KAPITOLA 3c – 5:30, 22:15 – TOM

Tréninky s Jakubem Bromlilem jsou jako žít vlastní malou válku. Přísný pohledy, kterejma mě prošívá, když zrovna nejsem pod vodou, připomínaj laserové paprsky, co mi prorážej kůži. Dneska je to o kraulu a o tom, jak mi Jakub zas připomene, že jsem z toho venku. Připadám si jak malej.

“Neflákej se, Tome!” řve na mě Jakub a já cejtím, jak se mi v žilách rozlejvá ledovej chlad. Sotva stojím na nohou a už mě posílá zpátky do vody.

Vklouznu do bazénu a nasadím si zase brejle. Snažím se soustředit na hladinu, ale voda mi stejně šplouchne do očí. Tohle není můj den. Zatínám zuby a vrhám se do plavání.

“Uvolni tu ruku! Ostrej loket!” křičí dál Jakub a já bych nejradši vyplaval ven a utekl pryč od toho všeho. Nemůžu se soustředit, když na mě takhle řve. Cítím, jak mi buší srdce až v krku.

Plavu dál, ale každej kop je jako bitva sama pro sebe. Nohama kopu vodu tak silně, že cejtím, jak se mi svaly napínají přes limit. Pálej mě stehna a lejtka protestujou při každým pohybu. Voda mi šplouchá pod brejle, kurva, sotva vidím před sebe.

“Prostě se odrážej na boku! Na boku ti říkám!” Jeho hlas se odráží od stěn bazénu a vrací se ke mně jako ozvěna. Snažím se otočit, ale moje tělo prostě nechce spolupracovat. Cejtím se jak začátečník, i když plavu už roky. Tohle je prostě jeden z těch dní, kdy nic nejde tak, jak má.

Pak Jakub vyvolá přestávku a my vylezem z vody jako banda potopenejch krys. Ukazuje nám zase základy plavání jako kdybychom byli úplní začátečníci.

Jeho hlas zní napůl naštvaně, napůl rezignovaně a my ho posloucháme jak skupina prvňáků.

“V tý přenosový fázi prstama pěkně brus tu hladinu! Prostě tu vodu musíš cejtit! Musíš mít cit pro tu vodu, jak ji chytnout. Tome! Nemusíš se soustředit na rychlost! Když se odrážíš, ruce musíš mít v streamlinu, jinak ztratíš rychlost!” mluví na mě, mám dojem, že ho slyším jako bych měl špunty v uších.

“Máš snad špunty v uších?” vyjekne na mě Jakub. Čte snad moje myšlenky?

Cejtím se trapně, jak stojím tam vedle ostatních kluků a sleduju Jakuba při demonstraci. Moje frustrace je teď na vrcholu a já si připadám jak vůl. Pak Jakub vyleze z vody a my jak ta banda mokrejch krys lezem zas do vody. Jsme prostě lůzři.

Právě teď bych měl jít s Veronikou na večeři a kafe. Nejen že nemám chuť, ale ironie celý situace ve mně jen vře, kopu nohama, teď to musím dát ze sebe všechno. Uvnitř se mi bouří emoce – odhodlání i beznaděj současně. Plavu s vervou. Jako bych tím chtěl umejt ten ostudnej pocit malosti, kterej ve mně Jakub dokázal vyvolat. Ale s každým tempem cejtím ten paradox – touhu utopit svý frustrace pod hladinou a současně potřebu dejchat nad ní svobodu. A Veronika bude nasraná. Asi mám pravdu – bude zuřit, že jsem ji nechal čekat, že jsem zase upřednostnil trénink před ní. Jenže co má člověk dělat, když se cejtí jak uzavřenej v kleci vlastních pochybností? Voda je jediný místo, kde dokážu vypnout, kde nemusím myslet na to, jak moc všechno podělávám. Tady jsem svobodnej, tady jsem skutečně sám sebou. I když vím, že za to pozdějc zaplatím. Veronika to nepochopí, nikdy nepochopila, že někdy prostě potřebuju bejt sám se sebou, se svejma myšlenkama, se svým strachem i vztekem. Nechápu, jak může skákat do vody. Žába jedna.

