KAPITOLA 4 – Rokytka

První procházka k Rokytce nebyla plánovaná.

Přišla sama, tak jako přicházejí věci, které se pak opakují celé roky — někdo je naplánoval za vás a vy jste jen dorazili na místo, kde jste měli být.

Bylo to ráno v sobotu.

Harjin neměl práci. Probudil se s Amaril u postele. Seděla vedle něj na svém místě, tmavé oko otevřené, mléčné přivřené. Když jí nasypal jídlo a udělal si čaj, zůstal stát v kuchyni a nevěděl, co dělat s volnem před sebou.

Byt byl uklizený.

Nic nečekalo na opravu.

Venku svítilo slabé říjnové slunce, jemné, bez síly, ale přítomné.

Harjin vzal vodítko.

Amaril to poznala dřív, než jí natáhl postroje. Vstala z polštáře u radiátoru — toho béžového flísového — a přišla ke dveřím s výrazem, jestli odhaduje správně, že je čeká procházka.

Harjin si klekl a připnul vodítko ke kroužku na postroji.

Amaril počkala.

Pak šli.

Zahrádka, branka, ulice.

Amaril šla vedle Harjina, nízko u země, čumákem skoro u chodníku, a čichala ke každé trhlině, ke každému listu, ke každé skvrně, kde pár dní předtím stál jiný pes. Harjin ji nepoháněl. Šel jejím tempem, které nebylo pomalé proto, že by nemohla jinak, ale proto, že svět byl pro ni hustý a musel se projít pečlivě.

Vzal to okolo.

Přes staré domky s brankami, kde visely schránky s opotřebovanými jmenovkami. Přes lípu, pod níž ležely kaštany. Amaril u jednoho zastavila, přičichla a nechala ho být. Přes křižovatku, kde stál starý telefonní sloup s jedním lanem, které nikam nevedlo.

Potom viadukt.

Harjin ho znal. Znal hučení, které přicházelo, než přejel vlak, a doznívalo ještě dlouho potom, uložené ve zdech mostu. Znal vlhkost pod obloukem, pach betonu a starého kamení, stín, který tam nezmizel ani ve slunečný den.

Ale Amaril ho neznala.

Zastavila se na kraji stínu.

Přičichla.

Potom udělala krok pod oblouk, pomalu, s tlapkami rozloženými jako pro případ, že země povolí. Harjin šel za ní.

Zvuk se pod viaduktem změnil. Kroky zněly jinak. Vzduch byl hustší, uzavřenější, s pachem vlhkosti a rzi z kolejnic nad hlavou. Amaril zastavila uprostřed a zvedla hlavu.

Dívala se nahoru.

Harjin taky zvedl oči.

Betonový oblouk byl tmavý. V trhlinách rostl mech, jemný a sytě zelený. Na jednom místě prosakovala voda — tenký proužek vlhkosti klesal po betonovém žebru dolů a zanechával za sebou světlou stopu.

Pak přišel vlak.

Nejdřív jen vzdálené chvění.

Potom hukot.

Zvedal se a přicházel z jedné strany, narůstal, otřásl obloukem, zahltil vzduch, naplnil uši — a byl pryč. Za deset vteřin zůstala jen ozvěna a drobné zachvění prachu v betonových trhlinkách.

Amaril se ani nepohnula.

Nestahovala uši, nechvěla se, neutíkala. Stála přesně tam, kde stála, s hlavou pořád nahoře, a sledovala přejíždějící hluk, jako by ho přijímala do sebe a třídila.

Harjin ji pozoroval.

Pak Amaril sklopila hlavu, otočila se a šla ven z viaduktu.

Harjin šel za ní.

Za viaduktem byl pahorek.

Harjin ho vídal ze zahrádky, přes střechy, jako zelený hrb za kolejemi. Nikdy tam nebyl, neměl k tomu důvod. Prostě ta cesta nebyla jeho cestou, on chodil jinudy. Patřila k jiné části dne nebo jiné části města, která ho dřív netáhla.

Teď šli k pahorku.

Tráva byla hustá a mokrá. Harjin si zmáčel boty. Amaril šla nízko u země, čumák skoro v trávě, a přičichávala k věcem, které Harjin neviděl — ke stopám, pachům, záznamům světa, který žil v zemi a v kořenech.

