
Kapitola 10: Klíč od bytu
Ráno bylo tiché.
Žaneta vstala první. Vzala si věci a zamířila do koupelny, než Petr stačil něco říct. Sprcha tekla dlouho.
Markéta ležela na posteli otočená ke zdi.
Petr seděl na židli u okna a díval se na moře. Odněkud zdola se ozvalo vzdálené hrkotání vozíku s prádlem na chodbě, pak zase ticho.
Když Žaneta vyšla ven, měla oblečené šaty ze včerejška. Vlasy ještě vlhké. Tvář umytou do čista.
„Půjdu na snídani,“ řekla.
Petr přikývl.
Žaneta se podívala na Markétu.
„Půjdeš s náma?“
Markéta neodpověděla.
Žaneta chvíli čekala. Pak vzala peněženku a vyšla z pokoje.
Dveře se zavřely.
Petr vstal.
Přešel k posteli. Postavil se k okraji, kde viděl Markétě do obličeje. Měla zavřené oči.
„Markéto.“
Pootočila hlavu.
„Hm.“
„Půjdeš na snídani?“
„Nevím.“
„Máš hlad?“
„Ne.“
Petr si sedl na okraj postele.
„Musíme si promluvit.“
Markéta otevřela oči.
„Vím.“
„Můžeme mluvit teď?“
Zavřela je znovu.
„Můžeme.“
Petr chvíli čekal.
„Co se stalo včera?“
Markéta natáhla ruku pod polštář. Vytáhla telefon. Podívala se na displej. Zase ho schovala.
„Pohádala jsem se s Yassinem.“
Petr přikývl.
„O čem?“
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Nevím, jak ti to vysvětlit.“
Petr se zahleděl na okraj postele.
„Udělal ti něco?“
„Ne.“
„Žaneta říkala, že se nic fyzického nestalo.“
„Nestalo.“
„Takže co?“
Markéta si povzdechla. Obrátila se na záda a zadívala se do stropu.
„Prostě jsme se pohádali.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli sobě.“
Petr na ni pohlédl.
„To není odpověď.“
„Já vím.“
Posadila se. Vlasy měla rozcuchané od polštáře. Obličej pořád stejně unavený jako v noci.
„Tati, já sama nevím, co ti mám říct.“
„Něco se stalo.“
„Jo.“
„A?“
Markéta pokrčila rameny.
„A teď už je to jedno.“
Vstala a přešla k oknu. Stála tam s rukama založenýma na prsou a dívala se dolů na ulici.
Petr ji sledoval.
„Kde jste byli?“
„U moře.“
„Kde přesně?“
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Nechci ti to říkat.“
„Proč?“
Markéta se na okamžik pousmála. Unaveně.
„Protože pak tam budeš chodit.“
Petr nic neřekl.
Chvíli stáli mlčky. Dole na ulici se ozvalo krátké zatroubení auta, jedno, a pak nic.
„Tati,“ řekla nakonec.
„Jo.“
„Nic strašnýho se nestalo.“
„Tak proč jsi včera brečela?“
Markéta sklopila oči.
„Protože jsem byla naštvaná.“
„Na něj?“
Neodpověděla.
„Na sebe?“
Neodpověděla ani tentokrát.
Petr cítil, jak se mu vrací stejný pocit jako v noci. Že stojí těsně vedle něčeho důležitého a nevidí to.
„Zůstala jsi tam sama?“
„Chvíli.“
„Jak dlouho?“
„Nevím.“
„A Yassin?“
Markéta se opřela o parapet.
„Odešel.“
Petr sevřel čelist.
„A pak?“
„Pak jsem volala mámě.“
„Proč mámě?“
Markéta se na něj podívala.
Dlouho.
„Protože jsem chtěla mámu.“
Petr neodpověděl.
„To není proti tobě,“ řekla po chvíli.
„Já vím.“
„Fakt.“
Přikývl.
Nevěděl, jestli tomu věří.
Markéta přešla ke křeslu. Svlékla si pyžamo, natáhla triko.
„Řekl ti něco?“
zeptal se Petr.
Zastavila se.
