KAPITOLA 1 – 18:30,20:00 – TOM

Kurva. Zase ten samej skok. Furt dokola, jak vošoupaná písnička. Stojim na věži, koukám se dolů na tu blbou vodu a všechno ve mně řve, otoč to, vypadni, jdi na pivo. Bože. Musim skočit. Trenér by se zvencnul, kdyby viděl, že se flákám.

Nadechnu se. Bazén je narvanej k prasknutí, lidi se tam máčej jak sardinky. Skrz sklo vidím, jak se venku pomalu stmívá a Vltava se leskne, slunce zapadá. Pěkný. Ale teď na to seru. Soustředim se. Tady a teď. Na ten zasranej skok.

Narovnám se, připravim, a pak… letim. Na okamžik je to jak v nějakym snu, jak kdybych se vznášel. Ale pak přijde náraz a všechno je zpátky, bolest v nohách, chlad vody, lidi ječej jak pominutý. Vynořím se, otřepu vodu z očí. A první, koho vidím? Veronika.

Stojí na kraji bazénu, ruce překřížený, zírá na mě. Asi bych měl bejt rád, že tu je, že se na mě přišla podívat. Jenže já vím, co teď přijde. Bude žvanit o škole, o tom, co nás zejtra čeká. Jako by mi na tom záleželo.

Vylezu z vody a jdu k ní, kapky ze mě odkapávaj na dlaždice. “Čau,” řeknu. Nic víc, nic míň. Nechce se mi moc vybavovat.

“Tome, kam jdeš?!” volá za mnou, zatímco se snažim zmizet pryč. Dělám, že ji neslyšim, ale ona se nenechá odbejt. Dožene mě, chytne za ruku.

“Co je?” zavrčim otráveně. Fakt se mi teď nechce poslouchat její kecy.

“Co je? Ty se ptáš, co je?” vyjede po mně naštvaně. “Tome, jsme spolu už rok. Rok! A ty se ke mně chováš takhle? Jako bych byla vzduch?”

“Klídek, Vero. O co ti jde?” Protočim oči. “Jsem unavenej po tréninku, to je všechno.”

“Unavenej? To je výmluva,” odsekne. Vidim, jak se jí v očích míchá vztek a slzy. “Takhle to dál nejde, Tome. Pořád mě jen odstrkuješ, chováš se, jako bych tu nebyla. Na co asi myslíš, co?!”

Zarazim se. Co jí jako mám říct? Že se topim v problémech? Že nevim,
co bude zejtra? Že všechny zklamu? To nejde. Nechci ji zatěžovat svejma sračkama.

“Nic mi není,” vypadne ze mě. “Sorry, že jsem protivnej. Já… mám toho teď hodně, to je celý.”

Veronika vzdychne. “Jak ti mám pak pomoct.”

Dívám se do těch jejích modrejch očí a na moment zaváhám. Možná by pomohlo, kdybych se jí svěřil. Možná by to všechno bylo jednodušší. Ale pak tu myšlenku radši zavrhnu. To je můj boj. Zvládnu to. Musím.

Vlezu do sprch a už slyšim kluky, jak se tam bavěj. Chvíli poslouchám jejich kecy o holkách, jaký s nima maj trable. Nic novýho, stejný sračky pořád dokola.

Stoupnu si pod sprchu, nechám na sebe týct horkou vodu. Kluci se začnou navzájem hecovat, ukazujou si pinďoury a dobíraj se.

“Hej, kámo, kde máš rolák?” zavtipkuje jeden na druhýho.

Zase to samý dokola. Handrkujou se vo kundách, vo tom, jak je kdo vyhulil, a myslej si, že jsou king. Fakt mi to leze krkem, ale stejně se tam k nim nacpu, abych aspoň něco plácnul.

“Jirka si to zase rozdává s Lůcou, co?” přihodim, zatímco koukám, jak se Jirka producíruje. “Ta má ale kozy, co? Jak se jí asi kynklaj, když ji vopícháš?”

Kluci se řehtaj a Jirka se jen culí. “To si piš, vole. Já jí to dycky nandám, až se jí třesou!”

Protočim voči, ale stejně se uchechtnu. Přesně tenhle typ keců mi dělá dobře, i když je to celý na hovno. Jsem rád, že mě berou jako jednoho z nich, jako toho blbýho svalovce, co nemyslí na nic jinýho než na ženský a pivo.

“A co ty, Tome?” dloubne do mě Jirka. “Jak to de s Veronikou? Už ti dala?”

“Haha, jasně že jo,” odpovim rychle. “Myslíš, že bych s ní chodil, kdyby mi nedala?”

Samozřejmě je to kec. S Verou jsme spolu už rok a ještě jsme to nedotáhli dál než k líbání. Ale to jim říkat nebudu. Potřebuju, aby si mysleli, že jsem king, že mám všechno pod kontrolou.

“Tak to seš teda borec,” poplácá mě Jirka po zádech. “Ta má taky pěkný kozy, co? A ten zadek!”

