KAPITOLA 2 – Dům pod smrkem

Košík koupil dopoledne.

Proutěný, s nízkými stěnami a polštářkem z béžového flísu, který v regálu vypadal trochu kýčovitě. Harjin ho přesto vzal. Držel ho v ruce a přemýšlel, jestli je dost velký, jestli je dost měkký, jestli Amaril vůbec bude chtít ležet v košíku a ne na podlaze nebo na staré dece, kterou si v noci přisunula k radiátoru.

Přemýšlel tak dlouho, až ho paní za pokladnou začala pozorovat s jemným neklidem.

Pak zaplatil a šel.

Misku vzal hliníkovou. Vlastně dvě. Jednu na vodu, jednu na jídlo. Přinesl je domů a dřív, než je naplnil, přidřepl si k nim a chvíli se jen díval, jak stojí na kuchyňské dlažbě.

Malinkaté a praktické.

Drobný artefakt nového světa.

Amaril přišla z pokoje. Nakročila k miskám, čichla k jedné, pak ke druhé, a podívala se na Harjina.

„Počkej,“ řekl.

Bylo to první slovo, které dnes vyslovil nahlas. Znělo trochu hloupě v tichém bytě, ale Amaril na něj reagovala klidně a vřele. Jen se otočila a šla zpátky do pokoje, jako by neměla žádnou námitku.

Harjin otevřel skříňku.

Ten den se odehrál v drobnostech.

Harjin zjistil, že Amaril se po bytě pohybuje jinak, než čekal. Nezkoumala ho se štěněcí zběsilostí, nepobíhala sem a tam, nevydávala radostné zvuky jen proto, že může. Chodila pomalu, s určitou vážností, a každé místo obcházela nejdřív čichem, než se k němu přiblížila nohama.

U dveří do zahrádky se zastavila nadlouho.

Seděla tam celou dobu, co Harjin skládal věci ze sáčků do skříňky, a dívala se skrz rám dveří ven.

Byl tam smrk.

Zelený, nehybný, s větvemi, které sahaly nízko. Dole měl kmen pokrytý šedou kůrou s trhlinami, v nichž žily drobné bytosti — mokřice, housenice, mech, který se při suchu scvrkl do jemných šedozelených plátků. Nahoře byl jiný svět. Větve byly husté a tmavé, nepropouštěly skoro nic, jen stín a šum.

Harjin o smrku věděl jen to, co věděl každý, kdo v bytě žil: že je velký, že v létě tiše ševelí při každém větru a že v zimě drží tmu na uzdě tím, že ji pohlcuje sám. Makléřka mu říkala, ještě než se sem nastěhoval, že strom je starý. Že ho pamatuje majitel domu i jeho předchůdci. Že ho nikdo nechce kácet, přestože zastiňuje zahrádku.

Harjin se tehdy na smrk podíval a řekl, že mu to nevadí.

Teď se na něj díval podruhé.

Nebo ho viděl poprvé doopravdy.

Amaril od dveří neodcházela.

Harjin přišel k ní, sklonil se, vzal ji opatrně do náruče — bezprostředně to ještě nešlo, tělo si teprve zvykalo na tu malou váhu — a vyšel na zahrádku.

Vzduch venku byl chladnější než v bytě. Podzimní, mokrý, s vůní listí a hlíny. Amaril zvedla hlavu a čichala. Harjin s ní stál u prahu a čekal, jestli Amaril něco chce.

Pohnula ocáskem.

Jednou.

Pomalu.

Pustil ji na zem.

První krok byl opatrný. Tlapka na dlažbě, pak druhá, pak návrat k prvnímu kameni, jako by se ujišťovala o tuhosti podkladu. Jahůdky ji zaujaly nejvíc. Přišla k nim pomalu, přičichla a potom se v nich procházela.

Harjin stál a díval se.

Smrk byl uprostřed zahrádky. Amaril k němu šla přímo. Pod větví se zastavila. Čichala ke kůře. K mechu. Ke starému jehličí u paty kmene, zhnědlému a promočenému.

Pak se posadila.

Seděla u smrku jako u bytosti, která tam patří. Nebo jako u bytosti, ke které patří ona. Tmavé oko se obrátilo ke stromu, mléčné hledělo kamsi nad plot, přes ulici, přes střechy, dál.

Harjin se nehýbal.

