KAPITOLA 6 – Ticho po dechu

Ten den přišel v srpnu.

Harjin to věděl ráno. Vstoupil do pokoje, Amaril ležela v košíku a dýchala jinak. Povrchněji. S kratšími nádechy a delšími pauzami, než se hrudník znovu zvedl.

Jako motor, který ještě běží, ale už neběží pravidelně.

Přidřepl si ke košíku.

Amaril nezvedla hlavu.

Harjin přejel prstem přes ušní boltec — jemný, béžový, vlažný. Pod prsty bylo tělo teplé, ale jinak než dřív. Teplo, které je uvnitř, ale na povrchu se ztrácí, asi jako když přichází soumrak.

Zůstal přidřepnutý.

Potom vstal a zavolal veterinářce.

Přijela za hodinu a půl.

Harjin tu dobu nestrávil celou u košíku. Přecházel mezi pokojem a kuchyní. Uvařil vývar, nechal ho vychladnout, přinesl Amaril misku. Ani si nepřičichla.

Harjin misku odnesl.

Pak se vrátil ke košíku.

Sedl si na podlahu.

Přejel rukou přes hřbet — jednou, pomalu. Amaril vydechla, ale neotevřela oči. Tmavé oko zůstalo přivřené. Mléčné taky.

Harjin si položil ruku na okraj košíku a nechal ji tam.

Nevěděl, co říct.

Neříkal nic.

Přišel čas, kdy slova přestala mít význam. Ne proto, že by slova byla málo, ale proto, že ostatní přesahovalo jazyk.

Harjin mlčel.

Ruka ležela na okraji košíku.

Amaril dýchala.

Veterinářka přijela přesně, jak řekla.

Harjin jí otevřel. Přinesla malou černou tašku a šla za ním do pokoje. Harjin ukázal ke košíku.

Veterinářka se přidřepla.

Podívala se na Amaril, lehce ji přejela po hřbetu. Stiskla tlapky. Poslechla hrudník přes malý stetoskop.

Potom se vzpřímila.

Podívala se na Harjina.

Nepotřebovala říkat nic.

Harjin věděl.

„Chcete ji mít na klíně,“ řekla.

„Ano.“

Harjin si sedl na podlahu. Opřel záda o kraj postele a rozestřel nohy mírně od sebe.

Veterinářka vzala Amaril z košíku opatrně, jednou rukou pod hrudník, druhou pod zadní tlapky, a položila ji Harjinovi do klína.

Amaril se nepohnula. Neprotestovala, nezvedla hlavu. Jen přijala ten pohyb a nechala se nést.

Harjin si ji vzal do náručí.

Dlaně šly pod její tělo automaticky. Levá pod hrudník, pravá přes záda k hlavičce, packy visely dolů a trochu se chvěly.

Harjin ji přitáhl k sobě.

Amaril ho cítila.

Věděl to, protože se lehce posunula — opravdu lehce, jen o kousek — a bradičkou se opřela o Harjinův loket. Prostě se opřela. Hledala pevné místo a našla ho.

Veterinářka připravovala věci tiše.

Harjin se na ni nedíval.

Díval se na Amaril.

Na bílou srst, na béžové flíčky podél páteře, na jedno přivřené tmavé oko a jedno mléčné, skoro průsvitné v srpnovém světle, které přicházelo oknem. Pod dlaní cítil pohyb žeber — nahoru, dolů, nahoru, dolů — s krátkým zaváháním po každém výdechu.

„Až budete připravený,“ řekla veterinářka tiše.

Harjin přejel palcem přes Amarilino ucho.

Přes hřbet.

Přes béžový flíček u krku.

Cítil pod dlaní teplo.

„Jo,“ řekl.

Nevěděl, jak to ví.

Věděl to tak, jak se vědí věci, které neumíme vysvětlit. Tělem. Rukama. Dlaněmi, které cítily dech a věděly, kdy dech říká dost.

Veterinářka přistoupila.

Přidřepla si vedle nich.

