Druhý pohled: 27

Liborův hlas se ozval z reproduktoru trochu tišeji, než si ho Min pamatoval.

„Tak, tady se průvodce většinou zastaví. Dáte skupině chvíli, aby si přečetla ceduli, 

pokud ji chce, a pak pokračujete.“

Obraz se pohnul. Min poznal vlastní ruku podle způsobu, jakým kamera zabírala 

prostor. V úzkých místech sebou telefon škubl příliš rychle, ve větších místnostech zase 

zůstával stát déle, protože se Daniel snažil současně poslouchat Libora a kontrolovat 

všechno, co si před návštěvou nastudoval.

„Tady pozor,“ řekl Libor. „Ten práh je dva centimetry. Starší návštěvníci o to zako

pávají.“

Kamera okamžitě sjela dolů. Dřevěný práh byl po stranách odřený a na jednom místě 

tmavší, jako by přes něj roky chodilo víc bot právě tam. Pak se obraz zvedl zpátky.

Min se opřel do židle.

Na záznamu nebylo nic dramatického. Právě to ho drželo u obrazovky. Chodba, kus 

stěny, vitrína, dveře, Liborův rukáv, když ukázal doprava. V jednu chvíli kamera na něko

lik vteřin zůstala u okna. Zvenku přišlo šedé zimní světlo a změnilo barvu celé místnosti.

„Tohle návštěvníci milují,“ říkal Libor. „Najednou vidí, kde vlastně jsou.“

Za sklem byla krajina, kterou Min znal zezdola. Z videa se dnes nedalo spolehlivě 

poznat, která část Jablonného je kde, a Daniel tehdy zřejmě neměl potřebu kameru přiblí

žit. Jen tam stál a díval se.

Min si pamatoval proč.

Bylo zvláštní vidět svoje město z místa, kam šel kvůli práci, o kterou se snažil až příliš 

důkladně.

Kamera se vrátila dovnitř.

Po několika minutách přišla místnost, kterou si vybavoval lépe. Ne kvůli tomu, že by 

se tam něco stalo. Kvůli starým fotografiím, které měl tehdy otevřené v telefonu a něko

likrát si je před pohovorem prohlížel.

Na záznamu se ozval jeho vlastní hlas.

„Tady tenhle kus… na jedný starší fotografii byl ještě jeden. Nízký, tmavý. Byl tady 

někde, ne?“

Min si připadal mladší už jen tím, jak rychle mluvil.

Libor se nezarazil.

„Expozice se v průběhu let měnila. Část mobiliáře jde do depozitáře, něco se přesouvá, 

něco se vrací podle konkrétní instalace.“

„Jasně.“

Kamera na chvíli zabírala prázdnější roh místnosti.

Tehdy mu odpověď stačila.

Min video zastavil.

Na obrazovce zůstal Libor částečně u kraje záběru. Prázdný roh. Kus stěny. Podlaha. 

Nic, co by po letech začalo vypadat jinak jen proto, že Min dnes znal jméno Andreas 

Weller.

Pustil video dál.

Snažil se nedívat po nějaké tváři, kterou tam tehdy přehlédl, ale stejně to několikrát 

udělal. Když kamera projela kolem otevřených dveří, zastavil obraz a přiblížil tmavší část 

chodby.

Nikdo.

Když se v jednom okně na okamžik odrazilo světlo, přetočil se o několik vteřin zpátky.

Jen okno.

Jednou byla v obraze přes sklo část venku. Několik sekund stromů a cesty. Min video 

zastavil, zvětšil obraz a po chvíli se sám sobě zasmál. Rozlišení bylo takové, že by odtud 

nepoznal ani vlastní matku, kdyby stála deset metrů od kamery.

Pustil záznam znovu.

Libor pokračoval ve výkladu. Daniel se někde zeptal příliš rychle, potom se opravil. 

V další místnosti se kamera otočila na strop, protože ho zaujala výzdoba, a Libor řekl něco 

o tom, co průvodce během výkladu zmiňuje a co už záleží na něm.

Min slyšel sám sebe odpovídat.

Nebyl to cizí hlas. Jen patřil člověku, který tehdy ještě používal jiné jméno a ráno před 

pohovorem se pravděpodobně třikrát převlékl, aby vypadal normálně.

Video běželo dál.

Andreas v něm nebyl.

Min si uvědomil, že od chvíle, kdy otevřel soubor, vlastně čekal právě na tohle. Něja

kou blbost v pozadí. Jednu postavu v chodbě. Auto. Hlas, který by dnes poznal.

Nic takového nepřišlo.

