Kapitola 2: Hotel

V nahraném souboru je Kapitola 2: Hotel, ne Kapitola 1. Textově ale směr drží: je to víc Deliš než Ferrante, a to je dobře. Ferrante je tam hlavně ve vnitřním napětí rodiny; Deliš v telefonu, tichu, vodě a špatně čitelných vztazích.

Kapitola 2: Hotel

Žaneta rozložila na postel průvodce a dva plánky, které si vytiskla ještě doma. Markéta ležela na svém lůžku u okna a něco sledovala v telefonu. Klimatizace tiše hučela. Po dlouhé cestě byl pokoj příjemně chladný, ale Petr měl pořád pocit, že si s sebou přinesl horko zvenku.

Telefon ležel na stolku vedle něj.

Pořád nic od Šéfky.

Žaneta přejela prstem po plánku.

„Takže zítra. Loď, nebo Mdina?“

„Loď,“ řekla Markéta bez zvednutí hlavy.

„Ty jsi rozhodnutá rychle.“

„Protože vím, co nechci.“

„A co nechceš?“

„Chodit po městě v tomhle vedru.“

Žaneta se zasmála.

„To je překvapivě rozumný argument.“

Petr poslouchal jen napůl. Věděl, že by měl dávat pozor. Věděl také, že kdyby se ho někdo za deset minut zeptal, na čem se domluvili, nebyl by si jistý.

Telefon krátce zavibroval.

Podíval se na displej.

Radúz.

Nic víc.

Jen krátká zpráva.

Tak ty jsi zase tady.

Petr ji přečetl jednou a telefon položil zpátky na stolek.

„A Gozo?“ zeptala se Žaneta.

„To bych nechala až později.“

„Jo,“ přikývl Petr.

„Jo proč?“

Podíval se na ni.

„Nevím. Prostě jo.“

„To je silný argument. Dneska jsi ve formě.“

Markéta se pousmála.

Petr se zvedl a vyšel na balkon. Z hotelové zahrady stoupalo teplo, i když už se začínalo stmívat. Dole byl bazén, několik lehátek, pruh trávníku a za nimi moře. Dál se pobřeží stáčelo ke skalám. Ve večerním světle vypadaly blíž, než byly.

Nebyl to stejný výhled jako vloni.

A přesto měl pocit, že se dívá na stejné místo.

Možná si pamatoval jiný pokoj.

Možná si pamatoval jinou Maltu.

Dole projela dodávka zásobování. Dva zaměstnanci hotelu vykládali přepravky s nápoji. Někde v chodbě za ním bouchly dveře.

Všechno působilo obyčejně.

A přesto měl od příjezdu pocit, že na něco čeká.

Ne na Radúze.

Aspoň si to tvrdil.

Spíš na zprávu od Šéfky. Na termín. Na potvrzení, že věci dávají smysl.

Telefon zůstal ležet na stolku.

Radúz už nepsal.

Šéfka také ne.

„Takže loď v jedenáct?“ zeptala se Žaneta.

„Klidně.“

„Výborně. Aspoň se na něčem shodneme.“

Petr přikývl.

Žaneta dál listovala průvodcem. Markéta se vrátila ke svému telefonu.

Pokoj se pomalu zaplnil známým tichem lidí, kteří spolu tráví dovolenou už mnoho let a nepotřebují si každou chvíli něco říkat.

Petr se ještě jednou podíval na telefon.

Pak ho obrátil displejem dolů.

Druhé ráno na Maltě ho probudilo světlo.

Nevěděl, kolik je hodin. Chvíli ležel se zavřenýma očima a poslouchal hotel. Někde na chodbě projel vozík. Z vedlejšího pokoje se ozval dětský hlas. Klimatizace tiše hučela stejně jako večer předtím.

Vedle něj spala Žaneta.

Petr sáhl po telefonu dřív, než se posadil.

Nic od Šéfky.

Na displeji zůstala jen včerejší zpráva od Radúze.

Tak ty jsi zase tady.

Položil telefon zpátky na noční stolek a vyšel na balkon.

Moře bylo ráno světlejší, než si ho pamatoval z večera. Na hladině se už pohybovalo několik člunů. Dole v zahradě zaměstnanci hotelu rovnali lehátka kolem bazénu, jako by je během noci někdo rozházel.

Chvíli tam stál a díval se na pobřeží.

Večer mu připadalo známé.

Teď už ne.

Když se vrátil dovnitř, Markéta seděla na posteli a něco hledala v telefonu.

„Jdeš na snídani?“ zeptala se.

„Jo.“

„Máma už je ve sprše.“

Petr přikývl.