Nahoru to nebylo daleko.

Pahorek nebyl vysoký. Spíš navršený terén, možná starý odval, možná přirozené vyvýšení. Harjin nevěděl. Nahoře byl malý plochý prostor s několika kameny zarostlými mechem a trávou a jedním starým bezlistým keřem.

Harjin se rozhlédl.

Rokytka dole.

Viadukt.

Střechy Hloubětína.

Za nimi Praha jako vyvýšený šedý horizont.

Harjin tam chvíli stál.

Amaril prozkoumala každý kámen.

U jednoho se zastavila déle. Přejela přes něj čumákem, potom ho obešla a přejela znovu z druhé strany. Harjin se na ten kámen podíval. Byl větší než ostatní — plochý, přilnutý k zemi, s mechem na horní ploše a lišejníkem na boku. Mech byl tmavě zelený, vlhký a místy olisovaný, kde ho někdo nebo něco odrbalo.

Amaril si k tomu kameni sedla.

Dívala se na Rokytku.

Harjin si sedl na trávu vedle ní.

Říčka dole tekla pomalu. Podzimní hladina byla tmavá a klidná, s drobnými vlnkami tam, kde narážela na kamínky u břehu. Světlo na ní bylo studené a stříbřité, ne jako v létě, kdy se v ní celé odpoledne koupalo slunce.

Harjin to světlo sledoval.

Bylo zvláštní. Pohybovalo se s hladinou, drobně, jen při závanech větru, jinak stálo téměř nehybně. Jako tenká vrstva stříbrného prachu.

Amaril seděla vedle něj.

Neodešla ke kamínkům ani k okraji pahorku. Seděla tady, na svém místě, které si vybrala bez přemýšlení, a dívala se na vodu.

Harjin necítil potřebu nic říkat.

Seděli.

Voda tekla.

Vzdálený vlak přejel někde za obzorem — hluboké hučení, které přešlo a zmizelo jako ozvěna dechu.

Amaril zamžikala.

Mléčné oko zachytilo odlesk říčky jinak než to tmavé. Stříbrně, pohyblivě, na okamžik skoro zevnitř.

Harjin to zahlédl jen krátce.

Pak se světlo posunulo.

Bylo pryč.

Harjin se díval na vodu.

Pak chodili k Rokytce pravidelně.

Ne každý den. Ale dost často na to, aby to přestal být výlet a stalo se to součástí rytmu. Soboty nebo neděle, někdy i podvečer ve všední den, když Harjin přišel z Kbel dřív a světlo ještě vydrželo.

Amaril se na procházky začala připravovat.

Harjin si toho všiml postupně. Nejdřív si myslel, že je to náhoda, ale Amaril vstávala z košíku dřív, než sáhl po bundě. Přicházela ke dveřím dřív, než vzal klíče. Jako by den uměla číst jinak než hodinami.

Vodítko viselo za dveřmi na háčku.

Amaril k háčku nekoukala. Ale přicházela k dveřím vždy, když se Harjin oblékal do bundy, ne do svetru, do vycházkových bot, ne do domácích.

Drobný kód, který si nikdo nevysvětlil nahlas, ale oba ho znali.

Harjin bral vodítko a Amaril seděla klidně, zatímco ho připínal.

Tak šli.

Viadukt byl jejich první práh.

Pod ním se vzduch změnil a Amaril se vždy na okamžik zastavila. Potřebovala znovu navnímat místo, i když ho už znala. Jako by každý průchod byl trochu jiný.

Vlak přijel vždy náhodně, nebo skoro náhodně.

Jednou přesně ve chvíli, kdy byli uprostřed pod obloukem. Harjin ucítil chvění země, přidřepl si k Amaril a rukama obepnul její malé tělo. Neměl strach. Spíš ji chtěl opečovat.

Amaril se nedívala na vlak.

Dívala se na Harjina.

Pak vlak projel.

Harjin ji pustil.

Amaril otočila hlavu ke kolejnicím nahoře, jako by zkontrolovala, že to bylo jen to, čím to bylo. Potom šla dál.

Harjin ji sledoval.

