Dvě lásky mého života
Stejně jako jsem litoval nákupu křesla v Butlers, ve kterém se nedalo sedět, tak aby člověk mohl v klidu pracovat, což mi poradila žena, která u počítače nestrávila déle než pět minut, což mi došlo, až když jsem v něm seděl druhý den.
Byl to odchod z práce, kterou jsem miloval.
Fotografie a dopisy, co jsem nechal doma, namísto toho, abych je vzal s sebou na dalekou cestu a ukázal je svému příteli.
Všechna tato litování mají jedno společné. Nějaká žena se vměšovala do mých rozhodování – a já ji uposlechl.
Jestli mě někdy něco ženy naučily – tak právě to – abych si nenechal zasahovat do svého procesu prožívání, cítění, rozvažování a rozhodování. Poradit se? Ano. Ale teprve, až si utvořím svůj názor. A když nebudu vědět – zeptám se.
Ve výsledku mě tímto ženy navždy ztratily. Zdá se, že každá žena chce být pro muže tím nejdůležitějším člověkem, a proto zasahuje do jeho věcí – a to tím víc, čím méně ho zná – nebo spíš – čím méně zná jeho minulost.
*
Když si vybavím dětství – vidím se sedět na bobku a sbírat kaštany. Celé dětství jsem sbíral kaštany – a pokud něco zranilo Rajneeshe – pak školský systém, který ho za 400 kilogramů kaštanů odměnil modelem autíčka – říkalo se mu tenkrát angličák. Asi si ve škole nevšimli, že si hraju s panenkama a po vyučování se chodím koukat do výlohy hračkárny na Barbie.
Jestli dal někdy Rajneesh blbý návod, tak to byl návod na česání vlasů panenky Barbie v mém školním časopise Tlumok na základní škole – což byl občasník, do kterého Horák s Hejskem, žáci druhého stupně, domalovali v rubrice Láska, sex a něžnosti obří pohlavní orgány k mým malůvkám partnerské dvojice v posteli. Byl jsem u ředitele na koberečku, i když bylo očividné – že orgány domaloval někdo jiný. Radši bych stál na tom koberečku za ty zničený panenky Barbie mých spolužaček, které jim doma dřely vlasy pemzou.
Ale jak je vidět, rady jsem dával už jako malý – a to mi zůstalo do dneška, snad jsou dnes o něco sofistikovanější, ale nejedna má klientka kroutila hlavou nad informací, kterou ode mě dostala jako od kartáře. Nejpodivuhodnějším příkladem budiž rada redaktorce této knihy, že si má nad postel pověsit nůž a spát pod ním. To, že je redaktorkou této knihy, ukazuje na to, že má rada zabrala.
Na koberečku jsem stál ještě jednou, za to, že jsem si koupil Sex srandokaps a bavil se nad ním spolu se spolužáky při cestě na pěveckou soutěž. Učitelka zpěvu mi řekla, že si TO tedy o MNĚ nikdy nemyslela. Sex srandokaps byl do 18-ti let a sucharům neprodejný.
*
Myslím, že Rajneesh se začal rodit někdy při cestě autobusem do Athén, kdy jsme spolu s mamá seděli na vyvýšených sedačkách na kole autobusu – a já, byl to vlastně onen rok 1993, kdy šel do kin film Milenec, byl začtený do příběhu o Darrylu van Hornovi z Čarodějek z Eastwicku. Fascinoval mě popis jeho postavy a taky erotický podtext knihy. Stejnojmenný film jsem viděl až o mnoho let později.
Řecko. Navštívil jsem ho ještě jednou se zájezdem Mořského koníka – kdy jediný můj strach byl, aby se nezjistilo, že jsem v porovnání s ostatními zdravý jako řípa – i když na naší škole jsem byl premiant v zameškaných hodinách, co se týkalo mého zdraví.
Ale proč mluvím o Řecku? Protože to bylo právě v Řecku roku 1993, kdy mě průvodce zájezdu řekl o prameni básníků a věštírně v Delfách – a já si tenkrát vybral ten básnický výlet – namísto toho, abych navštívil Delfy. Ale přesto mě ty Delfy lajzly pěkně. Rok 1993 – to mi bylo dvanáct let – a už tehdy mě lákala poezie a karty – dvě lásky mého života.