KAPITOLA 7 – Kámen s jedním okem

Vyšel ještě ráno před snídaní, ještě před kávou, ještě před tím, než byt stačil nabýt denní podoby. Oblékl se ve tmě — džíny, tenkou flísovou mikinu, boty do vlhkosti — a vyšel.

Byl konec srpna. Vzduch byl chladnější než přes den, s rosou na trávě a vůní hlíny, která přes noc vypotila všechno, co za den přijala. Smrk za plotem byl tmavý a nehybný, větve bez pohybu, jehličí bez zvuku.

Harjin prošel brankou.

Cesta se znala sama.

Nohy šly trasou, kterou chodily tolikrát s Amaril vedle sebe — pod kaštanem, pod lípou, přes křižovatku se starým telefonním sloupem, přes první záhyb Rokytky. Ale teď šly samy, bez vodítka v ruce, bez drobného klikání drápků na chodníku.

Ticho bylo na ulici jiné než v bytě.

V bytě bylo uzavřené — čtyři stěny, strop, podlaha, a v tom prostoru nepřítomnost. Na ulici bylo otevřené, rozteklé do šedého nebe, do stromů a do vzdáleného hučení Prahy za střechami. Harjin to ticho v sobě nesl jinak.

Rokytka se ozvala dřív, než ji uviděl.

Ševelení v meandru za polem, drobný pohyb vody přes kamínky. Harjin ho slyšel a zpomalil. Přišel ke břehu říčky. Ta tekla klidně, v ranním světle tmavá a stříbřitá zároveň, podle toho, jak zachytila odlesky oblohy. Hladina byla nízká — přechodná hladina, jiná než na jaře. U břehu ležely mokré kamínky, mech v mezerách, jeden větší plochý kámen přečnívající do vody.

Harjin stál u břehu. Voda tekla. Přejel pohledem přes hladinu a hledal stříbrný prach. Ten zvláštní odlesk, který tam býval někdy večer nebo za podvečerního světla, pohyblivý a tiše zářivý.

Dnes tam nebyl. Nebo možná ještě nebyl. Světlo bylo příliš ranní, příliš šedivé.

Pokračoval podél Rokytky k viaduktu.

Viadukt byl tam, kde vždycky.

Harjin ho viděl z dálky jako tmavý oblouk nad cestou, s tenkými stopami rzi na betonovém žebru. Šuměl vzdáleným tepem Prahy i tehdy, kdy žádný vlak nejel. Jako by vibroval sám od sebe, ze starého zvyku.

Harjin přešel ke vstupu pod oblouk.

Zastavil se.

Bylo to vědomé zastavení. Stál na rozhraní — venkovní světlo za sebou, viaduktový stín před sebou — a uvědomil si, jak moc byl zvyklý se tady přidřepnout. Vzít Amaril do náruče. Přenést ji pod obloukem přes kaluž.

Přistoupil sám.

Kaluž tam stále byla.

Harjin ji obešel vpravo. Dva kroky, oblouk kolem, potom zpátky na trasu.

Tak, jak to vždycky dělala Amaril.

Prošel pod viaduktem.

Vzduch byl uvnitř hustý, vlhký, s pachem starého kamene a rzi z kolejnic nad hlavou. Zvuk se v oblouku zakulatil. Harjin šel pomalu. Přejel rukou po betonové zdi — chlad, hrubost, tenká vrstva vlhka, která nezmizela ani v létě.

Pak vyšel na druhé straně.

Pahorek byl před ním.

Tráva na svahu byla polehlá, tmavá od rosy, s kobylkami, které ještě neskákaly. Příliš brzy ráno i na ně. Příliš chladno. Harjin šel nahoru. Nohy znaly trasu, věděly, kde je sklon strmější a kde se půda uvolňuje pod botami.

Nahoře bylo ticho. Silný vítr, jen závan, který přešel přes trávu a pokračoval dál, ke stromům za pahorkem. Harjin stál nahoře a díval se na Rokytku pod sebou.

Říčka tekla.

Stříbrná a tmavá zároveň.

Jako vždycky.

Harjin přešel k místu, kde sedávali.

Krok.

Druhý.

Třetí.

Tam.

Kámen.

Byl tam, jako vždycky. Plochý, zarostlý do svahu, s mechem na horní ploše a lišejníkem na boku. Harjin se na něj chvíli díval.

