Kapitola 12: Co když

Ráno přišlo tiše.

Petr otevřel oči a chvíli se díval do stropu. Věděl, že spal, ale nevybavil si kdy usnul. Poslední, co si pamatoval, byl balkon a moře pod ním, černé a klidné.

Žaneta stála u skříně a zapínala si náramek.

Markétina postel byla prázdná.

Petr se posadil.

„Kde je Markéta?“

„Šla ven.“

„Kam?“

„Nevím přesně.“ Žaneta si zkontrolovala zapínání. „Říkala, že se projde.“

„Sama?“

„Asi.“

Petr přikývl.

Žaneta se na něj podívala přes rameno.

„Půjdeš na snídani?“

„Jo.“

„Dobře.“

Neřekla nic víc.

V hotelové restauraci bylo ještě málo lidí. Několik stolů u okna, pár hostů u bufetu, číšník, který rovnal sklenice vedle džusů. Ranní světlo leželo na podlaze v širokých pruzích a všechno působilo klidněji než večer.

Žaneta si vzala jogurt, ovoce a kávu.

Petr toast, vejce a džus, který mu tady nikdy nechutnal a přesto si ho každé ráno nalil.

Sedli si ke stejnému stolu jako obvykle.

„Spal jsi?“ zeptala se Žaneta.

„Trochu.“

Přikývla.

„Ty?“

„Taky trochu.“

Řekla to klidně. Bez stížnosti.

Petr si přeložil ubrousek do klína.

Chvíli jedli beze slov.

U vedlejšího stolu mladá žena krmila dítě z malé plastové misky. Dítě se dívalo ke stropu a otvíralo ústa vždy o vteřinu později, než lžička dorazila.

„Ozvala se šéfka?“ zeptala se Žaneta.

Petr zvedl oči.

„Ne.“

„Ani po té zprávě?“

„Ne.“

Žaneta zamíchala kávu. Lžička tiše cinkla o okraj šálku.

„A budeš jí ještě volat?“

„Nevím.“

„Můžeš.“

Petr se na ni podíval.

„Můžu.“

Žaneta přikývla a napila se. Dřív by se zeptala, co je nového v práci, a tím by to skončilo. Teď se ptala na další krok.

„Máš dnes nějaký plán?“ zeptala se po chvíli.

„Ne.“

„Půjdeš do lounge večer?“

Petr položil vidličku.

„Nevím.“

„Aha.“

„Proč?“

Žaneta pokrčila rameny.

„Jen abych věděla.“

Vzala lžičkou trochu jogurtu a dívala se přitom na talíř, ne na něj.

Petr čekal, jestli dodá něco dalšího.

Nedodala.

Z bufetu se ozval zvuk spadlých kleští. Číšník je zvedl a odnesl pryč.

„Ten nový pianista hrál včera dobře,“ řekla Žaneta.

Petr se na ni podíval.

„Byla jsi dole?“

„Na chvíli. Když jsem šla pro vodu.“

„Neviděl jsem tě.“

„Vím.“

Řekla to bez důrazu.

Petr si vzal džus a napil se. Byl sladší než obvykle, nebo mu to tak jen připadalo.

„Hrál dobře,“ řekl.

„Ale nebyl to on.“

Petr se přestal hýbat.

Žaneta zvedla oči.

„Myslím ten pianista z minulých večerů.“

„Radúz.“

„Radúz.“

Vyslovila jeho jméno poprvé klidně, téměř opatrně, jako by si ho chtěla zapamatovat správně.

Petr přikývl.

„Nebyl to on.“

„To jsem poznala.“

Vzala šálek do ruky a dívala se na hladinu kávy.

„Ozval se ti?“

„Ne.“

„Aha.“

Žádná další otázka.

Žádný tón.

Jen další věc položená na stůl mezi jogurt, toast a sklenici džusu.

Petr si uvědomil, že se ho Žaneta neptá proto, aby ho nachytala. Ani proto, aby z něj něco dostala. Ptala se jako člověk, který už několik dní pozoruje stejnou věc a rozhodl se ji přestat obcházet.

To bylo horší než podezření.

Markéta se objevila ve dveřích restaurace.

Měla na sobě šortky a světlé tričko. Vlasy stažené do culíku. Rozhlédla se, našla je a zamířila ke stolu.