„Bude to klidné,“ řekla.

Harjin přikývl.

Díval se na Amaril.

Na malé bílé tělo ve svých dlaních.

Na ucho, na béžový flíček, na mléčné oko, které hledělo jinam. Ne slepě. Jinam. Jako vždy, do prostoru, který Harjin neviděl.

Pak přišlo zakňučení.

Jedno.

Dlouhé, pronikavé, jako kdyby se vítr dotkl struny. Bolestné, jako výkřik, jako věta, která má jen jedno slovo a to slovo stačí, aby proniklo do nitra.

Harjin zatajil dech.

Žebra Amaril se zvedla.

Potom se přestala zvedat.

Dlaně to cítily dřív než hlava.

Teplo zůstalo.

Srst zůstala.

Váha v náruči zůstala.

Ale pohyb žeber se zastavil a ta pauza se nepřerušila, nevrátila, nepokračovala. Jen tam byla a zůstávala.

Harjin seděl. Od očí se mu řinuly horké slzy.

Ruce měl pod malým tělem, které bylo stále teplé a stále vážilo totéž, a díval se na Amarilino ucho. Na jemné béžové chlupy na jeho okraji. Na to, jak v srpnovém světle chytají barvu.

Veterinářka řekla, že je hotovo.

Harjin zaslechl slova.

Rozuměl jim.

Neodpověděl.

Seděl ještě dlouho.

Nevěděl jak dlouho. Světlo v místnosti se trochu posunulo. Smrk za oknem vrhl stín jinam. Veterinářka seděla vedle tiše a nespěchala.

Potom vstala a šla do kuchyně.

Harjin ji skoro neslyšel.

Slyšel jen ticho, které přišlo místo dechu.

Jiné ticho.

Dřív bylo v bytě ticho, protože Amaril spala nebo ležela klidně. To ticho mělo dno. Pod ním byl dech, pohyb, teplo. Byl to klidný druh tichosti.

Teď bylo ticho bez dna.

Prázdné jinak.

Po chvíli přišla veterinářka tiše zpátky a řekla mu, co bude dál. Prakticky a klidně. Harjin si to vyslechl a přikývl. Věděl, co chce. Věděl to od léta, od procházek na pahorek, od kamene u Rokytky.

Řekl jí to.

Veterinářka odešla.

Harjin zůstal sedět na podlaze s Amaril v klíně.

Potom ji pomalu přenesl ke košíku a uložil zpátky — na béžový polštářek, pod silnou deku. Přikryl ji přes tlapky, přes hřbet, přes uši.

Přejel rukou přes okraj deky.

Pak vstal a šel ke kuchyňskému oknu.

Smrk byl tam.

Nehybný.

Zelený.

Harjin přiložil dlaň ke sklu.

Sklo bylo studené.

Za sklem byl strom, který stál, protože to byl strom a stromy stojí, i když se uvnitř domu všechno změní. Bylo to klidné a nesnesitelné zároveň. Ta nehybnost. Ten zelený, tmavý, starý strom, který držel tmu na uzdě a nijak si nevšiml, co se změnilo v bytě dole.

Harjin ruku stáhl.

Šel si sednout ke stolu.

Seděl tam do šera.

Nic nedělal.

Jen seděl.

Jednou si uvědomil, že v kuchyni je tma a že zapomněl rozsvítit. Vstal, sáhl k vypínači, ruka zamířila ke světlu — a zastavila se.

Amarilina miska stála na dlaždici.

Plná.

Vývar, který Harjin ráno ohřál a přinesl a Amaril k němu nepřišla.

Harjin váhal rukou u vypínače.

Pak ji spustil.

Přišel k misce.

Přidřepl si.

Díval se na vývar.

Byl studený.

Tuk se usadil na povrchu do tenkého bělavého prstence. Harjin přejel prstem přes okraj misky, potom ji vzal oběma rukama a odnesl do kuchyně.

Vylil ho do dřezu.

