Bílý anděl: 19

Nico zavolal ve čtvrt na jedenáct dopoledne. Min ležel na Zlatčině gauči pod dekou, 

kterou přes sebe v noci stáhl až k bradě, a díval se do stropu. Nespal už nejméně půl 

hodiny, jen zatím nenašel důvod vstát. Telefon se rozvibroval na stolku vedle hlavy. 

Min po něm sáhl, uviděl Nicovo jméno a nechal ho zvonit. Když displej zhasl, všiml si 

ještě jednoho zmeškaného hovoru z rána. Ten musel prospat.

Telefon položil zpátky. Za chvíli ho zase vzal, otevřel jejich konverzaci a chvíli se 

díval na poslední vlastní zprávu.

— Čekám tady pět hodin. Jdu pryč.

Pod ní nic.

Zavřel chat a odložil telefon. O deset minut později přišla zpráva.

— ozvi se

Min vstal a šel do koupelny. V zrcadle vypadal unaveněji, než se cítil. Vlasy měl 

na jedné straně přeležené a knír se mu na pravém konci ohnul nahoru. Pustil vodu, opláchl 

si obličej a prsty ho srovnal. Když vyšel, Zlatka už byla v kuchyni a nalévala si kávu.

„Dobrý ráno.“

„Dobrý.“

Podívala se na něj přes hrnek. „Spal jsi?“

„Trochu.“

Min se posadil ke stolu. Telefon měl pořád v ruce. „Ozval se.“

„Nico?“

„Jo.“

Zlatka si sedla naproti. Než stačila říct cokoli dalšího, telefon znovu zavibroval. Min 

ho položil na stůl displejem nahoru a sledoval Nicovo jméno, dokud hovor neskončil.

Za okamžik přišla další zpráva.

— prosím

Min ji přečetl a chvíli držel palec nad klávesnicí. Potom napsal:

— v jednu před zlatkou

Odpověď byla okamžitá.

— budu tam

Min telefon otočil displejem dolů.

Zlatka se napila kávy. „V jednu?“

„Jo.“

„Dobře.“

Tím to skončilo.

Nico už čekal, když Min krátce před jednou sešel před dům. Stál na druhé straně ulice 

s rukama zastrčenýma v kapsách bomberu a tentokrát se neopíral o nic, nekouřil ani se 

nedíval do telefonu. Jakmile Mina uviděl, narovnal se a přešel silnici. Min zůstal u vchodu.

Nico se zastavil několik kroků před ním.

„Promiň.“

Min si zapnul bundu výš ke krku. „Kde jsi byl?“

„V práci. Posralo se tam něco, co mělo být dávno hotový. Když jsem ti psal, fakt jsem 

si myslel, že končím kolem šestý. Pak se to změnilo a nemohl jsem normálně použít tele

fon.“

„Do kdy?“

Nico se krátce podíval stranou. „Asi do jedný.“

Min čekal.

„A od jedný?“

Nico se nadechl. „Od jedný už jsem mohl.“

„Tak proč jsi nenapsal?“

„Viděl jsem ty zprávy.“

Min se na něj díval.

„Všechny,“ dodal Nico. „A došlo mi, jak dlouho už tam jsi. Chtěl jsem ti napsat a pak 

mi připadalo úplně debilní poslat v jednu ráno, že nepřijdu. Říkal jsem si, že ti zavolám. 

Pak jsem to zase odložil.“

„Takže do jedný práce.“

Nico přikývl. „Jo.“

„A od jedný ty.“

Nico sklopil oči. „Jo.“

Min chvíli nic neřekl. Vedle nich někdo odemykal zaparkované auto a dveře při 

otevření krátce pískly. Nico zůstal stát tam, kde byl.

„Tohle mě sere mnohem víc.“

„Vím.“

„Nevíš. Já jsem tam čekal pět hodin.“

Nico zvedl hlavu. „Fakt pět?“

„Do půl jedný.“

„Ježíš, Mine.“

„Jo. Ježíš.“

„Proč jsi—“

Min zvedl ruku. „K tomu se dostaneme. Teď řešíme tebe.“

Nico zavřel pusu.

„Já nepotřebuju vědět, co jsi dělal. Nechci jméno člověka, místo, útvar ani nic z toho. 

