II ARTFORK

ARTFORK

☄

Vlastně to nemohlo bejt líp naplánovaný. NamástPrstý byla po smrti a celý NastrínXCémino se tvářilo, že se to stalo samo, někde mezi dveřma a náhodou. ArtForka to zasáhlo víc, než si myslel. Ne že by se mu chtělo přiznávat, co všechno se v něm po jejím jménu zlomí, ale tělo umí žalovat i bez výpovědi. Potácel se jak pod-vodnick po návratu na FX6Fí, jako by mu někdo přestavil těžiště a zapomněl ho vrátit zpátky. Na drážních lajnách to s ním házelo, v zádech mu něco přeskakovalo a rypák měl plnej kovovýho vzduchu, co se drží v přestupních halách.

Pod-vodnici jsou známí tím, že se noří do hlubin jiných dimenzí a vrací se zpět úplně mimo. Ne mimo jako v opilosti, to je jen gohram pro smích; mimo jako když se vám v hlavě popřehází značky a zůstane jen šum, v němž se nedá najít ani vlastní jméno. Mají povinný rehab. Trvá jim skoro tři škandýny, než se jim vrátí paměť a skoro celý kvíntan, než se zmátoří k životu. Prý. ArtFork tomu věřil právě tak, jako věřil letákům o zdravých čelistních podpěrách: neochotně, ale s respektem k bolesti, která to potvrzuje.

Je to snad nejnáročnější povolání a vyžaduje speciální tělesnou konstituci. Pupík. Bez pupku nemá jeden šanci. Ta věta se v DžibhajnHulu říkávala s takovou samozřejmostí, až z ní mrazilo. Pupek se ukazuje jako jediný možný způsob, jak najít ztracenou vnitřní rovnováhu. ArtFork si jednou na zastávce všiml výukového plakátu, kde byl pupík vyznačený šipkou a pod tím stálo cosi o návratu do středu. Znělo to skoro jako poezie, kdyby to nebylo vytištěné na plastu, co páchne dezinfekcí.

Devět z patnácti skeletonů, kteří se kdy vrátili z hlubiny propadlých dimenzí, zemřelo. Za to všichni s pupíkem přežili. Někdo to s oblibou opakoval v barech, kde se pije smárkoktajl i hešvínský budupeš, a vždycky u toho ztišil hlas, jako by se dimenze mohly urazit, že se o nich mluví nahlas. Na základě vyhlášení RPZ82 se na vzdělávací základně vyučuje předmět, jak vypěstovat pořádný pupík a zároveň si udržet důležitou fyzickou kondici. Zejména prsa, ramena a ruce celkově jsou potřeba, na rozdíl od nohou, které nejsou při prostupování dimenzí potřeba vůbec.

Tohle zjištění kdysi rozčílilo plavecký oddíl z ČenžužejHulii. Vedoucí divize se cítil dotčený, že jeho plavci s obrovskýma nohama neprošli vstupními testy. ArtFork si tenhle příběh pamatoval až nepříjemně jasně: viděl v něm tu zvláštní místní citlivost, kdy se urazí i sval, když mu někdo řekne, že není k ničemu. Proto se pod vodnická organizace VO-DNI-CKpod rozhodla zavést premature studies, kde se konzilium odborníků zaobírá tělesnou konstitucí nových zájemců o tuto vskutku roztodivnou záležitost. Konzilium odborníků zní vznešeně. V praxi to znamená místnost, kde někdo klepe na žebra, měří pohled a ptá se na pupík způsobem, který je až příliš vážnej na tak malý kus těla.

ArtFork sám kdysi uvažoval o VO-DNI-CKpodu, ale nakonec vesmír rozhodl za něj a nalifroval ho do složitého případu stáčíren z VO-D-STOCKu, zkráceně VOKu. Vesmír má na FX6Fí slabost pro tohle: nechá vás něco chtít, a pak vám místo toho pošle lejstro, dveře a výhružnej úsměv úředníka. A tak z něj dneska je, prosím pěkně, soukromý vočko. Takhle, aby si někdo nemyslel, ArtFork si klidně mohl říkat detektiv, protože v NastrínXCémino ani soukromý vočko nemůže pracovat bez klasickýho vzdělání na detektiva. Jenže voser v podobě lejstrování nebyl ArtForkovi ani trochu blízký.

Lejstrování mu lezlo pod kůži jak jemný prach z drážních lajn. Zůstane na prstech, zůstane v záhybech, a nakonec zůstane i v hlase. Radějc měl, když si utáh opasek svýho světle hnědýho pláště a narazil si svůj tmavě hnědej klobouk na kořen rypáku skoro až na červený divnotvarý kolejmovky. Ten detail byl důležitej: červený kolejmovký umí vypadat jako výsměch, když je tvor – unavenej. Kolejm byl Fíckej kytarista, ale byl známej v celý Mušremí, což se povedlo málokomu, jestli nebyl vlastně jedinej. ArtFork o něm neměl potřebu mluvit, jen si občas sáhl na klobouk, jako by se tím dotýkal něčeho, co ještě funguje.

Pak nased na fá a vyrazil po drážních lajnách až na samej jejich konec a pak dál, kde to znal už jen on a pár vyvolenejch z HadžinBá. Fá pod ním předením slibovalo rychlost, ale ArtFork mu nevěřil víc než komukoli jinému. Jezdil po paměti, po místech, kde se drážní lajny lámou do temnějších čtvrtí a světla antén už nejsou jen v pohybu, ale i v náladě. V tom pohybu byl rytmus, kterej se dá použít jako hudba, když si chcete nechat hlavu prázdnou.