Stál tam s prázdnou miskou v ruce a voda odtékala.

Umyl ji.

Miska byla čistá.

Harjin ji neměl kam postavit, protože stála vždycky na dlaždici u zdi a teď by tam stála taky, ale prázdná. Nechal misku na odkapaváči.

Lehl si oblečený na postel a ležel ve tmě. Díval se na strop, kde se v nehybném vzduchu nehýbaly žádné stíny. Smrk za oknem se nezachvěl. Nebyl vítr.

Bylo ticho.

Harjin ležel a počítal dech.

Svůj vlastní.

Jen svůj.

Pak otevřel oči.

Díval se na strop.

Potom se podíval dolů, k posteli, ke kraji matrace — a tam nebyla Amaril. To bylo první, co si uvědomil. Kraj matrace byl prázdný. Nesedělo tam nic. Žádná bílá přítomnost. Žádný klidný pohled. Žádné bdění.

Venku byl vzduch a smrk a Hloubětín a Praha za ním, a v bytě bylo ticho, které nemělo dno.

Vstal pomalu. Šel ke košíku. Amaril tam ležela. Ležela pod dekou, jak ji přikryl, s bradičkou na polštářku. V ranním světle vypadala jako spánek, jemně, klidně, s tou tichostí, která ji byla vlastní po celý život.

Harjin si přidřepl.

Zůstal tak chvíli.

Pak vstal a šel.

Telefon vzal automaticky.

Zavolal Tarnovi.

Zazvonil třikrát.

A počtvrté.

„Jo.“

Harjin nevěděl, co říct. Otevřel ústa a zase je zavřel.

Pak řekl:

„Amaril.“

Pauza.

„Přijedu,“ řekl Tarn.

Zavěsil.

Harjin stál u okna.

Venku byl srpen. Teplý, líný, se vzdáleným bzukotem hmyzu v zahradách kolem a smrkem bez pohybu.

Tarn přijel autem — Harjin ho přesně neznal, stříbrné, pracovní, se šmírem na sedadle řidiče — a přišel ke dveřím s prázdnýma rukama. Jen přišel.

Harjin mu otevřel.

Tarn vstoupil, podíval se na košík a potom na Harjina.

Harjin se přidřepl ke košíku.

Tarn si stoupl vedle.

Neříkali nic.

Bylo to tak správně.

Po chvíli Tarn řekl:

„Co potřebuješ?“

Harjin přemýšlel.

„Nevím.“

Tarn přikývl.

„Tak uvidíme.“

Zůstal.

Celé dobu byl v bytě tiše, s minimem pohybu, bez komentáře. Ze svého auta přinesl krabici s nářadím, protože Harjin zmínil minulý týden, že pítko pro ptáky v zahrádce má uvolněnou nohu, a Tarn si to pamatoval.

Teď ho šel opravit.

Harjin seděl u stolu a díval se skrz okno na zahrádku.

Tarn pracoval venku.

Nářadí klapalo tiše.

Šroubovák.

Šroub.

Kontrolní pohyb.

Hotovo.

Tarn přišel zpátky dovnitř, otřel ruce do hadru a sedl si ke stolu naproti Harjinovi.

Harjin mu uvařil kávu.

Seděli.

Pak přišla paní makléřka. Harjin slyšel bouchnutí branky a potom zaklepání. Otevřel. Stála ve dveřích s taškou, ve které byl chléb, sýr, rajče a jedna sklenice domácího kompotu.

„Slyšela jsem,“ řekla. Harjin nevěděl jak. Některé informace se po domech šíří bez slov. Přes branky, přes chodby, přes krátké pohledy u plotu, přes změnu ve vzduchu.

Makléřka mu podala tašku.

„Musíte jíst.“

Harjin ji vzal.

Makléřka se podívala do bytu, viděla Tarna a přikývla mu. Znali se odjinud, nebo to tak alespoň vypadalo. Potom se podívala na košík.

„Chcete, abych zůstala?“ zeptala se.

