KAPITOLA 8 – Za branou

Světlo nemělo zdroj.

Přicházelo odevšad a odnikud zároveň — ze stran stromů, od země, z míst mezi větvemi, kde by měly být stíny a nebyly. Harjin stál a díval se, jak tento svět drží světlo jinak, jako by ho nevrhaly vnější věci, ale vytvářely samy věci svou přítomností.

Stromy byly stromy.

A přece jiné.

Jejich kůra měla jinou texturu. Ne hrubší ani hladší, ako by každá trhlinka měla hloubku, která přesahovala povrch. Kořeny na zemi byly starší. Mech mezi nimi byl tmavší, mokřejší, s vůní, která nebyla jen vlhkostí, ale pamětí vlhkosti — všech dešťů, které sem přišly a zůstaly.

Harjin udělal krok.

Mech pod botami pohltil zvuk. Skoro žádný krok neměl svůj zvuk. Jako by krajina žádala ticho tím, že sama ztlumila jeho chůzi. Harjin šel pomalu, protože tempo se přizpůsobilo samo. Prostředí mu vzalo spěch, aniž o to požádal.

Voda zněla jasněji než venku.

Harjin se zastavil a poslouchal. Ševelení bylo blíž, jako kdyby říčka vedla svůj pohyb s větší uvědomělostí. Byl to rozdíl jako mezi hudbou přes zeď a hudbou v místnosti.

Šel ke zvuku.

Mezi stromy se krajina otevřela do prohlubně, kde stromy ustoupily a nechaly prostor pro nízkou trávu, vlhkou půdu a úzký tok vody. Potok, jen o něco širší než Harjinova noha, tekl přes kamínky s klidnou přesností. Kamínky na dně byly světlejší než jakékoliv jiné, které Harjin viděl u Rokytky. Skoro průsvitné, jako kousky jantaru nebo starého skla.

Harjin se přidřepl u břehu.

Přejel prstem přes hladinu.

Voda byla studená.

Studená jako říčka v září, jako pramen v lese. To ho uklidnilo. Věci, které jsou studené, prostě jsou.

Zůstal u potoka.

Mlha ležela nízko mezi stromy. Nebyla hustá, nebyla ani neproniknutelná. Spíš byla jako jemná vrstva šedi, která se pohybovala v proudech vzduchu příliš pomalých, aby je Harjin cítil na kůži. Mlha šla vlastní cestou, obtékala kmeny, plynula nízko u země, hromadila se v prohlubních.

Harjin pozoroval, jak se pohybuje.

Pak si všiml dívky.

Stála mezi dvěma stromy na druhém břehu potoka — tak blízko, že ji Harjin uviděl naráz, celou. A přesto se zdálo, jako by stála v místě o trochu dál. Jako by vzdálenost v tomto světě fungovala jinak.

Měla dlouhé bílé vlasy, s béžovým nádechem tam, kde je zachytilo světlo ze stran. Dívala se dolů na vodu potoka. Stála klidně, bez pohybu, s rukama volně podél boků.

Harjin povstal a zůstal stát na svém břehu.

Pak dívka zvedla hlavu.

Jedno oko měla jantarové — hluboké, s tou přímostí pohledu, která Harjina zasáhla přímo do hrudi.

Druhé oko bylo světlé. Mléčně zakalené, s mlhou přes zornici, která nebránila pohledu, ale měnila jeho zaostření.

Harjin zůstal stát.

Voda mezi nimi tekla.

Dívka ho sledovala svým jantarovým okem.

„Harjine,“ řekla.

Její hlas byl tichý. Řekla jen to slovo. Jeho jméno přes vzdálenost potoka.

Harjin otevřel ústa. Zavřel je.

Dívka lehce naklonila hlavu — doleva, o centimetr, s pohybem, který nebyl plachý, ale tichý a přesný.

Harjin ten pohyb znal.

Pak ustoupila o krok zpátky.

Jako by mu dávala prostor.

Harjin přešel potok přes tři kameny, mokré, trochu nestabilní pod botami. Přistoupil k ní na vzdálenost nataženého předloktí.