Byl stejný a přece nebyl. Harjin byl jiný, a tím byl jiný i kámen. Dřív to bylo místo, kde se sedí a dívá na vodu. Teď to bylo místo, kde se sedí a dívá na vodu a Amaril tam není.

Harjin přistoupil.

Přidřepl si u kamene — vedle, tam, kde sedával — a položil ruku na plochu mechu.

Mech byl vlhký. Studený a hustý, s vláknitou texturou, která držela vodu jako malá houba. Harjin po něm přejel dlaní. Vlhkost zůstala na kůži.

Potom přesunul ruku ke středu kamene.

Tam, kde mech nerostl.

Bylo to místo hladší než okraje. Harjin si toho dosud nevšiml — uprostřed kamene byla plocha.

Oválná.

Přibližně tak velká jako Harjinova dlaň. Hladká v kontrastu s okolní hrubostí. Ne vyleštěná, ne opracovaná. Spíš přirozeně hladká, jako by materiál v tom místě zrál jinak.

Harjin přejel po ploše prsty.

Hladkost byla čistá.

Bez trhlinek, bez lišejníku, bez naplaveného prachu, který se jinak usazoval v každé nerovnosti. Jako by ta část kamene odpuzovala nánosy.

Nebo si jen udržovala čistotu.

Harjin se sklonil blíž.

Plocha byla v ranním světle lehce jiná než okolí. Tmavší. Ne výrazně — nebyla to díra ani vstup. Jen měla jiný lesk. Jako obsidián zasazený do šedé žuly.

Harjin po ní přejel znovu.

Prsty.

Palcem.

Celou dlaní.

A tehdy to ucítil.

Teplo.

Přišlo tiše, bez záblesku nebo zvuku. Jen teplo — ne jako od sluneční skvrny, ne jako od kamene zahřátého přes den. Jiné. Hlubší. Jako by přicházelo zevnitř kamene, z místa, kde byl materiál starší než okolí.

Harjin nepohnul rukou.

Zůstal s dlaní na hladké ploše.

Pak přišel druhý pocit.

Tlukot.

Sotva znatelný. Jako puls měřený přes vrstvu látky, kdy člověk neví, jestli cítí skutečnost, nebo vlastní krev v bříškách prstů.

Harjin zadržel dech.

Ještě jednou.

Tlukot.

Pomalý a pravidelný. Jinak pravidelný než srdce. Delší mezi údery, trpělivější. Jako by věc uvnitř kamene tloukla podle vlastního času, bez ohledu na Harjinův.

Harjin zůstal.

Světlo se za tu chvíli trochu posunulo. Slunce stoupalo za mraky a mračný kryt se tenčil tam, kde bylo nejblíž. Tím tenkým místem prošel záblesk světla — ne přímého, ale rozptýleného, dost silného na to, aby změnil barvu trávy a hladiny Rokytky pod nimi.

A hladká plocha kamene se v tom světle změnila.

Jen na okamžik.

Ale Harjin to viděl.

Jako by plocha měla hloubku, kterou předtím neměla. Jako by v tmavším materiálu byla vrstva, a v té vrstvě pohyb — ne pohyb hmoty, ale pohyb světla, které přichází odjinud.

Harjin přimhouřil oči.

A pak přišla vzpomínka.

Přes ruce.

Teplo malého těla v dlaních. Srst, krátká a jemná, s béžovými flíčky pod prsty. Váha, která byla lehčí než vzduch a zároveň nezaměnitelná s čímkoliv jiným. Dech — malý, pravidelný, s krátkými přestávkami.

Harjin vydechl.

Nestihl to pojmenovat, protože to nebylo pojmenovatelné. Bylo to tělesné a hotové, přesné jako otisk prstu do vosku. Vzpomínka, která nepřišla přes mysl, ale přes dlaně.

Potom mléčné oko.

Viděl ho najednou tak blízko, jako by mu Amaril znovu přiložila hlavu k lokti. Zakalené světlejší oko s mléčnou vrstvou přes zornici, přes niž se světlo lámalo jinak. Oko, které nikdy nevidělo tak jako to druhé, a přesto si ho Harjin pamatoval s přesností, která ho teď sevřela za žebry.

Odtáhl ruku od kamene.

Měl dojem, že otevřel dveře a za nimi byl jiný vzduch. Nevěděl, jak moc ho chce vdechnout.

Seděl na svahu pahorku s mokrýma rukama a díval se na kámen.

Kámen byl nehybný.

Hladká plocha uprostřed byla stejná jako předtím. Tmavší než okolí. Oválná. Přivřená.