Přišel vítr, jemný závan, a smrk zašuměl. Větve se pohnuly, jejich stíny sjely přes trávu, přes Amaril, přes Harjinovy boty. Amaril zamžikala, ale zůstala sedět.

Harjin si přidřepl.

Byl od ní na vzdálenost natažené ruky, ale nedotýkal se jí. Jen se díval. Na malou bílou postavu u kořenů starého stromu, s jehličím v srsti a přivřeným mléčným okem.

Strom byl za Amaril.

Za stromem byl svět.

Harjin tomu nerozuměl, ale měl pocit, že to vidí.

Košík postavil ke zdi u radiátoru.

Radiátor byl starý litinový, s nátěrem tolikrát přetřeným, že měl barvu šedozeleného bahna. V zimě syčel a tikal, jak se ohříval. Teď byl chladný — topení se ještě nezapnulo — ale místo vedle něj bylo chráněné. Harjin přinesl starý polštářek, přidal přes něj kus flanelové látky. Amaril ho sledovala od dveří pokoje.

„Sem,“ řekl a ukázal.

Amaril přišla. Čichla k okraji košíku, potom k polštářku, potom k flanelové látce. Udělala kroužek — jeden, druhý — a lehla si. Ne okamžitě. Nejdřív jen snížila přední část těla, jako by si to ještě chtěla rozmyslet, a teprve potom si lehla celá, s bradičkou položenou na okraji košíku a očima upřenýma na dveře.

Harjin si sedl na zem a opřel se o postel.

Za chvíli Amaril zavřela oči.

Harjin zůstal sedět a díval se, jak dýchá. Hrudník se zvedal a klesal v drobných, téměř nepostřehnutelných pohybech. Sledoval ji jako bytost křehkou, o jejíž křehkosti víte, i když ji ještě nikdo nepojmenoval.

Vzduch v bytě byl klidný.

Z ulice přišel vzdálený zvuk auta.

Potom ticho.

Třetí prkenec od dveří, vlevo, skřípl.

Amaril pohnula uchem.

Ale oči neotevřela.

Harjin se neusmál, protože to bylo vážné, ale uvnitř se v něm uvolnilo něco, co dosud nevěděl, že je napjaté. Povolovalo to pomalu, jako závaží spuštěné na dlouhém laně.

Amaril bude bydlet u topení.

Bude pít z hliníkové misky a jíst z té druhé.

Bude sedávat u smrku a stát u dveří do zahrádky.

Bude hlídat, kdo přichází a kdo odchází.

A Harjin se bude vracet domů jinak než dřív.

Ne domů.

Za Amaril.

Ráno druhého dne šel do práce poprvé od té noci.

Vstával opatrně, ale Amaril se stejně probudila. Otevřela oči dřív, než Harjin sundal nohy z postele, a seděla v košíku vzpřímeně, jako by spala jen povrchně a čekala na pohyb.

Harjin si přisedl ke košíku. Natáhl ruku. Amaril se k ní naklonila hlavou, přičichla a potom se spánkem opřela do jeho dlaně.

Trvalo to pět sekund.

Pak vstala, protáhla se a šla k misce s vodou.

Harjin vstal taky.

V kuchyni jí připravil jídlo. Otevřel konzervičku, dal ji do misky, přidal trochu teplé vody a postavil ji na dlaždici. Amaril jedla pomalu, s přestávkami. Harjin udělal čaj a stál u okna, s hrnkem v ruce, a díval se přes zahrádku ke smrku.

Stromem nic nehýbalo. Větvemi neprošel vítr. Ale ve světle rána — šedém, mokrém, podzimním — byl jiný než v noci. Méně jako strážce, víc jako přítomnost. Jako někdo, kdo tam sedí tak dlouho, že ho přestali počítat.

Harjin dopil čaj.

Amaril přišla ke dveřím do chodby a sedla si k nim.

Dívala se na něj.

„Musím jít,“ řekl.

Ta slova zněla taky trochu hloupě.

Ale méně než dřív.

Vzal bundu, klíče. Přehodil si brašnu. U dveří se zastavil, sklonil se a jedním prstem se dotkl Amaril za uchem. Stála klidně, nechala se dotknout, ale neopřela se. Prostě stála.

Harjin vyšel.

Na chodbě bylo chladno, trochu vlhko, se zápachem staré malby a betonu. Šel ke schodům. Na třetím schodě se zastavil.

Přes dveře se neozval žádný zvuk.