Pahorek byl jejich místem.

To se stalo pomalu, tak jak se věci stávají místy — opakováním a tichem. Přišli tam poprvé bez záměru, druhý týden přišli zase, kámen tam byl, Rokytka tam byla a výhled byl stejný, jen trochu jiný v jiném světle.

Amaril si k tomu kameni vždy sedla.

Ne k jinému.

Ne k okraji pahorku, kde byl výhled lepší.

K tomu jednomu plochému kameni s mechem a lišejníkem, zarostlému do svahu.

Harjin si sedal vedle ní.

Jednou přinesl termosku s čajem. Pil ho pomalu, s víčkem teplým v dlaních, a Amaril seděla vedle a dívala se na Rokytku. Vítr přinášel vůni mokré hlíny od břehu a listí, které začínalo hnít v klidných místech u vody. A taky kvákaly žáby.

Harjin upil čaj.

Díval se na hladinu.

Světlo na ní bylo jiné každý den. Ráno stříbřité a studené. Odpoledne zlatavé, pokud vyšlo slunce. Za pošmourného dne téměř šedé, s hladinou tmavou jako saze.

A někdy — jen někdy, v podvečer — bylo na hladině světlo, které nepatřilo slunci ani obloze. Přicházelo zdola, nebo z boku, nebo odjinud, a vrhalo na Rokytku stříbrný prach, jemný a pohyblivý.

Harjin to světlo znal z první noci na mezi.

Na mysl mu přišla babička. Harjin nevěděl proč. Seděl na pahorku s čajem v ruce a Amaril u nohou, říčka pod nimi tekla svou cestou, a najednou byl v babiččině zahradě.

Nebyl to sen. Ta vůně, to teplo, to světlo a paměť ho přenesla do její zahrady.

Byla někde za Prahou, v místě, které Harjin jako dítě neuměl přesně najít na mapě. Musel jet dvěma vlaky a potom autobusem. Autobus zastavoval u staré cesty, z níž se odbočovalo přes louku, a přes louku bylo vidět střechu domu.

Zahrada nebyla velká.

Ale pro Harjina jako dítě byla obrovská.

Babička měla keř rybízu, jehož větve se prohýbaly pod bobulemi, a kopřivy podél plotu, které nikdo netrhal, protože babička říkala, že motýlům se líbí. Měla záhon s koprem a petrželí, kompost za kůlnou a kůlnu plnou věcí, jejichž jména Harjin neznal, ale jejichž váhu si pamatoval.

A pak byla třešeň.

Stála uprostřed zahrady, trochu nakřivo, s kmenem tak silným, že ho Harjin jako malý nemohl obejmout ani z poloviny nebo si to aspoň myslel. Kůra byla šedá a popraskaná, s hlubokou texturou, v níž žili mravenci, drobní pavouci a pramínky pryskyřice zatuhlé do průsvitné jantarové barvy.

Harjin lezl na třešeň každé léto.

Nebo spíš do výšky dvou větví, protože výš se bál, ale to neříkal. Sedával tam a jedl třešně přímo z větví, pecky vyhazoval do zahrady a babička dole ho nekárala.

Jednou byl v té výšce, s nohou přes větev a rukou na kmeni, a zahlédl uzel.

Nebyl v místě odlomené suché větve. Byl výš, tam, kde se kmen začínal větvit. Velký uzel ve dřevě, tmavší než kůra kolem. Oválný.

Dokonale oválný.

Harjin na něj narazil rukou.

Dřevo kolem bylo hrubé a nerovné.

Uzel byl hladký.

Díval se na něj.

Byl jako oko. Oválná jamka ve dřevě, mírně přivřená, s výrazem, který kus dřeva nemohl mít, ale měl.

Harjin se na něj díval a uzel se díval na Harjina.

Pak přišla babička pod strom.

„Slez dolů, je oběd.“

A Harjin slezl a šel.

Ale vzpomínku si nesl dál, usazenou někde hluboko. Hladký oválný uzel ve dřevě třešně, tmavší než kůra, otevřený do zahrady jako oko.

Na pahorku Harjin dopil čaj.

Amaril seděla u kamene.

