Daniel: 3

Odpověď přišla za čtyři dny. Daniel si ji přečetl dvakrát u snídaně a potřetí za kasou, 

když Hương odešla dozadu pro karton oleje. Libor Schmuck psal stručně: chtějí pokra

čovat, počítají s ním pro sezonu od dubna a potřebují ještě jednu osobní schůzku kvůli 

podmínkám a krátkému praktickému zaučení. Žádné blahopřejeme, žádný vykřičník. 

Danielovi to vyhovovalo. Když se matka vrátila, položil telefon vedle terminálu.

„Co?“ zeptala se.

„Lemberk. Chtějí mě.“

Hương položila karton na zem. „Tak vidíš.“

„Co vidím?“

„Že chtějí.“

„To jo.“

Začala skládat lahve do regálu a po chvíli se zeptala: „Musíš ještě tam?“

„Jednou.“

Prohlédla si ho od hlavy dolů, přestože měl na sobě mikinu a džíny a schůzka byla 

až za týden.

„Vezmi lepší košili.“

„Ta minulá byla špatná?“

„Ne.“

„Tak proč lepší?“

Hương zasunula poslední láhev. „Když už tě chtějí.“

Daniel se rozhodl, že v téhle logice nebude hledat problém. „Dobře.“

Tentokrát se na schůzku nepřipravoval tím, že by otevíral další historické články. 

Zkusil si místo toho napsat, co by skutečně řekl lidem, kdyby před nimi stál v Bajkovém 

sále. První verze začínala letopočtem, pokračovala Bredovými a po třech větách zněla jako 

text z informační tabule. Daniel ji přečetl nahlas, zastavil se uprostřed čtvrté věty a celý 

odstavec smazal.

Druhá verze byla kratší, ale jen proto, že z první vyhodil polovinu slov. Pořád to 

nebylo něco, co by chtěl poslouchat dvacet minut v kuse. Potřetí si už nic nepsal. Postavil 

se před skříň, která měla přibližně stejnou schopnost reagovat jako průměrná turistická 

skupina, a zkusil to bez papíru.

„Takže… Bajkovej sál.“

Skříň mlčela.

„Výborně.“

Začal znovu a tentokrát se uprostřed zastavil sám, protože si uvědomil, že po čtyřiceti 

vteřinách pořád jen sype informace.

„Tohle nikdo neposlouchá.“

Z vedlejší místnosti zavolala Hương: „Co?“

„Nic!“

„Tak nemluv.“

Daniel se podíval na zavřené dveře.

„Díky.“

Na druhou schůzku šel znovu pěšky. Cestu už znal, takže telefon vytáhl jen jednou 

a kopec nepřekvapil nikoho kromě jeho stehen. Hương mu tentokrát termohrnek do batohu 

nedala; položila ho ráno přímo na stůl, aby nebylo potřeba předstírat, že vznikl sám. Daniel 

měl lepší košili, přes ni stejný tmavý svetr a stejné trekové boty. Na půl cesty se podíval 

na jejich špičky a usoudil, že pohovor na zámku je zřejmě jediný typ pracovního poho

voru, při kterém má člověk zablácené boty a nikoho to nepřekvapí.

Libor ho čekal u brány a otevřel ještě dřív, než Daniel stihl zazvonit.

„Dobrej.“

„Dobrej.“

„Tak už jste věděl kudy.“

„Bohužel.“

Libor se podíval směrem dolů po svahu. „Uchazeči autem říkají něco jiného.“

Daniel prošel dovnitř.

V pracovně byly stejné dvě židle, notebook a hrnek, jen šanony na kraji stolu se 

od minula přesunuly na druhou stranu. Libor si sedl a otevřel poznámky. 

„Takže prakticky. Počítáme s vámi od dubna. V březnu bude zaučení, projdete si trasy 

s ostatními a dostanete podklady. Smlouvu vám pošlu, ať si ji můžete v klidu přečíst.“

„Dobře.“

„Přečtěte si ji.“

Daniel se na něj podíval. „To mám v plánu.“

„To říkají všichni.“

„Já čtu i podmínky u aplikací.“

Libor zvedl oči. „Tak to jste první člověk, kterého znám.“

Daniel si nebyl jistý, jestli mu věří.

Libor zavřel jednu stránku poznámek. „Ještě pár věcí. Když něco nevíte, nevymýšlejte 

si.“

„To zvládnu.“

„Uvidíme. Lidi se vás budou ptát na ceny obrazů, tajné chodby, duchy, původní maji

tele všeho, co vidí, a někdy na věci, které ani nejsou v té místnosti.“

„A já řeknu, že nevím.“

„Přesně.“

„To byl jednoduchej test.“

„Zatím.“

Libor se opřel. „Interní věci o sbírce a provozu necháváme interní. Co je veřejné, 

můžete říkat. Když si nejste jistý, zeptáte se. A to video z minula pořád platí jen pro vás.“

„Jo.“

„Nikde jste ho nedával?“

„Ne.“

„Dobře.“

Tím to skončilo. Libor nezačal vyjmenovávat další podmínky a Daniel neměl potřebu 

ujišťovat ho počtvrté, že chápe význam slova nesdílet.