Žádné kňučení, žádný neklid, žádné škrábání do dřeva.

Jen ticho.

Harjin si vydechl a šel dál.

V kbelském hangáru pracoval do pozdního odpoledne.

Ruce se pohybovaly po svém. Šroub sem, klíč tam, dlaň přes povrch kovu, aby cítila, co oči v šeru nevidí. Pach benzínu a oleje mu přirostl ke kůži tak dávno, že ho přestal vnímat jako zápach. Byl to vzduch, ve kterém věci fungovaly nebo přestávaly fungovat a bylo potřeba rozlišit proč.

Tarn byl o dvě letadla dál.

Harjin ho viděl koutkem oka. Shrbený nad přídí, s klíčem v ruce, s tím svým způsobem práce: pomalu, metodicky, bez zbytečných pohybů. Jednou se napřímil a přejel rukou po čele. Zanechal si tam šedý proužek šmíru.

Neřekl nic.

Harjin taky ne.

Přibližně ve čtyři Tarn přinesl dva hrnky kávy. Jeden postavil na bednu za Harjinem, aniž přerušil, co Harjin dělal. Přišel, položil hrnek a zase odešel.

Harjin po chvíli přestal, vzal hrnek a kávu vypil pomalu.

Za vraty hangáru bylo slyšet vzdálené letadlo. Zvedl oči a díval se přes polootevřená vrata do šedého odpoledního nebe. Letadlo přetlo oblohu, nechalo za sebou tenkou čáru kondenzátu a zmizelo za obzorem.

Harjin myslel na Amaril.

S láskou jako na bytost, která je doma a klidně čeká.

Dopil kávu.

Vrátil hrnek na místo a šel zpátky k práci.

Doma bylo ticho.

Vždy chvíli trvalo, než si oči zvykly na tmavé světlo sklepního bytu. Harjin stál u dveří a čekal. Pak ucítil pohyb. Amaril přišla od radiátoru — pomalu, bez spěchu — a zastavila se před ním.

Čichala k jeho botám. K botníku. K brašně, kterou Harjin přehodil přes háček.

Nakonec zvedla hlavu k jeho tváři.

Harjin si přidřepl.

„Byl jsem v práci,“ řekl. „Nic zvláštního.“

Amaril naklonila hlavu o kousek doleva.

„Tarn přinesl kávu,“ dodal.

Amaril naklonila hlavu zpátky.

Harjin nevěděl, proč to říká. Možná proto, že byt byl malý a ticho v něm bylo husté a slova ten vzduch trochu nadlehčila. A Amaril poslouchala a nevyžadovala, aby to, co říkal, dávalo smysl. Byla tam ve své tiché přítomnosti.

Vstal, zul boty a přešel po kuchyni.

Amaril za ním.

Vždy za ním.

Harjin to začal vnímat třetí nebo čtvrtý den. Ten vzorec, zavedený s takovou přirozeností, že si ho dřív nevšiml. Kam šel, tam byl po chvíli i malý zvuk drápků po podlaze. Ne hned za ním, ne vtíravě. Vždy s pauzou, jako by Amaril počkala, až se usadí, a teprve potom přišla.

V noci Amaril spala v košíku a Harjin v posteli. Ale ne vždy. Přibližně jednou za tři noci — Harjin si to začal uvědomovat po týdnu — se probudil a zjistil, že Amaril sedí vedle postele na svém místě. Jako by si ho vybrala.

Seděla vzpřímeně a dívala se na Harjina, když spal. Nebo ho hlídala. Harjin nevěděl přesně. Jen kdykoliv se v noci probral, cítil tu přítomnost vedle sebe. Drobnou, tichou, bdělou. Jako by někdo seděl na stráži, aby se mohl on vrátit z míst, kam ho nesly sny.

Zahrádka se stala jejich prvním sdíleným venkovním místem.

Nebylo na ní nic velkolepého. Čtyři krát pět metrů kůrovitého prostoru s jehličím, trochu trávy u plotu a smrk uprostřed. U zdi rostlo něco, co bylo v létě patrně bylinkovou spirálou, ale teď to byly jen zhnědlé stonky.

Harjin tam dřív moc nebyl. Chodil přes zahrádku ráno, když si zkracoval cestu do práce, a večer zpátky.

To bylo všechno.

S Amaril to bylo jiné.