„Dobré ráno,“ řekla.

„Dobré,“ řekla Žaneta.

Petr přikývl.

„Byla ses projít?“

„Jo.“

„Sama?“

Markéta se na něj krátce podívala.

Přikývla.

Vzala si ze stolu kousek toastu z Petrova talíře.

„Nevezmeš si vlastní?“

„Ne.“

Žaneta se pousmála.

Markéta si sedla na volnou židli a začala toast jíst po malých soustech.

Petr ji sledoval. Vypadala klidně. Unaveně, ale klidně. Žádné nové vysvětlení nepřinesla. Žádnou odpověď.

A přesto se něco v jejím obličeji změnilo.

Žaneta dopila kávu a položila šálek na podšálek.

„Půjdu si nahoru pro knihu,“ řekla. „Pak budu u bazénu.“

„Dobře,“ řekla Markéta.

Petr přikývl.

Žaneta vstala. Nechala na stole složený ubrousek a odešla mezi stoly ke dveřím.

Petr se za ní díval.

Její otázky zůstaly u stolu.

Ozvala se šéfka?

Půjdeš večer do lounge?

Ozval se ti?

Nic z toho nebylo obvinění.

Právě proto se mu zdálo, že na ně nedokázal odpovědět.

＊ ＊ ＊

Petr šel vedle Žanety a nedokázal si vzpomenout, kdo z nich navrhl procházku. Možná Žaneta. Možná to řekl on a zapomněl. Každopádně teď šli podél moře směrem k přístavu a nikdo nic neříkal.

Slunce pálilo do kamene a vzduch se chvěl nad dlažbou. Turistů bylo méně než včera. Několik párů u zábradlí, dva starší muži sedící ve stínu pod markýzou, dítě, které běželo před rodiči s balónem. Odněkud shora se ozývalo tiché bzučení cikád.

Žaneta se zastavila u výlohy s keramikou. „Koukni,“ řekla.

Petr se podíval.

Modré misky. Malý svícen. Sloní figurka.

„Hezké.“

Žaneta přikývla a šla dál.

Prošli kolem baru, kde včera seděl Yassin s Markétou. Stolky byly prázdné. Jeden číšník utíral lavici. Petr se díval rovně před sebe a snažil se nepřemýšlet o tom, co tam viděl. Dva mladí lidé, jak spolu mluví. Nic víc.

A přesto ho to provázelo celý večer.

„Tady jsme už byli,“ řekla Žaneta.

„Jo.“

Zastavila se u zábradlí a dívala se dolů na skály. Voda narážela do kamene pravidelně, bez dramatu. Jen přicházela a odcházela.

„Pamatuješ si ta místa víc než já,“ řekla po chvíli.

Petr se otočil k ní.

„Jak to myslíš?“

„Nevím.“ Pokrčila rameny. „Jen mi to tak připadá. Jako bys tu už jednou byl a já s tebou.“

Neřekla to ostře. Petr přejel pohledem moře.

„Byl jsem tu loni.“

„Vím.“

Ticho.

„Sám.“

„Vím,“ řekla znovu.

Žaneta se otočila od zábradlí a pokračovala dál po promenádě. Petr šel za ní.

Za chvíli se zastavili u malé fontány. Voda uvnitř byla zelená od řas. Žaneta přejela dlaní po okraji kamenné mísy.

„Tady jsme byli taky,“ řekla.

„Jo. Druhý den.“

Podívala se na něj.

„To si pamatuješ?“

„Jo.“

Žaneta chvíli stála a dívala se na vodu. Pak šla dál.

Přešli do užší ulice, kde byl stín a trochu chladněji. Fasády domů byly staré, místy oloupané. Někde se ozval smích z otevřeného okna.

„Petře.“

Zastavil se.

Žaneta stála před ním s rukama podél těla. Nedívala se naštvaně ani smutně.

„Co?“

„Co se děje?“

Zůstal stát.

„Nevím, co tím myslíš.“

Žaneta zavrtěla hlavou.

„Jo, víš.“

„Žaneto—“

„Jsi celou dovolenou někde jinde.“

Petr se odmlčel.

Žaneta udělala krok blíž.