Harjin měl pocit, že se dívá na věc, která existovala dřív než svět kolem ní. Možná i dřív než slovo pro takové věci.

Zvedl pohled k Rokytce.

Říčka tekla.

Harjin si otřel ruce o džíny — od vlhkosti mechu, od tepla kamene, od věcí, které neměl jak setřít.

Vzpomněl si na třešeň.

Přišlo to samo. Babiččina zahrada, srpen, uzel ve dřevě ve výšce čela, oválný a hladký. Hladší než kůra. Bez trhlinek.

Strom má oko, řekl jako pětiletý.

Tady bylo jiné oko.

Harjin přistoupil ke kameni znovu.

Tentokrát stál, neseděl. Díval se na hladkou plochu.

Obsidiánové oko.

Tak ho uviděl.

Ne přeneseně, ani jako báseň. Jako oko zasazené do kamene, s tmavou zornicí a vrstvou světla za ní.

Amarilino mléčné oko.

Uzel ve dřevě třešně.

Odlesk na Rokytce.

Všechno se v něm spojilo beze slov, tak přirozeně, jako když se v dlani spojí teplo těla a jeho váha.

Sklonil se.

Položil dlaň na hladkou plochu.

Tentokrát ji neodtáhl.

Teplo přišlo znovu. Intenzivněji, jako by kámen věděl, že ho Harjin tentokrát drží záměrně. Tlukot byl jasnější. Ne hlasitý — pořád jemný, pořád přes vrstvu materiálu. Ale jednoznačný.

Harjin zavřel oči.

A přišel další obraz.

Pahorek z ptačí perspektivy — tráva, Rokytka dole, viadukt, Hloubětín za ním. A na pahorku dvě postavy: Harjin a malé bílé zvíře vedle sebe. Seděli u kamene. Dívali se na vodu.

Harjin věděl, že to jsou oni.

Byl to jen záblesk, potom obraz zmizel. Zůstalo prázdno. Nebylo kruté. Odešla, ale nechala po sobě stopu. Jako když vyjmete ruku z vody a hladině chvíli trvá, než se voda srovná.

Harjin stál s dlaní na kameni.

Pak ucítil změnu.

Teplo se posunulo do středu plochy, do nejtmavšího bodu, a z toho bodu přišel jemný tlak. Pohyblivý. Jako by pod kamenem bylo srdce a to srdce se přiblížilo k povrchu.

Harjin vydechl.

Pomalu.

A s výdechem přišel směr, který neukazoval cestu jak mapa, ani šipka. Byl cítit jako sklon krajiny, který vás táhne jedním směrem a ne druhým. Harjin ho cítil v bocích, v kolenech, v chodidlech.

Dál.

Za pahorek.

Za Rokytku.

Přes místo, které znal jako mez.

Tlak v dlani zesílil.

A potom se oko otevřelo.

Tmavší plocha na kameni se změnila: v jejím středu přibyla hloubka, jako když se zornice rozšíří ve tmě. Otevřela se a v tom otevření nebylo světlo zvenku, ale světlo odjinud. Klidné, stříbřité, pohyblivé.

Jako světlušky.

Jako odlesk na hladině.

Jako prach na Harjinových rukou po první noci.

Harjin se nepohnul.

Díval se.

Oko ho drželo pohledem.

V hrudi se mu začalo uvolňovat něco, co nevěděl, že pořád drží. Stará tíha od rána, kdy otevřel oči a Amaril u postele nebyla.

Slza přišla bez ohlášení.

Jedna.

Sjela přes tetování, přes linie na tváři, přes čáry a body, které Harjin nesl jako vědomou mapu svého života. Dopadla na hladkou plochu kamene a vstřebala se okamžitě, bez stopy.

Oko v kameni se nezavřelo.

Dívalo se dál.

A v tom pohledu byl starý obraz Amaril: ne, když byla nemocná. Ne, když umírajíla. Ani ne ta z posledního rána, ale Amaril z první noci. Malé bílé tělo v prohlubni po dopadu. Mléčné oko. Teplo.

Harjin ten obraz přijímal. Ve stavu, který leží za radostí i bolestí — kde věci jsou a člověk je nese, aniž se ptá, jestli je to správně.

Pak přišlo vědění. Harjin věděl, že Amaril není pryč tak, jak věci bývají pryč. Nikdo to neřekl. Kámen nic neslíbil. Věděl to proto, že ruce, které ji nesly, si to pořád pamatovaly.