Když se záznam přiblížil ke konci, zavřel ho.

Na obrazovce zůstal seznam souborů.

Mezi Lemberkem a současností byly roky materiálu. Fotografie, screenshoty, videa 

z komparzu, soubory s názvy, podle kterých už Min netušil, proč je kdy ukládal. Některé 

složky nesly jeho starší jméno, jiné nové. V jedné měl ještě fotografie z doby, kdy se mu 

zdálo rozumné pojmenovat každý obrázek datem. O rok později už se na to vykašlal 

a ukládal všechno pod názvy jako foto1, novy, fakt_novy a toto_uz_je_posledni.

Přejel seznam nahoru.

Současnost byla jednodušší.

Jedna stažená kopie záznamu z toalety. Uložil si ji tehdy, když mu začaly chodit 

odkazy z cizích účtů. Ne proto, že by věřil, že právě tahle kopie něco zachrání, ale chtěl 

mít aspoň jeden soubor pod vlastní kontrolou.

Náhled stačil.

Nico se na něm díval do kamery.

Min klikl.

Obraz se rozběhl v mnohem ostřejším světle než Lemberk. Bílé zářivky, zašlé dlaždice, 

dlouhé zrcadlo nad umyvadly. Kamera nebyla jeho. Držel ji muž, kterého Min před tím 

večerem nikdy neviděl a jehož jméno si ani dnes nevybavil.

Právě proto se Min na videu objevil sám.

Stál vedle Nica a něco mu říkal. Záběr byl zpočátku vedený níž, přesně podle domluvy. 

Nicova hlava mizela nad horním okrajem obrazu. Občas byla vidět část brady nebo krku, 

ale kamera pokaždé uhnula.

Min si vzpomněl na to první:

Obličej ne.

To řekl Nico.

Kameraman odpověděl jasně.

Min taky.

Na záznamu se mezitím někdo zasmál. Vousáč u umyvadla. Pak Min slyšel vlastní 

hlas.

„Malej.“

Z horního okraje obrazu byl vidět kus Nicovy tváře, dost na to, aby se dalo poznat, 

jak se barva dostala až k uším.

Min se pousmál.

Tohle si pamatoval přesně.

Přehrávání nechal běžet.

Na videu nebylo všechno tak, jak si to uchoval v hlavě. Některé věty přicházely v ji

ném pořadí, některý smích trval déle, něco, co si pamatoval jako okamžitou reakci, mělo 

ve skutečnosti několik vteřin pauzu. Jednou byl Min přesvědčený, že nějakou větu řekl on, 

a ze záznamu zjistil, že ji řekl vousáč.

Video mu vrátilo i věci, na které úplně zapomněl. Rozbitý kohoutek. Muže, který 

během jejich přestávky vešel do kabinky. Krátké ticho, když kamera okamžitě klesla. Vou

sáčovo:

„Nejdivnější reklama.“

Nico se tehdy smál tak, že se musel otočit stranou.

Min ho znal takhle.

Ne z profilové fotografie. Ne z policejní stránky.

Takhle.

Přetočil o kus dopředu.

Červené označení živého vysílání už bylo na displeji kamery vidět v zrcadle. Nicova 

tvář pořád ne. Kamera ji hlídala. Min na záznamu několikrát Nica kontroloval pohledem 

a jednou se ho přímo zeptal, jestli je pořád v pohodě.

Nico řekl jo.

Pak přišla zpráva o sdílení.

Min nechal záznam běžet.

Nicův výraz se změnil i bez toho, aby byla tvář celá v obraze. Bylo to vidět na rame

nou a na tom, jak se na chvíli přestal hýbat. Min k němu přišel blíž.

„Chceš skončit?“

Nico po několika vteřinách zavrtěl hlavou.

„Ne.“

Pak sledoval displej.

Kameraman dál uhýbal jeho obličeji.

Až Nico řekl:

„Počkej.“

Min se naklonil k notebooku.

Telefon na záznamu klesl.

„Co?“ zeptal se kameraman.

Nico se nejdřív podíval na něj, potom na Mina.

Na videu bylo vidět i Minovu tvář.

Nic neříkal.

Čekal.

„Klidně mě ber celýho,“ řekl Nico.

Kameraman se ještě jednou ujistil.

„I obličej?“

„Jo.“

Min sledoval obraz.

„Fakt?“

„Jo.“

Kamera se zvedla.

Nicova tvář se poprvé objevila celá.

Oholená hlava, tmavé obočí, rudé uši, oči přímo proti objektivu. Na několik vteřin 

zůstal stát téměř bez pohybu.