O deset minut později seděli ve velké hotelové restauraci. Byla skoro plná. Někdo se vracel od bufetu s talířem ovoce, jiný s vejci a slaninou. Venku za sklem už bylo horko, i když ještě nebylo ani devět.

Žaneta si nalévala kávu.

„Takže loď platí?“

„Platí,“ řekla Markéta.

„V jedenáct.“

„V jedenáct.“

Žaneta se podívala na Petra.

„Ty dneska mluvíš nějak málo.“

„Já?“

„Ty.“

„Ještě jsem se neprobudil.“

Markéta se pousmála.

„To říkáš odjakživa.“

Petr sáhl po hrnku.

Možná měla pravdu.

Možná ne.

Telefon ležel vedle talíře.

Pořád mlčel.

Promenáda byla dlouhá a rovná, s kamenným zábradlím podél moře.

Petr šel napravo od Žanety. Markéta několik kroků před nimi, jako to dělala odmalička. Vždycky trochu mimo dosah, ale pořád v dohledu. Slunce pálilo do ramen. Na druhé straně ulice stály restaurace a obchody se suvenýry, místní nabízeli výlety na lodích a u jednoho z barů někdo hrál na roh. Nikdo se u něj nezastavil.

Žaneta se zastavila před výlohou s keramikou.

„Koukni,“ řekla.

Petr se podíval.

Modré misky s maltézskými vzory. Malý svícen. Sloní figurka, která tam nepatřila.

„Hezké.“

„Hm,“ řekla Žaneta a šla dál.

Přišli sem pozdě odpoledne, kdy slunce ještě stálo vysoko a stíny byly krátké. Markéta měla sluneční brýle, které si Petr nepamatoval. Byly větší, než by čekal. Nějak jí změnily obličej.

Na promenádě bylo hodně lidí. Dva starší německé páry, skupina mladých se stany na zádech, průvodce s deštníkem nad hlavou a za ním houf turistů, který se vlekl jako unavená drůbež.

U jednoho z barů seděli čtyři muži čelem k moři. Jeden z nich měl na stole telefon. Ozýval se z něj hlas. Petr mu nerozuměl, ale jedno slovo zachytil.

Esplosione.

Výbuch.

Šel dál.

Za dalším rohem stála u zábradlí mladá žena s kloboukem v ruce. Mluvila do telefonu anglicky, rychle a přerývaně. Když se otočila, Petr si všiml rozmazané řasenky pod jedním okem.

„They said he was fine and then he wasn’t,“ řekla.

Petr prošel kolem ní.

Žaneta šla vedle něj a nic neřekla.

Na konci promenády byl malý přístav. Lodě se zvedaly a klesaly na vlnách. Poblíž seděl muž a opravoval síť. Dělal to pomalu, bez spěchu, jako by měl celý den. Vedle něj stál košík s rybami a slunce se odráželo od šupin.

Markéta se zastavila u zábradlí.

„Táto,“ řekla, „je tam někdo.“

Petr přistoupil blíž.

Dole na skalách seděla dívka a kouřila. Sama. Voda narážela do kamene a kolem jejích nohou se dělala bílá pěna.

„Odkud ho máš?“ zeptala se Markéta.

„Co?“

„Ten pohled. Jako by ses o ni bál.“

Žaneta se pousmála.

Petr nedokázal říct nic, co by neznělo hloupě.

Moře bylo klidné.

Markéta vytáhla telefon a začala fotit přístav. Žaneta si sundala brýle a otřela je okrajem košile.

Petr se ještě jednou podíval dolů na skály.

Dívka tam pořád seděla. Kouřila a dívala se před sebe, jako by čekala, až někdo přijde, nebo jako by už nikdo přijít neměl.

Lounge byl chladnější než venku.

Petr to pocítil hned za dveřmi. Klimatizace pracovala naplno a vzduch byl suchý, trochu nasládlý, jako v každém hotelu na světě. Stejná vůně, jiný kraj. Prošel přes halu a zastavil se u vchodu do baru.

Nebylo ještě sedm.

Místnost byla z větší části prázdná. U okna seděli dva muži s pivem a mluvili potichu. Za barem stála servírka a přesouvala sklenice z jedné police na druhou bez zjevného důvodu. Světla byla tlumená, oranžovohnědá, taková, která měla navodit pohodu, ale dělala z podvečera večer dřív, než byl čas.

Klavír stál v rohu, kde vždycky stával.

Petr ho uviděl hned, ale zamířil nejdřív k baru.

„Prosím gin tonic,“ řekl.

Servírka kývla.

Vzal sklenici, zaplatil a přešel ke stolu u okna. Byl od klavíru na dohled, ale ne příliš blízko. Posadil se.

