02.04 VIKTOR – Ticho v kabinkách 8.7. v 10:00 – 14:30

Tramvaj kodrcá po kolejích a já sedím u okna, pohled upřenej ven, ale vlastně koukám do blba, nevidím nic z toho, co se venku děje. V hlavě mi vířej myšlenky a všechny se točí kolem jednoho jména – Tom.

Co si o mně asi myslí? Všimnul si vůbec, jak ho nenápadně sleduju? Kolik času jsem strávil tím, abych přišel na to, kdy chodí plavat… A přesto se zdá, že to k ničemu nevede. Ale já vím svoje. Mám na tyhle věci nos. Tom není jako ostatní. Vidím to v jeho očích, v tom, jak se chová. Ta jeho hra na dokonalýho heteráka, co chodí s Veronikou… Prosím vás. Jak dlouho si to chce ještě nalhávat?

Viděl jsem to už tolikrát. Chlapi, co se tvářili, že jsou na ženský, a pak stačilo jenom trochu přitlačit a najednou se ukázalo, po čem doopravdy toužej. A já jsem byl vždycky ten, kdo jim to splnil. Tom nebude jinej. Jen si hraje na nedostupnýho, ale já vím, že nakonec podlehne. Jako všichni před ním.

Ale jak to udělat? Jak prolomit tu jeho skořápku? Zjevně to chce něco víc než jen to, že se potkáváme v bazénu. Musím vymyslet plán. Něco, co ho donutí čelit pravdě o sobě samým. Něco, co mu nedá spát, co ho bude pronásledovat ve snech, dokud to nevzdá a nepřijde za mnou.

Tramvaj zastavuje a já vystupuju. Automaticky se vydávám směrem k domovu, ale v hlavě mi to šrotuje na plný obrátky. Tom. Tom a jak se ho zmocnit. Vím, že to nebude hned. Ale já jsem trpělivej. Počkám si na svou chvíli. A až přijde, chytím ji za pačesy. Tom bude můj. Ať se mu to líbí nebo ne.

Převaluju se na posteli, nemůžu spát. Před očima se mi míhaj obrazy posledních dnů – uzbekistánskej řidič, jeho drsný ruce, jak mě popadly… a pak Tom. Tom ve sprše, jeho tělo, ten pohled. Kurva, nemůžu se toho zbavit.

Konečně usínám, ale místo klidu přichází chaos. Jsem ve svým pokoji, všechno je tak nějak pokřivený, jako v hororu. Stěny se vlněj jako had a strop se zdá nekonečně vysokej. A najednou je tu Tom. Jenže ne ten Tom z bazénu, kterýho znám – tenhle je obrovskej, temnej, děsivej. Stojí nade mnou jak hora, jeho stín mě celýho pohlcuje. Cejtím, jak mi buší srdce, jak se mi potí dlaně. Nemůžu se pohnout, jsem jak přimraženej k posteli. Jeho oči… ty modrý oči, co normálně zbožňuju, jsou teď studený jak led a propichujou mě skrz naskrz.

„Co tu kurva děláš?“ snažím se znít sebejistě, ale hlas se mi třese.

Neodpovídá. Místo toho vezme sonety a básně, co mám vyskládaný na stole – někdy si tak píšu po večerech sám pro sebe – a jedním mávnutím je smete na zem. Pak kopne do stolu, ten se převrátí. Další rána a letí židle.

„Přestaň!“ křičím, ale on pokračuje. Ničí všechno, na co sáhne. Trhá závěsy, rozbíjí lampu, převrací postel. Jeho ruce jsou jako kladiva, ničí všechno, co jsem si tak pečlivě vybudoval. Každá rána do zdi je jako rána do mýho srdce.

Musím odsud kurva vypadnout. Otočím se ke dveřím, ale nemůžu se pohnout. Je to jako by mě něco táhlo zpátky. Ne něco – on. Tom je magnet a já jsem kus železa, kterej nemá šanci uniknout. Cejtím, jak mi buší srdce, jak se mi potí dlaně. Jeho přítomnost je jako bouře, která mě pohlcuje, a já se v ní topím. Nemůžu dejchat, nemůžu myslet, můžu jen stát a sledovat, jak se můj svět rozpadá na kusy.

„Ne, ne, ne!“ Snažím se bojovat proti tý síle, ale je to k ničemu. Pomalu mě to táhne k němu, až jsem přímo před ním. Jeho oči… ty už vůbec nejsou lidský. Jsou temný, prázdný, jako by v nich byla jen černá díra, která mě vtahuje dovnitř.

A pak to přijde. Jedním pohybem mi utrhne nohu. Cejtím obrovskou bolest a děsivej šok. Druhou nohu utrhne stejně lehce. Slyším, jak mi praskaj kosti a trhaj se svaly. A pak… pak si je strká do tý svojí nelidský tlamy, kouše, žvejká, polyká… Krev stříká všude kolem a já nemůžu dělat nic jinýho než se dívat.