Hladina Rokytky nesla stříbřité světlo a Harjin seděl s prázdným víčkem termosky a byl zároveň tady a tam — u říčky a v babiččině zahradě, u Amaril a u třešně, v říjnu tohoto roku a v létě, kdy byl dítě a nevěděl, že uzly ve dřevě budou jednou něčím, k čemu se vrátí.

Amaril otočila hlavu.

Podívala se na Harjina.

Tmavé oko.

Světlé.

Harjin si uvědomil, že na okamžik ztratil pojem o čase.

Ne na dlouho.

Ale ztratil.

„Babička by tě měla ráda,“ řekl.

Amaril zamžikala.

Harjin se podíval zpátky na vodu.

Babička mu říkávala, když byl malý a nechtěl jít spát na postel u okna, protože se bál průvanu:

„Polož se. Okno drží dům. Neboj se věcí, co drží.“

Tehdy tomu nerozuměl.

Teď tedy taky ne úplně.

Ale rozuměl, že smrk drží dům.

Že pahorek a kámen a Rokytka drží tady to údolí.

A možná, že třešeň v babiččině zahradě taky držela něco, co Harjin neuměl pojmenovat.

Věci, co drží.

Amaril si lehla na trávu vedle Harjinovy nohy.

Tlapky schovala pod sebe, bradičku položila na zem a přivřela oči.

Harjin ji nepřekryl ani nezvedl. Bylo dost teplo. Jen si sedl pohodlněji a díval se na Rokytku, jak teče pod svahem, klidná a bez spěchu.

Vodu nezajímalo, kolik toho uplynulo.

Jen tekla.

Pak se roční období začala přelévat jedno do druhého.

Harjin přestal rok vnímat jako čtyři oddělené kapitoly a začal ho vnímat jinak — jako sled procházek. Suché procházky a mokré procházky. Procházky s deštěm za límcem. Procházky, kdy byl vzduch tak čistý, že bylo Prahu slyšet z Hloubětína.

K Rokytce šli za každého počasí.

Amaril neprotestovala.

V dešti cupitávala vedle něho pod deštníkem. Harjin ji nekupoval oblečky, ale choval se k ní ohleduplně. Nechtěl z ní mít malou panenku.

Pod viaduktem stékala voda ze zásaku do kaluže. V létě tam kaluže nebyly, ale zima je přinesla znovu. Amaril ji obcházela pokaždé stejným obloukem, nikdy přímo přes ni.

Harjin si toho všiml při čtvrté nebo páté procházce.

Pravý oblouk.

Dva kroky vpravo.

Potom zpátky na trasu.

Vždy.

Myslel na to, jak přesná je mapa v jejím těle. Znal ji taky. Z let chůze přes konkrétní dlažby, přes trhliny a hrby a místa, kde bylo kluzko. Tělo si to pamatuje..

Pahorek byl v zimě jiný.

Tráva byla polehlá a mokrá, s prvním mrazem na okrajích. Kámen byl tmavší, nasáklý vodou, s mechem, který ztmavl do hlubší zelené. Výhled na Rokytku byl čistší, protože keře u břehu ztratily listy a byly jako průsvitné tanečnice.

Amaril si k tomu kameni sedla jako vždy.

Jen se schoulila hlouběji — tlapky blíž k sobě, ocas schovaný pod tělem.

Harjin ji přikryl krajem své bundy.

Jen trochu.

Amaril se nepohnula.

Dívala se na vodu.

Jednou v zimě přišli k Rokytce a říčka u břehů zamrzla.

Ne celá. Jen tam, kde voda tekla pomaleji, se utvořily tenké ledové proužky, průsvitné a křehké, s bublinami zamrzlými uvnitř. Uprostřed proudil volný proud vody, tmavý a klidný.

Harjin zůstal stát.

Amaril šla k ledovému okraji a přičichla. Dotkla se ho drápkem — lehce, jednou — a stáhla tlapku.

Harjin se sklonil.

Přes led bylo vidět do vody. Kamínky na dně byly rozmazané ledovým zvlněním. Jeden z nich byl světlejší než ostatní. Kulatý.

Harjin ho sledoval.

Pak se voda pod ledem pohnula. Mikroproud, závan. Světlý kamínek se posunul o centimetr, zmizel za výčnělkem dna a byl pryč.