„Kdo?“
„Yassin.“
Markéta chvíli mlčela.
„Jo.“
„Co?“
Znovu se rozhostilo ticho.
Pak zavrtěla hlavou.
„To je právě něco, co nechci řešit.“
„Protože tě to bolelo?“
„Protože už to nechci říkat podruhý.“
Petr si tu větu uložil.
Jen cítil, že je důležitější než všechno ostatní, co od rána zaznělo.
Markéta si uhladila tričko.
„Půjdu na snídani.“
Petr vstal.
„Markéto.“
Otočila se.
„Prosím tě, nech to chvíli být.“
Řekla to tiše.
Pak otevřela dveře a odešla.
Petr zůstal stát u okna.
Díval se dolů na ulici a snažil se složit dohromady příběh z několika vět, které do sebe nezapadaly.
Hádka.
Moře.
Telefonát Žanetě.
Yassin.
A něco, co mu nikdo nechtěl říct.
Možná proto, že to nebylo důležité.
A možná právě proto, že bylo.
* * *
Restaurace byla skoro prázdná.
Petr přišel pozdě. Markéta už seděla u stolu a jedla toast. Žaneta měla před sebou jogurt a kávu a dívala se oknem na zahradní terasu, kde personál skládal lehátka ke zdi. Kov o kov, pravidelně, jedno lehátko za druhým.
Petr si nalil džus a posadil se.
Nikdo nic neřekl.
Markéta jedla pomalu, kousek po kousku, potřebovala jen zaměstnat ruce. Jednou zvedla oči k Petrovi, pak se vrátila k talíři.
Žaneta se otočila od okna.
„Spal jsi?“
„Trochu.“
Přikývla, jako by to stačilo, a vrátila se ke kávě.
Petr ji chvíli sledoval.
Čekal, že bude unavená. Nebo podrážděná. Nebo alespoň trochu rozhozená stejně jako on. Místo toho seděla rovně, ramena uvolněná, a pomalu míchala jogurt.
Jako člověk, který něco uzavřel.
Markéta odstrčila talíř.
„Půjdu si sednout ven.“
„Dobře,“ řekla Žaneta.
Markéta vstala.
Petr ji sledoval pohledem až ke dveřím na terasu.
Telefon si vzala s sebou.
Když zmizela venku mezi slunečníky, zůstali u stolu sami.
Petr se napil džusu.
Byl přeslazený jako každé ráno.
Nikdy si na to nezvykl.
„Jak to vidíš?“ zeptal se.
„Je unavená.“
„Jo.“
Žaneta přikývla.
„Přejde to.“
Petr položil sklenici.
„To je všechno?“
„Co?“
„To, co se stalo.“
Žaneta si otřela lžičku ubrouskem.
„Tak se zeptej Markéty.“
„Ptal jsem se.“
„A?“
„Neřekla mi to.“
Žaneta přikývla.
„Tak ti to nechce říct.“
Petr se opřel.
Několik vteřin mlčeli.
U bufetu se objevila rodina s malým dítětem. Chlapec si nesl talíř příliš plný a matka ho jistila rukou pod loktem.
Petr sledoval jejich odraz ve skle.
„Ty ses vůbec neptala?“
„Na co?“
„Co přesně se stalo.“
Žaneta se na něj podívala.
„Ptala.“
„A?“
„A dostala jsem odpověď, kterou mi chtěla dát.“
„To ti stačilo?“
„Ano.“
Petr se podíval ven.
Markéta seděla sama u krajního stolku na terase. Dívala se do zahrady. Telefon ležel vedle ní.
„Mně ne.“
„To vidím.“
Žaneta dopila kávu.
Položila šálek na podšálek tak opatrně, že téměř nezazněl žádný zvuk.
„Nevadí ti to?“
„Co?“
„Že nevíš víc.“
Tentokrát se odmlčela.
Pohledem přejela restauraci. Číšníka u vedlejšího stolu. Dveře na terasu. Markétu venku.
Pak se podívala zpátky na Petra.
„Vadí mi jiné věci.“
„Jaké?“
Žaneta zvedla šálek.
„Jiné.“
Petr čekal.
