval, že tím porušuje základní 

princip fungování času, a Kurt šel vedle nich s rukama v kapsách a občas dodal jednu větu, 

která Standu znovu rozjela. Min se do jejich hádky už nezapojoval. Ulice znal, takže se 

orientoval bez přemýšlení, dokud Standa nezahnul doleva a o chvíli později ještě jednou. 

Teprve tam Min zpomalil.

„Počkejte.“

Nico se otočil. „Co?“

Min se rozhlédl. Výloha na rohu, zastávka o kus dál, řada domů před nimi. 

„Tudy chodím ke Zlatce.“

„Ke který?“ zeptal se Standa.

„Kamarádka.“

Ušli ještě několik metrů a Min už viděl její dům. Ukázal přes ulici. „Ona bydlí 

támhle.“

Nico se podíval tím směrem. „Fakt?“

„Jo.“

Standa se zastavil také a Kurt zvedl hlavu od chodníku. Chvíli všichni čtyři hleděli 

přes ulici, než Kurt ukázal na sousední vchod.

„My jdeme sem.“

Min se podíval nejdřív na něj a potom na Zlatčin dům. Mezi oběma vchody bylo něko

lik metrů.

„Ty vole.“

Standa se rozesmál. „Praha.“

„Tohle už není Praha. Tohle je špatnej vtip.“

Nico se ještě jednou podíval přes ulici. „Já vůbec nevěděl, že bydlí tady.“

„Já vůbec nevěděl, že chodíš sem.“

„Tak jsme si kvit.“

Min se podíval vzhůru k osvětleným oknům Zlatčina domu. Zvenku nedokázal bez

pečně určit, které je její, přestože uvnitř bytu se orientoval bez přemýšlení. Standa už 

mezitím otevíral dveře vedlejšího domu.

„Tak pojďte.“

Vchod byl užší než u Zlatky a na schodišti svítila žlutá žárovka za matným sklem. 

Stěny měly dole tmavší pás od rukou, tašek a věcí, které se o ně roky otíraly. Standa šel 

nahoru bez váhání a ve druhém patře vytáhl klíče ještě před posledními schody. Kurt 

prošel dovnitř první. Min zůstal na podestě s Nicem o vteřinu déle.

„Ty to tady znáš?“ zeptal se.

„Jo.“

„Chodíš sem často?“

Nico pokrčil rameny. „Chodím sem.“

Standa z otevřených dveří zavolal, jestli chtějí nocovat na chodbě. Min vešel.

Místnost za dveřmi nebyla ani běžný pokoj, ani celý byt. Na jednu stranu byla příliš 

velká, na druhou v ní chybělo všechno, co by člověku napovědělo, že tu někdo skutečně 

bydlí. Uprostřed stál otlučený stůl obklopený několika různými židlemi, pod jednou nohou 

byla složená lepenka. U stěny vedly dvě prodlužovačky, na polici ležely hrnky, kabely, 

balíček kapesníků, několik propisek, malý šroubovák a krabička se šrouby. Vedle starého 

notebooku byla plastová bedna, jejíž víko už nedrželo úplně rovně. Jedna bunda visela přes 

židli a několik krabic u zdi bylo otevřených tak dlouho, že se jim ohnuly horní chlopně.

Nico za nimi zavřel dveře a pak na okně automaticky stáhl žaluzie. Standa zamířil 

k polici a začal přesouvat krabice.

„Musím najít jednu věc.“

Min odložil bundu přes opěradlo volné židle. „Takže tohle je co?“

Standa se ani neotočil. „Místnost.“

„Děkuju.“

„Občas se tady potkáme. Necháváme tu věci.“

Min se podíval na Nica. „A patří to k práci?“

Nico se opřel ramenem o stěnu. „Někdy jsme tady kvůli ní.“

Min přikývl a dál se neptal.

Kurt si sedl ke stolu a přitáhl k sobě jednu z krabic, které Standa snesl z police. Začali 

se v ní přehrabovat společně. Hledali kabel, o kterém Standa tvrdil, že ho sem určitě dával, 

zatímco Kurt mu připomínal, že totéž tvrdil minulý týden o nabíječce, kterou potom našel 

doma. Standa vytáhl dva úplně jiné kabely, položil je na stůl a odmítl připustit, že by 

Kurtův argument něco dokazoval.

Min je chvíli poslouchal a potom se prošel podél police. U hrnku s uraženým uchem 

zahlédl malý mosazný váleček. Ležel mezi krabičkou se šrouby a nabíječkou, obyčejně, 

bez jakéhokoli zvláštního místa. Min se k němu naklonil o něco blíž.

„Nico.“

Nico přišel k němu.

Min ukázal prstem, aniž by se věci dotkl. „Tohle?“

Nico se podíval na polici. „Nábojnice.“

„To vidím.“

„Asi ze střelnice.“

Min k němu otočil hlavu. „Asi?“

Standa se ohlédl od krabice. „Ta je možná moje.“

„Možná?“

„Chodil jsem střílet. Občas mi něco zůstane v kapse a pak to někde vysypu.“

Kurt se na něj podíval. „Ty v kapsách nosíš půlku života.“

„Přesně.“

Standa se vrátil ke krabici. Min se na nábojnici podíval ještě jednou, potom přešel ke 

stolu a sedl si.

Kurt po chvíli odešel do vedlejšího malého prostoru a vrátil se se dvěma pivy. Jedno 

podal Minovi. „Chceš?“

„Jo.“

Lahev byla studená. Min ji otevřel a opřel si předloktí o hranu stolu. Standa mezitím 

konečně našel kabel, který hledal, jen aby Kurt oznámil, že je příliš krátký. Následovala 

další krátká hádka, během níž Nico usedl vedle Mina.

„Takže Zlatka fakt vedle,“ řekl.

