KAPITOLA 11 — Síma — 5. 10., 10:55 — Veronika

Telefon jsem měla na poličce ve skříňce displejem nahoru.

To byl nový zvyk. Od minulého týdne, kdy jsem jela s Růženkou tramvají. Otočila jsem ho a říkala si, že je to jen maličkost. Otočený telefon mi neumožní sledovat, kdy byl Tom naposledy aktivní na Instagramu. Nedovolí mi osvěžit konverzaci ve čtvrt na jedenáct dopoledne mezi anatomií a biomechanikou.

Neumožní mi.

Nedovolí mi.

Jako by telefon byl problém.

Telefon je jenom telefon.

Problém jsem já.

Přednáška začala v devět. Doktor Šimánek. Má přesné ruce a přesnou řeč. Ukazuje nejdřív na modelu, pak na diagramu, pak na tabuli. Tři vrstvy stejné informace.

„Pro fyzioterapeuta je přesnost tělesná vzpomínka,“ říká. „Nepamatujete si to z knížky. Pamatujete si to z rukou.“

Seděla jsem ve čtvrté řadě. Druhé místo od okna. Notebook otevřený. Pero v ruce. Zápisky z minulého týdne označené tak, aby bylo jasné, kde začíná nový materiál.

Všechno správně.

Hlava ne.

Hlava přeskakovala z anatomie na trénink, z tréninku na Toma, z Toma na výpočet výživy, který jsem mu poslala ve čtvrtek a na který odpověděl jedním slovem: díky. Ze slova díky na zásuvku doma. Ze zásuvky na věc, o které nechci přemýšlet. Z ní na záda pod tričkem. Ze zad na Martinu. Z Martiny na Růženku. Z Růženky zpátky na Toma.

Uzavřený okruh.

Vychází z Toma a vrací se k Tomovi.

Je kruté, jak přesně se hlava drží věcí, které ji bolí.

Šimánek přešel k rotátorové manžetě.

Zapsala jsem si to.

Pak jsem seděla a čekala na další větu, ale Šimánek se otočil k tabuli a já zírala na jeho záda a přemýšlela, jestli Tom mluví s Viktorem.

Ne.

Přestaň.

Zapsala jsem: rotátorová manžeta, šlachy, stabilizace ramenního kloubu.

Šimánek se otočil.

„Coufalová, jak se jmenují svaly skupiny rotátorové manžety?“

Zvedla jsem oči.

Třináct studentů v místnosti a Šimánek si vybral mě.

„Supraspinatus, infraspinatus, teres minor a subscapularis,“ řekla jsem.

„Správně. Příloha sedm.“

Otočil se zpátky k tabuli.

Deset vteřin.

Odpověděla jsem správně.

Tělo si pamatuje.

Jenže v těle teď věci nebyly čisté.

V těle byl tlak, který nezpůsobí sval ani kloub, ale psychika. Hrudní kost tuhá. Dech mělčí než normálně. Ramena nahoře bez vědomého důvodu. Jako by se tělo snažilo zabrat míň prostoru.

Šimánek přednášel dál.

Přestávka přišla v deset padesát.

Vstala jsem, zavřela notebook, zvedla batoh a šla na záchod. Ne proto, že bych musela. Spíš proto, že záchod je jediné místo, kde se dá být minutu sama bez toho, aby to vypadalo sociálně podezřele.

Umyla jsem si ruce.

Zrcadlo.

Veronika Coufalová. Dvacet jedna let. Druhý ročník fyzioterapie. Zrzavé vlasy pod gumičkou, trochu mokré u kořínků po ranním cvičení. Pihy přes nos a tváře. Oči, které dneska vypadají unaveněji, než odpovídá věku.

Odvrátila jsem pohled.

Tohle dělám poslední dobou.

Dívám se do zrcadla a pak se odvracím, protože v zrcadle vidím věci, které nechci vidět.

Nebo nechci, aby to zrcadlo vidělo mě.

Vyndala jsem telefon.

Instagram.

Účet plaveckého oddílu. Devatenáct sledovatelů přibylo za víkend. Čtyři nové zprávy s dotazy na tréninkový čas. Pět komentářů.

Čtyři normální.

Jeden ne.

Otevřela jsem ho.

