Druhý pohled: 28

První den ve skladu začal tím, že Min dostal žlutou vestu o číslo větší, než potřeboval, 

a Radek mu ukázal místo, kam se odkládaly skenery.

„Když tady nebude žádnej, někdo ho má.“

„To je dobrý systém.“

„Funguje šest let.“

„A když nevím kdo?“

Radek se na něj podíval. „Tak se zeptáš.“

V hale bylo chladněji než venku. Kovové regály sahaly vysoko nad hlavu a na podlaze 

byly barevné čáry, které určovaly, kudy mají chodit lidi a kudy stroje. Min se během 

prvních dvou hodin dozvěděl, že jedna z čar se nedodržuje nikdy, druhá jenom při kontrole 

a přes třetí se nesmí přejít ani tehdy, když kolem nikdo nejede.

„Proč.“

„Protože támhle Karel jednou nedával pozor.“

Min se podíval směrem, kterým Radek ukázal.

„Co se mu stalo?“

„Nic.“

„Tak proč.“

„Právě.“

To byla poslední část vysvětlení.

Do konce týdne se naučil příjem, výdej, vratky a systém, který se každé úterý dopo

ledne zpomalil právě ve chvíli, kdy přijela největší dodávka. Jana od vedlejšího stolu jedla 

k obědu téměř každý den stejný jogurt a rohlík. Muži, kterému všichni říkali Strejda, bylo 

podle Minova odhadu něco přes padesát, ve skladu pracoval tak dlouho, že si nikdo nepa

matoval jeho první den, a dokázal najít cokoli, co počítač označil jako nezvěstné.

„Strejdo, šest balíků LED pásků.“

„Třetí řada, úplně nahoře, někdo to dal za prodlužky.“

„Systém říká B dvanáct.“

„Tak běž za systémem.“

Byly za prodlužovačkami.

Min si po několika dnech přestal myslet, že potřebuje vědět proč.

První výplata přišla přesně v den, který měl ve smlouvě. Přesně částka, kterou oče

kával, mínus nějaký věci, který taky očekával.

Otevřel bankovní aplikaci dvakrát.

Pak poslal Zlatce peníze.

Za několik minut mu zavolala.

„Co to je?“

„Peníze.“

„To vidím.“

„Tak proč se ptáš.“

„Proč tolik.“

„Protože jsem u tebe bydlel.“

„Ty u mě nebydlíš.“

„To už jsme si několikrát vyjasnili. Spal jsem tam tak často, že tvoje lednice poznala 

moje rozhodovací procesy.“

„Moje lednice tě nenávidí.“

„Proto jí platím.“

Zlatka odmítla peníze ještě jednou. Potom je přijala.

Min to dál neřešil.

Informace o Andreasovi chodily mnohem pomaleji než výplata. Několik týdnů se 

nedělo nic, co by Min viděl. Policie měla jeho videa, adresu vedlejšího domu, jména lidí, 

které znal jako Standu a Kurta, a několik hodin jeho výpovědi rozdělené mezi telefonáty 

a osobní doplnění. Když se jednou zeptal na nábojnici, odpověď byla pořád stejná.

Prověřuje se.

Když se zeptal, odkud policie před čtyřmi lety znala jméno Andreas Weller, odpověď 

byla ještě kratší.

K tomu mu nic sdělit nemohli.

Min se přestal ptát.

V létě mu přišlo předvolání. Nebylo v něm nic dramatického. Datum, čas, místo a 

několik vět, které člověku připomněly, že i něco, co začalo na Grindru, může po několika 

měsících skončit na papíře s razítkem.

Jeho část se týkala hlavně Lemberku, videa a toho, co skutečně viděl. Když se ho 

zeptali na Andrease, odpovídal jen na to, co věděl. Když přišli na Standu a Kurta, řekl 

totéž, co už několikrát policii: poznal je přes Nica, viděl je v hospodě a jednou v místnosti 

vedle Zlatčina domu.

Nic nepřidával.

Po skončení vyšel ven, otevřel telefon a zjistil, že má tři zprávy ze skladu.

Radek:

—  kde jsou vratky 7841

Jana:

—  radek hledá vratky

A Strejda:

—  jsou za tiskárnou

Min napsal Radkovi:

—  za tiskárnou

Odpověď přišla okamžitě.

—  proč

Min se zastavil na chodníku.

—  protože sklad

Radek už neodpověděl.

