Bílý anděl: 18

Kolem čtvrté napsal Nico, že dneska to jde. Práci má nejdřív do šesti, možná do půl 

sedmé, ale večer by měl být volný. Min seděl u Zlatky na gauči s miskou polévky na ko

lenou a telefon držel v druhé ruce. Než zprávu dočetl, polévka mu znovu sjela na jednu 

stranu misky a málem přetekla přes okraj.

— Vyšehrad?

Nico odpověděl až po chvíli.

— proč vyšehrad

— protože tam nemusíme sedět zase v hospodě

— to je argument proti hospodě

— ano

— ok

Min se pousmál a napsal:

— 19:30?

— to dám

— napíšeš kdyby ne

— jo

Telefon položil vedle sebe a vzal lžíci. Polévka už byla vlažná, ale pořád dost teplá, 

aby ji nemusel ohřívat. Zlatka přišla z kuchyně s hrnkem, zastavila se u dveří a podívala se 

na něj.

„Kam jdeš?“

„Vyšehrad.“

„S Nicem.“

„Jo.“

Posadila se do křesla naproti. „To je romantický.“

„Je tam hezky.“

„A je to i s výhledem na řeku.“

„Taky.“

„A hřbitovem.“

Min položil lžíci do misky. „Ty se dneska nudíš?“

„Trochu.“

Když se před sedmou oblékal, Zlatka se ho zeptala, jestli se večer vrátí. Min si zapínal 

bundu a chvíli přemýšlel. „Asi jo. Nevím, jak dlouho budeme venku.“

„Tak napiš.“

„Jo.“

„A ne ve čtyři ráno, že nemáš jak dovnitř.“

Min k ní zvedl oči. „Nebudu.“

„To říkáš teď.“

„Ahoj, Zlatko.“

„Užij si historickou lokalitu.“

Na Vyšehrad dorazil několik minut před půl osmou. Od metra šel pomalu, protože měl 

čas, a k hradbám došel ještě za posledního světla. Nad řekou zůstával šedý pruh oblohy 

a světla na druhém břehu už byla vidět ostřeji než domy kolem nich. Min našel místo 

u zídky, odkud viděl na nábřeží, a podíval se na telefon.

19:26.

— jsem tady

Nico odpověděl téměř okamžitě.

— jedu. tak 15–20

— ok

Min schoval telefon do kapsy a opřel se předloktími o kámen. Pod ním se po nábřeží 

posouvala auta a občas mezi nimi projela tramvaj. Řeka byla v tom světle šedá, hnědá 

i skoro černá podle toho, kam se podíval. Pár metrů od něj se střídali lidé u vyhlídky. 

Dvě ženy se fotografovaly navzájem, muž s batohem čekal, až mu z obrazu odejde sku

pinka turistů, a pes na dlouhém vodítku se rozhodl jít opačným směrem než jeho majitelka. 

Min se chvíli díval na jejich spor a potom znovu na cestu, odkud čekal Nica.

Po dvaceti minutách vytáhl telefon. Žádná nová zpráva. Nechal ho v ruce ještě chvíli 

a potom ho zase schoval. Nico mohl být v tramvaji, mohl dojít o pět minut později, mohl 

přestupovat. Min se prošel podél zdi a vrátil se na stejné místo. Když se podíval na čas 

znovu, bylo už po osmé.

— kde seš

Zpráva odešla. Min čekal, jestli se objeví tři tečky. Neobjevily se.

Zavolal. Telefon několikrát zazvonil, potom se hovor ukončil bez odpovědi. Min se 

podíval na displej, jako by z něj mohl poznat něco víc než to, že Nico telefon nezvedl. 

Pak ho strčil do kapsy a znovu se opřel o zídku.

Večer mezitím pokračoval bez něj. Turisté u vyhlídky se vyměnili, potom jich začalo 

ubývat. Žena se psem zmizela a na její místo přišla dvojice, která se o něco tiše doha

dovala. Min několikrát zachytil jen jednotlivá slova. Byla mu větší zima než při příchodu, 

takže si vytáhl zip bundy až ke krku a ruce nechával v kapsách.

Po další půlhodině zavolal znovu. Tentokrát čekal o několik zazvonění déle, než hovor 

položil.

— jestli se něco změnilo tak mi to napiš

Zpráva zůstala nepřečtená.

