02.03 VIKTOR – Ticho v kabinkách 8.7. v 10:00 – 14:30

Vleču se po schodech domů, nohy mám jak z olova. Před dveřma se na moment zastavím a zhluboka se nadechnu. Už teď cejtím to dusno, co na mě čeká uvnitř. Sršeň má talent vytvořit nepříjemnou atmosféru, i když je doma sama.

„Kde jsi byl celej den?“ začne okamžitě, jen co projdu dveřma. Její hlas je ostrej jak břitva. Typická Sršeň – vždycky musí zaútočit hned u vchodu.

„V práci,“ odpovím stručně a zamířím do svýho pokoje. Nemám náladu na výslech. Ani na její věčný narážky na to, jak marním svůj potenciál v tý „ubohý“ videopůjčovně.

„A pak?“ Následuje mě chodbou jako stín. Její kroky za mnou zní jako tikot hodin odpočítávajících čas do další hádky. „Škola začíná za pár týdnů. Budu tam učit sportovní masáže, víš to?“

Žaludek se mi sevře. Představa, že ji budu zas potkávat na chodbách fakulty, mi způsobuje fyzickou nevolnost. Už teď vidím ty její pohledy, když půjdu kolem jejího kabinetu, ty šeptaný poznámky mezi kolegy. Moje matka, věčně nespokojená se vším, co dělám.

„Mohli bychom spolu občas zajít na oběd,“ pokračuje tím svým medovým hlasem, ze kterýho se mi zvedá žaludek. „Jako správná rodina.“ Jako by věděla, co to slovo znamená.

Mlčím a cpu si věci do tašky. Potřebuju odsud vypadnout. Rychle. Okamžitě. Než začne další kolo její hry na starostlivou matku.

„Nebo preferuješ sex klub támhle?“ řekne najednou s jedovatým podtónem, který tak dobře znám. „Zdálo se mi, že jsem tě tam zahlédla.“

Samozřejmě že mě zahlídla. Vždyť ten klub máme přímo pod nosem!

A je to tady. Začíná její oblíbenej kolotoč výčitek. Ten nikdy nekončící cyklus manipulace a obviňování.

„Myslela jsem, že už máš tyhle… sklony pod kontrolou. Po tom všem, co se stalo.“ Vysloví to slovo ‚sklony‘ jako by mluvila o nějaký nemoci. Jako bych byl nakaženej. Jo, možná to je právě to – v hlavě nemá nic jinýho.

Stojím u okna a dívám se dolů. Třetí patro. Zajímalo by mě, jestli by to stačilo. Představuju si ten moment úlevy, než by… Ten krátký okamžik svobody, kdy by všechny její slova konečně ztratily moc. Kdy by mě už nemohla zasáhnout.

Ne. Zhluboka se nadechnu. Tohle nikam nevede.

„Jdu plavat,“ oznámím a popadnu tašku.

„Viktore!“ volá za mnou, ale já už zabouchnu dveře a beru schody po dvou.

Když mi teplá voda stejká po zádech, cejtím se jako ve svým vlastním světě. Stojím ve sprše podolskýho bazénu a nechám proudy vody, aby smyly pot a ten nekonečnej pocit frustrace, kterej ve mně vzrůstá s každým dnem. Zavřu oči a nechám se unýst myšlenkama, který se mi honěj hlavou. Nechci přemejšlet o realitě, radši sleduju ostatní chlapy ve sprše.

Jeden po druhým, ti kluci procházej kolem mě a já zůstávám v koutě, snažím se, abych nevypadal příliš zaujatě. Moje oči však mají vlastní vůli a neodolatelně sledujou každej pohyb, každou siluetu. Někteří jsou robustnější, jiní zase štíhlí jako proutek, ale všichni mají něco, co upoutá můj zrak. Zírám na pevně tvarovaný záda, který hýřej silou, na zadečky, co by si zasloužily, abych do nich zaryl nos, a na ocasy, který evokujou touhu i ve svý uvolněnosti. V hlavě si je představuju, jak se pohybujou v rytmu, kterej jen my dva známe, a nechávám svou fantazii, aby beze studu překročila všechny meze.

A pak do sprch vejde Tom s Dušanem a Jirkou. Jirkova postava je atletická a já si neodpustím pár divokejch myšlenek i na jeho účet. Pořád mám před očima, jak mu voda stejká přes ty jeho kozy. Dušan je mladej a naivní – jeho pohled je plnej obdivu ke starším klukům. Vidím, jak nervózně přešlapuje a snaží se předstírat, že se nedívá. Chápu ho, taky jsem bejval takovej. Teď už se ale nesnažím svůj pohled skrejvat, i když občas musím předstírat, že si jen upravuju ručník nebo že mi něco spadlo. Tom si mě nevšímá, nebo to aspoň předstírá. Voda šumí, pára stoupá a já se snažím ovládnout svoje touhy.

Snažím se soustředit na sprchu, na studenou vodu, která mi stejká po těle, ale Tomova chlouba nejde vymazat z hlavy. „Hele, Viktorovi stojí,“ řekne najednou Tom, a já, i když se tvářím, že je mi to lhostejný, cejtím, jak mi srdce buší až v krku. Snažím se zachovat klid, ale je to marná – mý tělo zradily moje myšlenky.

„Jirko, ukážeš nám taky, jak ti stojí prkno?“ žertuje Tom a já slyším, jak se Dušan zasměje. Tomův smích rezonuje v mým uchu a já cejtím, jak se něco ve mně stahuje. Zas je to ten pocit, kdy jsem odsunutej na okraj, jen pozorovatel jejich klukovskejch her.

Kluci se pak rozprchnou a já se tiše vytratím na wecko. Ještě slyším, jak Tom říká: „Je to buzna, no.“ A pak už zase vede řeči o holkách, ale to už neslyším.

Když se prostor opět vyprázdní, zajdu do páry a ponořím se do vítanýho horka. Pára mi obestírá tělo a já se konečně začínám cejtit volnějc. Toma pouštím z hlavy, teď tam mám jen myšlenky na toho Uzbekistánce, jeho doteky a jak jsme se oba tuhle oddávali slasti.

V mlze páry si všímám jednoho chlapa, jsme tu sami, jehož pohled mě neopouští. Jeho oči se pohybujou po mým těle a ve mně se probouzí známý chvění. Přemítám, co bych s ním mohl dělat – co bychom si mohli navzájem dopřát.

A pak, jak se jeho zrak soustředí na mýho ptáka, moje touhy se stávaj jedinou myšlenkou, která mě naplňuje. Není třeba váhat. Klesám před ním na kolena, obklopenej vlhkým teplem páry, a beze slov se pustím do uspokojování jeho touhy.

Obtahuju jeho tvrdý péro svými rty, naslouchám jeho potlačeným vzdechům rozkoše, který se mísej se šuměním páry kolem nás, a do očí se mi vypaluje jeho snubák.

* * *