Konec případu se k němu dostal přes krátký článek, který mu jednou ráno poslala 

Zlatka.

—  je tohle ono?

Min otevřel odkaz cestou do práce. Byla to regionální zpráva. Žádné velké titulky, 

žádná fotografie ze soudní síně přes celou obrazovku. Několik odstavců, tři jména.

Andreas Weller. Stanislav Plachý. Kurt Nohavička.

Min v tramvaji posunul text níž.

Článek popisoval dlouhodobé vazby trojice na krajně pravicové prostředí a několik 

majetkových trestných činů. Jeden z nich souvisel s událostí na Lemberku z doby, 

kdy Daniel teprve chodil na pohovor a snažil se získat práci průvodce.

Min tu část přečetl znovu.

Ne kvůli formulaci.

Kvůli datům.

Lemberk k nim patřil dřív, než Andreas vůbec znal jeho tvář.

Min stál u dveří tramvaje a držel tyč, protože nebylo kde sedět. Někdo za ním telefo

noval kvůli opravě koupelny a žena před ním měla v síťované tašce pórek, který vyčníval 

skoro do uličky.

Min sjel dál.

Článek nepotvrzoval, odkud byla nábojnice.

Neříkal nic o Zlatce.

Nebyla tam jediná věta o tom, kdo komu co řekl v místnosti vedle jejího domu.

A nebylo tam ani vysvětlení, proč se policie před čtyřmi lety ptala Daniela právě 

na Andrease Wellera.

Bylo tam dost jiných věcí.

Policejní historka byla lež.

Krajně pravicové prostředí ne.

Standa a Kurt nebyli tajní kolegové z práce, kterou Nico nemohl vysvětlit. Byli Andre

asovi skuteční známí a společníci dávno předtím, než Min seděl s nimi v hospodě a po

slouchal jejich vtipy o šestihodinovém zpoždění.

Min článek zavřel.

Za necelých deset minut pípnutím prošel turniketem skladu a Strejda na něj zavolal:

„Máš rukavice?“

Min se podíval na svoje ruce.

„Nemám.“

„Tak už jo.“

Hodil mu pár z krabice.

Min si je navlékl.

Helena mu nový klíč dala až několik týdnů po výměně zámku. Měla narozeniny a po

zvala pár lidí. Min přinesl víno, protože nedokázal vymyslet nic, co by člověk v jejím věku 

skutečně potřeboval a zároveň to nevypadalo jako dárek koupený cestou z tramvaje.

Kolem půlnoci už někdo spal na kraji gauče, David, kterého Min viděl poprvé, se 

hádal s Helenou o tom, zda se má do bramborového salátu dávat jablko, a Min právě odná

šel prázdné sklenice do kuchyně, když za ním Helena přišla.

„Tady.“

Položila něco vedle dřezu.

Min se podíval.

Klíč.

„To je co.“

„Klíč. Od mýho bytu.“

Min vzal nový kov mezi prsty.

„Proč teď?“

Helena se opřela o linku. „Protože jsem se teď rozhodla.“

„Dobře.“

„To je všechno?“

„Co chceš, abych udělal? Přísahu?“

„Ne. Jen ho neztrať.“

Min si klíč přidal na kroužek.

Helena se podívala na jeho ruce.

„A nikoho sem nepřiváděj bez ptaní.“

Min k ní zvedl oči.

Na okamžik nevěděl, jestli je to vtip.

Pak se Helena usmála.

„To už jsme se naučili.“

„Jdi do prdele.“

„Všechno nejlepší mně.“

Min ji krátce objal a vrátil se do obýváku.

Nový klíč měl v kapse.

Marek přijel do Prahy na podzim.

Napsal Minovi večer předem:

—  jsem zitra praha

Min odpověděl:

—  to zní jako diagnóza

—  mas cas

—  po praci

Sešli se v hospodě poblíž nádraží. Marek měl pořád stejný způsob, jakým při pití držel 

láhev dvěma prsty za hrdlo, a Min si až po několika minutách uvědomil, že ho právě tohle 

na něm uklidňuje.

Mluvili o Jablonném. O lidech, které Min několik let neviděl. O zahradnictví, kde Ma

rek pracoval. O jedné ženě z obchodu, která si pořád myslela, že Marek dluží jejímu 

synovi pětistovku, přestože podle Marka nikdy žádnou pětistovku neviděl.

Pak Marek řekl:

„A co ten tvůj chlap?“

Min zvedl oči od sklenice.