A paměť rukou je jiný druh vědění než paměť mysli.

Ale věděl taky druhé.

Toto nebyl návrat.

Kámen mu Amaril nevrátí do náruče. Nespustí ji po hladké ploše do jeho dlaní jako věc, která se ztratila a nyní se našla.

Nebude to tak.

Harjin to věděl a to bolelo jinak. Pomalu. Jako pravda, která přichází opatrně, protože rychle by zabila.

Oko se znovu pohnulo.

Světlo v jeho hloubce se posunulo. Nezmizelo. Jen se přesunulo, jako by se neotáčelo k Harjinovi, ale ke vchodu.

A z toho posunu přišel tah.

Za pahorek.

Přes mez.

Za okraj lesa.

Harjin odtrhl ruku od kamene.

Stál nad hladkou plochou a díval se na ni. Oko bylo stále otevřené — nebo stále bylo tam, kde bylo. Tmavé, klidné, stříbřité uvnitř.

Pak se zavřelo.

Hladká plocha zůstala hladkou plochou. Tmavší než okolí, oválná, bez trhlinek.

Jako by nic nebylo.

Jako by všechno bylo.

Harjin si přejel rukou přes zátylek.

Cítil tam teplo.

Podivné teplo. Stopu doteku, který tam byl a teď tam není. Pod kůží se cosi pohybovalo — ne bolestivě, ale přítomně. Jako světlo, které si hledá cestu.

Neviděl to.

Ale věděl, že tam je.

Mapa z hvězd.

Ne ze slov.

Jen v těle.

Šel dál.

Za pahorek, tou stranou, kde svah klesal ke starému poli a k okraji lesa. Tráva pod nohama byla stále mokrá od rosy. Boty čvachtaly při každém kroku.

Harjin se neotočil za kamenem.

Věděl, že by byl stejný jako vždy.

Plochý, zarostlý mechem, s hladkou oválnou plochou, starou a klidnou.

Pole bylo za svahem.

Přešel přes něj beze spěchu. Vzduch se měnil s každou minutou, jak slunce stoupalo za mraky — s tím druhem vzdáleného světla, které neosvětluje konkrétní věci, ale celé krajině dává jiný tón.

Světlušky tam nebyly.

Ráno bylo příliš jasné. Ale Harjin cítil jejich místa — vlhkou trávu u brodu, okraj pole, kde se mez připojovala k lesu. Místa, kde večer svítily.

Šel k lesu.

Okraj byl vidět z dálky — první stromy, mladé a řídké, s bílými stopami po dešti na kůře. Za nimi starší, husté, tmavé. Mezi nimi a polem byl pruh křovin a rákosí, plný vlhka a pobřežní vůně.

Harjin prošel rákosím.

Větve mu sáhly po rukávech, vlhké a studené, jako ruce bez záměru.

Vstoupil na okraj lesa.

Světlo se změnilo okamžitě.

Nezmizelo.

Přetvořilo se.

Venkovní šedé ráno se v lese stalo jinou šedí — hlubší, voňavější, s vrstvami, které venku neexistovaly. Vůně mechu, zetlelého listí, pryskyřice, starého dřeva. Vzduch byl vlhčí. Každý nádech přinášel víc.

Harjin se zastavil na první linii stromů.

Díval se do lesa.

Mezi stromy bylo šero. Kmeny stály jako sloupy, jedny blíž, jedny dál, a světlo procházelo mezi nimi v tenkých páscích, nízko, skoro u země. Tam, kde světelný pruh dopadl na mech, svítil zeleně.

Nic se nehýbalo.

Ani pták.

Ani vítr.

Harjin udělal krok dál.

Tráva pod nohama se změnila v mech a jehličí, tišší, měkčí, bez šustění. Krok byl jiný. Příliš tichý, skoro jako by krajina pohlcovala zvuk.

Druhý krok.

Třetí.

Pak uslyšel ptáka.

Ne zpěv. Spíš krátký signál — dvě noty, jemné, s pauzou mezi nimi. Harjin zvedl oči.

Na větvi smrku nad ním seděl pták. Malý, tmavý, s modravým nádechem peří na křídle, tam, kde ho zachytilo světlo. Přesně takový jako ten na pítku v zahrádce.

Nebo podobný.

Harjin se na něj díval.

Pták se díval dolů.

Přeskočil z větve na větev, hlouběji, ke kmeni staré jedle, a tam se zastavil.