„Ne.“

Makléřka přikývla.

„V pořádku.“ Přejela pohledem po bytě. „Kdyby cokoliv, zavolejte.“

Odešla.

Harjin dal tašku na stůl.

Tarn otevřel chléb.

Jedli.

Pak už přijela pohřební služba pro zvířata.

Veterinářka to domluvila ráno, přes telefon. Harjin vybral kremaci. Potom popel k pahorku za viaduktem. Jen to, aby šla zpátky do místa, kde seděla a dívala se na Rokytku.

Přijeli dva lidé.

Jeden starší, jeden mladší.

Oba tiší a přesní.

Harjin jim ukázal košík.

Mladší muž si přidřepl a přikryl Amaril látkou — bílou, jemnou — a přeložil okraje pod polštářek.

Harjin stál u dveří.

Tarn stál krok za ním.

Pak ji nesli ven.

Tarn přiložil ruku k Harjinovu rameni.

Jen na okamžik.

Potom ji stáhl.

Harjin zůstal u dveří, dokud auto nezmizelo za rohem ulice.

Pak se otočil.

Byt byl tak prázdný.

Košík byl na místě.

Deka v košíku.

Polštářek.

Miska na sušáku v kuchyni.

Vodítko na háčku u dveří.

Smrk za oknem.

Všechno bylo na místě a všemu chybělo tělo, ke kterému ty věci patřily.

Harjin přešel ke košíku.

Zůstal u něj stát.

Potom vzal deky — obě, i tu starší flanelovou — a odložil je na postel. Vzal košík a přenesl ho ke zdi u radiátoru, kde vždycky stával. Postavil ho na jeho místo.

Prázdný košík.

Na svém místě.

Harjin si sedl ke stolu.

Tarn seděl naproti.

Neptal se.

Harjin přejel rukou přes dřevo stolu — staré, s rýhami od předchozích nájemníků, s flekem u rohu, kde někdo nechal horký hrnek. Hladké na některých místech, hrubé na krajích.

„Nevím, co dělat s košíkem,“ řekl.

Tarn se podíval ke košíku.

„Nech ho tam.“

Harjin přikývl.

„Jo.“

Seděli dál.

Po nějaké době Tarn vstal.

„Musím.“

„Jo.“

Tarn vzal klíče z kapsy. Zastavil se u dveří.

„Zítra ráno přijdu. Nebo odpoledne. Jak budeš chtít.“

Harjin hleděl na stůl.

„Ráno.“

„Dobře.“

Tarn vyšel.

Harjin slyšel, jak se za ním zavírá branka.

Pak ticho.

Harjin seděl v bytě.

Smrk za oknem.

Košík u radiátoru.

Vodítko na háčku.

Věci byly na svém místě, ale jejich místo už nebylo jejich místem, protože místo existovalo kvůli nim a teď existovalo bez nich.

Harjin vstal a šel do kuchyně.

Vzal z odkapávače Amarilinu misku.

Stál s ní u okna.

Potom ji odnesl do skříňky a zavřel dveře.

Smrk šuměl.

Venku se ztrácelo světlo.

Harjin si šel lehnout.

Probudil se před třetí.

Znal ten čas. Amaril vstávala patnáct minut před třetí, nebo kolem tak nějak — a přicházela ke kraji postele. Harjin otevřel oči a spustil ruku. Amaril přišla bradičkou. Pak se vrátila do košíku.

Tak to bylo.

Harjin ležel patnáct minut před třetí ráno s otevřenýma očima.

Kraj matrace byl prázdný.

Nic nepřišlo.

Nic nepřicházelo.

Díval se na místo u postele, kde Amaril sedávala. Nebyla tam. Podlaha tam byla, koberec, šedý a trochu vyšlapaný.

Nic jiného.

Zavřel oči.

Byl to okamžik, kdy se svět nezhroutil nahlas.

Nepřišla bouřka, nevyrazil vzduch z plic, nerozbilo se okno. Jen Harjin ležel v bytě před třetí ráno a na tom místě u postele neseděla Amaril.