Když už měli projít první okruh znovu, Daniel se ještě zeptal na věc, která mu 

od minula zůstala v hlavě. „A ta nízká skříňka z tý starý fotky? Díval jste se na to?“

Libor chvíli hledal, co myslí. „Ta tmavá vedle vitríny?“

„Jo.“

„Díval jsem se obecně na starší instalace. Expozice se měnila víckrát, věci se přesou

valy mezi místnostmi a depozitářem. Z fotografie se nedá říct, kde ten konkrétní kus 

dneska je.“

„Takže může být normálně někde jinde.“

„Ano.“

„Dobře.“

Libor se na něj podíval. „To vás pořád zajímá.“

„Mě štve, když nevím, kam něco zmizelo z obrázku.“

„Tak na zámku budete mít zábavu na dlouho.“

Vyšli z pracovny.

Tentokrát šel Libor o něco pomaleji a Daniel pochopil proč byl v místnosti jako první. 

Nevedl ho. Zkoušel ho.

Zastavil se před obrazem. „Co mi o tomhle řeknete?“

Daniel začal tím, co měl z podkladů. Autor, období, souvislost s místností. Libor ho 

nechal několik vět mluvit a potom ukázal na obraz.

„Originál?“ 

Daniel se na něj podíval.

„Nevím.“

„A co řeknete návštěvníkovi?“

„Taky nevím.“

Libor chvíli čekal.

Daniel pokrčil rameny. „Co chcete, abych mu řekl? Nevím.“

„Výborně.“

„Tak to byl fakt jednoduchej test.“

„Počkejte, až vám řekne, že za vstupný má právo to vědět.“

„Tak mu vrátím deset korun.“

Libor se pousmál. „Radši ne.“

Šli dál a otázky pokračovaly. Některé byly normální, jiné přesně toho typu, který Da

niel znal z večerky: člověk se neptá proto, že chce odpověď, ale protože už jednu má 

a potřebuje ji někomu oznámit. Libor se v menší místnosti zastavil a řekl: 

„Teď vám návštěvník řekne, že to, co jste právě vysvětlil, není pravda. On četl něco 

jiného.“

„Kde?“

„To se ptáte mě?“

„Ne, jeho.“

Libor přikývl. „Proč?“

„Protože jestli četl něco jinýho, tak chci vědět co. Třeba má pravdu.“

„A když nemá?“

„Tak mu řeknu, z čeho vycházím já.“

„A potom?“

„Potom už je to jeho problém.“

Libor se zasmál. „To poslední mu neříkejte.“

„To bych poznal.“

„Doufám.“

V Bajkovém sále Libor ustoupil stranou a nechal Daniela stát uprostřed místnosti 

samotného.

„Tak. Skupina je tady poprvé. Nejsou historici. Někteří sem přišli kvůli výletu, někteří 

proto, že prší a zbytek rodiny je sem zatáhl. Co jim řeknete?“

Daniel se podíval nahoru. Strop už ho podruhé nepřekvapil velikostí, ale stejně trvalo 

chvíli, než oči našly jednotlivé obrazy mezi kazetami.

„Ten strop je zhruba z roku šestnáct set deset,“ začal. „A jmenuje se to Bajkovej sál 

kvůli tomu, co je na něm namalovaný. Jestli se na to podíváte celý najednou, uvidíte 

hlavně barevnej strop.“

Libor nic neříkal.

Daniel zvedl ruku k jedné části. „Takže je asi lepší vybrat si jeden obraz a chvíli na něj 

koukat. Jinak z toho máte akorát moc věcí najednou.“

Jednu nebo dvě vteřiny čekal.

„A pak?“ zeptal se Libor.

„Pak bych jim asi řekl, na co konkrétně koukají.“

„Tohle si nechte.“

„Barevnej strop?“

„I ten.“

Daniel se usmál. „To bude odborná úroveň.“

„Odborná úroveň je k ničemu, když vám po dvou minutách nikdo neposlouchá.“

To Danielovi dávalo smysl.

V další místnosti začal výklad znovu příliš rychle. Něco o vlastníkovi zámku, časové 

souvislosti a úpravě interiéru. Daniel se teprve nadechoval k další větě, když Libor řekl:

„Stop.“

Daniel se otočil. „Co?“

Libor zůstal stát u předchozí vitríny.