„Jakej.“

Marek se na něj podíval způsobem, který tuhle taktiku odmítal.

„No ten.“

Min chvíli otáčel sklenicí po stole.

„Není.“

„Rozešli jste se?“

„Dalo by se to tak říct.“

Marek se napil.

„Byl dobrej?“

Min k němu zvedl hlavu.

„Jak to myslíš.“

„Jestli byl dobrej chlap.“

Min na několik vteřin nevěděl, co přesně mu na tý otázce vadí. Nebyla složitá. Právě 

naopak.

Napadly ho dvě odpovědi.

Pak třetí.

Nakonec řekl:

„Občas.“

Marek přikývl.

„To je fér.“

A dál se v tom nevrtal.

Později mluvili o něčem úplně jiném.

Hương poslala fotografii obchodu jedno odpoledne, když Min končil směnu. Na dis

pleji byly prázdné regály, odkrytá kasa a výloha bez papírků, cenovek a věcí, které tam 

bývaly tak dlouho, že je Min přestal registrovat.

Pod fotografií stálo:

—  Danielku, prodali jsme obchod.

Min zůstal stát u šatních skříněk.

—  Jak dlouho jste to řešili?

—  Od října. Táta a já se domluvili.

Min si obrázek zvětšil. Na místě, kde bývaly krabice pod pultem, byla jen špinavější 

část podlahy.

—  A co teď budete dělat?

Odpověď přišla až za několik minut.

—  Něco jiného. Táta odpočívá. Já taky trochu. Ty dobře?

Min se podíval na poslední větu.

Pak napsal:

—  Jo. Pracuju ve skladu.

Hương odpověděla:

—  To dobře.

A usmívající se emoji.

Min telefon schoval.

Když vyšel ven, tramvaj právě přijížděla. Rozběhl se posledních několik metrů a řidič 

dveře podržel.

„Díky.“

Řidič neodpověděl.

Min nastoupil.

Zlatka představila Toma bez velkého úvodu. Min seděl v kuchyni a četl něco v tele

fonu, když se otevřely dveře a ona vešla první.

„Mine, Tom.“

Min zvedl hlavu. Tom stál za ní s batohem přehozeným přes jedno rameno. Něco mu 

na něm připadalo povědomé, ale bylo to příliš neurčité, než aby věděl odkud.

„Čau,“ řekl Tom a natáhl k němu ruku.

„Čau.“

Min vstal a podal mu svou. Tom ji sevřel úplně normálně, jen prostředníkem mu při 

tom jednou přejel po dlani. Krátce. Min k němu zvedl oči. Tom se na něj díval, jako by nic 

zvláštního neudělal. Pak ho pustil.

„On tady občas je,“ řekla Zlatka.

„Já to slyším,“ odpověděl Min.

„To bylo pro Toma.“

„Já jsem pochopil,“ řekl Tom a položil batoh vedle židle.

Chvíli si Mina prohlížel.

„Pěknej knír.“

Min se pousmál. „Dík.“

Zlatka se zasmála. „Ne abys mi ho přebral.“

Tom se podíval na Mina.

Min na Toma.

Ani jeden nic neřekl.

„Ježiš, vy jste oba blbí,“ řekla Zlatka a začala něco hledat ve skříňce.

Min si znovu sedl a vzal do ruky telefon. Tom měl docela koule.

Za deset minut už se bavili úplně normálně. Tom pracoval ve firmě, jejíž interní systém 

byl podle jeho slov nejdražší způsob, jak zkomplikovat tabulku v Excelu. Min mu vyprávěl 

o úterních dodávkách z Plzně a Radkově přesvědčení, že kolaps serveru je běžnou součástí 

pracovního procesu. Zlatka občas do hovoru vstoupila a Min pořád přemýšlel, odkud Toma 

zná.

„Zítra jdeš plavat?“ zeptala se ho Zlatka.

„Asi jo.“

„Zase Podolí?“

„Jo.“

Min se na něj podíval.

A vybavil si ho.

Sprchy. Mokrá dlažba. Tom tam byl. Tehdy pro Mina jen jeden z obličejů, které člověk 

zahlédne a nemá důvod si je uchovat.

Tom se na něj tentokrát nepodíval. Pokračoval v hovoru se Zlatkou, jako by Podolí 

neznamenalo vůbec nic.

Min udělal totéž.

O několik měsíců později Zlatka oznámila, že se Tom bude stěhovat k ní. Seděli s Mi

nem u stejného kuchyňského stolu. Tom doma nebyl.