Nic dalšího nepřišlo.
Venku se Markéta zvedla od stolu a pomalu se vydala směrem k promenádě.
Telefon držela v ruce.
Petr ji sledoval, dokud nezmizela za živým plotem.
Pak se podíval na Žanetu.
Seděla klidně.
A právě ten klid ho znervózňoval nejvíc.
Protože měl pocit, že se kolem něj něco děje.
Nedokázal poznat, jestli je to skutečnost, nebo jen další příběh, který si začal vyprávět sám.
* * *
Pokoj byl tichý.
Žaneta odešla na pláž s knihou. Markéta zmizela někam po snídani a napsala jen jednu zprávu — budu se dívat. Petr nevěděl, co to znamená, a nezeptal se.
Seděl na balkonu a díval se na telefon.
Radúzova zpráva. Doručena. Nepřečtena. Stará dva dny.
Otevřel konverzaci a posunul palcem nahoru. Jejich výměna byla krátká, technická, bez tónu. Petr se ptal na lodě na Gozo. Radúz odpověděl. Pak nic.
Napsal novou zprávu.
Jsi v pořádku?
Tři slova. Odeslal je a položil telefon na zábradlí.
Čekal.
Zelená tečka se neobjevila.
Zpráva zůstala doručena, nepřečtena, stejně jako ta předchozí.
Petr vstal a přešel dovnitř. Vzal láhev vody z miniledničky a napil se. Voda byla studená a bez chuti. Přešel zpátky na balkon. Telefon na zábradlí. Displej tmavý.
Vybavil si poslední rozhovor.
Radúz s ním seděl v lounge a říkal mu, že situace s matkou je komplikovaná. Gozo. Je tam sama. Stará a nemocná — dvě různé věci, které dohromady časem vytvoří třetí. Radúz to řekl klidně, tak jak říkal většinu věcí, které ho ve skutečnosti unavovaly.
A pak ta otázka.
Proč jsi přijel?
Teď, zpětně slyšel otázku jinak — s prázdným loungem a dvěma nepřečtenými zprávami — jako větu člověka, který se potřeboval ujistit, jestli má smysl být přítomný.
Nebo tak si to Petr vykládal.
Vzal telefon.
Zelená tečka nepřišla.
Přišel k oknu a podíval se dolů na promenádu. Lidé procházeli v obou směrech. Dvě ženy se zastavily u výlohy s keramikou. Muž nesl velkou tašku z obchodu a telefonoval.
Radúz mohl být kdekoli.
Na Gozu. V hotelu. Spát. V obchodě. Kdekoliv.
Ale Petr si vybavil, jak Radúz vstal od stolu. Ta přesnost toho pohybu. Potřesení rukou, krátké, skoro formální. Dobrou noc, řekl, a otočil se. A pak šel chodbou pryč, aniž by se ohlédl.
Petr to nepochopil jako rozloučení.
Teď si nebyl jistý, čím to bylo.
Vzal klíč od pokoje ze stolku u dveří.
Věděl, kde Radúz bydlí. Věděl čtvrť. Věděl ulici. Věděl, že dům má modré dveře a terasu v prvním patře.
Nebylo to daleko.
Dvacet minut pěšky, nebo deset taxíkem.
Petr zamkl pokoj a šel dolů.
* * *
Venku bylo poledne a slunce pálilo do dlažby tak silně, že se vzduch nad ní chvěl.
Petr šel pěšky.
Promenáda byla plná turistů, ale on je míjel bez pohledu. Myslel na Radúze. Ne na konkrétní věty — na to, jak spolu seděli v lounge a nic nemuselo být pojmenované. Jak se Radúz nikdy neptal na Žanetu, ale nepůsobilo to jako lhostejnost. Spíš jako smlouva, kterou nikdo nepodepsal, a přesto platila.
Celý rok z toho zbyly jen zprávy. Krátké, technické, bez tónu.
Zabočil do užší ulice. Stín byl okamžitý a o stupeň chladnější. Fasády domů byly narůžovělé a místy oloupané. Na jednom parapetu seděla kočka a dívala se na něj bez zájmu. Odněkud shora se ozývalo tiché bzučení cikád, přerušované na okamžik a znovu se rozjíždějící.