Kluci ve sprchách mě dneska zdržujou a já se cejtím podrážděnej. Pořád dokola omílaj stejný kecy, stejný vtípky, a já prostě nemám náladu se do toho zapojovat. Dušan to na mě vidí, stojí tam se zvednutým obočím a zkoumavým pohledem. Jirka už to ani neřeší, jen se zasměje a dělá si ze mě prdel. “Co je s tebou?” ptá se Dušan, ale já jen mávnu rukou a ignoruju ho. Nechci mluvit o tom, co mi leží na srdci, nechci to vypouštět ven, zvlášť ne tady.

Letím jak o život na tramvaj a v rychlosti píšu Veronice. V tu nejhorší chvíli se mi ale vyčerpaj data. To mě fakt vytočí. Zase bez připojení. A jak si tak nadávám pod nos, vyklouzne mi mobil z ruk a dopadne na chodník. Rozbitej displej vypadá jak pavučina, vidím na něm úplný hovno. To už je na mě moc, zuřím jak bejk.

Vystoupím na Karláku a letím co nejrychlejc do videopůjčovny. Nohy mě nesou automaticky, ani nevnímám davy turistů, co se couraj po náměstí. Veronika nikde, u stolečku vidím jen prázdnej hrnek od čaje a vedle něj účtenku zastrčenou pod talířkem. Typická Veronika, dá si heřmánkovej čaj – už je to takový poznávací znamení – čekala jsem, zas jsi nepřišel. Vím, že bude naštvaná, ale co jsem měl dělat? Stejně by to nepochopila. Tak to je nejspíš definitivní konec.

Rozhlídnu se po videopůjčovně a sednu si. Když tu najednou vyjde zpoza stěny Viktor. Co ten tady dělá? Nevidí mě. Rovná DVD do polic a pak přejde k počítači.

Nedá mi to a jdu k pultíku.

“Čau buzíku,” uchichtnu se a cejtím, jak mi ta slova klouznou z pusy až moc lehce. Viktor na mě vejrá přes ty svoje brejle. Jeho oči jsou jako led, studený a ostrý. Vidím v nich něco, co mě znervózňuje.

“Dám si teplej čaj,” řeknu a v tu chvíli jakoby mě zabil očima. Projede mnou mráz, i když je venku vedro. Něco v jeho pohledu mě nutí couvnout, ale já se nehodlám vzdát.

“Uklidníme se, hošánku,” odpálí mě Viktor s klidem v hlasu, který mi nahání husí kůži po celým těle. Ten jeho tón je jak ledová sprcha – klidnej, vyrovnanej, ale cejtím v něm něco nebezpečnýho. Jako by přesně věděl, jak moc mě to zasáhne. Polknu a snažím se nedat najevo, jak moc mě to vzalo.

“No, tak se snad květinka nebude zlobit a doporučí mi nějakej film,” řeknu s úšklebkem. Vidím, jak se natahuje pro nějaký DVD a najednou mi poleje záda horko. Ten pohyb… jak to sakra ví?

Podává mi Gosford Park. Moje srdce vynechá úder. To není možný. Tohle přece nemůže bejt náhoda.

“Kartička?” zeptá se tím svým klidným hlasem.

“Nemám,” vypadne ze mě.

“Chceš založit?”

Jen přikývnu. Co jinýho mi zbejvá?

“Nějakej doklad?”

Rychle vytáhnu občanku, ruce se mi trochu třesou.

“Tomáš Záhorský?” povytáhne obočí a uchichtne se. Ten jeho úsměv mě vytáčí.

“Nějakej problém?” vyštěknu.

Bez jedinýho slova sáhne do kapsy a hodí na pult svoji občanku. “Viktor Polesný.”

Koukám na to jak tele. Nechápu, co mi tím chce říct. On jen zakoulí očima, strčí si občanku zpátky do kapsy a pronese: “Kde nic není, ani smrt nebere.”

* * *