První ráno, kdy ji tam pustil samotnou — bez toho, aby ji nesl nebo vodil — stála u dveří a čekala. Amaril vyšla z bytu na práh a na okamžik se zastavila. Jednou packou se dotkla studené dlaždice venku. A nakonec, když vše procítila, vyrazila přímo ke smrku.

Přičichla ke kůře. Obešla kmen. Pak se vrátila na vydlážděnou část a čichala k trhlinám mezi kameny, kde vyrůstaly tmavé proužky mechu. Přešla k plotu, k dřevu, k hřebíkům, k drátěnému pletivu.

Systematicky.

Klidně.

Bez spěchu.

Harjin u dveří vypil čaj a sledoval ji.

Asi po deseti minutách se Amaril vrátila ke dveřím a sedla si na práh — přesně na hranici mezi venkovním chladem a vnitřním teplem.

Podívala se na Harjina.

„Hotovo?“ zeptal se.

Amaril vstala a šla dovnitř.

Harjin se otočil a sledoval ji, jak přechází přes pokoj ke košíku a lehá si. Přidřepl si k ní. Amaril měla v srsti jehličku — jednu, nalepenou za uchem — a trochu mokré tlapky.

Vzal starý ručník a otřel jí tlapky, jednu po druhé.

Amaril seděla klidně.

„Venku je mokro,“ řekl.

Sám nevěděl, proč to říká. Možná jen aby neslyšel ticho, dokud si nezvykne, že může mlčet i s ní.

Harjin nic nepřestavěl, nic velkého nepřikoupil kromě misek a košíku. A přece byl koncem týdne byt jiný. Jako když se místnost změní tím, že do ní někdo přijde, jen tím, že přinese vzduch, pohyb, teplo těla, zvuk dechu.

Amarilino místo u radiátoru mělo řád: košík vlevo, miska vpravo, hadřík na tlapky za rohem. Ráno se tam chodilo pro Amaril. Večer tam Amaril sama odcházela spát. Harjin si toho chvíli nevšímal. Teprve jednoho rána mu došlo, že vstává, jde ke košíku, podívá se, jestli Amaril spí nebo bdí, a teprve potom jde do kuchyně.

Tato cesta — postel, košík, kuchyň — byla nová.

Měsíc předtím šel rovnou z postele do kuchyně a po cestě nebyla žádná zastávka.

Teď tam Amaril byla.

A teprve přes ni šel dál.

Harjin se nad tím nepozastavoval.

Smrk byla bytost, ke které se vracel pohledem. Zpočátku jen ráno, od okna, s hrnkem v ruce. Harjin jeho stín začal vnímat jako dotek. Zelené stíny, které větve posouvaly po stěně pokoje — pomalu, jen když byl vítr, a jindy stály nehybně jako namalované — působily jako přítomnost stromu uvnitř bytu. Jako by smrk věděl o Amaril a o Harjinovi a tiše přijal, co se změnilo.

Harjin tu myšlenku nepojmenoval.

Jednoho odpoledne seděl na podlaze a opravoval starý zahradní stolek — jeden šroub uvolněný, jedna noha trochu nakřivo — a Amaril si lehla do proužku slunce, který přišel přes okno a prošel skrz větve smrku. Světlo v něm bylo jiné než přímé slunce. Filtrované, zelenkavé, s drobnými pohyblivými skvrnami.

Amaril si do toho světla lehla, jako by ho cítila.

Mléčné oko měla pootevřené. Tmavé zavřené.

Harjin se na ni podíval. Ona se nedívala na nic. Nebo se dívala někam, kam Harjin neviděl. Mléčné oko hledělo do světla, přes světlo, skrz světlo.

Za chvíli Harjin vzal šroubovák a pokračoval.

Ale ten obraz zůstal: Amaril ve filtrovaném světle smrku, s okem, které nevidělo a možná proto vidělo jinak.

Druhé pondělí našel v chodbě domu lístek od Makléřky.

Psala, že pokud bude cokoliv potřeba, ať zavolá. Připsala číslo, které Harjin v telefonu už měl, ale nikdy nepoužil. Na druhé straně lístku byl schematický náčrtek rozmístění skříněk v komoře — zřejmě pozůstatek po dřívějším nájemníkovi. Harjin lístek otočil a položil na parapet, kde potom ležel několik dní, než ho sfoukl průvan.

Tou dobou Amaril parapet objevila.