Harjin se napřímil.

Amaril stála vedle něj a dívala se za místem, kde kamínek zmizel.

Jaro přineslo první teplé soboty.

Rokytka se rozeběhla výrazněji než v zimě, s přívalem tání. Harjin ji slyšel už od viaduktu. Živý pohyb, voda narážející do kamenů u zatáček, přenášející s sebou větvičky a listí a drobné věci z jiného místa.

Amaril šla blíž k vodě než jindy.

Harjin ji nechal, s vodítkem uvolněným v ruce, s dost dlouhou délkou, aby se dostala k okraji. Přičichla k vodě. Dotkla se hladiny přední tlapkou, jemně, jako by testovala teplotu, a stáhla se.

Pak to udělala znovu.

A ještě jednou.

Harjin si sedl na kámen u břehu a sledoval ji.

Voda tekla kolem předních tlapek, ševelila přes kamínky, nesla stříbrné kapky světla. Amaril měla přivřené mléčné oko a tmavé upřené na hladinu.

Harjin přemýšlel, co asi vidí svým mléčným okem, které hledělo jinam.

Světlušky přinesly léto.

Přilétly jako každý rok — do trávy u vody, do mokřadních luk za pahorkem, na okraj lesa tam, kde stromy začínaly a pole se uzavírala. V červnu, v podvečer, když světlo ještě nekleslo za obzor a vzduch byl teplý a těžký.

První uviděl u Rokytky.

Jeden záblesk v trávě u břehu.

Potom druhý o metr dál.

Třetí.

Nezapínaly se najednou. Přicházely jedna po druhé, pomalu, jako kdyby každá čekala, až bude tma přesně dost tmavá.

Amaril si jich všimla.

Přišla blíž k jedné, nízko u trávy, s čumákem nad místem, kde se záblesk objevil. Počkala. Světluška se rozsvítila znovu — zlatý blikot, tichý a bezprostřední — a Amaril stáhla hlavu zpátky.

Harjin seděl na svahu pahorku a díval se.

Světlušky se množily. Po chvíli jich bylo deset, patnáct, víc. Kroužily nízko nad vodou a nad trávou a jejich světlo bylo měkké, pohyblivé, jako dech.

Harjin si vzpomněl na mez.

Na noc, kdy spadla hvězda.

Na světlušky, které kroužily v trávě u prohlubně, jednu po druhé, bez spěchu, bez směru.

Teď kroužily taky.

Harjin se nepohnul.

Amaril přišla a sedla si k němu. Blízko, tělesně blízko, bílé tělo přitisknuté k jeho lýtku. Dívala se na světlušky.

Harjin ji pohladil po boku.

Byli spolu.

Světlušky kroužily.

Říčka ševelila.

Vzduch voněl po trávě, vodě a teplém kameni, který celý den přijímal slunce a teď ho odevzdával zpátky do tmy.

Babičce Harjin zavolal jednou v létě.

Nestávalo se to. Rodina byla vzdálená — drobnými hádkami, tichým odcizením, posmutnělým životem, který každého odnesl jinam. Matka žila na druhém konci Prahy a volala zřídka, vždy prakticky. Babička žila v tom místě, co dřív. Harjin ji navštívil naposledy před třemi lety.

Teď zavolal bez důvodu.

Babička vzala telefon po třetím zazvonění.

„Haruši.“

Bylo to příjmení a zároveň přezdívka, zkrácená do jedné slabiky, která v sobě nesla celé dětství. Harjin nikdy neprotestoval. Ani když byl starčí. Ani potom.

Prostě byl pro ní Haruš.

„Babičko.“

„Jak se máš?“

„Dobře.“

Pauza.

„Máš psa,“ řekla babička.

Harjin se zarazil.

„Jak to víš?“

„Nechceš přijet?“ řekla babička. „Mohl bys ho přivést.“

„Je to čivava,“ řekl Harjin. „Malá.“

„Malé psy znám.“ Babička zněla, jak zní lidé, kteří mají dost věcí za sebou. „Jak se jmenuje?“

„Amaril.“

Babička to zopakovala. Tiše, pro sebe, jako by ochutnávala slovo.