Pak začaly přibývat komentáře.

Nico jeden četl, zrudl ještě víc a zavřel oči.

Na záznamu se ozval Min.

„Ne.“

Nico je otevřel.

„Pořád se stydíš.“

„Jo.“

„A chceš tam být.“

Nico se nepodíval na Mina.

Podíval se přímo do kamery.

„Jo.“

Min video zastavil.

Obraz zamrzl uprostřed toho pohledu.

Chvíli seděl bez pohybu.

Ten výraz znal i bez záznamu. Viděl ho z větší blízkosti, než byla tahle kamera. 

U Heleny. V baru. Když Nico něco chtěl a současně ho děsilo, že je to na něm poznat. 

V okamžiku, kdy se snažil odpovědět vtipem a nestihl ho vymyslet dost rychle.

Min posunul obraz o několik sekund zpátky.

Pustil.

„I obličej?“

„Jo.“

Znovu stop.

Andreas Weller se díval přímo do objektivu.

Min si sáhl na knír a opřel se do židle.

Pak video zavřel.

Otevřel konverzaci v telefonu.

Kontakt pořád říkal Nico.

Nikdy ho nepřejmenoval.

Nahoře byla profilová fotografie a pod ní týdny zpráv, které si posílali, jako by právě 

počet obyčejných vět mohl něco potvrdit.

Min přejel několik dní zpátky.

—  chybíš mi

Pod tím:

—  ty mně taky

Dál fotografie kelímku s kávou.

—  tohle chutná jak asfalt

Jeho odpověď:

—  nemůžu potvrdit. asfalt jsem neochutnal

Nico:

—  zbabělče

Min pokračoval.

Sklad. Řeka. Zprávy z Vyšehradu. Starší fotografie. Vtip o Helenině balkonu, který 

měli zamknout a samozřejmě ho musela připomenout.

Ještě níž bylo první období.

BÍLÝ ANDĚL.

Min se u toho nicku zastavil.

Na začátku mu připadal trochu camp a trochu směšný. Nico tvrdil, že je za tím dlouhá 

historka nebo vtip, který se mu nechce vysvětlovat. Minovi to tehdy stačilo.

Posunul dál.

První domluvená schůzka.

Náměstí Míru.

Fotografie.

Jeho vlastní zprávy.

Všechno pořád v telefonu.

Kontakt nahoře pořád Nico.

Min aplikaci zavřel.

Telefon se ozval znovu téměř okamžitě.

Zlatka.

—   jsem v supermarketu. co chceš

Min chvíli přemýšlel.

—  cokoliv

Odpověď přišla dřív, než stihl telefon odložit.

—  ptám se co

—  těstoviny

—  jaký

Min se podíval k notebooku.

—  takový aby nebyly špatný

Tři tečky.

—  výborně. napíšu jim to na obal

Min se pousmál.

—  vezmi co chceš

—  to jsem přesně chtěla slyšet od člověka kterej to bude jíst

—  já chuť necítím

—  to není argument pro moje jídlo

Min se zasmál a telefon položil.

Notebook zůstal otevřený. Lemberk byl pořád dole v seznamu, současné soubory 

nahoře. Mezi nimi celé roky, během kterých se z Daniela stal Min, Lemberk se z pracovní 

příležitosti změnil na starou historku a Andreas Weller z jednoho jména v policejní otázce 

v muže, který několik týdnů spal vedle něj.

Min znovu klikl na záznam z toalety.

Tentokrát ho nepřetáčel.

Nechal ho běžet od začátku.

Vousáčovo „wellness“. Smích. Minův hlas. Nico mimo horní okraj obrazu. Kamera, 

která poslušně držela jeho tvář stranou. Přestávka kvůli cizímu člověku v kabince. Živé 

vysílání. Komentáře.

Pak:

„Klidně mě ber celýho.“

Kamera se zvedla.

Nico se podíval přímo do objektivu.

Min tentokrát video nezastavil hned.

Nechal ho několik vteřin pokračovat. Viděl, jak se Nico stydí, jak se při tom usmívá 

a jak se znovu podívá na Mina mimo osu kamery.

Ten pohled znal.

Min zavřel video.

Zaklapl notebook.

Zlatka mu napsala, že za deset minut bude dole. Min si oblékl bundu, zkontroloval, 

jestli má telefon a klíče, a vyšel do předsíně. Nový klíč zajel do zámku o něco tužším 

pohybem než ten starý. Musel ho nepatrně přitlačit a teprve potom otočit.

Dveře zaklaply.

Min zamkl a sešel po schodech dolů pomoct Zlatce s taškami.