Potřebuju vědět, že nepřijdeš. Jedno slovo. Nedojdu. Nebo později. Cokoliv.“

„Jo.“

„A když už telefon použít můžeš, nebudeš půl hodiny řešit, jestli je trapný mi napsat.“

„Já vím.“

„Ne. Teď už to víš.“

Nico přikývl. „To jsem posral.“

„Jo.“

„Promiň.“

Min se na něj chvíli díval. Nico měl sklopenou hlavu a koukal do země.

„Dobře,“ řekl Min. „Ale není to vyřešený.“

„Já vím.“

„Tak jo.“

Přešli do malého parku v boční ulici, kde byla jedna lavička prázdná. Sedli si, 

ale každý na svůj konec. Mezi nimi zůstalo tolik místa, že by se tam pohodlně vešel ještě 

někdo další. Nico spojil ruce mezi koleny a chvíli se díval na zem.

Po cestě před nimi projela žena s kočárkem. Jedno malé kolečko začalo drncat přes 

spáry v dlažbě a Nico ho chvíli sledoval.

„Stejně nechápu, proč jsi tam zůstal.“

Min si strčil ruce hlouběji do kapes. „Protože jsi napsal, že jedeš.“

„Jo, ale když jsem hodinu nikde—“

„Po hodině jsem si myslel, že máš zpoždění. Pak že se ti něco posralo v práci. Pak už 

jsem byl nasranej a zároveň jsem nevěděl, jestli se ti něco nestalo.“

Nico sklopil oči.

Min kopl špičkou boty do malého kamínku pod lavičkou. „Když normální člověk 

nepřijde a neozve se, řeknu si, že je čurák. U tebe nevím, jestli jsi čurák, nebo někde děláš 

něco, o čem mi nesmíš říct ani slovo.“

Nico si promnul palcem kloub druhé ruky. „To mě nenapadlo.“

„Mě taky ne. Do včerejška.“

„Takže jsi čekal, jestli se ozvu.“

„Jo.“

Nico se k němu otočil. „Ale pět hodin, Mine.“

„Já vím.“

„Mohl jsi jít ke Zlatce.“

„Vím.“

„Tak proč jsi tam zůstal?“

Min otevřel ústa, ale odpověď, kterou měl připravenou, mu najednou připadala pitomá. 

Mohl říct, že byl tvrdohlavý. Že když už čekal dvě hodiny, nechtěl odejít deset minut před 

tím, než Nico přijde. Že po třetí hodině už byla další půlhodina skoro směšná. Všechno 

z toho byla pravda a ani jedno nebylo celé.

Podíval se před sebe.

„Protože jsem potřeboval vědět, že jsi v pořádku.“

Nico nic neřekl.

Min si uvnitř kapes sevřel prsty. Ta další věta už tam byla a on chvíli zvažoval, jestli ji 

ještě může nechat být.

Nemohl.

„A protože mi na tobě záleží víc, než jsem si chtěl připustit.“

Nico se k němu trochu natočil.

Min se pořád díval na cestu. „Já tě miluju, ty kreténe.“

Nico zůstal nehybně sedět.

Pár vteřin bylo slyšet jen provoz z ulice a vzdalující se drncání kočárku. Min si uvědo

mil, že zadržuje dech, a nasral se sám na sebe ještě dřív, než Nico promluvil.

„Já tebe taky.“

Min zavřel oči. Jen na okamžik.

Když je znovu otevřel, Nico se na něj pořád díval.

„A tím se včerejšek nemaže.“

Nico se pousmál. „Já vím.“

„Dobře.“

„Ty fakt nemůžeš nechat jednu hezkou větu chvíli existovat.“

Min se konečně otočil k němu. „Právě existovala.“

„Asi tři vteřiny.“

„To je dost.“

Nico se zasmál a Min taky, i když mu to trvalo o něco déle.

Nico potom položil ruku na lavičku mezi nimi. Nedotkl se Mina, jen nechal dlaň 

v prázdném prostoru, který před chvílí dělil jejich těla. Min se na ni podíval a posunul se 

blíž. Nico mu položil ruku na koleno.