„KURVA!“

Probouzím se vyděšenej a celej zpocenej. Srdce mi buší jak šílený, cejtím každej úder v krku. V puse mám pachuť žluči a žaludek se mi obrací naruby. Tohle nebyl sen, tohle byl čistej teror. Sedím na posteli, třesu se a nemůžu popadnout dech. Ten pohled, jak mi žere nohy… jak mě ničí… Pořád to vidím před očima, i když už jsem vzhůru. Ta bestie se mi vryla do hlavy jak rozžhavenej drát.

Sakra, tohle bude těžký rozdejchat. Bojím se zavřít oči, i když vím, že je to debilní.

Byl to jen sen, ale cejtil jsem to stejně reálně jako tu krev na jazyku tuhle. Srdce mi bušilo až v krku a tělo se třáslo jako při zimnici. Pak mě z toho rozjímání vytrhl hluk z kuchyně.

Máma a Oli. Jako obvykle. Jejich hlasy byly ostrý jako jehličky tisu, ze kterých si Oli tolikrát vařil čaj, když se chtěl zabít. Máma mu vyčítala, že se chová jak pankáč, že by už konečně mohl něco dělat se svým životem.

„Ty vůbec nevíš, co je normální!“ křičel Oli. Jeho hlas byl zoufalej a rozzuřenej zároveň. Určitě se mu třesou ruce vzteky.

Seděl jsem na posteli a naslouchal, jak se hádka stupňuje. Srdce mi bouchalo ve stejným rytmu jako Oliho pěsti do stolu. Cejtil jsem, jak mi po zádech stejká studenej pot. V duchu jsem se vrátil k tomu snu – k Tomovi, kterej ničil můj pokoj, rozbíjel všechno, na co sáhnul. Ten sen byl tak živej, že jsem měl pocit, jako by se to stalo doopravdy. Teď jsem měl podobnej pocit bezmoci jako ve snu – nemohl jsem nic udělat, jen sedět a poslouchat, jak se Oli utápí ve svým vzteku.

Bylo mi z toho zle.

„Uklidni se, Oline!“ volala máma zoufalým hlasem.

„A co když nechci? Co když nechci žít podle tebe?“ vykřikoval Oli vztekle.

Najednou to přerostlo v otevřenej boj. Slyšel jsem zvuk rozbíjenýho skla a mámin plač. Vyskočil jsem z postele a běžel do kuchyně, srdce mi bušilo až v krku.

Oli stál uprostřed chaosu s nožem v ruce a směřoval ho na mámu i na sebe. Byl jako zvíře zahnaný do kouta – divoký, nepředvídatelný, rozzuřenej zároveň. Viděl jsem, jak se mu třesou ruce vzteky.

„Neblbni, Oline!“ zakřičel jsem na něj a snažil se ho uklidnit.

Oli rozmlátil rukou okno a pořezal se o střepy. Krev začala týct po jeho ruce dolů a já si uvědomil, jak je to vážný. Moje ruce se třásly, ale snažil jsem se nedat najevo strach.

„Volám rychlou,“ řekl jsem rozhodně a snažil se zachovat klid, i když uvnitř jsem se celej chvěl. Vytáhl jsem mobil z kapsy a rychle vytočil číslo.

Oli supěl vzteky a začal se bodat nožem do svýho boku. Jeho oči byly plný slz a vzteku, který jsem u něj vídal čím dál častěji. Připadalo mi, jako by se můj bratr ztrácel někde v temnotě.

„Pomoz mi!“ volal na mámu, která byla úplně mimo. Stála tam jako socha, neschopná pohybu.

Když jsem se k němu přiblížil, Oli si nožem pohrozil na krku. Viděl jsem, jak se mu třese ruka.

„Jestli uděláš ještě jeden krok…“ zašeptal zoufale, ale v jeho hlase jsem slyšel volání o pomoc.

V tu chvíli jsem všechno risknul. Vrhnul jsem se na něj a snažil se mu nůž vyrvat z ruky. Byl to boj na život a na smrt. Cejtil jsem jeho sílu, jeho zoufalství. Ale nakonec se mi podařilo bratra omráčit – silou zoufalství, strachu i lásky k němu. Když jsem ho držel v náručí, uvědomil jsem si, jak moc mi na něm záleží.

Když sanitka odjela s Olim, máma zůstala sedět na podlaze rozbitý kuchyně jako poražená královna ve svým hradu plným stínů minulosti. Její prázdnej pohled mě děsil víc než Oliho výbuch.

Nezapletl jsem se do jejích emocionálních výlevů – znal jsem její manipulace a hrátky s vinou příliš dobře. Ale tahle situace nás spojila víc než cokoliv předtím – ironie osudu dvou bratrů bojujících každý svou válku ve stejným zákopu. Možná jsme si byli podobnější, než jsem si kdy myslel.

* * *