Uživatelský účet bez profilové fotky. Název složený z čísel a písmen, žádné jméno. Komentář pod příspěvkem ze čtvrtka, kde byl rozvrh plaveckých tréninků:

Zajímavé, jak se rozvrh mění, ale správci zůstávají stejní. Někdo by měl zkontrolovat, kdo má přístup k heslu.

Četla jsem to dvakrát.

Třikrát.

Čtyřikrát.

Komentář nebyl nadávka. Nebyl výhrůžka. Byl přesně tak divný, aby šel vyložit jako nevinný, pokud by se někdo ptal. Nebo jako útočný, pokud víte, odkud mluví.

Správci zůstávají stejní.

Heslo.

Přístup.

Nadechla jsem se a hned vydechla.

Poznala jsem styl, i když jsem nepoznala účet. Věty takhle postavené mají autora, i když nemají jméno. Věta, co je jako závaží. Věta, kterou mohl napsat jen někdo, kdo věděl, že účet spravuju já.

Síma.

Nevím, jestli to byla Síma.

Nemám důkaz.

Mám jen to, čím se stává logika, když se točí přes zkušenost: kdo by tohle napsal a proč. Kdo má důvod škodit a zároveň si nechat únikovou cestu.

Mohla jsem se mýlit.

Ale nemyslela jsi, že se mýlím.

Standardní reakce na problematický obsah. Udělala jsem screenshot. Zapsala jsem si účet do poznámek v telefonu. Datum, čas, doslovný text. Smazala jsem komentář.

Pak jsem telefon otočila displejem dolů.

Vážně skvělé, Veroniko.

Nový zvyk vydržel asi hodinu a půl.

Vyšla jsem ze záchodu na chodbu.

Chodba FTVS. Fluorescenční světlo, dlaždice, batohy, lidé. Pár skupinek, každá ve svém okruhu. Jeden chlap si dával kávu u automatu a komentoval výsledky závodů do telefonu hlasitě, jako by ho nikdo nevnímal.

Viděla jsem ji.

Síma stála u skříněk v severní chodbě. Deset metrů ode mě. Mluvila s někým, koho jsem neznala. Výrazná blondýna, výrazné rty, výrazný postoj, vždy trochu dopředu, jako by celý prostor kolem ní byl jeviště a ona věděla, kde je světlo.

Nekoukala na mě.

Nebo koukala, ale já to nestihla zachytit.

Šla jsem dál.

Přednáška měla začít v jedenáct deset. Pět minut jsem měla.

Šla jsem ke skříňce. Vyměnila anatomii za biomechaniku. Zavřela jsem skříňku. Otočila se.

Síma stála dva metry ode mě.

Jen se přesunula.

Nebo jsem se přesunula já.

„Coufalová,“ řekla.

Byl v tom tón, jako když se oslovuje kolegyně. Formální, ale trochu nad věcí. Jako by mi Síma dělala laskavost tím, že mě oslovuje.

„Šimková,“ řekla jsem.

Přezdívku Bloncka jsem nikdy nepoužila nahlas. Napadlo mě, že by to pomohlo, ale pomohlo by to jen mně, a to za tu cenu nestálo.

„Viděla jsem tě na Instagramu oddílu,“ řekla.

Zarazila jsem se.

„Hmm.“

„Nový příspěvek s rozvrhem. Hezky zpracované.“

Počkala jsem.

Síma komentáře nikdy nedělá jen jako komentáře. Věta začne a pak přijde ale. Nebo přijde ticho, které je ale samo o sobě.

„Mám k tomu pár dotazů,“ pokračovala.

„Jo?“

„Zájem závodníků roste. Mohlo by tam být víc interakce.“

„Vedeme to tak, jak nám Bromlil řekl.“

„Bromlil neví o sociálních sítích nic.“

To byla pravda.

To ale nebylo téma.

„Máš konkrétní návrh?“ zeptala jsem se.

Síma se trochu pousmála, ale v očích mrtvo.

„Mohla bys mi dát přihlašovací údaje,“ řekla. „Podívám se na to.“

Strnula jsem.

Přihlašovací údaje.

Heslo.

Někdo by měl zkontrolovat, kdo má přístup k heslu.

Tuhle větu napsal anonymní účet před chvílí.

A teď Síma stojí dva metry ode mě a žádá heslo.

