KAPITOLA 3d – 5:30, 22:15 – TOM

Teď sedím v tramvaji a hlava mi jede na plný obrátky. Jak sakra věděl, že Gosford Park je můj oblíbenej film? Celou dobu jsem si myslel, že mě má za tupýho sportovce, co nepozná Shakespeara od Molièra. Nebo je to naopak? Snaží se mě jako vzdělávat nebo co?

Stejně je to buzík.

Přitáhnu si kolena pod bradu a čekám, až dojedu na Anděl. V ruce žmoulám tu novou kartičku z videopůjčovny. Staromódní? No asi jo. Kdo si dneska ještě půjčuje filmy?

* * *

Doma je to furt to samý. Máma zase leží na posteli, chvílema spí, chvílema se dívá z okna. Připravuju čaj a nějaký jídlo. Musím ji převlíknout, otřít, vyvětrat pokoj. Připravím ji to maso z restaurace. Všechno to dělám automaticky, už jsem zvyklej. Ale dneska jsem duchem jinde. Pořád musím myslet na to, jak Viktor věděl o tom filmu. Znervózňuje mě to. Co si o mně myslí, buzík jeden. Ale zase… proč by mi dával zrovna Gosford Park? To je divný.

A Viktor Polesný v občance? Nic mi to neříká.

Ale stejně, jak to mohl vědět? Vrtá mi to hlavou, i když se snažím soustředit na mámu a na to, co je potřeba udělat.

Ještě že mám zejtra ten plaveckej trénink. Tam můžu vypnout a nemyslet na nic jinýho. I když i tam mě Viktor pronásleduje. Jak se na mě díval v tý sprše, jak se mě skoro dotkl v tý páře… Kurva, co to se mnou je? Vždyť já nejsem teplej. Mám přece Veroniku. I když… poslední dobou to mezi náma skřípe. Ale to je normální, ne? Každej vztah má svý problémy.

Sprchuju se. Jako bych byl zase na tréninku. Plavu a snažím se na nic nemyslet. Soustředím se jen na pohyb, na to, jak mi voda klouže po těle. Ale stejně mi to nedá. Viktor, Viktor, Viktor. Proč mi nejde z hlavy? Co to se mnou sakra je?

A jako bych se zase převlíkal a vyrážel domů. Venku je už pomalu tma, přehodím přes sebe mikču a jdu zas na tramvaj. Cestou koukám na rozbitej mobil a přemýšlím, kde seženu novej. Nemám na to prachy, ale bez mobilu to nejde. Musím prodat ten půllitr a pár jich ještě vzít.

Jako bych byl zase doma – mámu zase přebalím, dám jí najíst a uložím ji ke spánku. Dám si sprchu a pak – sednu si k jejímu stolu a koukám na ten Gosford Park. Nevím, jestli se na to chci dívat. Přeci jen, je to naš společnej film s mámou. Nakonec si ho pustím sám. A jak tak koukám na ty postavy, na ty vztahy mezi nima, na tu hierarchii v tom domě… Najednou mi to přijde povědomý. Jako bych se v tom viděl. V tý svojí roli, co musím hrát. Ten sportovec, co se o všechno postará, co nemá vlastní život. Najednou mám pocit, že Viktor to možná chápe líp než kdokoliv jinej. Že možná vidí za tu masku, co nosím. Myslí si, že jsem Henry Denton, kterýho nakonec nikdo nebere – ani seshora, ani zezdola?

Vypnu film a jdu si lehnout. Ale spát nemůžu. Převaluju se a myslím na Viktora. Na to, jak se na mě díval, na to, co mi řekl. “Kde nic není, ani smrt nebere.” Co tím sakra myslel? Že ví, že nic nemám? Že vidí, jak se snažím a stejně to k ničemu nevede? Nebo to byl nějakej skrytej vzkaz, nějaká nabídka? Kurva, vůbec nevím. Ale vím, že se mi to líbilo. Ten jeho pohled, ten jeho úsměv. Sakra, co to se mnou je? Vždyť já nejsem teplej, nemůžu bejt. Ale proč se mi to tak líbilo?

Kdybych moh, pustím si teď hudbu, ale na tom mobilu nejde nic dělat, dokonce si musím nařídit i klasickýho budíka. Ještě že jsem v šuplíku našel starej digitální. Teď na mě blikaj červený čísla. Je 22.15.

Nakonec usnu neklidným spánkem plným zmatenejch snů. A když se ráno probudím, mám jasno v jedný věci – musím se s Viktorem sejít. Musím zjistit, co to všechno znamená. I kdyby to měla bejt jenom nějaká hra, nějaký nedorozumění. Musím to vědět. Protože takhle už to dál nejde.

* * *