ArtFork volně přispíval do tohohle magazínu už několik let. Nešlo o slávu, ta by mu byla spíš na obtíž, šlo o tu zvláštní výsadu: smět napsat o místech, kam se oficiální zprávy bojí chodit. Hadžin byla zóna za koncem drážních lajn, kde už plastový karty nebyly k ničemu a kde jsi dal život všanc báckým trákům. Tam se věci nedají prokázat razítkem, tam se věci prokazují tím, že je přežijete.

Bácký trák je velehmyz. ArtFork ho jednou viděl jen z dálky, a i to mu stačilo na několik světelných oběhů špatného spaní. Ale asi jako každýmu nedělá dobře čmuchání přes sklíčka valénskýho tabáku, ne každýmu udělá dobře, když ho píchne báckej trák, zkráceně bá. Bá má dlouhej sosák, velmi ouzkej, kterým propíchne bubínek pravýho slucha, z něhož vyjedou slizké jazyky, hledající cestu k mozku, který oblepí oním trákem. Ne oblepí jako šálou, spíš jako cizími prsty, co se naučí vaše myšlenky dřív než vy. Látkou ovlivňující myšlení, jednání a konání.

Jen málokdo pociťuje libost, valná většina zešílí. Je to ale jediná ochrana Hadžin zóny proti nájezdu vesmírnejch turistů. Turisti mají rádi bezpečí a suvenýry; Hadžin má rádo ticho a to, že se sem nechodí pro pózu. Báckej trák následně svou oběť pozře, teda pokud se sama nejdřív vnitřně rozloží. Jinak si v klidu může objevovat krásy Hadžinu. ArtFork si vždycky říkal, že to je spravedlivý systém: kdo chce Hadžin jen vidět, ať si ho nejdřív zaslouží tím, že něco ztratí.

A Hadžin, to je fíckej poklad. Ne poklad do vitríny, ale poklad, kterej se vám zadrhne pod jazykem a pak s vámi mluví po svým. A magazín HadžinBá publikuje každý světelný oběh to nejlepší z událostí za hranicemi běžného života fíckejch ficek. Ficky, tak se říkalo odjakživa obyvatelům FX6Fí. I ArtFork byl ficka. I DžibhajnHulu, MarkrPlace či Devahí. I detektiv. I soukromý vočko.

Ale hlavně byl ten, který přišel o kolegyni NamástPrstý. To se s ním táhlo jako stín. Stín delší než stín DžibhajnHulský kaple vysoký tak, že její samotnej vrchol prostupuje do dimenze Moškvensír. Ten stín mu lezl do bot, do pláště, do klobouku, i do těch červenejch divnotvarejch kolejmovek, které by jindy vypadaly skoro vesele. Kdykoli se někde mihlo její jméno, zaslechl v něm i poslední zvuk, co po ní zbyl: ne hlas, spíš prázdné místo po hlasu.

A pak to přišlo, jak to na FX6Fí chodí: ne nejdřív důkazy, nejdřív ukázání prstem. Vrah NamástPrstý, hele… to je von, slýchával dost často ArtFork, ať přišel na smárkoktajl nebo na hešvínský budupeš. Bylo jedno, jestli si sedne ke zdi nebo doprostřed, věta si ho najde. Někdo ji řekne s úšklebkem, někdo s lítostí, ale vždycky ji řekne tak, aby byla slyšet. Už se s tím pomalu naučil žít. Ale nesmíří se s tím nikdy.

Klasický detektivní sešup PODLACKŮ. Nejen, že přišel o svou nejlepší kolegyni, ale ještě mu přišili její smrt. Jasný. Když nevíš, kdo to udělal, obviň někoho bez důkazů. Tahle logika se v NastrínXCémino pěstuje jako houba v temným koutě: stačí vlhko strachu a roste sama. Ještě že spravedlnost má na Fí dlouhý prsty a ArtForka tak osvobodili. Osvobodili ho papírem, razítkem a krátkým pokrčením ramen. Zůstalo po tom ticho, co se dá nosit v kapse jako kamínek.

Teď se prostě potlouká a hledá vraha NamástPrstý. Ne hrdina, ne spasitel, jen soukromý vočko, co se odmítá dívat jinam. V tom je někdy největší drzost: nepřestat koukat, když všichni ostatní zavřeli víčka a tváří se, že spí. Jenže to se nelíbí DžabejMímu. Je na něj zasedlej od prvního momentu, kdy se objevil v Devahí. ArtFork si ten první moment vybavoval až moc přesně: dveře, stín u prahu, krátká vůně cizího pižma a pohled, kterej si vás změří tak, že máte pocit, že vám někdo prohlédl i modul na krku.

DžabejMím je malej pán. Malej tak, že by se vešel do výřezu dveří, kdyby se mu chtělo, a tváří se, že to je jeho výhoda. Průser ale je, že je jedním z džibátských ostroflejců. A MaháMuFlajtru právě zastřelili. Od tý chvíle se v DžibhajnHulu všechno hýbalo o kousek rychlejc: antény byly v pohybu, šeptání mělo ostřejší hrany a každý úsměv vypadával ze šmakadel dřív, než se stačil usadit.

ArtFork si to uvědomil, když se mu zase jednou rozklepala ruka nad sklenicí. Ne proto, že by se bál o sebe. Bál se o stopu. O to, že stín NamástPrstý zůstane jednou provždy jen stínem a nikdo mu nedovolí říct ani jméno vraha. A v takový chvíli je meziplanetární výlet, i kdyby to byl jen ostrov psaný s malým o, podezřele přesně načasovanej dar.