Nevím, jestli to jsou spojené věci. Nevím nic. Mám komentář beze jména a větu bez důkazu. To není případ. To je pocit.

„Účet spravuju já,“ řekla jsem.

„Vím. Ale dva lidi jsou lepší než jeden.“

„Bromlil to nepotvrdil.“

„Můžu se zeptat Bromlila.“

„Můžeš.“

Krátké ticho.

Síma do mě zapíchla oči, přesně, jako lidé, kteří jsou zvyklí, že ostatní po čase uhnou.

Neuhnula jsem.

Celé dopoledne jsem se snažila být přítomná.

„Coufalová,“ řekla Síma trochu jinak. Tiše. „Vím, že to s účtem děláš dobře. Myslím to vážně.“

„Díky.“

„Ale mohly bychom spolupracovat.“

„Pokud Bromlil bude souhlasit, promluvíme si o tom.“

Síma přikývla jednou.

Přesně jednou.

Pak vzala tašku a odešla.

Zůstala jsem u skříněk.

Ruce klidné.

Vnitřně ale ne.

Správci zůstávají stejní. Heslo. Přístup. A o chvíli později žádost o přihlašovací údaje.

Mohla to být náhoda.

Mohla.

Prošla jsem ke schodišti.

Biomechanika. Druhé patro. Místnost 212. Paní Horejšová, která vede přednášky způsobem, kdy každou větu řekne třikrát, ale vždy trochu jinak, a teprve třetí verze mi zůstane.

Sedla jsem si ke středovému oknu.

Telefon na lavici displejem nahoru.

Pak jsem ho vzala a dala do batohu.

Kdyby teď přišla zpráva, nepotřebuju ji vidět hned. Potřebuju být tady. Tahle přednáška. Tahle místnost. Tahle hodina.

Paní Horejšová začala.

Biomechanika skoku. Odraz, let, vstup. Síly, vektory, úhly. Tělo jako systém, který se pohybuje podle zákonů.

Zapsala jsem si to.

Za oknem říjnové ráno. Obloha šedivá, pohodlně nerozhodná. Stromy za plotem areálu začínaly pouštět listy, metodicky, jako by si každý strom vedl vlastní seznam a odškrtával ho.

Myslela jsem na komentář.

Správci zůstávají stejní.

To nebylo o rozvrhu.

To bylo o mně.

O mé pozici.

O tom, kdo má přístup a kdo má právo mít přístup.

Síma na mě nikdy přímo nezaútočila. To je přesné slovo pro to, co dělá: nikdy přímo. Vždycky tak, aby mohla říct, že to tak nemyslela. Vždycky ale tak, aby člověk věděl, jak to myslela.

Jak to říct Bromlilovi.

Nemám důkaz. Mám pocit a mám načasování. Bromlil pracuje s fakty a s výkony. Fakta a výkony nejsou pocit a načasování.

Nemůžu mu říct: myslím, že Síma Šimková stojí za anonymním komentářem na účtu oddílu, protože pak si hned přišla říct o heslo.

Bromlil by se podíval tím svým výrazem výchovného zmatku a řekl: Coufalová, zaměřte se na trénink.

Horejšová řekla:

„Vstupní fáze skoku je kritická. Kde dochází k největším odchylkám?“

Nikdo neodpovídal.

„Coufalová.“

Proboha.

„V úhlu vstupu,“ řekla jsem. „Odchylky přes pět stupňů znamenají zvýšený dopad na klouby.“

„Správně. Pět stupňů je hranice. Proč se překračuje?“

„Únava. Nebo nervozita v posledním okamžiku rotace.“

„Nebo?“

Přemýšlím.

„Špatná příprava.“

Přikývla. Psala na tabuli.

Špatná příprava.

Vím, co to znamená u skoku. Vím, co to znamená u závodu. Nevím, co to znamená u Símy, anonymní účet, ztráta kontroly nad tím, jak mě lidé vidí.

Přestávka přišla v půl dvanácté.

Vyšla jsem na chodbu.

Telefon v batohu.

Neotevírala jsem ho.

Šla jsem k automatu na kafe.

U stroje stál Tomáš z třetího ročníku fyzioterapie, s nímž jsem nikdy nepromluvila víc než dvě věty, ale byl schopný podnítit hovor.