„Sedíš u snídaně a nejsi tam. Jdeš se mnou na procházku a myslíš na něco jiného.“

„To není pravda.“

„Je.“

Řekla to klidně. S jistotou člověka, který už si to nemusí ověřovat.

Petr si přejel rukou po tváři.

„Je to složité.“

„Vím, že je to složité.“

„Mám pracovní věci—“

„Petře.“

Zastavil se.

Žaneta se na něj dívala s hlavou lehce nakloněnou, jako by poslouchala něco za jeho slovy.

„To není jen o práci.“

Petr neodpověděl.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ řekla po chvíli.

To ho překvapilo víc než cokoliv jiného.

„Nemusím?“

„Ne.“

Ticho. Na konci ulice projel skútr a zvuk motoru se odrazil od fasád.

„Jen nechci dělat, že to nevidím.“

Petr se opřel o zeď za sebou. Kámen byl teplý od slunce.

„A co vidíš?“

Žaneta pokrčila rameny.

„Že jsi pryč.“

Ta věta mezi nimi zůstala. Bez vysvětlení. Bez obvinění. Jen tam byla.

Petr se díval na dlažbu.

„Nevím, co se mnou je.“

Řekl to dřív, než si stačil rozmyslet, jestli to chce říct nahlas.

Žaneta přikývla. Jako by právě tuhle větu čekala.

„Dobře.“

Petr zvedl hlavu.

„Dobře?“

„Jo.“

„To je všechno?“

„Co chceš, abych řekla?“

Žaneta se pousmála. Unaveně.

„Petře, já po tobě nechci odpověď, kterou sám neznáš.“

Chvíli mlčeli.

Pak se otočila směrem k promenádě.

„Až budeš vědět, co se s tebou děje, tak mi to řekni.“

Nečekala na odpověď.

Pomalu vyšla zpátky do slunce.

Petr se chvíli nehýbal.

Pak ji došel.

Šli vedle sebe směrem k moři. Bez hádky. Bez usmíření. Bez dalšího vysvětlování.

Jen dva lidé, kteří pokračovali stejnou ulicí, i když každý z nich přemýšlel o něčem jiném.

＊ ＊ ＊

Vrátili se do hotelu mlčky.

Výtah byl obsazený, tak šli po schodech. Žaneta šla o krok před ním, ruka klouzala po zábradlí, a Petr sledoval její záda. Lněné šaty. Cop přes rameno. Nic, co by ho mělo zastavit.

A přece se zastavil. Na prvním patře. Uprostřed schodiště.

Žaneta se ohlédla.

„Co?“

„Nic.“

Pokračovali nahoru.

Pokoj byl prázdný. Markéta ještě nebyla zpátky. Žaneta odložila kabelku na křeslo a začala z ní přesouvat věci zpátky na stolek — peněženku, rtěnku, malý klíč od trezoru. Pohybovala se klidně, beze spěchu, jako člověk, který má v pořádku to, co dělá.

Petr přešel k oknu.

Venku bylo pozdní odpoledne. Stín už dosáhl středu ulice dole pod hotelem. Turisti pomalu přibývali na promenádě, přicházely večerní skupiny.

Sáhl do kapsy pro telefon.

Radúz. Doručeno. Nepřečteno.

Šéfka. Devátý den.

Schoval ho.

„Žaneto.“

Otočila se.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Posadila se na okraj postele. Ruce v klíně, pohled na něj.

„Jo.“

Petr přejel pohledem koberec u svých nohou.

„Jak to děláš?“

„Co?“

„To, co děláš celou dovolenou.“ Odmlčel se. „Seš tady. Pořád jsi tady.“

Žaneta chvíli mlčela.

„Jak to myslíš?“

„Nemáš pořád telefon. Nesedíš a nečekáš, jestli ti někdo odepíše nebo zavolá.“ Přesunul pohled k ní. „Jsi v pokoji a jsi v pokoji. Jdeš na snídani a jsi na snídani.“

Žaneta se trochu usmála.

„A ty ne.“

„A já ne.“

Za oknem projel skútr a zvuk motoru se odrazil od fasád a zase zmizel.

„To se nenaučíš přes noc,“ řekla.

„Vím.“

„A já to taky neumím odjakživa.“

Petr se opřel o parapet.