Klavír byl prázdný.

Byl to starší nástroj, tmavý, s několika drobnými rýhami na bočnici. Víko měl zavřené. Nahoře ležely tři složené noty a malá sklenička s několika tužkami. Nic dalšího. Žádná taška, žádný hrnek s kávou, žádný kabát přehozený přes stoličku.

Petr se napil.

Předpokládal, že Radúz bude hrát večer. Minule to tak bylo. Přicházel po sedmé, někdy až kolem osmé, posadil se ke klavíru a chvíli jen seděl, jako by si potřeboval zvyknout na světlo nebo na lidi. Teprve potom začal.

Ale to bylo tehdy.

Petr si uvědomil, že vlastně neví, jestli Radúz v hotelu pořád pracuje.

Bylo to absurdní. Psal mu. Radúz mu psal zpátky. Oba věděli, že se Petr vrátil na Maltu. A přesto v žádné z těch zpráv nebylo nic konkrétního. Žádné budu tam. Žádné těším se. Jen věty, které bylo možné číst různě.

Sklenice se mu v ruce orosila.

Servírka přešla přes místnost ke stolu těch dvou mužů. Jeden z nich se zasmál. Petr nevěděl čemu.

Za oknem bylo moře, ale odtud ho skoro neviděl. Jen nízkou zeď, kus zahrady a tmu, která přicházela pomalu.

Radúz mohl hrát v jiném hotelu. Mohl odjet. Mohl si najít jiné místo, jinou práci, jiný ostrov. Lidé mění plány. Neoznamují je všem, kdo si je pamatují v nějaké starší podobě.

Petr se podíval na telefon.

Žádná zpráva.

Dal ho zpátky do kapsy.

Minule přišel schválně dřív. Seděl tu podobně, pil pomalu a dělal, že čte něco v telefonu. Neměl co číst, ale držel displej před sebou jako záminku.

Teď to bylo skoro stejné.

Jenže tehdy čekal na člověka, o němž věděl, že přijde.

Teď čekal na možnost.

Dopil gin tonic do poloviny.

Klavír v rohu stál tiše a zavřeně. Bez Radúze to byl jen nástroj. Kus dřeva a kovu, který sám od sebe nic neznamenal.

Petr to věděl.

Přesto se na něj díval dál.

Pokoj byl tmavý.

Žaneta si lehla brzy. Markéta se někde zdržela, poslala zprávu, že za chvíli přijde, a nepřišla. Petr chvíli čekal, pak přestal čekat a vyšel na balkon.

Venku bylo pořád teplo, ale jiné než přes den. Měkčí. Vzduch voněl solí a něčím spáleným, co sem občas donesl vítr od města.

Opřel se o zábradlí.

Pod ním se táhla promenáda. Lampy stály v pravidelných rozestupech a mezi nimi se pohybovali lidé. Z jedné restaurace doléhala hudba, ale sem se dostával jen basový rytmus.

Na moři svítila dvě nebo tři světla.

Petr nevěděl, jestli jsou to lodě nebo hvězdy.

Vytáhl telefon.

Od Šéfky nic.

Od Radúze taky nic.

Lounge zavíral v jedenáct. Seděl tam skoro hodinu a klavír zůstal po celou dobu prázdný. Nikdo k němu nepřišel. Servírka vytírala podlahu. Jeden z hostů usnul nad sklenicí.

Petr odešel, aniž by se na něco zeptal.

Mohl se zeptat.

Kdo hraje večer?

Pracuje tady ještě?

Nezeptal se.

Podíval se dolů na promenádu.

Skupina mladých lidí prošla pod balkonem. Smáli se něčemu, co neslyšel. Jeden z nich se zastavil pod lampou a vytáhl telefon. Na okamžik mu světlo osvítilo obličej. Pak odešel za ostatními.

Telefon v Petrově ruce zůstal tmavý.

Když byl na Maltě minule, zprávy přicházely pravidelně. Ne každý den, ale dost často na to, aby si na ně zvykl. Časem začal poznávat hodiny, ve kterých se telefon obvykle rozsvítil.

Teď byl tichý.

Petr položil telefon na zábradlí.

V pokoji za ním se Žaneta obrátila na bok. Ozval se šustot peřiny a pak zase ticho.

Loď na moři se pohnula.

Nebo se mu to jen zdálo.

Markéta se pořád nevracela.

Petr se díval do tmy a poprvé ho napadlo, že možná nic z toho, kvůli čemu přijel, vůbec nepřijde.

Telefon vzal ze zábradlí a schoval ho do kapsy.

Světla na moři zůstala na svém místě.