„Coufalová,“ řekl. „Slyšel jsem o účtu.“

Zarazila jsem se.

„Co jsi slyšel?“

„Nic konkrétního. Jen že někdo dělá divný komentáře.“ Pokrčil rameny. „Víš, jak to chodí. Lidi mluví.“

Lidi mluví.

Takže to šlo dál. Anonymní komentář, nebo něco dalšího. Nebo jen drby, které existují bez příčiny.

„Je to ok,“ řekla jsem.

„Jasně.“ Vzal kafe z automatu. „Jen říkám.“

„Díky.“

Odešel.

Stála jsem u automatu.

Lidi mluví.

Tenhle druh komentáře smazat nejde jako komentář na instagramu. Dojem zůstane, protože dojmy fungují jinak než texty. Text potřebuje oči. Dojem potřebuje jen přítomnost.

Strčila jsem ruku do kapsy a vytáhla telefon.

Zpráva od Bromlila.

Coufalová, do čtvrtka zašlete přehled změn na Instagramu oddílu. Vedení chce vědět, kdo a co spravuje.

Přečetla jsem to dvakrát.

Vedení.

Bromlil to mohl napsat z vlastní iniciativy. Nebo mu někdo řekl, ať napíše. Nebo se ho někdo zeptal. Nebo to bylo náhodné, nesouvisející, paralelní, a já z toho dělám vzor, protože mozek hledá vzory, zvlášť když je unavený.

Napsala jsem: Dobře, do čtvrtka mám připraveno.

Odeslala jsem mu to.

Přečteno za minutu.

Dobře.

Jedno slovo.

Bromlilovo maximum emocionální přítomnosti v textové komunikaci.

Otočila jsem se.

Síma stála ve dveřích do chodby.

Nedívala se na mě.

Ale stála tam.

Nevím, jak dlouho. Nevím, jestli viděla, že čtu zprávy. Nevím, jestli přišla náhodou nebo cíleně.

To je přesně to, jak ten druh věcí funguje.

Nikdy nevíte dost jistě. Vždycky máte dost pochybností. Právě v těch pochybnostech se ztrácí energie, která by mohla jít jinam.

Prošla jsem kolem ní. Neotočila se.

Druhá přednáška v půl jedné.

Neurofyziologie pohybu.

To je obor, který mám ráda. Vlastně. Uprostřed tohoto dne, uprostřed tohoto tlaku, si uvědomuju, že fyzioterapii jsem si vybrala, protože tělo mi dává smysl.

Anatomie je přesná.

Pohyb je přesný.

Svaly, šlachy, nervy, reflex, zpětná vazba, oprava.

Žít by šlo jako fyziologie.

Jenže nežijeme jako fyziologie.

Paní Mrázková přednášela o reflexním oblouku.

Psala jsem si. Za hodinu jsem měla plné dvě stránky zápisků a pocit, že jsem byla aspoň v jednu chvíli tohoto dne skutečně přítomná.

Po přednášce šatna.

Vyndala jsem plavky. Odpolední trénink ve tři. Nejdřív jídlo. Pak bazén.

Kat Jeřábková si balila věci vedle mě.

„Slyšelas o tom účtu?“ zeptala se.

Zavřela jsem skříňku.

„Ano.“

„A?“

„Řeším to.“

„Bromlil?“

„Budu mu posílat přehled ve čtvrtek.“

Kat přikývla. Pak řekla:

„Síma mluvila s Honzou Maškem ze čtvrtého ročníku. Prý se ptala, jak se tady dělá správa sociálních sítí. Formálně. Jako průzkum.“

Formálně.

Průzkum.

Stála jsem u skříňky a dívala se na pant dvířek.

Síma nebude hackovat.

Není to její styl.

Síma sbírá informace. Síma se ptá. Síma buduje obraz, kde ona je kompetentní a ostatní méně. Průzkum jí dá argumenty. Argumenty jde přednést Bromlilovi. Bromlil pracuje s argumenty.

Tohle byl plán.

Nebo možná byl.

Nebo byl něčí jiný plán a Síma je jen součást ekosystému, kde každý sbírá materiál na ostatní.

„Díky,“ řekla jsem Kat.

„V pohodě.“

Vzala jsem batoh a šla se najíst.