„Vypadáš, jako bys to uměla.“

Žaneta přejela pohledem okno za jeho ramenem.

„Petře, já tady celou dovolenou přemýšlím o věcech, o kterých víš.“

„Jakých věcech?“

Zvedla obočí.

„O tobě. O nás.“

Petr přikývl.

„A nepíšeš mi o tom každý den zprávy.“

„Ne.“

„Proč ne?“

Žaneta chvíli počkala.

„Protože si myslím, že ne všechno, o čem přemýšlím, musí mít okamžitou odpověď.“

Petr se odtrhl od parapetu a přešel ke křeslu. Zůstal stát vedle něj.

„Řekni mi jednu věc.“

„Jo.“

„Na té procházce. Kde ses naučila takhle mluvit?“

Žaneta se podívala na něj.

„Jak takhle?“

„Říct věc a nepotřebovat odpověď.“

Naklonila hlavu na stranu.

„Nevím. Možná jsem se to musela naučit.“

„Kvůli mně?“

Neodpověděla hned. Přejela prstem po přeložené hraně přikrývky.

„Kvůli sobě.“

Petr si sedl na křeslo.

Žaneta zůstala na posteli. Bylo mezi nimi několik metrů a odpolední světlo, které se pomalu měnilo do oranžova.

„Nikdy jsem se tě nezeptal,“ řekl.

„Na co?“

„Co čteš.“

Žaneta se na něj podívala.

„Přízraky v Umagu. Dočetla jsem ji včera v noci.“

Petr vzhlédl.

„Celou?“

„Je tenká.“ Vzala knihu z nočního stolku, ale nechala si ji v klíně. „Ale trochu mě to zničilo.“

„Jak to myslíš?“

Žaneta chvíli mlčela, jako by hledala, kde začít.

„Ten muž, Stano — má přítele, Pavla. Umře mu. A pak Stano jede vlakem pryč, sám, uprostřed noci.“ Přejela prstem po hraně knihy. „A najednou, jen na chvíli, čtu jednu větu a tam místo Stano stojí Pavel. Jako by se probudil on, díval se z okna na nádraží, usnul znovu.“

„To je překlep?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Hned potom je věta: Pavel odjel vlakem pryč a Stano tu zůstal sám. Jako by ten mrtvý přítel byl s ním v tom kupé celou tu dobu, a pak ho prostě pustil.“

Petr se opřel o opěradlo.

„To je dost silné, na jedno slovo.“

„Přesně proto mě to dostalo.“ Žaneta se podívala z okna. „Musela jsem si tu stránku přečíst dvakrát, než mi došlo, že to jméno tam není omylem.“

„A co dál?“

„Gloria — ta žena, co je se Stanem — najde starý dopis. Od jiného muže, co Stano miloval, dávno předtím.“ Žaneta se odmlčela. „Neřve na něj. Řekne to úplně potichu, do ticha — jen jedno slovo, ostuda. Protože přiznat žárlivost by ji stálo víc, než předstírat, že jde jen o hanbu.“

„A on?“

„Nic neřekne. Jenom pláče a odejde.“

Petr přejel pohledem pokoj.

„A jak to celý skončí?“

Žaneta se zamyslela.

„Gloria dřív pracovala na zámořských lodích. A v jedný scéně, kdy byli spolu v Benátkách , nic explicitního to není, ale jeden večer jsou v koupelně, on ve vaně, ona si česala vlasy, hrála hudba. Jen ta blízkost, ten způsob, jak spolu mlčí.“

„A?“

„A pak zmizí. Zpátky na moře, pracovně.“ Žaneta se na chvíli odmlčela. „Kniha to neřekne, ale já jsem si po tý koupelnový scéně pořád myslela, že něco je jinak. Nevím co přesně. Jen ten pocit, že s ní teď něco pokračuje, i když Stano pak nakonec umře.“

„Něco s ní pokračuje?“ Žaneta si nechala knihu na kolenou.

„Autor to nikde nenapíše natvrdo, ale já mám dojem, že tím chtěl naznačit — jeho konec, a její pokračování. Že život jde dál někde jinde, i když se z jedný strany zavírá.“

„To je jenom tvoje domněnka.“

„Jo.“ Usmála se, trochu unaveně. „Kniha mi nic z toho nepotvrdí. Ale nechala mě přemýšlet o tom celou noc, a to se mi u knihy nestává často.“

Petr přejel pohledem pokoj. Sandály u postele. Šátek přes opěradlo.