„Já jsem návštěvník.“

„Jo.“

„Tak proč jste o místnost napřed?“

Daniel se podíval na vzdálenost mezi nimi. „Protože jste pomalej.“

„Věk.“

„Jasně.“

„A dalších dvacet lidí bude mít děti, kabelku, bolavý koleno nebo si budou číst ceduli a 

fotit. Když budete pořád mluvit, půlku výkladu řeknete dveřím.“

Daniel se vrátil o několik kroků.

„Jak dlouho čekat?“

„Podle lidí. Někdy pět vteřin. Někdy dvacet. Poznáte to.“

„Takže to nejde nastudovat.“

„Ne.“

Daniel se na něj podíval.

Libor se pousmál. „Těžký, co?“

„Trochu mě to uráží.“

„Zvyknete si.“

Při dalším průchodu se Daniel několikrát přistihl, že chce pokračovat jen proto, že má 

další informaci připravenou v hlavě. Zastavil se místo toho a čekal. Poprvé mu deset vteřin 

připadalo směšně dlouhých. Podruhé už o něco míň. Libor během jedné pauzy přešel 

k oknu a Daniel si uvědomil, že kdyby opravdu prováděl, právě by měl člověka, který se 

nedívá tam, kam čekal.

„Teď vám koukám ven,“ řekl Libor.

„Vidím.“

„Co uděláte?“

„Počkám, až vás to přestane bavit.“

„Správně.“

„Tohle zaměstnání je hlavně čekání na lidi.“

„Už začínáte chápat.“

Po necelé hodině se vrátili do pracovny. Libor se tentokrát zeptal, jestli chce kávu, 

a Daniel odpověděl, že jo. Seděli chvíli každý se svým hrnkem a Libor něco dopisoval 

do notebooku.

„Smlouvu pošlu do konce týdne,“ řekl. „Od dubna tedy počítejte s nástupem. V březnu 

se ozvu kvůli zaučení.“

Daniel se napil. „Takže mě berete.“

Libor zvedl oči. „Ano.“

„To jste mohl říct na začátku.“

„Řekl jsem, že s vámi počítáme od dubna.“

„To je takový úřední způsob radosti.“

„Pracujete pro státní zámek.“

Daniel přikývl. „To jsem si měl uvědomit.“

Libor zavřel notebook. „Máte ještě nějakou otázku?“

Daniel chvíli přemýšlel. Tentokrát žádnou neměl.

„Ne.“

„To je u Vás pokrok.“

Když došli k bráně, Libor se podíval na jeho boty.

„Pořád pěšky.“

„Nemám auto.“

„To je poměrně silný argument.“

„Máma říkala, že potřebuju dobrý boty.“

„Má pravdu.“

Daniel se na něj podíval. „Tohle jí říkat nebudu.“

„Já jí volat nebudu, nebojte.“

„Tak jsme domluvený.“

Cestou domů nechal telefon v kapse a šel z kopce rychleji než při první návštěvě. 

V půlce cesty mu napsala Hương.

— Jak?

Daniel odpověděl:

— berou mě

Telefon zavibroval skoro hned.

— dobře

A potom:

— košile pomohla

Daniel se na zprávu chvíli díval.

— určitě

Hương poslala smajlíka.

Doma byla v kuchyni a porcovala maso k večeři. Když přišel, jen se na něj podívala.

„Tak?“

„Vždyť jsem psal.“

„Tak říct můžeš.“

„Berou mě.“

„Od kdy?“

„Duben. V březnu zaučení.“

Hương přikývla. „Dobře.“

Phúc byl dole v obchodě. Daniel odložil batoh, převlékl se a sešel za ním. Otec právě 

zavíral jednu z lednic a srovnával přepravky u zadní stěny.

„Zvou tě?“ zeptal se.

„Berou.“

Phúc se narovnal. „Dobrý.“

„Díky.“

„Ráno přijede dodávka v sedm. Budeš?“

Daniel se na něj podíval.

„Budu.“

„Tak dobrý.“

Otec pokračoval v práci.

Smlouva přišla ve čtvrtek večer. Daniel ji otevřel a opravdu si ji přečetl celou. Datum 

nástupu, odměna, pracovní podmínky, provozní pravidla. U několika bodů se vrátil 

o odstavec zpátky, protože věta měla tolik vedlejších vět, že po jejím přečtení nevěděl, 

co bylo na začátku. Interní informace a záznamy z prostorů tam byly také, formulované 

podstatně sušeji než při rozhovoru s Liborem.

Daniel dokument dočetl, vrátil se na začátek a prošel ho ještě jednou. Pak ho podepsal, 

nafotil a poslal zpátky.

Chvíli seděl a díval se na odeslaný e-mail.

Z přízemí zacinkaly dveře obchodu.

Nějaká žena se zeptala, jestli mají baterie.

Hương zavolala:

„Danielku!“

Daniel zaklapl notebook.

„Jo, už jdu.“

Seběhl dolů.