Harjin ho sledoval.

A pak šel za ním.

Ne proto, že by mu pták přikázal.

Proto, že tah byl tentýž.

Ten, který cítil pod dlaní na kameni.

Ten, který ho ráno dostal z bytu.

Ten, který šel celou cestu od smrku přes viadukt a pahorek sem.

Les ho přijal tiše.

Stromy se kolem něj uzavíraly — Harjin šel mezi kmeny, přes kořeny, přes místa, kde půda klesala do malých prohlubenin plných mechu.

Světlo ubývalo.

Nezmizelo.

Proměnilo se.

Přestalo mít vnější zdroj a začalo být jiné — rozptýlené, skoro bez stínu, jako světlo v mlze.

Harjin šel dál.

Pták před ním přeskakoval větev za větví. Vždy o kus dál. Vždy v dosahu pohledu. Nikdy příliš blízko. Jako by udržoval vzdálenost záměrně.

Pak se les proměnil.

Harjin to nejdřív ucítil, teprve potom uviděl.

Vzduch byl jiný. Trochu těžší. Ne vlhčí — jinak těžký, jako by v něm byl obsah navíc. Vůně se změnila: stále mech a jehličí, ale pod nimi něco, pro co Harjin neměl slovo. Staré a klidné a trochu kovové.

Světlo bylo jiné.

Harjin se podíval nahoru a mezi větvemi viděl oblohu — ale obloha měla jiný tón. Víc modřin v šedi. Víc hloubky. Jako by se kus nebe přesvítil přes jiný filtr.

Zastavil se.

Pták seděl na větvi přímo před ním.

Díval se na Harjina.

Pak vzlétl.

Přelétl přes Harjinovu hlavu — Harjin cítil závan křídel, teplý a krátký — a klesl na druhé straně.

Za stromy.

Za linii, která nebyla geometrická, ale přesto jasná.

Za místo, kde les přestával být tím lesem.

Harjin šel k té linii.

Kořen mu ležel pod nohama, tlustý, vystouplý nad povrch půdy jako závorka.

Harjin ho překročil.

Vzduch se změnil okamžitě.

Jako přechod z jedné místnosti do druhé, kde je jiná teplota. Harjin to cítil na kůži, na holé lebce, v dírkách v nose. Vzduch byl chladnější, a přitom plnější, jako by v něm bylo víc.

Les za tou linií byl stejný a jiný.

Stromy byly stromy.

Kmeny, větve, jehličí, kořeny.

Ale světlo mezi nimi nepadalo shora. Přicházelo ze stran, od země, z míst, kde mech byl o trochu světlejší. Rozptýlené, pohyblivé, beze zdroje.

Harjin stál a díval se.

Pod nohama byl mech.

Vydechl.

A pak ucítil na zátylku znovu to teplo.

Silnější než na pahorku. Jako by se ta kresba pod kůží, ta neviditelná mapa, rozsvítila jako světlo, které prochází papírem.

Pták byl pryč.

Harjin ho nehledal.

Díval se do lesa za linií — do hlubší šedi, do pohyblivého světla, do prostoru, který nebyl docela jeho světem, a přesto byl krajinou, kterou znal.

Někde byla voda.

Slyšel ji vzdáleně, jemně. Ševelení, příliš tiché na řeku, příliš přítomné na déšť.

Harjin udělal krok.

Vstoupil za linii.

A svět za ní byl.

Stromy.

Mech.

Pohyblivé světlo.

Chlad.

A tah, který teď nebyl směrem, ale byl všude kolem. Jako by se krajina sama reorganizovala kolem Harjina a přizpůsobovala svoji gravitaci jeho přítomnosti.

Harjin stál v klidu.

Díval se na ruce.

Pravá.

Levá.

Prsty.

Kůže, která ještě nesla teplo kamene, která nesla paměť srsti a béžových flíčků, deky, misek a vodítka na háčku.

Byl sám.

A přece ne.

Vzduch kolem byl příliš přítomný na samotu. V tom světle, které nepřicházelo odjinud, v tom zvuku vody bez zdroje, v chvění mechu pod nohama bylo něco, co Harjin neznal jménem, ale znal tělem.

Jako teplo malého těla v dlaních.

Jako tlukot v kameni.

Jako závan křídel nad hlavou.

Harjin zavřel oči.

Přijal vzduch.

Vydechl.

A když oči otevřel, byl v jiném světle.