„To jsem nevěděl,“ řekl nakonec. „Že jsi to celý dočetla.“

„Nevěděl.“ Řekla to klidně. „Ale teď to víš.“

A když se díval, jak zavírá knihu a odkládá ji na noční stolek vedle keramické rybky, došlo mu, že se právě nedozvěděl nic o Glorii ani o Stanovi — dozvěděl se, jak hluboko je Žaneta ochotná jít sama, tiše, beze slova, dokud se jí nezeptá.

 

„Kdy sis ji koupila?“

„Rybu?“

„Jo.“

„Čtvrtý den.“

„Všechno se mi tu slejvá.“

„Vím.“

Petr si přejel dlaní po tváři.

„Žaneto.“

„Jo.“

„Já celou dobu sledoval jiné věci.“

Žaneta ho nepřerušila.

„Markétu. Radúze. Šéfku.“

Ticho.

„A tebe taky. Ale špatně.“

Žaneta zvedla oči.

„Jak špatně?“

„Hledal jsem v tobě signály.“ Zasmál se bez humoru. „Jako bych čekal, že něco prozradíš.“

Žaneta přikývla.

„A?“

„A ty jsi prostě žila svůj život.“

Chvíli mlčela.

„Ne tak úplně.“

„Já vím.“

„Přemýšlela jsem o spoustě věcí.“ Mluvila bez spěchu. „Jen jsem nečekala, že je za mě někdo vyřeší.“

Petr se na ni podíval.

„Protože víš, že bych to nevyřešil.“

„Protože to není tvoje práce.“

Venku přejelo auto. Motor, pak ticho.

Petr si uvědomil, kolik času za posledních deset dní strávil tím, že skládal příběhy z pohledů, vět a mlčení lidí kolem sebe.

A jak málo času strávil tím, že se jich prostě zeptal.

„Na té procházce,“ řekl.

„Hm.“

„Kdy ses rozhodla, že se mě zeptáš?“

Žaneta přemýšlela.

„Možná u té fontány.“

„U které?“

„U té se zelenýma řasama.“

Petr si ji vybavil.

„Proč zrovna tam?“

„Protože jsi mi řekl, že si pamatuješ, kdy jsme tam byli.“

„A?“

„A já si to nepamatovala.“ Chvíli mlčela. „A pak mi došlo, že si pamatuješ jiné věci než já.“

Petr přikývl.

„Jo.“

„A že možná právě proto je to někdy těžké.“

Neupřesňovala co.

Nemusela.

Petr seděl na křesle a díval se na ženu, se kterou žil pětadvacet let. Věděl, jak si sladí kávu. Věděl, jak spí. Věděl, jak se tváří, když ji bolí záda.

Nevěděl, co čte.

Nevěděl, kdy si koupila keramickou rybu.

Nevěděl, že přečetla celou knihu za tři dny.

„Víš, co nechci?“ řekla nakonec.

„Co?“

„Nechci odpovědi jen proto, že se zrovna zeptám.“

Petr se na ni podíval.

„Jak to myslíš?“

Žaneta položila knihu na kolena.

„Někdy se člověk zeptá pozdě. A pak odpověď přijde taky pozdě, i když je pravdivá.“

Petr mlčel.

„To neříkám jako výčitku.“

„Já vím.“

„Nevíš.“

Řekla to klidně. Ne tvrdě.

Petr sklopil oči.

Za oknem se světlo posunulo o další kus. Brzy bude večer.

Žaneta otevřela šuplík a vytáhla jinou knihu.

Petr zůstal sedět na křesle a díval se na ni.

„Co to bude teď?“

„Prosím tě, to je 23 úsměvů Lysary Neven od Bety Švarcový.“

Petr zavlnil rukou ve vzduchu a vydal tichý, protahovaný zvuk.

„Húúúú.“

Žaneta se na něj podívala přes okraj knihy.

„Dvacet tři,“ řekl Petr. „To toho budu muset hodně natrénovat, abych je od sebe vůbec poznal.“

Neodpověděla. Otevřela knihu na první stránce.