„Máš studený džíny.“

„Včera byly studenější.“

Úsměv mu na chvíli zmizel. „Promiň.“

„Už jsi to říkal.“

„Budu ještě.“

„Nemusíš každých pět minut.“

„Dobře.“

Min nechal jeho dlaň na svém koleni. Seděli chvíli bez dalšího mluvení. Teprve když 

už ticho přestalo něco řešit, Nico se nadechl.

„Mám hlad.“

Min se na něj podíval. „Jakože láska prochází žaludkem?“

„Já tě miluju a mám hlad.“

„To už zní věrohodnějc.“

Nico vstal. „Pojď.“

Bistro našli pár ulic od Zlatčina domu. Nad pultem viselo plastové menu s fotografiemi 

jídel, jejichž skutečné podoby se od fotografií daly spolehlivě odlišit, a vedle něj byla 

na bílé tabuli fixou napsaná polední nabídka. Nico si ji přečetl a ukázal na guláš.

„Jo.“

„Guláš?“

„Mám hlad.“

Min si objednal totéž.

Sedli si k oknu. Min si sundal bundu a opřel se zády o židli. Teprve když se přestal 

hýbat, ozvala se mu bedra.

Nico si toho všiml. „Bolí tě záda?“

„Trochu.“

„Z Vyšehradu?“

„Spíš z pěti hodin chození a pak ze Zlatčina gauče.“

Nico si promnul obličej.

Min zvedl prst. „Ne.“

„Nic jsem neřekl.“

„Viděl jsem tě.“

„Dobře.“

Jídlo měli rychle na stole. Omáčka byla pořád tak horká, že Min musel první sousto 

chvíli držet v ústech a nasávat vzduch, aby ho ochladil. Maso se pod jazykem rozpadalo, 

knedlík měl na kraji oschlou kůrku a uprostřed byl měkký a nasáklý omáčkou. Nico jedl 

proti němu rychleji.

Po chvíli položil vidličku. „Ty zprávy jsem četl asi třikrát.“

Min zvedl oči. „Nemluv a jez.“

Nico se na něj podíval.

Min nabral další kus knedlíku. „Mohl jsi aspoň napsat.“

Nico se pousmál a zase začal jíst.

Když dojedli, zůstali u stolu, protože venku foukalo a nikdo je zatím nevyhazoval. Min 

dopil vodu a položil sklenici vedle prázdného talíře.

„Jedna věc mě na tý tvojí práci sere.“

Nico zvedl hlavu. „Jen jedna?“

„Teď jedna.“

„Tak povídej.“

Min se opřel lokty o stůl. „Když řekneš, že mi něco nemůžeš říct, tím ten rozhovor 

končí.“

Nico chvíli mlčel. „Jo.“

„Nemám se koho zeptat. Nemám jak si ověřit, jestli fakt nemůžeš.“

„To asi nemáš.“

„Takže ti prostě musím věřit.“

Nico se na něj díval přes stůl. „Asi.“

Min přikývl. „Tak mi nedávej důvod, abych toho litoval.“

„Nedám.“

„Dobře.“

Víc z něj tahat nechtěl. Dohodu už měli a Min nehodlal pokaždé, když se něco pokazí, 

stavět celou věc znovu od začátku.

Obsluha odnesla talíře. Min vytáhl telefon a našel zprávu od Zlatky.

— žiješ?

Pousmál se.

— jo

Nico se naklonil. „Zlatka?“

„Jo.“

Min chvíli držel telefon v ruce a potom napsal:

— dneska doma?

— od tří. proč

Min zvedl oči k Nicovi. „Vy dva jste se ještě nepotkali.“

„Ne.“

„Tak to napravíme.“

Nico se opřel do židle. „Teď?“

„Kolem třetí.“

Min napsal:

— mohl bych se stavit s nicem?

Zlatka odpověděla po chvíli.

— jo

A vzápětí ještě:

— mám čaj

Min položil telefon na stůl. „Má čaj.“

Nico přikývl. „Tak to zní oficiálně.“

„A nebudete se přede mnou spojovat proti mně.“

„To nemůžu slíbit.“

Min si vzal bundu z opěradla. „Asi jsem si to rozmyslel.“

Nico už vstával. „Pozdě.“