KAPITOLA 1 – 18:30,20:00 – Veronika

Sedím na lavičce v šatně a scrolluju zprávama. Tom je poslední dobou divnej. Jasně, jo, ok, kde – to jsou jeho odpovědi na všechno, co napíšu. Jako bych mu psala pracovní maily, ne jako jeho milenka. Vytáhnu další zprávy – stejnej vzorec. Krátký, úsečný odpovědi.

Něco se děje. Musí. Nebo jsem něco posrala já? Projíždím starší zprávy, kdy ještě psal normálně, hledám náznak, kde se to zlomilo. Kdy jsem udělala něco špatně. Kdy jsem ho začala nudit. Kdy přestal mít zájem o moje úspěchy v bazénu, o moje strachy před závody.

Koukám na displej a vidím svůj odraz. Zrzavý vlasy mi padaj do očí, pihy vystupujou v ostrým světle šatny. Velkej předkus, kterej jsem vždycky nesnášela. Možná proto. Možná proto, že nejsem dost hezká. Nejsem jako ty perfektní holky ze sportovního, co maj všechno na svým místě. Co se uměj nalíčit tak, že vypadaj jako modelky i po tréninku.

Musím na wecko. Vezmu si telefon, i když vím, že bych neměla. Kabinka je ouzká, páchnoucí chlórem. Sklopím prkýnko a položím na něj mobil. Ruce se mi třesou, když sundávám kryt. Je tam pořád – žiletka i dezinfekce, náplast. Moje tajemství. Moje úleva od všeho toho tlaku, od očekávání, že nikdy nejsem dost dobrá.

Stáhnu si plavky na bok. Chladnej vzduch, hned mám husinu. Žiletka se zaleskne. Jenom jednou, říkám si. Jenom lehce. Zasyknu, když se ostří dotkne kůže. Ostrá, čistá bolest. Skutečná. Tohle můžu kontrolovat. Tohle je jenom moje, nikdo mi to nemůže vzít, nikdo mi nemůže říct, že to dělám špatně.

Dezinfekce zaštípe. Přilepím náplast, natáhnu plavky, složím telefon, vrátím kryt. Celá se otřesu. Musím k bazénu, čekaj tam na mě. Nikdo nic nepozná. Nikdy nepoznal. A já musím bejt silná, musím skákat, musím se usmívat. Protože to je to, co ode mě všichni čekaj.

Stojím opřená o zábradlí a sleduju Toma na skokanský věži. Je tam nahoře tak sebejistej, připravenej na další skok. Já bych to nedala – ta vejška mi bere dech i jen při pohledu zdola. A on? Ani nemrkne. Přitom já jsem ta, co má bejt odvážná, ne? Já jsem ta, co má jít příkladem ostatním.

Jak tam stojí, světlo se odráží od jeho mokrý kůže. Vypadá jak socha, dokonalej. Proč se mi zdá poslední dobou tak vzdálenej? Jako by mezi náma byla skleněná stěna – vidím ho, ale dotknout se ho nemůžu. Možná jsem to já, kdo staví ty zdi. Možná je to tím, že se bojím pustit si ho blíž, aby neviděl, jak jsem ve skutečnosti slabá.

“Tome, počkej!” volám za ním, když se snaží rychle zmizet po tréninku. Nereaguje, ale já se nechci nechat jen tak odbejt. Doběhnu ho, chytnu za ruku a cejtím, jak se mu napnou svaly, jako by se mi chtěl vytrhnout. Jeho kůže je ještě vlhká od bazénu a studená. Dřív by mě objal, teď uhejbá.

“Co je?” zavrčí otráveně. Ten tón mě zraní víc než jeho nezájem. Bodne to přímo do srdce, jako když si člověk řízne do masa.

“Cože? Ty se ptáš, co je?” vyjede ze mě všechna ta bolest posledních tejdnů. “Tome, my spolu chodíme už rok. Rok! A ty se ke mně chováš takhle? Jako bych pro tebe nic neznamenala?” Hlas se mi třese, ale snažím se udržet pevnej tón.

Protočí oči a mně se sevře žaludek. “Klídek, Vero. O co ti jde? Jsem unavenej po tréninku, to je všechno.” Jeho hlas zní prázdně, mechanicky, jako by to měl naučený.

“Unavenej? To je výmluva a ty to víš,” odseknu. Sleduju, jak mizí do sprch, a cejtím, jak se mi do očí derou slzy. Ne, nebudu brečet. Ne tady. Ne před všema. Musím bejt silná, i když se uvnitř rozpadám na kusy.

Stojím tam jak solnej sloup a hlavou se mi honí milion myšlenek. Ze sprch se ozývá smích a nějaký blbý vtipy. Něco ve mně praskne. Ten zvuk jejich smíchu je jako škrábání po tabuli. Než si to stihnu rozmyslet, vlítnu dovnitř. Voda mi cáká pod nohama, ale je mi to jedno.

“Tome, můžeme si promluvit? Hned teď?” Můj hlas zní jako led. Vidím, jak na sebe kluci mrkaj, jak Tom rudne. Je mi to jedno. Už mi je všechno jedno.

“Teď nemůžu, Vero,” zkouší to. “Jsem tu s klukama, řešíme důležitý věci.” Jako by ty jeho “důležitý věci” byly důležitější než my dva.

“Důležitý? A to jako co?” vystřelím ze sebe. “Jak chlupatý máte koule a kolik holek jste už vošoustali?” Slova ze mě vyletí jak jedovatý šípy a já vím, že už to nejde vzít zpátky.

Vyrážím z bazénu jak splašená. Nemůžu tam už být ani vteřinu. Nemůžu se na nikoho dívat. Nemůžu poslouchat ty jejich debilní kecy. Do někoho vrazím ramenem, ani se neohlídnu. “Čau Vero,” slyším Tonyho hlas, ale kašlu na to. Ať si trhnou nohou všichni.

Tramvaj přijíždí akorát když dobíhám na zastávku. Padám na sedačku, hlavu mrsknu na sklo. Je studený, hlavu mám jak spařený rajče. Všechno se mi tam míchá – Tomův ksicht, když se tvářil, že mě nezná. Ten jeho pohled skrz. Jako bych byla vzduch.

Jsem tak neschopná, že nedokážu udržet ani vztah. Copak se dalo čekat něco jinýho? Podívej se na sebe. Pihatá zrzavá kunda s předkusem. Kdo by s tebou chtěl bejt? Nemáš nic, co by kohokoliv zajímalo.

Zavírám oči. V hlavě mám totální mess, myšlenky se mi přelejvaj jedna přes druhou jak láva. Nemůžu se soustředit. Všechno mě sere. Nejvíc já sama. Proč jsem taková? Proč nedokážu bejt normální?

Tramvaj se houpe, nechávám se unášet. Ani nevnímám, kudy jedu. Je mi to jedno. Prostě chci bejt někde pryč. Daleko od všeho.

“Zastávka Černý kůň,” ozve se z reproduktoru.

“Kurva!” vyletím ze sedačky. “Jedu na druhou stranu!”

Několik lidí se po mně otočí. Super. Teď jsem ke všemu za debila ještě před celou tramvají.

“Jsi fakt blbá, blbá, blbá!” nadávám si polohlasem. I tohle musím podělat. I něco tak jednoduchýho jako jet tramvají domů.

* * *