Radúz mu jednou řekl, že je blízko pekárna. Že je to poznat podle vůně ráno. Teď bylo poledne a žádná pekárna nevoněla, ale Petr šel dál.
Na rohu ulice se zastavil.
Tři domy. Jedna brána. Modré dveře uprostřed.
Zůstal stát.
* * *
Modré dveře byly zavřené. Barva na nich byla starší, místy oloupaná až na dřevo pod ní, ale ne zanedbaná. Jen opotřebovaná, nikomu to nevadilo.
Petr přešel přes ulici.
U dveří byl zvonek — jednoduchý, bez jmenovky, jen malý bílý knoflík zažloutlý od slunce. Stiskl ho jednou.
Čekal.
Nic.
Uvnitř byl klid.
Stiskl zvonek znovu, tentokrát o něco déle.
Z domu se neozval žádný pohyb. Žádné kroky. Žádný hlas za dveřmi. Žádné přesunutí židle nebo zabouchnutí dveří někde uvnitř.
Jen ticho.
Petr ustoupil o krok zpátky a podíval se na okna v prvním patře.
Žaluzie byly stažené.
Na jednom místě zůstal mezi lamelami úzký pruh světla, ale nic víc.
Vytáhl telefon.
Radúzova zpráva. Doručena. Nepřečtena. Stará dva dny a několik hodin.
Napsal:
Jsem u tvého domu.
Odeslal.
Čekal.
Zelená tečka se neobjevila.
Dál po ulici procházela starší žena s nákupní taškou. Podívala se na Petra a zase pokračovala dál.
Petr zůstal stát před domem.
Radúz tam nebyl.
To bylo najednou jasné.
Ne proto, že si to myslel.
Protože stál před jeho dveřmi a nikdo neotevřel.
Doma — ne doma, v hotelu — si představoval něco jiného. Že zazvoní. Že se dveře otevřou. Že Radúz bude stát na prahu a něco řekne. Nevěděl co. Nikdy si ten rozhovor nedomyslel až do konce.
Jen počítal s tím, že začne.
Místo toho stál v poledním vedru a díval se na zavřené dveře.
Znovu stiskl zvonek.
Nic.
Sáhl do kapsy pro telefon.
Prsty narazily na kov.
Klíče.
Zůstal stát.
Úplně na ně zapomněl.
Nosil je u sebe skoro rok. Na stejném kroužku jako všechny ostatní své klíče. Radúz mu je dal loni jedné noci po návratu z lounge.
Nech si je.
A už si o ně nikdy neřekl.
Petr vytáhl svazek ven.
Díval se na něj.
Pak na dveře.
Pak znovu na klíče.
Najednou si uvědomil, že celou dobu nečekal na Radúze.
Čekal na důvod, proč nemusí odemknout.
Přešel ke dveřím.
Zasunul ho do zámku.
Zastavil se.
Ruka zůstala na klíči.
Za dveřmi bylo ticho.
Za dveřmi byl byt, který znal.
Kuchyň.
Terasa.
Klavír.
Postel.
Místnosti, ve kterých strávili hodiny, dny, možná víc času, než si dnes dokázal přiznat.
A přesto měl najednou pocit, že stojí před cizím místem.
Pomalu otočil klíčem.
Ozvalo se cvaknutí.
Jediné.
Tiché.
A definitivní.
* * *
Dveře se otevřely dovnitř.
Vzduch v bytě byl sušší než venku. Teplejší, uzavřený, s vůní, kterou Petr poznal okamžitě — trochu starého dřeva, trochu kávy, trochu něčeho, co nedokázal pojmenovat, ale co si s sebou nosil celý rok jako vzpomínku na konkrétní ráno.
Vstoupil.
Zavřel dveře za sebou.
Chvíli stál v předsíni a čekal, jestli se ozve nějaký zvuk. Nic. Jen vzduch bytu, který se za delší nepřítomnosti mění v cosi hustšího, a odněkud zvenku, přes zavřená okna, tlumené bzučení cikád jako jediný důkaz, že svět venku pořád existuje.