Jídelna byla napůl plná. Vzala jsem tác, salát, rýži, vodu. Sedla jsem si k oknu.

Za oknem stromy. Podzimní listy. Říjen.

Jídlo. Musím jíst. Trénink ve tři. Skoky. Odraz závisí na síle nohou a síla závisí na jídle a jídlo závisí na tom, že nezapomenu, protože když zapomenu, pak ve třetím skoku ztrácím výšku a Bromlil si to zapíše.

Jedla jsem.

Telefon na stole displejem nahoru.

Od Toma nic.

Od Bromlila zpráva z dopoledne, na kterou jsem odpověděla.

Ze skupinového chatu oddílu tři zprávy. Přečetla jsem je. Nic naléhavého. Otázka na trénink, potvrzení, vtip, na který někdo odpověděl emotikonem.

Normální.

Výborně.

Otevřela jsem Instagram oddílu.

Smazaný komentář byl pryč. Ale profil byl stále aktivní. Sledoval oddíl. Mohl sledovat účet kdykoli, číst příspěvky, být přítomný jako tichý svědek.

Blokovat?

Blokovat anonymní účet bez jasného důvodu by vypadalo přecitlivěle, pokud to Bromlil uvidí v přehledu.

Nezablokovala jsem ho.

Zapsala jsem si účet ještě jednou. Čas. Datum. Screenshot v telefonu.

Dokumentace.

Pak jsem dojídala salát.

Myslela jsem na komentář. Na Símu. Na Bromlilovu zprávu. Na Toma. Na výpočet výživy. Na Zuzajdu, která ráno vstávala hůř než v pondělí, zadní nohy jí sklouzávaly na linoleu a já jsem jí dělala rukama oporu a zároveň se dívala na hodiny, protože jsem nestíhala.

Na zásuvku.

Na tu věc v zásuvce.

Každý den jen vteřinu.

Jednu vteřinu, kdy vím, kde je a proč je tam.

To je zneklidňující.

Ne ta vteřina.

Zneklidňující je, že mi ta vteřina dává zvláštní pocit orientace. Jako by existence té věci v zásuvce byla kotva. Já vím, kde je. Ona ví, kde jsem. Jsme si vědomé navzájem.

Sáhla jsem po vodě.

Dopila jsem půlku lahve najednou.

Tělo potřebuje vodu. Jasné. Biomechanicky jasné. Fyziologicky jasné.

Zásuvka.

Přestaň, Vero.

Dojedla jsem.

Vstala jsem.

Odnesla jsem tác.

Sundala jsem bundu.

Oblékla si plavky.

Stoupla jsem si před zrcadlo v šatně.

Pod tričkem nic nebývá vidět. Pod tričkem byla záda, žebra, boky, běžná anatomie. Nic nebylo vidět.

Ale já věděla.

To je přesný popis toho, jak to funguje.

Já vím.

Ostatní nevědí.

Mezera mezi tím, co vím já, a tím, co vědí ostatní, je prostor, kde žiju posledních šest měsíců.

Vzala jsem si čepici, brýle, ručník.

Šla jsem k bazénu.

Bazén byl ve dvě třicet poloprázdný. Ve tři bude plno, protože začíná skupinový trénink. Teď tu plavali lidé z volného tréninku, pár plavců z jiných skupin, jeden chlap s ploutvemi, který přicházel každé úterý a nikdy s nikým nemluvil.

Voda.

Vstup.

Chlor.

Ten pocit, kdy hladina zavře hluk světa. Tohle funguje pokaždé. I v nejhorší dny. I dneska. Voda neřeší Símu, neřeší Toma, neřeší zásuvku. Ale na dobu záběru nemusím nic řešit.

Záběr.

Výdech.

Obrátka.

Znovu.

Dvacet. Třicet. Ztrácím počet, přestože počítám správně. Tělo jede. Ramena drží. Nohy kopou správně.

Přesně ve tři začal skupinový trénink.

Bromlil přišel na kraj s tabulkou.

„Coufalová.“

„Tady.“

„Rozcvičení dvě stě. Pak technická série.“

„Jasně.“

Plavci přicházeli postupně. Jára. Katka. David. Tony pozdě, ale přesně o tolik, aby to Bromlil zaznamenal a nestálo ho to víc než sekundu pohledu.

