Jak jsem během jednoho dopoledne hledal barvy alba ve vlastním bytě

Existují alba, která si člověk pamatuje po jednotlivých skladbách. A pak existují alba, která si pamatuje jako barvu. U mě to bylo In Dust 3 od The Ecstasy of Saint Theresa. Když jsem ho po letech znovu poslouchal, nevrátily se mi názvy skladeb. Nevrátily se mi konkrétní melodie. Vrátil se mi pocit. Stříbro.

Ne kov. Ne šperk. Spíš světlo na hladině. Mlha. Vzduch. Něco mezi snem a probuzením.

Byla to zvláštní chvíle. Vracel jsem se z období, kdy jsem dokončil soundtrack k vzpomínkové feérii Můj neviditelný manžel Rajneesh Pranapati. Hudba tam už byla velmi osobní, možná nejosobnější, jakou jsem do té doby vytvořil. Přesto pořád patřila knize. Pořád existoval příběh. Pořád existoval Rajneesh.

A najednou jsem poslouchal album, které nic nevysvětlovalo. Jen vytvářelo prostor.

Seděl jsem doma a začal si pokládat zvláštní otázku. Kdybych měl vytvořit album, které nebude patřit žádné knize, jakou by mělo barvu?

První odpověď byla překvapivě jednoduchá. Stříbrnou.

Jenže já nejsem stříbrný člověk. A tak jsem začal hledat dál.

Ne na internetu. Ne v grafických programech. Ve vlastním bytě.

Toho dopoledne jsem chodil od věci k věci a začal si všímat věcí, kolem kterých normálně procházím bez povšimnutí. Na zdi visí už roky černostříbrná svatební fotografie Benjamina a Queenie. Mám ji tak dlouho na očích, že jsem ji vlastně přestal vidět. Až toho dne. Najednou jsem si uvědomil, jak moc je její svět vzdálený černé a zlaté, které se v mé tvorbě objevovaly dřív. Nebyla dramatická. Nebyla okázalá. Byla tichá. Pak jsem si začal všímat dalších věcí.

Modrého skla.

Božího oka.

Odlesků na hrncích.

Zárubní.

Mraků za oknem.

Uschlých růží.

Věcí, které netvoří dekoraci.

Tvoří domov.

A právě tehdy jsem pochopil, že nehledám barvy alba. Hledám barvy svého života. Ne ve smyslu životního příběhu. Ve smyslu prostoru, ve kterém každý den žiju. Začalo mi docházet, že stříbro z In Dust 3 není cíl. Je to začátek. Klíč, který otevřel dveře. Protože když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že moje stříbro je vždycky vedle modři. Ne vedle černé. Ne vedle zlata. Vedle modři. Tmavě modrého skla.

Chladného světla.

Oblohy před deštěm.

Odlesků na hladině.

Najednou se začala objevovat mapa. Ne skladby. Ne texty. Barvy.

Modř.

Modrostříbro.

Stříbro.

Bílé světlo.

Temné zlato.

Odlesk.

Horizont.

Dnes, když se dívám na obal alba Three Tides, připadá mi zvláštní, že nevznikl u počítače. Vznikl mezi obyčejnými věcmi. Mezi fotografií na zdi. Mezi modrým sklem. Mezi uschlými růžemi. Mezi věcmi, které jsem měl celou dobu přímo před sebou. Možná právě proto je Three Tides moje nejosobnější album. Ne proto, že by vyprávělo můj život. Ale proto, že vzniklo z místa, kde ten život každý den probíhá. A možná je na tom nejzvláštnější jedna věc. Toho dopoledne jsem si myslel, že hledám barvy pro album. Dnes mám pocit, že album čekalo, až si všimnu barev, které tam byly celou dobu.