Zblízka bylo vidět víc. Ruce podél boků, drobné, s prsty trochu staženými do dlaní, jako by se chystala něco schovat nebo ukázat a ještě se nerozhodla. Bílá látka oděvu — jednoduchá, bez příkras, bez barvy mimo bílou a béžový nádech v záhybech. Bosá chodidla na mechu.

Harjin se díval na její oči.

Jantarové a mléčné oko.

Tvar vzpomínky přišel bez ohlášení. Béžové flíčky. Jemnost ušního boltce. Tvar hlavy nakloněné pod přesně tímto úhlem.

Harjin zadržel dech. Srdce mu udeřilo jednou silněji.

Dívka ho sledovala. V jantarovém oku bylo cosi, co se nepřibližovalo, ale ani nevzdalovalo. Bylo tam, jako světlo na hladině — přítomné a pohyblivé, bez záměru být chyceno.

„Ty,“ řekl Harjin. Jen to slovo, protože jiné nenašel a tohle bylo nejblíž.

Dívka nepřikývla, ale v oku se pohnulo světlo — záblesk, rychlý, jako by souhlasila.

Harjin znovu otevřel ústa a znovu je zavřel.

Chtěl se zeptat: jsi to ty?

Ale věta by zněla nesmyslně, nebo příliš smysluplně, nebo obojí, a Harjin nevěděl, co s odpovědí, kterou by dostal.

Tak mlčel.

Dívka se pohnula.

Tiše, pružně, bez zbytečného pohybu přistoupila ke kořenu stromu a sedla si. Přesně tak jako Amaril sedávala k nohám — ne vtíravě, ne daleko. Vedle.

Harjin se otočil a podíval se na ni.

Seděla na kořenu a dívala se do lesa. Mléčné oko měla přivřené. Jantarové sledovalo pohyb mlhy mezi stromy.

Harjin si sedl na zem. Mech byl studený a vlhký. Džíny nasákly vodu. Nevšímal si toho.

Seděli.

Potok za nimi tekl.

Ptáci zpívali — ne jeden, ale víc, z různých míst, různými hlasy, jako by les obklopoval svůj vlastní tichý hovor. Harjin je slyšel, ale nerozlišoval. Tvořili pozadí, husté a klidné.

Potom dívka obrátila hlavu. Podívala se na Harjina. Jantarové oko bylo přímé a hluboké. Harjin cítil v hrudi tíhu, která se pohybovala. Ne směrem ven. Spíš jako tekutina, která se přelije z jedné nádoby do druhé. Nezmizí, jen změní polohu.

„Kde jsi?“ zeptal se tiše.

Nevěděl, na co se vlastně ptá.

Dívka naklonila hlavu — tentokrát doprava, ale úhel byl tentýž. Harjin ho znal zpaměti. Dlaněmi, rameny, místem za hrudní kostí, kde se usazuje vědomí o druhém.

Neodpověděla slovy.

Zvedla ruku a ukázala do lesa. Jako by říkala, jsem dál, hlouběji, za tím, co je vidět.

Pak ruku spustila.

Harjin sledoval směr.

Za stromy byl les. Jiný a zároveň nejvíc lesem, jaký kdy viděl. V jeho hloubce se pohybovaly věci, které nešlo pojmenovat. Stíny, světlo, závan vzduchu odjinud.

Když se otočil zpátky, dívka vstala.

Pohybovala se lehce, skoro bez váhy, jako by mech pod chodidly byl jen povrch, přes nějž prochází, ne po němž jde. Přistoupila blíž ke stromu, přejela prsty po kůře — pomalu, zezadu, pohybem, který říká: znám tě — a pak se obrátila.

Podívala se na Harjina.

V jantarovém oku byl poprvé výraz, který mohl číst. Byla to nejistota. Že se někdo vrátí na místo, kde byl, a nemůže si být jistý, jestli ho místo ještě zná.

Harjin vstal. Chtěl říct, že ji zná, ale slova na to nestačila. Protože ji znal jinak — v jiném tvaru, s jinou vahou, s jiným teplem — a tohle tělo před ním bylo dívka, ne Amaril, a obě věci byly pravdivé zároveň.