Pak se rozplakal.

Z tichého pláče do polštáře se jeho pláč roznesl do všech koutů domu. Úpěnlivý jako psí zavytí. Ve vlnách plakal, tiše a nahlas, znovu tiše a pak se zase zalykal, do polštáře vyplakal, že tu zůstal sám. Ruce na prázdném kraji matrace mluvily za vše.

Potom vyčerpáním usnul.

Ráno přišel Tarn.

Harjin mu otevřel ještě ve starém tričku.

„Kávu?“

„Jo.“

Uvařili kávu.

Seděli u stolu.

Přes okno byl vidět smrk — ranní, v srpnovém světle, zelený a nehybný.

„Chci přetřít dveře,“ řekl Harjin.

Tarn upil kávu.

„Ty do zahrádky?“

„A vymalovat chodbu.“

Tarn přikývl.

„Dobře. Jakou barvou?“

Harjin přemýšlel.

„Bílou.“

Tarn vstal a šel ke dveřím. Přejel rukou po dřevě, po staré barvě, po trhlinkách, kde se barva odloupla. Potom se vrátil.

„Přivezu barvu odpoledne.“

Harjin přikývl.

Odpoledne přivezl Tarn barvu a štětce.

Harjin přesouval věci od dveří, Tarn zakryl dlaždice novinovým papírem. Pracovali vedle sebe tiše. Harjin vzal štětec a začal přetírat starou vrstvu na dveřích. Pohyb byl pravidelný, nahoru dolů. Barva přecházela přes starou šedozelenou a zanechávala za sebou čistou bílou.

Tarn maloval chodbu.

Pracovali hodinu.

Potom druhou.

Chodba a dveře do zahrádky byly hotové.

Bílé.

Čisté.

Harjin stál před nimi a díval se.

Zahrádka ve večerním světle, chodníček, tráva, pítko pro ptáky s opravenou nohou. Smrk uprostřed zahrádky, starý a zelený.

Pak se obrátil a šel zpátky dovnitř.

Tarn umýval štětce.

Harjin si přisedl ke stolu.

„Paní makléřka říkala, že majitel domu chce, abych přemaloval dveře od bytu,“ řekl.

Tarn se otočil od dřezu.

„Ty ozdobené?“

„Jo.“

Tarn přišel ke dveřím a podíval se na ně.

Dveře do chodby měly ozdobný tmavě hnědý nátěr — Harjin je namaloval před dvěma lety, přidal do nich po okrajích jemné barevné vzor.

„Udělám to,“ řekl Harjin.

„Kvůli majiteli domu?“

Harjin přemýšlel.

„Ne,“ řekl. „Kvůli sobě.“

Tarn přikývl.

Byl to týden.

Harjin přetíral, přesouval věci, posouval nábytek. Ne naráz. Postupně. Každý den trochu. Přesunul regál od okna, aby světlo mohlo dál. Odnesl Amariliny doplňky do krabice — a tu odnesl do popelnice.

Košík nechal.

Prázdný, na svém místě u radiátoru.

Nevěděl proč.

Jen věděl, že tam má být.

Tarn chodil každý den.

Ne na celý den. Přišel ráno nebo odpoledne, pracoval chvíli — opravil madlo u dveří, vyměnil těsnění pod dřezem — a potom odešel. Harjin mu vařil kávu. Seděli. Málo mluvili.

Bylo to dost.

Matka Harjina přišla ve čtvrtek.

Tentokrát zavolala předem. Harjin vzal telefon a slyšel, jak váhá, než řekne první větu.

„Můžu přijít?“

„Jo,“ řekl Harjin.

Přišla s jídlem. S knedlíky a gulášem v krabičce a s chlebem. Harjin ji pustil dovnitř, udělal čaj, sedli si ke stolu.

Matka se podívala ke košíku.