„Takže asi budeme muset nějak vyřešit klíče,“ řekla.

„Chceš můj zpátky?“

Zlatka chvíli přemýšlela. „Zatím ne.“

„Tak řekni, až jo.“

„Řeknu.“

Min se napil čaje. Hrnek byl příjemně teplý mezi dlaněmi.

„A kdyby vám to bylo nepříjemný, tak ho prostě vrátím.“

„Já vím.“

„Dobře.“

Zlatka začala mluvit o něčem jiném.

Min poslouchal.

Tom se k ní stěhoval.

A Min si pořád pamatoval jejich první podání ruky.

Vlastní pokoj našel skoro náhodou. Nebyl velký. Bílá místnost, postel, stůl, skříň 

a jedno okno do dvora. Pod ním rostl strom, který byl zřejmě starší než dům, nebo alespoň 

vypadal dost sebevědomě na to, aby tomu člověk věřil. Vedle stromu byla lavička, na které 

Min během první prohlídky nikoho neviděl.

Majitel bytu mluvil hlavně o zálohách.

„Topení se přepisuje jednou ročně.“

„Dobře.“

„Internet je v ceně.“

„To je lepší.“

„A kauce dva nájmy.“

„To je horší.“

Nakonec si podali ruce.

Když se Min nastěhoval, neměl toho tolik. Batoh, dvě větší tašky, oblečení, notebook, 

pár knih, věci, které měl část času u Heleny a část u Zlatky.

První večer se vracel ze skladu po desáté.

Stál před domem a automaticky vytáhl telefon.

Pak se zarazil.

Nemusel nikomu psát.

Nemusel se ptát, jestli je někdo doma.

Nemusel vysvětlovat, proč přijde pozdě.

Vytáhl klíč.

Odemkl vchod, vyšel schody a otevřel dveře pokoje.

Uvnitř byla tma.

Rozsvítil.

Postel byla neustlaná, protože ji ráno nechal neustlanou. Na stole stála sklenice, kterou 

ráno neodnesl do kuchyně. Mikina ležela na židli.

Min zavřel dveře.

Klíč nechal zevnitř v zámku.

Na Grindr se vrátil až později.

Poprvé aplikaci otevřel spíš ze zvědavosti, jestli jeho profil ještě existuje.

Existoval.

Min.

Fotografie, na které se mu pořád líbil knír. Několik vět, které už nepamatoval, 

že napsal.

Prošel mřížku.

Jeden muž se mu líbil a neodpověděl.

Druhý odpovídal jednoslovně tak dlouho, až Min přestal odpovídat také.

Třetí napsal po šesti dnech:

—  promin nemel jsem cas

Min se podíval na datum.

—  to je v pohodě

Chvíli si psali.

Pak už ne.

Žádné velké rozhodnutí v tom nebylo. Jednou aplikaci otevřel. Jindy ne. Některý večer 

si s někým psal dvacet minut a potom šel spát. Jednou se domluvil na kávě, která skončila 

přesně po hodině a oba vypadali, že s tím byli spokojení.

Život na seznamce se ukázal být stejně nepravidelný jako před Andreasem.

To byla skoro úleva.

Jednou v zimě Min jel po práci domů a tramvaj zastavila na červenou.

Za oknem šel muž v tmavém bomberu. Na první pohled něco sedělo. Oholená hlava 

možná. Způsob, jakým bunda seděla přes ramena.

Min se otočil víc.

Muž přešel pod lampu.

Nebyl to Andreas.

Ani mu nebyl moc podobný.

Tramvaj se rozjela.

Min si sedl zpátky.

Když přišel domů, ohřál jídlo, které mu zbylo od včerejška. Rýže byla na krajích sušší 

a omáčka po ohřátí mnohem teplejší než střed masa. Min jedl pomalu a jednou si spálil 

patro, protože teplotu podcenil.

Po jídle umyl talíř.

Telefon ležel na stole.

Nikdo mu nepsal.

Min šel do koupelny, vyčistil si zuby a vrátil se do pokoje. Za oknem byl dvůr. Strom 

neměl listí a lavička pod ním byla prázdná stejně jako při první prohlídce.

Posadil se na postel.

Vzal telefon.

Chvíli kontroloval zprávy ze skladu, potom počasí na další ráno, protože nevěděl, jestli 

bude mrznout.

Nakonec otevřel Grindr.