Dívka odvrátila pohled. Pohnula se dál do lesa, tiše, s bílými vlasy přes záda, s bosýma nohama na mechu. Harjin šel za ní. Les se měnil s každou minutou. Byl pořád lesem — kmeny, kořeny, větve, jehličí, mech — ale vrstvy se přesouvaly. Starší stromy ustupovaly dál a mladší se blížily k cestě. Mlha ležela teď výš, ne u země, ale v mezipatře mezi zemí a korunami. Jako vrstva mezi světy.

Dívka šla před Harjinem. Vždy o kus dál. Vždy viditelná. Nikdy příliš blízko.

Harjin to cítil jako bolest toho, kdo jde za někým, koho chce chytit, ale ví, že vzdálenost není náhodná.

Pak se les otevřel. Stromy ustoupily do kruhu a uprostřed kruhu bylo ticho. Zvláštní ticho. Jako tichá místnost, ze které odešla hudba, ale vzduch po ní ještě vibruje.

Uprostřed prostoru seděla postava.

Stará žena byla drobná a shrbená. Seděla na kameni u zbytků ohniště — u žhavých uhlíků pod vrstvou popela, se slabým světlem, které přežívalo spíš z vůle boží prozřetelnosti.

Žena měla v klíně ruce. Ty byly jiné než zbytek těla. Kůže na nich měla barvu a texturu kamene — šedá, popraskaná, s hladkými místy tam, kde by u normální kůže byly vrásky. Jako by ruce zkameněly a zbytek těla ne.

Žena nezvedla hlavu.

Harjin přistoupil.

Dívka s bílými vlasy se zastavila na okraji kruhu. Stála tam tiše, jako někdo, kdo ví, že tohle místo patří jinému.

„Sedni,“ řekla žena.

Hlas měla hluboký a zastřený, jako lidé, kteří dlouho mluvili jinak a na tuto řeč si pomalu zvykají. Ale hlas byl přesný a každé její slovo bylo přesné.

Harjin si sedl na zem vedle ohniště.

Uhlíky svítily teplou červenooranžovou, jemně, v rytmu, který nebyl dýchání, ale připomínal ho. Vůně popela a čehosi staršího se nesla vzduchem.

Žena konečně zvedla hlavu.

Podívala se na Harjina.

Oči měla šedé a jasné, s klidnou hloubkou, která neposuzuje, ale vidí. Přejela pohledem po tetování na jeho tváři — klidně, beze spěchu — potom po holé kůži lebky, potom zpátky do očí.

„Přišel jsi z daleka,“ řekla.

Harjin přemýšlel, jestli to bylo daleko nebo blízko.

„Nevím,“ řekl.

Žena přikývla. Jako by to byla odpověď, s níž se dalo pracovat.

Přejela jednou kamennou rukou přes druhou. Pohyb byl pomalý, metodický, jako pohyb člověka, který si umývá ruce a ví, že se špína nestírá.

Harjin se díval na její ruce.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Nevěděl přesně, na co se ptá. Na ruce, na ni, nebo na místo.

Žena se podívala na vlastní ruce.

„Jednou jsem neřekla ne,“ řekla. „A pak jsem to říkat přestala. Kameny mi rostou zevnitř.“

Harjin to slyšel.

Nevěděl, co to znamená, ale neslo se to k němu jako varování.

Žena ho nepronásledovala dalšími slovy.

Seděla.

Harjin seděl taky.

Za okrajem kruhu byl les. Dívka s bílými vlasy tam stále stála — Harjin ji viděl koutkem oka, nehybnou, s rukama podél boků. Mlha kolem ní se pohybovala, ale jí se nedotýkala.

Uhlíky svítily.

Harjin sledoval jejich světlo.

Myslel na Amaril. Prostě tam byla, jako vždy — v místě za hrudní kostí, kde se usazují věci, které se neztratí jen proto, že o nich přestaneme přemýšlet.

„Ztratil jsi někoho,“ řekla žena.

Ne jako otázku.

„Ano,“ řekl Harjin.

„Zůstalo ti teplo?“

Harjin přejel pohledem přes vlastní ruce. Prsty, klouby, kůže s pracovními rýhami.