“No to si piš,” přitakám. “Pořádně pevnej. A viděls ty její nohy? Jak jsou dlouhý a štíhlý? Tak ty se mi líběj nejvíc.”

Snažim se do toho dát nadšení, i když mi Veřino tělo až tak moc neříká. Jasně, je hezká a tak, ale… Není to úplně ono. Jenže to jim nemůžu říkat. Jsem přece Tom, borec, co má pod kontrolou každou buchtu ve škole.

“A co ty, Marku?” obracím řeč jinam. “Jak to máš s tou… Jak se jmenuje… Katka?”

“Katka? Kakva!” zašklebí se Marek. “S tou jsem skončil. Moc se nám to nelepilo. Teď si dávám Simonu.”

“Cože, tu bloncku ze třeťáku?” zajímám se.

“Jo, přesně tu. Je to pěkná mrcha, ti řeknu. Ale kouří jak o závod!”

Kluci se zase rozřehtaj a já se k nim přidávám. Nějak to potřebuju. Potřebuju bejt jeden z nich, potřebuju ten pocit, že někam patřim. I když je to všechno na hovno.

Najednou do sprch vpadne Vera. Vypadá naštvaně, oči jí plajou. Sakra, to nevypadá vůbec dobře.

“Tome, můžeme si promluvit? Hned teď?” řekne ledovým hlasem.

Kluci na sebe mrkaj a já cejtim, jak rudnu. Co se sakra děje? Přece sem nemůže jen tak vtrhnout a dělat scény!

“Teď nemůžu, Vero,” zkusim to. “Jsem tu s klukama, řešíme důležitý věci.”

“Důležitý, jo? A to jako co?” odsekne. “Jako jak chlupatý máte koule a kolik holek jste už vošoustali?”

Ty vole, to je průser. Snažim se rychle vymyslet nějakou výmluvu, něco, čím bych ji uklidnil, ale nic mě nenapadá. A kluci se začínaj pochechtávat, srabi jedni.

“Hele, Vero, klídek,” zkusim to znova. “Jen se tu bavíme, nic vážnýho. Počkej na mě venku, jo? Za chvíli jsem tam.”

“Za chvíli? Tak to teda prrr!” zavrčí Veronika. “Buď jdeš hned, nebo je mezi náma konec, jasný?”

Kurva. To nemyslí vážně, že ne? Rozhlídnu se bezradně po klukách, ale ti jen krčej rameny. Díky za podporu, buzny.

Nakonec jen rezignovaně vydechnu a jdu za Verou. Slyšim, jak se za mnou kluci chechtaj, ale je mi to u prdele. Teď musim nějak uklidnit Veroniku, než to celý vybouchne.

Vyjdeme ven ze sprch a Veronika se na mě vrhne jak vzteklá saň.

“Tome, jdi do hajzlu!” křičí. “Pořád se jen flákáš s těma debilama, a na mě kašleš!”

Chce se mi řvát, že ne, že mi na ní kurva záleží víc než na čemkoli jiným, ale nemůžu. Prostě to nejde. Místo toho ze sebe vysoukám jen chabý: “Promiň, Vero. Já… Nevim, co mám dělat.”

“Co máš dělat?” zavyje Veronika. “Tak já ti řeknu, co máš dělat! Přestaň bejt takovej kokot a začít se chovat jako chlap!”

Kurva. Ví to. Ví, že hraju jen divadlo, že ve skutečnosti jsem úplně jinej. A já nemám koule na to, abych jí řek’ pravdu. Jsem fakt ubožák.

“Vero, prosím,” hlesnu. “Nech mi čas. Všechno ti vysvětlim, přísahám. Ale teď… Teď na to nemám sílu.”

Veronika se na mě dívá, v očích vztek a bolest. “Fajn,” řekne nakonec. “Máš čas do zítřka. Jestli se nerozhoupeš, je konec, jasný? Definitivní!”

S tím se otočí na patě a odkráčí pryč. Zůstanu tam stát jak solnej sloup, v hlavě jeden velkej vířící bordel. Doprdele. Do prkenný zpíčený prdele! Co mám teď jako dělat? Jak z toho ven?

Jen tam tak stojim a koukám před sebe. Už mě to nebaví poslouchat.

Zamířim rovnou do páry, chci bejt sám. Sednu si na nejvyšší schod, zírám do tý mlhy a snažim se nemyslet na to, co bylo ve sprchách.

Najednou cejtim, jak se mi něco otřelo vo nohu. Leknu se a podívám se dolů. Přede mnou sedí ňákej kluk, zády se opírá o moje nohy.

V tu chvíli se mi hlavou začne honit milion myšlenek. Co to kurva je? Proč si sem sedá? Proč se o mě otírá?

Snažim se uklidnit, ale srdce mi buší jak splašený. Nevim, co mám dělat. Něco říct? Odstrčit ho? Mám dělat, že si ho nevšímám?

Nakonec jen sedim a zírám do tý mlhy. Snažim se ignorovat ten dotyk na noze, ale nejde to. Celej se třesu a dlaně se mi potěj.

* * *