„Hezké,“ řekla. „Přijeď.“

Harjin přijel koncem léta.

Autobus zastavil u staré cesty a Harjin přešel louku s Amaril na vodítku. Tráva byla suchá, žlutavá, s kobylkami. Amaril šla nízko a přičichávala ke každému stéblu.

Za loukou byl dům.

Babiččina zahrada se za tři roky nezměnila tolik, jak by Harjin čekal. Keř rybízu stál dál, žahavky podél plotu taky. Kůlna měla pořád tutéž tmu uvnitř a tutéž vůni starého nářadí.

A třešeň stála.

Nakřivo.

Silná.

S šedou kůrou.

Harjin šel rovnou k ní.

Přistoupil ke kmeni, položil ruku na kůru — na tu hrubost, tu nepravidelnost — a hledal.

Uzel byl stále tam.

Výš, než si pamatoval. Nebo spíš na jiném místě, než kam ho paměť zasadila. Ale byl tam. Oválný, hladký, tmavší než kůra.

Harjin přes něj přejel palcem.

Byl stejně hladký jako v dětství.

Amaril mu přičichla k noze, pak přešla ke kmeni a čichala k dolní části kůry, k mechu v kořenech, k hlíně kolem paty.

Harjin ji sledoval.

Potom zvedl oči ke kmeni.

Uzel byl ve výšce jeho čela. Oválný, přivřený. Harjin vedle něj položil dlaň. Cítil teplo kůry.

Strom stál celé léto na slunci a teď ho odevzdával.

Babička přišla od domu.

Malá, trochu shrbená, v zástěře s hlubokými kapsami. Na rukou měla stopy od hlíny.

Zastavila se u třešně a podívala se na Amaril.

Amaril se otočila k ní.

Babička se opatrně sklonila, natáhla ruku nízko, dlaní dolů. Amaril přičichla.

Pak přišla blíž a nechala se pohladit za ušima. Babička ji hladila pomalu.

„Pěkná,“ řekla.

„Jo,“ řekl Harjin.

Babička se napřímila.

Dívala se na třešeň.

„Pamatuješ, jak jsi na ní lezl?“

„Pamatuju.“

„Vždy ses bál té třetí větve.“

„Té čtvrté.“

Babička se usmála.

Bez korekcí.

Potom ukázala k záhonu u zdi.

„Pomůžeš mi s tím?“

Harjin šel s ní.

Amaril šla za nimi, pomalu, s přičicháváním ke každé stezce zahrady. U kořenů třešně se zastavila ještě jednou. Přičichla k mechu, obešla kmen, potom ho nechala a šla dál.

Pracovali necelou hodinu.

Babička přesně věděla, co chce, a pohybovala se zahradou se stejnou přirozeností jako Amaril na procházkách. Věc za věcí na své místo.

Potom jedli venku u starého stolu pod ořešákem.

Chléb.

Rajče.

Salát.

Polévka, která se vařila od rána.

Babička kladla jídlo na stůl beze slov. Harjin jedl. Amaril dostala malou misku polévky stranou.

Babička ji sledovala.

„To mléčné oko,“ řekla.

„Jo.“

„Jak vidí?“

Harjin přemýšlel.

„Nevím. Asi jinak.“

Babička přikývla.

Nevyžadovala víc.

Po jídle seděli u stolu a mlčeli. Harjin pil čaj a díval se na zahradu, na třešeň, na keře, na kůlnu. Babička seděla s rukama v klíně a s pohledem, který nikam nespěchal.

Amaril ležela u Harjinovy nohy.

Za zahradou byl venkov. Vzdálené pole, okraj lesa, modravý obzor. Nad třešní zakroužil jeden pták a zmizel za střechou.

Babička řekla:

„Pamatuješ na uzel?“

Harjin se otočil.

Babička se dívala na třešeň.

„Na třešni?“

„Ano.“ Zvedla ruku a ukázala přesně k místu, kde byl. „Tam. Vždycky jsi na něj koukal, když jsi lezl. Říkal jsi, že vidí.“

Harjin chvíli mlčel.