„Ano,“ řekl znovu.

Žena přikývla.

„Pak není pryč,“ řekla. „Je jen proměněný.“

Harjin slyšel ta slova a cítil, jak jsou pravdivá. Zároveň ho bolela přesně pro tu pravdivost. Protože proměněná věc není tatáž věc. A on chtěl tutéž věc. Chtěl Amaril v košíku u radiátoru. Chtěl drápky na dlaždici a bradičku na lokti a dech, který se přizpůsoboval jeho dechu.

Chtěl to tak, jak to bylo.

Ne proměněné.

Žena se na něj nedívala, když to říkala. Dívala se do uhlíků, jako by ho nechtěla vidět v okamžiku, kdy se v něm ta věc dotkne místa, které ještě neumí povolit.

Harjin vydechl pomalu.

„Vím,“ řekl.

Byla to pravda i lež.

Věděl to a nevěděl zároveň.

Žena sáhla do popela vedle ohniště.

Vytáhla malý zaoblený kamínek — hladký, světle šedý, s jednou bělejší žilkou skrz střed. Podala ho Harjinovi.

Harjin ho přijal.

Byl těžší, než vypadal. Studený a přesný v dlani.

„Na cestu,“ řekla žena. „Studené věci pomáhají, když se ztrácíš. Připomínají, kde jsou ruce.“

Harjin zavřel dlaň kolem kamínku.

Studený povrch pod prsty.

Váha.

Přesnost tvaru.

Tam, kde jsou ruce.

Vstal pomalu.

Žena se neotočila. Dívala se znovu do uhlíků. Jejich světlo bylo teď klidnější, jako by se i ohniště usadilo.

Harjin přistoupil blíž.

„Jak vás mám oslovovat?“ zeptal se.

Žena se lehce pousmála.

„Nikdo mě nemusí oslovovat,“ řekla. „Ale jestli chceš, říkej mi prostě stařenka. To mi nevadí.“

Harjin přikývl.

Obrátil se.

Na okraji kruhu stála dívka s bílými vlasy. Dívala se na něj. V jantarovém oku byl ten výraz, který Harjin viděl předtím — nejistota.

Přistoupil k ní.

Stáli u sebe na vzdálenost dechu.

Harjin se díval do jantarového oka a potom do mléčného. Mléčné hledělo trochu mimo, zakalené a klidné, s mlhou, která nebrání, ale mění zaostření.

Dívka naklonila hlavu.

Doleva.

O centimetr.

Harjin cítil v hrudi, jak se mu při tom pohybu stáhne něco starého.

„Jsi tady,“ řekl tiše.

Dívka ho sledovala.

Pak velmi tiše, skoro bez dechu, řekla:

„Jsem.“

A to bylo vše, co bylo řečeno.

A bylo to mnohem víc, než Harjin unesl naráz.

 

Otočil se a šel dál do lesa.

Za kruhem bylo světlo rychlejší. Každý záblesk přes listí byl kratší, intenzivnější, bezprostřednější. Harjin šel mlčky. Kamínek byl v zavřené dlani, studený a těžký.

Pak zahlédl pohyb.

Bokem, mezi dvěma stromy. Příliš rychlý na mlhu, příliš světlý na stín. Harjin se zastavil a obrátil se k tomu místu.

Nic tam nebylo.

Nebo tam bylo místo po něčem, co se právě přesunulo.

Harjin čekal.

Pohyb přišel znovu — ze strany, ze země, z výšky kolen. Lehký záblesk světlé barvy, průsvitný, pohyblivý jako dítě, které uteče, jakmile se na něj podíváte přímo.

Harjin se nepohnul.

Mezi stromy zazněl zvuk. Jemný a krátký. Ne hlas, ale cosi blízkého hlasu. Skoro smích, nebo vzduch přes úzké místo, nebo věc, která se nerozhodla, čím chce být.

„Kdo jsi?“ zeptal se Harjin tiše.

Ticho.

Potom opět pohyb — tentokrát trochu blíž, ze strany starého buku. Harjin zahlédl stopu na mechu. Malý bosý otisk, za chvíli srovnaný vegetací, jako by mech nechtěl prozradit, kdo tu byl.

