KAPITOLA 1: Ozvěna výbuchu

Letadlo dosedlo a Petr si hned vzal telefon. Udělal to ještě dřív, než se lidé kolem nich začali zvedat, a vzápětí si uvědomil, že si toho Žaneta musela všimnout.

Nic.

To slovo v něm zůstalo viset déle, než mělo.

Vedle něj si Žaneta skládala šálu. Dělala to klidně, pečlivě, jako by přílet na Maltu byl jen další drobná věc, kterou je potřeba zařadit na své místo. Markéta za nimi zívla. Petr ji slyšel, ale neotočil se.

Šéfka se neozvala od čtvrtka.

Nebyl důvod myslet si, že se něco stalo. Právě proto na to myslel.

„Tak jsme tady,“ řekl.

Nikdo mu hned neodpověděl. Bylo to krátké, obyčejné ticho. Přesto si ho všiml.

Ve frontě u pasové kontroly telefon znovu vytáhl. V kapse ho nesnesl. V ruce ho nesnesl taky.

„Papá, přestaň,“ řekla Markéta.

„S čím?“

„S tím telefonem.“

Žaneta se neusmála, ale Petr měl pocit, že by mohla. A to bylo skoro horší.

V taxíku přišla zpráva od Radúze.

Už jste přistáli?

Petr se na ni díval jen okamžik. Pak displej zhasl.

Neodepsal.

Za oknem ubíhal ostrov, který si pamatoval jinak. Nebo si ho možná pamatoval přes někoho jiného. Nízké domy, suchá tráva, moře na obzoru. Všechno bylo stejné, a přitom měl od první chvíle pocit, že přijeli pozdě.

„Je tady větší horko než loni,“ řekla Žaneta.

Petr přikývl.

Nepamatoval si, jestli jí řekl, že tady loni bylo krásně.

Nepamatoval si, co všechno jí vlastně řekl.

Lobby hotelu bylo plné lidí. Kufry stály v řadách podél stěn, klimatizace chladila víc, než bylo příjemné, a u recepce se tvořila fronta. Před nimi čekalo ještě několik párů.

Petr si přesunul tašku na druhé rameno a zůstal stát kousek za Žanetou.

Dva muži vedle něj mluvili francouzsky. Jeden držel telefon tak, aby na displej viděli oba. Petr jim nevěnoval pozornost.

Pak uslyšel zvuk.

Krátkou ránu.

Ticho.

A potom hluk, který připomínal pád něčeho velkého.

Muž video zastavil a pustil znovu.

Petr mimoděk sklouzl pohledem k obrazovce.

Záběr byl rozmazaný. Nějaká průmyslová budova. Na první pohled obyčejná. Pak záblesk. Obraz se zatřásl. Nad střechou vyrazil oblak kouře a prachu.

Muž video přetočil na začátek.

Petr odvrátil oči.

O pár metrů dál seděla starší žena s tabletem. V horní části článku byl stejný obrázek. Kouř. Zničená budova. Výbuch.

„Slyšel jsi o té továrně?“ ozvala se za ním Markéta.

„Jo.“

„Říkali, že kusy plechu našli skoro tři sta metrů odtud.“

„Markéto.“

„Co?“

Žaneta se otočila od přepážky.

„Jsme na dovolené.“

Markéta pokrčila rameny. Nic dalšího neřekla. Jen vytáhla telefon.

Fronta se posunula.

Petr si vybavil krátkou reportáž, kterou zahlédl před několika dny ve zprávách. Pak video ve firemním chatu. A potom další odkaz. A ještě jeden.

Jako by ten výbuch neustále někde čekal.

V televizi.

Na telefonu.

Teď i tady.

„Další, prosím.“

Recepční mávla na Žanetu.

Petr se podíval ke skleněným dveřím vedoucím na terasu.

Za nimi bylo moře.

Modré.

Klidné.

Tak klidné, až mu připadalo, že s tím vším nemá vůbec nic společného.

Balkon hotelu se mu stal útočištěm hned první večer. Seděl na židli, přivřel oči a nechal kolem sebe proudit horký vzduch. V dálce se lesklo moře. Na vlnách se pohupovaly jachty, příliš bílé a příliš klidné na to, co se mu honilo hlavou.

Petr přejel prstem po obrazovce telefonu. Pracovní e-maily, několik hlášení z domova, žádná zpráva od šéfky. Všechno působilo naléhavě, i když věděl, že většina z toho počká.

Telefon krátce zavibroval.

Radúz.

Petr se podíval na jméno a nechal displej zhasnout. Neotevřel zprávu. Ne hned.

Vloni tady byl sám. Nemusel vysvětlovat, kam jde, jak dlouho tam bude ani proč se vrací pozdě. Teď seděl na stejném ostrově, ve stejném horku, a všechno, co si pamatoval jako volnost, mělo najednou okraje.

Vzpomněl si na promenádu, palmy, hudbu z hotelového baru. Na Radúze opřeného o zábradlí. Nepamatoval si přesně, o čem mluvili. Pamatoval si spíš to, že s ním nemusel mluvit pořád.

Telefon zavibroval znovu.

Petr ho nechal ležet na stolku.

Možná by stačilo odepsat. Něco krátkého. Něco obyčejného. Jen pár slov, která by udržela minulý rok v bezpečné vzdálenosti a zároveň ho úplně neztratila.

Nepamatoval si většinu rozhovorů s Radúzem.

Pamatoval si spíš, že nikdy nepůsobil dojmem člověka, který musí být v pondělí ráno někde včas.

Dole pod balkonem někdo přesouval lehátka. Z restaurace zazněl smích. Moře bylo pořád stejně klidné.

Petr vzal telefon do ruky.

Otevřel zprávu.

Tak ty jsi zase tady.

Přečetl ji jednou.

Pak podruhé.

Nebyla v ní otázka. Nebyla v ní výčitka. Jen věta, která se dala přečíst několika způsoby, a žádný z nich nebyl dost bezpečný.

Petr telefon položil na stolek displejem dolů.

Uvnitř pokoje se rozsvítilo světlo.

Žaneta něco hledala v tašce. Markéta ležela na posteli u okna a psala někomu zprávu. Vypadalo to jako běžný první večer na dovolené. Jiný pokoj, jiné město, stejné rozestavení.

Petr ještě chvíli zůstal sedět na balkoně.

Neodepsal Radúzovi.

Neotevřel pracovní e-mail.

Jen se díval na moře, které bylo odtud krásné a klidné, a říkal si, že některá místa se člověku nevracejí taková, jaká je opustil.

Možná proto, že se změnila ona.

Možná proto, že se změnil on.