Přešel do kuchyně.
Byla tam, jak si ji pamatoval. Malá, bílá, s dřevěnou pracovní deskou, která měla na levém rohu skvrnu od něčeho, co se tu kdysi rozlilo. Na dřezu stál jeden hrnek, umytý, obrácený dnem nahoru. Vedle něj malý hrnec. Na polici nad sporákem stála koření ve sklenicích bez etiket — to se nezměnilo. Radúz nikdy neetiketoval koření. Tvrdil, že je pozná vůní.
Petr přejel pohledem polici.
Stejné sklenice.
Možná jiné pořadí.
Nedokázal s jistotou říct.
Přešel k oknu. Okenice byly pootevřené a skrze ně pronikaly tenké pruhy světla na kachlíkovou podlahu. Venku na dvorku rašil plevel mezi kameny.
Na stole ležely papíry. Seřazené, jako se řadí věci, které jsou důležité, ale ne naléhavé. Petr je neprohlížel zblízka. Zachytil jen část účtu za elektřinu a pod ním vytištěnou stránku s řádkem textu maltézsky.
Přešel do obývacího pokoje.
Klavír stál u zdi, kde vždycky stával. Menší než ten v lounge — přenosné klávesy, tenká, lehká věc, která sem mohla přijít v tašce. Opřené vedle nich stály tři listy papíru s notami. Rukopisné. Petr na ně pohlédl a odvrátil se.
Vedle kláves byl notebook.
Zavřený.
Na polici nad ním pár knih — Petr poznal hřbety, některé tituly znal, jiné ne. Mezi nimi nová kniha, která tam minulý rok nebyla. Tenká, v maltézštině, záložka v první třetině.
Na sedačce leželo složené tričko.
Petr ho nezvedl.
Prošel ke knihovně.
Byla to spíš řada polic než skutečná knihovna. Dřevěné prkno přibité ke zdi, tři police nad sebou. Minulý rok byly plné. Teď na prostřední polici zela mezera — místo, kde stála skupina knih, a vedle ní jeden titul nakloněný bez opory.
Petr to zaregistroval.
Věci se přesouvaly odsud jinam.
Nebo odjinud sem.
Nedokázal říct, kterým směrem.
Na dolní polici stála krabice.
Zavřená, ale ne zalepená. Přeložená tak, aby se dala otevřít jedním pohybem. Petr se k ní nesklonil. Viděl, co z ní vyčuhuje z jedné strany — roh deky.
Pak si všiml police napravo.
Léky stály za sebou ve třech řadách. Petr textu na krabičkách nerozuměl — maltézsky ani anglicky — ale rozpoznal formát. Chronické. Pravidelné. Ne ty, které si člověk koupí jednou a zapomene na ně. Ty, které jsou na každý den.
Vedle nich malý papírek.
Ručně psaný seznam. Hodiny trajektů. Datum v záhlaví — minulý týden.
Petr se narovnal.
Za policí, mírně schovaná, stála fotografie.
Malý lesklý snímek bez rámečku. Petr ho vzal do ruky.
Nejdřív si všiml ženy.
Starší. Sedící na kamenné zídce. Ruce složené na klíně. Za ní světlé domy a přístav.
Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, kde to je.
Pak se mu vybavila kavárna.
Polostín. Úzká ulice. Čtyři stolky. Žaneta seděla naproti němu a dívala se do ulice.
Líbí se ti tady?
Jako vždycky. Malta je divná. Člověk jde ulicí poprvé a stejně má pocit, že už ji někde viděl.
A pak:
Jako ta fontána u přístavu. Vůbec jsem si nevzpomněla, že existuje. A pak jsem ji dnes ráno uviděla a bylo to, jako bych ji znala odjakživa.
Já si ji pamatuju.
Pamatuješ si všechno.
Petr se díval na fotografii.
Tehdy ho to pobavilo.
Teď držel v ruce snímek místa, které si pamatoval přesně — každý kámen zídky, barvu přístavu, jak odpolední slunce dopadalo na domy za ní — a nepamatoval si vůbec, co mu Radúz o té ženě kdy řekl.