Harjin přistoupil ke kmeni.

Přejel rukou po kůře.

Nic.

Ale vzduch kolem byl teplejší o centimetr, s vůní, která připomínala dětský pokoj nebo půdu, kde leží věci z doby, kdy byl svět jinak nakloněný.

Harjin se pomalu otočil.

A zahlédl ho.

Chlapec.

Stál o kus dál, přesně na hranici viditelnosti — tam, kde světlo přestávalo rozlišovat detaily a věci se slévaly do tvarů. Malý, štíhlý, s rozcuchanými vlasy a bosýma nohama. Tvář Harjin nestačil zachytit přesně. Jen obrys, pohyb očí, způsob stání.

Chlapec se díval na Harjina.

Pak se usmál.

Harjin ten úsměv viděl jen zlomek vteřiny, než se chlapec obrátil a odešel mezi stromy.

Harjin šel za ním.

Tři kroky.

Čtyři.

Chlapec zmizel.

Prostě zmizel.

Byl mezi dvěma kmeny a pak nebyl. Mech na místě, kde stál, měl hlubší odstín zeleně, jako by byl čerstvě nasycen vlhkostí.

Harjin se zastavil.

Pak zahlédl něco na zemi.

Malé.

Skoro neviditelné.

Pírko.

Jedno, světlé, s ocelově modravým nádechem. Leželo na mechu jako věc zanechaná záměrně nebo náhodou, a rozdíl mezi záměrem a náhodou tu byl příliš tenký, aby to někdo rozeznal.

Harjin ho zvedl.

Otočil ho mezi prsty.

Lehké a přesné. Ocelově modrá barva na bříškách paprsků, světlý dřík.

Harjin ho zastrčil do kapsy.

Zvedl hlavu.

Nad ním se pohnuly větve.

Pták.

Větší než ten, který ho vedl sem. Tmavý, s peřím, v němž se světlo lámalo ocelově. Letěl nízko, mezi stromy, a přistál na větvi nedaleko.

Díval se na Harjina.

Pak se obrátil a pokračoval dál.

Harjin šel za ním.

Soryn byl na mýtině.

Harjin ho viděl z dálky — muže, který se pohyboval mezi stromy s lehkostí lidí zvyklých být venku za každého počasí. Byl štíhlý, věkem neurčitý, s tmavými vlasy s měděným odleskem a lehce opálenou kůží.

Měl v ruce větev a na větvi seděl pták — jiný než ten, který Harjina vedl. Světlý, s bílým peřím a jednou tmavou skvrnou na křídle.

Soryn si Harjina nevšiml okamžitě.

Díval se na ptáka. Ne jako lovec nebo vědec. Prostě se díval, s pozorností, která nic nechce, jen přijímá.

Harjin přistoupil blíž.

Pták na větvi se přesunul o centimetr, ale neodletěl.

Soryn zvedl pohled.

Oči měl ocelově modré. Harjin je uviděl a v hrudi mu přeskočilo vzpomínkou — na Tarna, když stál v hangáru a přejel pohledem přes součástku, o jejímž stavu věděl předem.

Tentýž typ ticha.

Tentýž typ přítomnosti.

„Pták tě přivedl,“ řekl Soryn.

„Ano,“ řekl Harjin.

Soryn sklonil ruku a pták přelétl z větve na větev blíž ke koruně stromu. Sledoval ho pohledem, potom se obrátil k Harjinovi.

„Daleko jsi šel.“

„Nevím, jak daleko.“

Soryn přikývl.

Nedodal nic.

Přistoupil ke kameni na okraji mýtiny a sedl si. Harjin přišel a sedl si taky. Chvíli mlčeli.

Na okraj mýtiny přiletěl další pták. Pak druhý, třetí. Usazovali se bez spěchu, bez soupeření, s klidem věcí na svém místě.

Harjin je sledoval.

„Odkud jsou?“ zeptal se.

„Odtud,“ řekl Soryn. „A odjinud.“

„A přišli za mnou?“

Soryn se podíval na ptáky.

„Jeden tě vedl sem. To stačí.“

Harjin přejel pohledem po ptácích na větvích.