Min se na ni chvíli díval. Vybavil si Nica před podnikem na Malovance, jak si zapíná 

bomber a říká, že se ozve, až bude moct. Tehdy to Min nerozporoval. Teď telefon schoval 

a přešel k lavičce. Sedl si, ale dřevo bylo tak studené, že po několika minutách zase vstal.

Zkusil si představit, co se mohlo změnit během těch patnácti nebo dvaceti minut. Práce 

se mohla protáhnout. Někdo mu mohl zavolat. Mohl být někde, kde telefon vytáhnout 

nesměl. Tohle všechno mělo jednoduché pokračování: až bude moct, ozve se.

Jenže se neozýval.

Min se prošel k další vyhlídce a zase zpátky. Cestou minul skupinku cizinců, z nichž 

jeden každou chvíli zastavoval s fotoaparátem. Chvíli šel za nimi stejným směrem a po

slouchal angličtinu, které rozuměl jen napůl, protože mluvili rychle a přes sebe. 

Když odbočili, Min zůstal sám na cestě. Telefon měl pořád v kapse. Přistihl se, že vnímá 

každé zavibrování, přestože žádné nepřišlo.

Později už se přestal dívat na řeku. Začínal mít hlad a zima mu lezla do bot. U stánků 

bylo zavřeno a do restaurace se mu nechtělo; představa, že si někde sedne a Nico mezitím 

dorazí na místo, kde ho nebude moct najít, mu připadala ještě otravnější než čekání venku.

Vytáhl telefon.

— Nico?

Nic.

Zavolal znovu. Bez odpovědi.

Kolem něj prošel muž s kolem a pozdravil někoho za Minovými zády. Min se automa

ticky otočil. Nico tam samozřejmě nebyl.

Telefon mu zavibroval až o něco později. Vytáhl ho tak rychle, že se mu skoro vysmekl 

z ruky.

Zlatka.

— Tak co romantika

Min se podíval na zprávu a chvíli přemýšlel, jestli jí má napsat pravdu.

— zatím čekám

— na co

— na nica

Tentokrát trvalo několik vteřin, než odpověděla.

— jak dlouho

Min se podíval na čas.

— dvě a půl hodiny

— přijď sem

Přejel palcem po spodní hraně telefonu.

— ještě chvíli

Zlatka chvíli psala. Tři tečky se objevily a zase zmizely.

— ok. gauč máš

— jo

Min telefon zamkl.

Po několika minutách si uvědomil, že právě tím, že Zlatce napsal, jak dlouho čeká, 

začal počítat čas jinak. Do té chvíle byly jednotlivé půlhodiny jen dalšími možnostmi, 

kdy se Nico může objevit. Teď z toho byly dvě a půl hodiny. 

Rozhodl se, že počká do jedenácti. Nevěděl, proč právě do jedenácti. Prostě si potře

boval určit chvíli, po které už nebude pokaždé sám se sebou vyjednávat o dalších dvaceti 

minutách.

Když bylo pár minut po jedenácté, napsal:

— čekám tady od půl osmý

Zpráva odešla a zůstala nepřečtená.

Min dal telefonu pět minut. Potom dalších pět, protože věděl, že první číslo si právě 

vymyslel. Nakonec zavolal. Hovor chvíli vyzváněl a potom skončil. Min se zamračil 

na displej a zkusil to ještě jednou. 

„Do prdele,“ řekl nahlas.

Nikdo kolem nebyl dost blízko, aby se otočil.

Začal chodit, protože mu byla zima na chodidla a při pohybu se to dalo chvíli igno

rovat. Přešel od jedné zdi ke druhé a zpátky. Teď už si dokázal představit i horší možnosti: 

vybitý telefon, nehodu, problém v práci, něco, co se neplánovalo. Všechny dávaly smysl 

právě tak dlouho, dokud si nevzpomněl na poslední zprávu.

— jedu. tak 15–20

Nico už byl na cestě.

Minovi postupně začala vadit jiná možnost. Že se nic nestalo. Že jen někde skončil, 

něco řešil a na Mina prostě zapomněl. Byla banálnější než všechny ostatní a právě proto ho 

štvala nejvíc. Kdyby se Nicovi něco stalo, Min mohl mít strach. Jestli na něj zapomněl, 

mohl být jenom nasraný.