Harjin nevěděl, kdy přesně. Jednoho rána tam jednoduše byla. Seděla u kuchyňského okna, čelem téměř u skla, a dívala se ven na zahrádku a smrk. Okno bylo zavřené. Dýchla na sklo a na chvíli se na něm zachytil obláček mlhy, v jehož středu byl tmavý otisk čumáku.

Harjin čekal, jestli si ho všimne.

Amaril otočila hlavu, podívala se přes rameno, a pak se zase obrátila ke sklu.

Harjin přinesl čaj a přisedl ke stolu. Jedl chléb s máslem a díval se na Amaril na parapetu a na smrk za ní. Bylo to jako malý obraz v rámu okna: bílá čivava, tlusté sklo, zelené větve za ním.

Přišel vítr a smrk zašuměl.

Amaril zamžikala, ale nezvedla se.

Harjin dopil čaj, umyl hrnek a šel se obléct. Když procházel kuchyní podruhé, Amaril tam ještě seděla. Stejný postoj, stejný pohled. Jako by měla na okně smluvenou dobu, po kterou se tam sedí.

Harjin ji nechal být.

Majitel domu se objevil o několik dní později na dvoře.

Starý muž se vzpřímenou postavou a očima, které nic nepropouštěly zadarmo. Harjin ho znal jen z pohledu, z krátkého kývnutí u branky, jednou z hovoru přes plot, kdy mu říkal, že v zimě topení chodí nejlépe od sedmi.

Tentokrát se zastavil.

Podíval se na Harjina, potom na Amaril, která stála u Harjinovy nohy a dívala se na cizího člověka bez hnutí.

„Máte psa,“ řekl majitel domu.

„Mám,“ řekl Harjin.

Majitel domu se podíval dolů na Amaril. Chvíli ji pozoroval. Amaril ho sledovala tmavým okem. To mléčné měla přivřené.

„Malá.“

„Jo,“ přiznal Harjin.

Majitel domu se napřímil a jeho pohled přešel přes Harjina, přes zahrádku, přes plot ke smrku, k obloze. Ruce měl za zády a na záhybech kloubů mu zůstával jemný šmír, který Harjin poznal — olej ze strojů, z nářadí, z rukou, které udělaly příliš mnoho práce na to, aby šel úplně smýt.

„Smrk je starý,“ řekl majitel domu.

Harjin čekal.

„Dřív tu bylo víc psů. Před tím, co tu bydlel před vámi.“ Trochu zaváhal. „A ještě před ním. Starý Brouček tady byl sedm let. Pak dva kříženci. Chodili pod smrk každé ráno.“

Harjin se díval na jeho ruce za zády.

„Je to dobrý strom pro psy?“ zeptal se, aby bylo co říct.

Majitel domu trochu pokrčil ramenem.

„Nevím, jestli je to pro psy, nebo pes pro strom. Ale chodili tam.“

Odmlčel se.

„Tak pěknej den.“

Odešel pomalu, beze spěchu.

Harjin se podíval dolů na Amaril.

Amaril se dívala za majitelem domu, potom nahoru na Harjina, potom ke smrku.

Harjin otevřel branku do zahrádky a Amaril prošla dovnitř.

Třetí týden byl jiný.

Harjin si to uvědomil jen v drobnostech, které se vrstvily jako sediment. Přestal večer vnímat byt jako prázdný, když přišel domů. Začal vnímat, jestli je Amaril u dveří, u košíku nebo na parapetu.

To byl rozdíl.

Malý, ale zásadní.

Dřív byl byt prázdný a Harjin do prázdna přišel a prázdno ho přijalo nebo ne, podle toho, co s sebou přinesl za náladu.

Teď přišel a Amaril byla buď u dveří, nebo u košíku, nebo na parapetu. A podle toho věděl, v jaké náladě je den. Nebo Amaril. Nebo oba.

Jednoho večera přišel pozdě. V hangáru se protáhla práce a Tarn s Harjinem zůstali déle, než měli. Venku už byla tma, zahrádka za sklem černá, smrk v ní temný a tichý jako stěna.

Amaril nebyla u dveří.

Harjin se zastavil.

Pak ucítil pohyb u postele. Košík zašustil. Amaril přišla pomaleji než obvykle, trochu ospale, jako by ho nevyčkávala u dveří, ale slyšela ho z polospánku a přišla teprve po zralé úvaze.

Harjin si klekl.