Pak přistoupila dívka s bílými vlasy.

Harjin ji nezaslechl. Prostě tam najednou byla — u okraje mýtiny, u prvních stromů, s rukama podél boků. Sledovala ptáky. Jeden se přesunul na nižší větev, přesně ve výši jejího ramene.

Potom přistál.

Na jejím rameni.

Dívka přivřela oči.

Harjin to viděl z druhé strany mýtiny. Viděl, jak se její rameno pod ptáčí tíhou téměř nepohnulo, jak se jí rty lehce oddělily, jak přistoupila do toho okamžiku celá, s oddaností, kterou Harjin znal od malého bílého zvířete, které sedávalo u potoka a přivíralo oči, když světlo bylo přesně takové.

Pták na jejím rameni zůstal.

Seděl.

Potom odletěl.

Dívka otevřela oči a podívala se přes mýtinu na Harjina.

V jantarovém oku byl výraz, který Harjin neuměl přečíst, ale cítil ho v hrudi jako bolest jiného druhu. Bolest blízkosti, ke které vzdálenost pořád patří.

Soryn mlčel.

Harjin mlčel.

Dívka se otočila a šla zpátky do lesa.

Harjin vstal.

„Počkej.“

Řekl to nahlas, do mýtiny, k dívce.

Zastavila se.

Neotočila se. Jen se zastavila.

Harjin přistoupil přes mýtinu. Přes mech, přes kořeny, kolem místa, kde seděl Soryn. Přistoupil k dívce a obešel ji, aby stál před ní.

Podíval se na ni.

Do jantarového oka.

Do mléčného.

Dívka ho sledovala.

V jantarovém oku byla otázka, kterou neřekla: vidíš mě jako mne, nebo jako někoho jiného?

A odpověď bolela dopředu, protože nebyla jednoduchá.

„Nevím, jak se k tobě chovat,“ řekl Harjin.

Ticho.

„Protože nejsi Amaril tak, jak ji znám. Ale zároveň —“

Zastavil se.

Dívka čekala.

„Zároveň tě poznávám,“ dokončil. „Z věcí, které nemám jak vědět o cizím člověku.“

Dívka naklonila hlavu.

Doleva.

Zůstala v tom náklonu, jako by to byl způsob, jak říct: slyším tě, aniž by slova zjednodušila odpověď.

Harjin přejel pohledem přes její vlasy — bílé s béžovým nádechem tam, kde je chytalo světlo. Přes jemnou linii úst, přivřených a přítomných.

Chtěl ji říct jak je rád, že je tady. Jenže to, že nebyla taková, jaká bývala, ho zastavilo. Tak neřekl nic.

Dívka se pohnula. Přistoupila k Harjinovi o krok — jen o krok — a stála u něj. Vedle. Jako by zaujala místo přesně vypočítané na malou vzdálenost od jeho nohy.

Harjin to cítil všude tam, kde si člověk pamatuje teplo těla, které tam bývalo.

„Vím, že nejsem totéž,“ řekla tiše.

Harjin se nepohnul.

„Ale jsem tu.“

Harjin zavřel oči. Za víčky bylo světlo druhého světa — rozptýlené, pohyblivé, bez zdroje. Cítil vedle sebe přítomnost, na tu přesnou vzdálenost, a ta přítomnost nebyla Amaril a byla tím, co z Amaril zůstalo, a ani tato věta nemohla být celá pravda. Ale byla dost pravdivá pro tenhle okamžik.

Otevřel oči.

Dívka stála vedle něj a dívala se do lesa.

Harjin se díval taky.

Les byl les.

A přesto jiný.

A přesto hluboký.

A přesto plný věcí, které se pohybovaly na okraji viditelnosti.

Mlha přišla později. Čas přestal mít jasná čísla, ale měl barvy a hustoty. Tenhle čas byl šedivější a přinesl s sebou další dívku.

Harjin ji zahlédl na cestě.

Stála u stromu a přejížděla rukou po kůře. Ne tak, jak lidé přejíždějí kůru ze zvyku. Systematicky, metodicky, jako by hledala stopu čehosi. Pak ruku stáhla a stála dál.