„Říkal jsem to?“

„Jako malý. Bylo ti asi pět.“ Babička si složila ruce. „Říkal jsi: strom má oko.“

Harjin se podíval na třešeň.

Uzel byl odtud skoro neviditelný. Vzdálenost a světlo ho slévaly s kůrou. Ale Harjin věděl, kde je.

„A měl jsem pravdu?“ zeptal se.

Babička se znovu usmála.

„Kdo ví,“ řekla. „Stromy si pamatují, co vidí.“

Harjin pil čaj.

Amaril přičichla k jeho botám a zase si sedla.

Třešeň stála nehybně, s uzlem ve dřevě, s kůrou plnou trhlin a stínem položeným přes záhon.

Harjin ji vnímal, uložila se mu v paměti vedle ostatních věcí.

Vedle stříbrného světla na Rokytce.

Vedle světlušek v trávě.

Vedle mléčného oka Amaril, které hledělo jinam.

Podzim přišel podruhé.

Harjin to poznal podle stromu. Lípa na rohu začala opadávat — nejdřív žluté, potom hnědé, a na konec už jen zbývající šedivé listy, které vítr rozfoukal přes ulici. Smrk za zahrádkou zůstal zelený, jako vždy, a tím byl jiný. V celé ulici jediný zelený smrk, zatímco vše ostatní bledlo.

K Rokytce chodili dál.

Amaril šla trochu pomaleji.

Harjin si toho začal všímat. Chůze trvala déle. U viaduktu se Amaril zastavila víc než jednou a Harjin čekal.

Trpělivě čekal.

Pahorek byl strmější.

Nebo tak to alespoň vypadalo, když Amaril šla nahoru opatrněji, s předními tlapkami rozkročenými víc, jako by hledala pevnější oporu.

Harjin ji nosil.

Nejdřív jen od viaduktu k pahorku. Později celou cestu ke kameni. Nesla se lehce — vždycky se nesla lehce — a nikdy neprotestovala. Ani se nevrtěla, ani se nesnažila skočit dolů. Jen seděla v jeho náručí a dívala se dopředu.

Na pahorku ji Harjin posadil k jejich kameni.

Amaril si sedla.

Dívala se na Rokytku.

Harjin si sedl vedle.

Voda tekla. Světlo bylo říjnové, nízké, se zlatavým nádechem, přeměňovalo vše kolem na krátký podzimní okamžik, kdy svět vypadá starší a krásnější zároveň.

Harjin si vzpomněl na léto.

Na světlušky nad vodou.

Na Amaril, která se jich dotkla čumákem a stáhla hlavu.

Na babičku, která ji pohladila za ušima a řekla pěkná.

Na uzel ve dřevě třešně, hladký pod palcem, přivřený a tmavší než kůra.

Díval se na Amaril.

Mléčné oko měla přivřené.

Tmavé hledělo na hladinu.

Harjin přejel rukou přes její hřbet — jednou, pomalu, od šíje k ocásku. Amaril se nepohnula. Jen vydechla tím svým způsobem, který byl jako souhlas bez slov.

Voda tekla dál.

Vzdálený vlak přešel za obzorem.

Amaril nezvedla hlavu.

Harjin si najednou upravil ruce, i když ji ještě nenesl.

Jen v nich ucítil její váhu dopředu.

Tu malou, známou váhu, teď jako by vyžadovala větší pozornost.

Neřekl nic.

Harjin si přidřepl a vzal Amaril do náruče.

Lehce.

Beze spěchu.

Ona se usadila, bradičku mu položila na předloktí a přivřela obě oči.

Harjin vstal pomalu.

Stál na pahorku s Amaril v náručí a díval se na Rokytku, která tekla jako vždy — bez ohledu na léto nebo zimu, bez ohledu na procházky nebo jejich absenci, bez ohledu na to, jestli se Harjin vrátí nebo ne.

Voda nečeká.

Voda jen teče.

Harjin se otočil od říčky a začal sestupovat ze svahu.

Amaril neotevřela oči.

Dýchala.

A Harjin nesl to malé tělo dolů k viaduktu, přes viadukt, přes ulici, přes branku, domů pod smrk.

Jeden krok za druhým.

Pečlivě.

Jako věc, kterou chce bezpečně donést tam, kde patří.