Košík byl prázdný a prázdno v něm bylo viditelné. Na béžovém polštářku byl tvar, který zanechalo malé tělo opakovaným ležením, jemná prohlubeň ve středu.

Matka přejela pohledem dál.

„Předělal jsi byt,“ řekla.

„Trochu.“

„Je světlejší.“

Harjin si sedl.

„Jo.“

Matka přiložila ruce k hrnku.

„Jak spíš?“

„Různě.“

Ticho.

„Harjine.“ Matka se podívala na stůl. „Udělal jsi dobré rozhodnutí.“

Harjin to slyšel.

Věděl, co tím myslí. Věděl, že to říká proto, aby mu pomohla.

Ale nebylo to v rozhodnutí.

Bylo to v tom, co přišlo po něm.

„Jo,“ řekl, protože to bylo nejkratší a nejpravdivější.

Matka vzala příbor.

„Najíme se.“

Jedli.

Potom seděli a mlčeli tím novým tichým způsobem — bez napětí, jen unaveně. Matka se dívala na smrk za oknem. Harjin se díval na stůl.

Pak matka řekla:

„Máš vzpomínky. To ti nikdo nevezme.“

Harjin zvedl oči.

Matka se pořád dívala na smrk.

„Babička říkala, že vzpomínky nejsou ve věcech. Jsou v tom, jak ses věci naučil vidět.“

Harjin nepřikývl.

Ale slyšel to.

Matka odešla v šest.

Harjin ji doprovodil k brance.

Tam se zastavila a otočila se k němu.

Podívala se na jeho tvář — na tetování, na holou hlavu, na unavené oči.

„Ty víš, kdy zavolat,“ řekla.

„Vím.“

Odešla.

Harjin zůstal u branky.

Hloubětínská ulice byla klidná. Jeden soused prošel se psem — velkým, klidným — a pozdravil. Harjin pozdravil zpátky.

 

Druhý týden se probudil a věděl, kde je.

Přišlo to samo. Jeden den otevřel oči a věděl: je v bytě, v Hloubětíně, v posteli, za oknem stojí smrk. Amaril tu není.

A to vědomí přestalo být ranou.

Byl to fakt. Bolestný fakt a bezbolestný fakt jsou pořád fakta. Tenhle byl bolestný. Ale Harjin ho uměl unést.

Přetíral dveře od bytu.

Tarn mu přivezl barvu — krémovou, jemnou, mezi bílou a béžovou. Harjin přetíral pomalu, vrstvu po vrstvě. Starý vzor pod štětcem mizel postupně. Nejdřív byl ještě vidět skrz nátěr, potom méně, potom vůbec.

Stál ve dveřích se štětcem v ruce a díval se na práci. Stále táž dřevěná zárubeň, tytéž dveře, ale jiné na pohled.

Harjin přejel rukou po suchém místě.

Hladké. I když ne dokonalé.

Tarn stál za ním.

„Dobré,“ řekl.

Harjin spustil štětec.

„Majitel domu bude spokojený.“

Tarn přišel ke dveřím.

„Majitel domu je spokojený vždycky, když se věc udělá.“

Harjin to vzal tak, jak to bylo.

Potvrzení.

V zahrádce osadil záhon.

Malý, u zdi, kde byla dřív jen ztvrdlá hlína. Přinesl z lesíka divoké jahůdky — pár sazenic — a zasadil je, přidal zeminu a zalil.

Tarn se na záhon díval.

„Lesní jahůdky?“

„Amaril je měla ráda,“ řekl Harjin. „Tyhle nestihla.“

Tarn přikývl.

Nic dalšího.

Přesně tolik, kolik bylo potřeba.

Harjin se vrátil dovnitř.

Košík přesunul k oknu do zahrádky, tam, kde ráno padalo světlo.

Prázdný košík ve světle.

Bylo to divné.

Ale bylo to lepší než prázdný košík ve stínu.

Venku kroužil pták.

Harjin ho slyšel z kuchyně — krátký zvuk křídel, potom přistání, potom ticho. Přišel k oknu.