Měla popelavě šedé vlasy.

Harjin přistoupil.

Zahlédla ho z dálky — nebo ho nezahlédla, nebo zahlédla a nevěděla, jak reagovat. V jejím pohledu bylo cosi průsvitného. Jako by se dívala skrz, ne na něco.

„Hledáš něco?“ zeptal se Harjin.

Dívka přejela pohledem přes strom.

„Vždycky.“

Hlas měla měkký a pomalý, s pauzami tam, kde slova potřebovala prostor.

„Co?“

Pauza.

„Věci, co se ztratily.“ Podívala se na Harjina, ale průsvitný pohled ji znovu vzdálil o krok, i když stála blízko. „Ztracené věci mají svůj tvar. Jde poznat, kde byly.“

Harjin to přijal.

„A nacházíš je?“

Dívka přejela pohledem přes vlastní ruce.

„Nacházím.“ Pauza. „Ale ne sebe.“ Ztráta vlastního jména byla věc, se kterou se tu žilo.

Harjin přemýšlel, co říct. Nebylo nic, co by říct mohl, tak neřekl nic. Dívka mu to nezazlívala. Stála u stromu a dívala se do mlhy s průsvitným pohledem, který šel skrz věci a hledal jejich druhou stranu.

Harjin sáhl do kapsy.

Vytáhl pírko — ocelově modré, lehké, se světlým dříkem.

Podal jí ho.

Dívka se podívala na pírko. Přejela prstem přes bříška paprsků.

Pak ho přijala. Držela ho dál v prstech, jako by teprve zjišťovala, co s ním.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Harjin.“

Přikývla.

„Já nevím, jak se jmenuju,“ řekla. „Měsíc mi vzal jméno výměnou za sen.“

„Šeď,“ řekl.

Dívka se otočila.

„Říkejme ti tak, dokud nenajdeš jiné,“ řekl Harjin.

Šeď — dívka, která se tak jmenovala teprve od tohoto okamžiku — se podívala na pírko v ruce.

Pak na Harjina.

V pohledu byl záblesk. Krátký, pohyblivý, jako světluška. Jen jednou. Pak byl zase pryč.

„Dobře,“ řekla tiše.

Otočila se a šla do mlhy.

Harjin ji sledoval, dokud šedá silueta nesplynula s šedým vzduchem. Potom ještě chvíli hleděl na místo, kde byla.

Les kolem byl tichý.

Dívka s bílými vlasy stála kousek za ním. Harjin se neobrátil, ale věděl, že tam je. Cítil její přítomnost.

„Zvláštní, ta Šeď,“ pronesl Harjin do ticha.

Pak dívka řekla:

„Hledá, co se ztratilo. Ale nedokáže najít sebe.“

Harjin přikývl.

„Vím.“

Obrátil se.

Dívka s bílými vlasy ho sledovala.

V mléčném oku bylo světlo — pohyblivé a klidné, jako vždy. Harjin na ně hleděl a věděl, že to oko nevidí tak jako druhé. A přesto ho nesl jako vzpomínku na Amaril, která viděla jinak.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

Dívka se trochu pohnula. Jako by otázka přistála na místě, kde ji nečekala.

„Naeve,“ řekla tiše.

Naeve.

Ne Amaril.

Jiné jméno.

Jiné tělo.

Jiný hlas.

A přece — ta vzdálenost, ten náklon hlavy, to mléčné oko.

Harjin to nesl jako dvě věci najednou.

A obě byly pravda.

„Harjin,“ řekl.

Naeve přikývla. Jako by to slovo znala — ne poprvé, ale z jiného místa, z jiné podoby zdroje.

Pak se podívala nahoru.

Mezi stromy přeletěl pták — ten ocelově modrý, nebo jiný stejného druhu. Přistál na větvi nad nimi, podíval se dolů a pak odletěl.

Naeve sledovala jeho let.

Harjin sledoval Naeve.

Pak pták zmizel.

Naeve se obrátila k Harjinovi.

Podívali se na sebe.

Harjin v jejím jantarovém oku viděl, že se bojí, že ji nevidí jako ji. Že je jen náhrada za Amaril.