Nebo co neřekl.
Bylo to tak jasné. Z toho, jak Radúz mluvil o mámě. Z unavené věty o Gozu. Z hodin trajektů na papírku. Z krabice u zdi, přeložené přesně tak, aby ji bylo možné rychle vzít a jít.
Radúz tu ženu fotil v místě, kde Petr seděl se Žanetou a mluvil o tom, co si pamatuje.
Dva různí lidé.
Jedno místo.
Petr položil fotografii zpátky mezi knihy.
Přesně na to místo, kde stála.
Zůstal chvíli nehybně.
Přemýšlel o tom, kolikrát za poslední rok slyšel od Radúze věci, které nezněly jako důležité. Větu o Gozu. Zmínku o přestávce v létě. Zprávu, ve které napsal, že jede na víkend, bez vysvětlení kam. Petr na to nikdy nereagoval otázkou. Předpokládal, že věci, které Radúz neříká, nejsou věci, které by Petr potřeboval vědět.
Teď stál uprostřed bytu.
Malé klávesy opřené u zdi.
Krabice s dekou.
Seznam trajektů.
Léky ve třech řadách.
Fotografie ženy na kamenné zídce.
Tohle byl Radúzův život.
Ne lounge. Ne ten klidný hlas v pozdní noci. Ne věty, které přicházely až po delším mlčení a připadaly Petrovi vždy přesné.
Tohle bylo to, co zůstávalo, když lounge zavřel a hosté odešli.
Petr si přejel dlaní po klávesách. Prach tam nebyl, povrch čistý. Radúz cvičil pravidelně.
Vzpomněl si na větu z lounge.
Neptal ses.
Byla to odpověď na to, že Petr o matce nevěděl.
Ta věta se pořád vracela na mysl.
Petr se znovu podíval na fotografii.
Žena měla složené ruce v klíně. Nedívala se do objektivu. Dívala se dolů na přístav, jako by tam hledala něco, co dobře znala, nebo co si přestala pamatovat. Nebylo z té vzdálenosti jasné, co z toho.
Radúz ji tam přivezl. Nebo ji tam navštívil. Nebo tam ta žena jezdila sama a on fotografii viděl až potom, doma, a uschoval ji mezi knihy.
Prošel zpátky do předsíně.
Zastavil se u dveří.
Za ním zůstal byt — uklizený, funkční, prázdný, ze kterého člověk odjel a ví, že se vrátí.
Klíč v ruce byl stále teplý od jeho dlaně.
Otevřel dveře.
Venku bylo pozdní odpoledne.
Slunce už nestálo přímo nad ulicí. Světlo se opíralo do protějších fasád pod jiným úhlem než předtím a stín mezi domy byl delší.
Petr vyšel ven.
Zavřel modré dveře.
Klíč nechal v zámku ještě vteřinu, než ho vytáhl.
Schoval ho do kapsy.
Chvíli stál na chodníku.
Ulice vypadala stejně jako předtím, a přesto ne stejně.
Když sem přicházel, byl přesvědčený, že najde odpověď. Místo toho našel účet za elektřinu, seznam trajektů, léky a fotografii ženy, kterou nikdy neviděl.
To bylo všechno.
A přitom to stačilo.
Otočil se a vykročil zpátky směrem k hotelu.
* * *
Petr displej zhasl a nechal telefon na stolku.
Vzduch se po západu slunce trochu pohnul. Přišel od moře, vlhký, s vůní soli a něčeho spáleného, co sem každou noc přicházelo od přístavu.
V pokoji za ním bylo ticho. Žaneta ještě nebyla zpátky. Markéta taky ne.
Petr seděl na balkonu sám.
Šéfka zprávu přečetla a neodpověděla.
Radúz nečetl nic.
Dole na promenádě se lidé zastavovali u restaurací a vybírali si stoly na večeři. Jeden číšník skládal jídelní lístky do stojanu. Někdo se smál.
Petr položil telefon displejem dolů.
Měl pocit, že mu něco uniká.
Nevěděl co.
A to bylo na tom nejhorší.