Tom přišel jako poslední. Ne pozdě. Přesně. Ale jako poslední, takže z dveří ke kraji bazénu prošel celou délkou prostoru a viděla jsem ho celého.

Modré plavky, sportovní tělo, vlhké vlasy z předchozí sprchy nebo z dopoledního tréninku. Ručník přes rameno. Výraz soustředěný.

Nepodíval se ke mně.

Nebo se podíval a já to nestihla.

Nebo se nedíval a já jen čekám na pohled, který nepřijde, protože Tom dneska hledí jinam a já o tom vím a přesto stojím na kraji dráhy a čekám.

Bromlil zapískal.

Rozcvičení.

Skočila jsem do vody.

Série šly.

Technická část byla lepší než minulý týden. Nástup pevnější. Výskok čistší. Martina tu dneska nebyla, Bromlil to vedl celé.

Řekl dvakrát správně a jednou:

„Coufalová, tempo po odskoku, ne v letu.“

Po odrazových cvičeních jsem šla na věž.

Třímetrové prkno.

Pak desítka.

Stoupám po schodech a za mnou je bazén a za bazénem okna, a za okny říjnové odpoledne, a kdekoli za tím je Síma, účet, Tomův pohled — nebo spíš absence pohledu — a zásuvka.

Stoupám.

Vrchol věže.

Desítka.

Dole voda.

Nahoře já.

Tohle je okamžik, kdy ostatní věci mizí.

Vím to, protože jsem to zažila stokrát. Před skokem se mozek soustředí na tělo, na odraz, na rotaci, na vstup. Nezůstane místo na Símu. Nezůstane místo na Toma. Zůstane jen směr, dech, odraz, osa.

Stoupla jsem na kraj.

Dole bazén, čistá hladina.

Nadechla jsem se.

Tomáš z třetího ročníku řekl: lidi mluví.

Kat řekla: Síma se ptala formálně.

Bromlil: do čtvrtka přehled.

Anonymní účet: správci zůstávají stejní.

Síma u skříněk: přihlašovací údaje.

A pod tím vším, tiché a nepotlačitelné:

zásuvka.

Vzala jsem nádech.

Odraz.

Rotace.

Vstup.

Voda přijala tělo.

Dobrý skok.

Čistý vstup.

Vynořila jsem se.

Přes hladinu jsem uviděla Bromlila u tabule. Zapsal něco. Tony plaval v dráze. Tom stál na kraji dráhy číslo jedna a koukal na vodu.

Na mě se nepodíval.

Nebo se podíval a já to neviděla, protože jsem zrovna vytírala vodu z obličeje.

Plavala jsem k okraji.

Držela jsem se.

Dech.

Za chvíli půjdu znovu nahoru.

Tohle je moje tělo. Tohle je to, co umím.

Problém je, že přesnost ve skoku nestačí na věci mimo skok.

Jenže možná pro tuhle hodinu stačí.

Stoupala jsem po schodech na věž znovu.

Nahoře, na vrcholu, jsem se na chvíli zastavila.

Ne proto, že bych se bála.

Spíš proto, že odtud je vidět celý bazén.

Bromlil s tabulkou. Tony u dráhy. Jára ve vodě. Katka na prkně. Chlap s ploutvemi, který plavecky nepatřil do skupiny, ale prostě tam byl.

Tom.

Tom stál na kraji dráhy a díval se nahoru.

Na mě.

Tentokrát jsem to stihla.

Díval se přímo na mě.

Byl to pohled bez výrazu, nebo přinejmenším s výrazem, který jsem neznala. Pak se otočil a někam šel.

Ke své dráze, ke svému tréninku, ke svým věcem.

Zůstala jsem na vrcholu.

Deset metrů nad hladinou.

Odtud jsem malá.

Odtud je všechno malé.

Bromlil, Tom, dráhy, komentář, Síma, zásuvka.

Odtud se dá nadechnout.

Nadechla jsem se.

Skočila.

Rotace.

Vstup.

Voda.

A pod ní tichý, chlorový, úplně fyzický klid, který trvá právě tak dlouho, dokud se nevynořím na hladinu.

Šla jsem znovu nahoru.

Věž.

Deset metrů.

Vzduch.

Tohle je moje.

Jen tohle.

Teď.

A to musí stačit.

Skočila jsem.