Na pítku seděl kos. Černý, s oranžovým zobákem. Napil se. Potom zvedl hlavu, podíval se na okno — přímo na Harjina — a odletěl.

Harjin stál u okna.

Díval se na místo, kde kos seděl.

Smrk.

Jehličí.

Nic.

Makléřka přišla na konci týdne s papíry.

Harjin ji vpustil, udělal kávu. Makléřka si sedla, rozložila papíry a začala mluvit o prodloužení smlouvy, o podmínkách na příští rok.

Harjin podepisoval.

Pak se Makléřka zastavila u přemalovaných dveří.

„Hezké,“ řekla.

„Tarn pomohl.“

Makléřka přikývla.

„Majitel domu říkal, že jste přetírali spolu. Byl rád.“

Harjin vzal pero.

„Překvapilo mě, že byl rád.“

Makléřka se usmála.

„On vždycky ocení, když se věc udělá. Nechce od nájemníků mnoho. Jen aby se k domu chovali jako k domu.“

Harjin přejel pohledem po bytě.

Bílé dveře.

Košík u okna.

Záhon venku jahůdkami.

Pítko opravené Tarnem.

„Jak se má pan majitel?“ zeptal se.

Makléřka složila papíry.

„Je nemocný. Vždycky byl. Ale drží se.“ Přes okno se podívala na smrk. „Říká, že dokud stojí smrk, bude stát taky.“

Harjin přikývl.

Makléřka se chystala odejít.

U dveří se zastavila.

„Harjine.“

Otočila se.

„Žal trvá, jak trvá. Nemá časový plán.“

Harjin ji slyšel.

„Vím.“

„Dobře.“ Otočila se ke dveřím. „Pak je všechno v pořádku.“

Odešla.

Harjin zavřel dveře.

Stál v bytě sám.

 

Srpen byl skoro za ním. Harjin šel k oknu. Na větvi smrku seděl pták. Harjin ho nepoznal. Tmavý, menší než kos, s lehce modravým nádechem peří tam, kde světlo dopadalo jinak. Seděl na větvi a díval se dolů — na záhon, na pítko, na zahrádku.

Pak vzlétl.

Přes plot, přes zahrádku, nad střechu.

Harjin ho sledoval, dokud nezmizel.

Potom se obrátil od okna.

A tehdy to přišlo.

Jako když v prázdném pokoji ucítíte závan — ne průvan, ne vítr, jen pohyb vzduchu — a nevíte, odkud přišel, ale víte, že přišel. Harjin stál u kuchyňského okna a cítil, že ho něco táhne ke kameni. Doslova jako vzpomínka na místo — na plochý kámen s mechem na pahorku, na Amaril vedle sebe, na Rokytku pod nimi, na světlo stříbrné na hladině. Znal ten kámen. Znal ho pod rukou, pod dlaní přejíždějící po povrchu, pod prstem, který ho jednou otřel od vlhkosti. A Harjin cítil — ne vědomě, ale jasně — že ho tam táhne.

Smrk šuměl.

Jeden lehký srpnový závan přešel přes jehličí a odezněl.

Harjin přejel rukou přes parapet.

Amarilino místo.

Prázdné.

Ale prázdno se v tu chvíli trochu posunulo. Harjin přejel rukou po skle. Za ním byl smrk a za smrkem ulice a za ulicí Hloubětín a za Hloubětínem Praha a za Prahou krajina, která šla dál — přes pole, přes řeky, přes místa, která Harjin neznal.

Ale znal Rokytku.

A pahorek.

A kámen.

A věděl, že tam musí jít.

 

Prostě proto, že ticho v bytě bylo teď jiné.

Stále prázdné.

Ale s tím malým závanem.

S pohybem, který přišel odjinud.

Harjin odešel od okna.

Šel ke košíku.

Přidřepl si.

Položil obě dlaně na okraj.

Vydechl.

Ticho po dechu.

A někde za ním, ne v bytě a ne venku, se pohnulo světlo.