Amaril k němu přišla a přičichla ke kapesníku, ke klíčům, k rukávu bundy. Pak k tetování na hlavě. Dlouze a soustředěně, s malými přestávkami ho čumáčkem oťukávala.

Harjin ji nechal.

Pak vstal, sundal bundu a šel do kuchyně.

Amaril za ním.

Byl to zvyk tak přirozený, že mu Harjin přestal věnovat pozornost.

Byl to prostě svět.

Byt.

Smrk.

Košík.

Tlapky na dlaždici.

Miska u zdi.

Harjin ležel a poslouchal dech Amaril z košíku u radiátoru. Byl pravidelný, měkký, s jemnými přestávkami. Znal ho lépe než zvuky ulice nebo vlak nad viaduktem. Znal jeho rytmus, délku nádechů, občasné prohloubení, které přicházelo, když Amaril usnula hlouběji.

V jedné takové noci ležel na zádech s otevřenýma očima. Strop byl tmavý. Za oknem šuměl smrk ve větru. Větvemi projel větší závan a stíny přejely přes strop jako ruce.

Rychle.

Tiše.

Ze strany pokoje zazněl pohyb.

Amaril vstala z košíku.

Harjin se nepohnul. Zavřel oči a ztišil dech, aby slyšel lépe. Drobné kroky přes podlahu. Třetí prkenec, vlevo — skřípl. Pauza. Pak tiché usazení na místě.

Harjin otevřel oči.

Amaril seděla u postele. Na svém místě. Vedle Harjinovy přikrývky. Ve tmě ji téměř neviděl. Jen světlý obrys těla a mléčné oko, které v noci chytalo světlo odjinud.

Nepohnula se.

Seděla.

Harjin vydechl.

Zavřel oči.

Usnul s vědomím, že vedle postele sedí někdo, kdo hlídá.

Malá bílá přítomnost na svém místě.

S okem, které nevidělo dovnitř světa, ale za jeho okraj.

Koncem měsíce přinesla Makléřka dokumenty k prodloužení smlouvy.

Harjin ji potkal u branky. Podala mu obálku, zeptala se, jestli je všechno v pořádku, a přes Harjinovo rameno zahlédla Amaril, která stála za ním na zahrádce.

„To je váš pes?“

„Jo.“

„Je krásná.“

Makléřka se usmála. Bylo to upřímné, prosté a přímé.

„Jak se jmenuje?“

„Amaril.“

Makléřka to slovo chvíli zvažovala, jako by ho ochutnávala.

„Hezké jméno.“

Harjin přikývl.

„Pokud budete cokoliv potřebovat do bytu, dejte vědět.“ Makléřka se podívala na smrk a potom zpátky na Harjina. „Strom stíní do oken. Vím. Ale pan majitel nechce, aby se kácelo. Říká, že strom drží dům pohromadě.“

Trochu pozvedla obočí. Potvrdila věci, kterým rozuměla.

„Není mi to nepříjemné,“ řekl Harjin.

„Dobře.“

Makléřka zapnula knoflík u kabátu.

„Tak se mějte pěkně.“

Odešla.

Harjin se otočil.

Amaril stála na zahrádce a dívala se na smrk. Nebo ke smrku. Nebo za smrk. Harjin to nikdy úplně nerozeznal. Vždy to vypadalo jako jiný pohled — ne na povrch věci, ale skrz ni.

Přišel k ní.

Přidřepl si.

Amaril se na okamžik podívala na něj, potom zpátky ke stromu.

Smrk stál. Větve nesly jehličí, přirostlý mech, jeden útlý pavoučí pruh mezi dvěma větvemi. Byl starý a nehybný, a zároveň v něm byl hluboký pohyb.

Harjin položil ruku na Amarilina záda.

Srst byla teplá.

Hrudník se zdvihal a klesal.

Smrk šuměl, jemně, jako by potvrzoval něco, co nikdo neřekl.

Harjin zůstal přidřepený, ruku na srsti, a díval se na strom, který drží dům pohromadě, a na zvíře, které ho — teprve teď to věděl — drží pohromadě taky.

Byt za nimi byl malý a nízký a chráněný.

Košík u radiátoru.

Miska na dlaždici.

Flanelová látka.

Třetí prkenec, vlevo.

Jehličí na parapetu.

Mléčné oko ve tmě.

Dům pod smrkem.

Teprve teď to byl domov.