A byla to pravda.

Harjin ji viděl jako obojí.

A nevěděl, jak s tím naložit.

„Nevím, co od tebe čekat,“ řekl.

Naeve stála klidně.

„Nic,“ řekla. „Jsem tu. Tak jako jsem byla vždy. Jen jinak.“

Harjin zavřel oči.

Kamínek v dlani byl stále studený.

Kde jsou ruce.

Otevřel je.

Podíval se na kamínek — hladký, světle šedý, s žilkou. Pak se podíval na Naeve.

Natáhl ruku.

Naeve se lehce zakolísala. Harjin položil kamínek do její dlaně. Naeve se podívala dolů. Pak sevřela prsty. Stáli tak — Harjin s prázdnou dlaní a Naeve s kamínkem — a mezi nimi byla vzdálenost, která nebyla velká, ale byla nutná. Vzdálenost, přes niž člověk musí projít sám, i když druhý stojí přímo vedle.

Harjin věděl, že to nebude Amaril v košíku u radiátoru. Nebude to ani malé bílé tělo v jeho dlani v prohlubni na mezi. Bude to jinak. A to jinak bude muset přijmout celé, se všemi ostrými hranami, se všemi místy, kde to bolí, se všemi místy, kde se ještě dá projít.

Naeve stála vedle něj.

Kamínek v dlani.

Les kolem.

Pohyblivé světlo.

A Harjin cítil první jasný tvar poznání — že to, co hledal, neexistuje v podobě, v jaké to hledal.

Amaril se nevrátí jako Amaril.

A to je věc, se kterou teprve začíná.

Přišla noc.

Nebo to, co bylo nocí v tomto světle — větší hustota tmy mezi větvemi, klidnější vzduch, chladnější. Harjin seděl u malého ohniště, které Soryn zapálil na okraji mýtiny rychle a bez řeči, způsobem rukou, které to dělají vždy.

Naeve seděla vedle něj.

Ne u jeho boku.

Vedle.

Na vzdálenost přesně tak velkou, aby bylo jasné, že to je záměr.

Soryn seděl naproti.

Stařenka s kamennýma rukama tu nebyla. Odešla, nebo tam nebyla celou dobu, nebo zmizela tehdy, kdy přestala být potřeba. Harjin to nevěděl přesně.

Oheň byl malý a čistý.

Harjin sledoval plameny.

V jejich pohybu bylo cosi, čemu se oheň v zimách v bytě vyhýbá — přímočarost, jednoduchost. Plameny šly nahoru, protože bylo přirozené jít nahoru.

„Proč jsi sem přišel?“ zeptal se Soryn.

„Hledal jsem ji,“ řekl.

Soryn přikývl.

„A našel?“

Harjin se podíval na Naeve.

Naeve měla zavřené oči a hřála si ruce nad ohněm. Kamínek byl ještě v její dlani — Harjin to viděl podle způsobu, jakým svírala prsty.

„Jinak,“ řekl Harjin.

Soryn pak řekl:

„Ptáci zpívají, když je komu naslouchat.“

Harjin přejel pohledem ke stromům za ohněm.

„Dnes zpívali.“

„To je pravda,“ řekl Soryn.

A to stačilo.

Za stromy byl les a za lesem byl svět, z něhož Harjin přišel. Byt s prázdným košíkem. Smrk. Rokytka. Pahorek s kamenem.

Věci, které čekaly.

„Musím zpátky,“ řekl.

Soryn přikývl.

„Dobrá.“

„Ale ne hned.“

„Ne hned,“ souhlasil Soryn.

Naeve otevřela oči.

Podívala se na Harjina.

V jantarovém oku bylo světlo ohně — pohyblivé, teplé, s konkrétností věcí přítomného okamžiku.

Harjin se díval zpátky.

Věděl, že to nepůjde přijmout celé najednou. Půjde to jen po kouscích. Každý kousek bude bolet jinak. Každý bude přesný.

Ale věděl taky, že Naeve je tu.

A že je tu jinak.

Oheň hořel.

Ptáci v noci mlčeli.

Les kolem dýchal starým, hustým dechem věcí, které trvají déle než jeden lidský smutek.