K půlnoci už byl prostor kolem něj skoro prázdný. Občas někdo prošel, ale cesta 

zůstávala mezi lidmi dlouhé minuty bez pohybu. Min se vrátil na místo, kde čekal 

na začátku. Opřel se o stejnou zídku. Praha pod ním pořád svítila a řeka pořád tekla, jen on 

už se na žádnou z těch věcí nedíval.

Napsal:

— jestli nemůžeš přijít tak mi aspoň dej vědět že žiješ

Zprávu odeslal a po chvíli se krátce zasmál. Ještě odpoledne se těšil na procházku. Teď 

chtěl potvrzení základních životních funkcí.

Telefon zavibroval.

Zlatka.

— jseš pořád venku?

— jo

— Mine

Min se na její jméno na displeji podíval o něco déle. Dokázal přesně slyšet způsob, 

jakým by ho vyslovila.

— čekám do půl jedný

Odpověď přišla hned.

— už pojď

Min se podíval na cestu, přestože nikdo nepřicházel.

— do půl jedný

Chvíli nic.

— ok

— dík

Ve 00:28 vytáhl telefon naposledy. Nemusel kontrolovat, kolik čeká; od půl osmé to už 

dokázal spočítat bez displeje.

— Čekám tady pět hodin. Jdu pryč.

Odeslal zprávu, strčil mobil do kapsy a odtlačil se ode zdi. Když udělal prvních pár 

kroků směrem pryč, tělo mu na okamžik nabízelo, aby se ještě otočil a zkontroloval cestu 

za sebou. Neudělal to.

Cesta dolů mu připadala mnohem delší než při příchodu. Teprve při chůzi si uvědomil, 

jak má ztuhlé nohy. Studená látka kalhot se mu při každém kroku otírala o kolena a prsty 

na rukou ho začaly nepříjemně pálit, jakmile je vytáhl z kapes. Na zastávce čekal několik 

minut a telefon nechal schovaný.

V nočním spoji si sedl k oknu. Mobil položil na stehno displejem nahoru a díval se 

ven. Když se obrazovka poprvé rozsvítila, sáhl po něm dřív, než si uvědomil, že to udělal.

Reklamní oznámení.

Zamkl telefon a otočil ho displejem dolů.

Zlatka mu otevřela kolem půl druhé. Měla na sobě dlouhé tričko, vlasy stažené dozadu 

a na tváři výraz člověka, který už měl dávno ležet, ale rozhodl se to zatím nekomentovat. 

Ustoupila, aby ho pustila dovnitř.

„Čau.“

„Čau.“

Min si sundal boty a chvíli bojoval s jednou tkaničkou, protože měl zmrzlé prsty.

Zlatka se ho dotkla hřbetem ruky na předloktí. „Ty jsi úplně studenej.“

„Venku je zima.“

„To jsem si všimla i z okna.“

Odešla do ložnice a vrátila se s dekou. Min už seděl na gauči. Hodila mu ji přes 

kolena, potom otevřela zásuvku u stolu a vytáhla nabíječku.

„Telefon.“

„Mám.“

„Kolik?“

Min rozsvítil displej. „Dvacet tři.“

„Tak nabíjej.“

Zapojil kabel do zásuvky a položil telefon na stolek. Zlatka mu přinesla sklenici vody.

„Ozval se?“

„Ne.“

„Ani jednou?“

„Ne.“

Zlatka zůstala chvíli stát. Min čekal, že něco řekne, ale ona se jen podívala na telefon 

a potom zpátky na něj.

„Chceš něco jíst?“

„Ne.“

„Sprchu?“

„Taky ne.“

„Tak spi.“

Min si přitáhl deku výš. „Díky.“

„Jo.“

U dveří do ložnice se ještě otočila. „Ráno mě nevzbuď, pokud nemusíš.“

„Nebudu.“

„A jestli napíše, nemusíš mi to hlásit v šest.“

Min se na ni podíval. „Neboj.“

Zlatka zavřela dveře.

Min si lehl na gauč a chvíli zůstal na zádech. Telefon se vedle něj nabíjel. Otevřel 

Nicovu konverzaci. Na displeji byl dlouhý sloupec jeho vlastních zpráv a mezi nimi ani 

jedna odpověď. Úplně dole stálo:

— Čekám tady pět hodin. Jdu pryč.

Min telefon zamkl a položil ho zpátky.

Za několik minut se displej znovu rozsvítil.

Min po něm sáhl.

Oznámení z pracovního portálu.

Položil telefon na stolek a otočil se ke zdi.