„Jo.“

„Jak dlouho tam bydlí?“

„Dlouho.“

„A ty tam chodíš často.“

„Docela jo.“

Nico se napil. Min se chvíli díval na něj, potom ke stažené žaluzii a přes ni směrem, 

kde byl sousední dům. Něco mu při té kombinaci začalo vrtat hlavou.

Nico si toho všiml. „Co je?“

„Nic.“

„Díváš se divně.“

Min se napil piva. „Jen mi něco došlo se Zlatkou.“

Nico čekal.

Standa s Kurtem byli několik metrů od nich a dál řešili kabel, notebook a to, kam má 

přijít prodlužovačka. Min ztišil hlas.

„Když už jsi mluvil o těch neonacistech… Zlatčina rodina s nima kdysi měla dost 

velkej průser.“

Nico se k němu trochu natočil. „Jakej?“

Min se krátce podíval ke stolu a potom zpátky. „Její bratr před lety zemřel po napa

dení. Byli v tom lidi z krajní pravice.“

Nico přestal otáčet lahví mezi prsty.

„Její táta se pak kolem toho začal veřejně angažovat,“ pokračoval Min. „Pomáhal 

lidem po podobných útocích, mluvil o tom. Rodina kvůli tomu měla problémy.“

Nico pomalu přikývl. „Aha.“

„Napadlo mě, že když se kolem těch lidí pohybuješ, mohlo by to být důležitý.“

„Může.“

Min čekal, jestli bude chtít vědět něco dalšího. Nico se ale jen na chvíli podíval 

směrem k oknu a potom zase na něj.

„Díky, žes mi to řekl.“

„Jo.“

Od stolu se ozval Standův hlas. „Tohle je ono.“

Kurt mu něco odpověděl a Standa začal vysvětlovat, proč ten kabel přece jen stačí. 

Min se k nim otočil a rozhovor se rozpadl stejně přirozeně, jako začal.

O několik minut později Standa zavřel krabici a vrátil ji na polici. „Tak co ti o nás 

Nico navykládal?“

Min se na něj podíval. „Že jste lidi, se kterýma se potkává kvůli práci.“

Standa přikývl. „To sedí.“

„A dál nic.“

„Dál nic.“

Začal si prohmatávat kapsy bundy. Pak kalhot. Potom se rozhlédl po stole.

„Kde mám telefon?“

Kurt ukázal před něj.

Telefon ležel deset centimetrů od Standovy ruky.

„Dobrý,“ řekl Standa.

Kurt se pousmál. „Velká operace.“

„Drž hubu.“

Min se zasmál a dopil pivo. Standa zkontroloval čas a oznámil, že pro dnešek hotovo.

„Tak rychle?“ zeptal se Min.

„Říkal jsem deset minut.“

Min se podíval na telefon. „Je to víc.“

„Patnáct.“

„No odhadnout čas teda není vaše parketa.“

Nico okamžitě ukázal na Standu. „Vidíš.“

„Tohle je jiný.“

„Jasně.“

Min si oblékl bundu. Když se otočil ke dveřím, na kraji police znovu zahlédl mosaz 

nábojnice mezi hrnkem a krabičkou se šrouby. Standa už zhasínal světlo a Kurt otevíral 

dveře, takže Min vyšel za nimi.

Venku byla zima ostřejší než před hospodou. Možná jen proto, že uvnitř místnosti bylo 

přetopeno. Standa s Kurtem se u rohu rozloučili a vydali se opačným směrem. Min zůstal 

s Nicem na chodníku a po několika krocích se zastavil před Zlatčiným domem.

„Takže tady,“ řekl Nico.

„Tady.“

Min vytáhl telefon.

— jseš vzhůru?

Odpověď přišla skoro okamžitě.

— jo

— jsem dole

— tak pojď

Min schoval mobil do kapsy. „Můžu k ní.“

„Dobře.“

Nico se ještě jednou podíval na Zlatčin vchod a potom na dveře domu, ze kterého 

právě vyšli. „Fakt jsem nevěděl, že je to tak blízko.“

„Ani já.“

„Praha je malá.“

Min se zasmál. „Jestli to ještě jednou někdo řekne, vracím se do Jablonnýho.“

Nico ho chytil za přední část bundy a krátce ho políbil. Min mu položil dlaň na bok 

a na okamžik ji tam nechal.

„Zítra?“ zeptal se Nico.

„Napiš.“

„Napíšu.“

Min přešel ke dveřím a Nico pokračoval ulicí. Než Min stačil podruhé zazvonit, dveře 

se otevřely a objevila se Zlatka v dlouhém tričku, s telefonem v ruce a vlasy staženými 

nedbale dozadu.

„Nazdar.“

„Nazdar.“

Ustoupila stranou a pustila ho dovnitř. Min si v předsíni začal sundávat bundu.

„Kde jsi byl?“

„Vedle.“

Zlatka se zastavila. „Jak vedle?“

Min ukázal palcem přes zeď. „Nico a ti dva, co jsem dneska poznal, mají nějaký 

zázemí v tom domě vedle.“

Zlatka se chvíli dívala směrem ke dveřím. „V tom vedle?“

„Jo.“

„To je dobrý.“

„To jsme si taky říkali.“

Zavřela dveře a chvíli ještě stála s rukou na klice.

„Praha je fakt vesnice.“

Min si sundal boty. „Ano. A až se z toho vzpamatuješ, doporučuju postel posunout 

ještě o deset centimetrů. Třeba se to spraví.“

„Jdi do prdele.“

„Díky.“

Zlatka zamířila do kuchyně. „Chceš něco k jídlu?“

„Jo.“

Otevřela lednici. „Těstoviny už nejsou.“

„Cokoliv.“

Min položil telefon na stůl a sedl si.