Je tu jakási paralela. Když jsem se učil tetovat na prasečí kůži, skončil jsem na tom, jak se mi z truchlení třásly ruce – a na tom, že jsem si uvědomil, že se nejdřív potřebuju naučit malovat.

Maluji si třetí rok, pocit, že neumím malovat se ve mě rozhosťuje pořád (ale o tom není, maluji si přeci pro radost) – jde o to, že “umět malovat” definuje každý jinak. Já to definuju tak, že to znamená “ovládnout řemeslo” a jestli pořád narážím na různé “základní věci” – jako třeba perspektiva, míchání barev, jsem pořád velký amatér.

A teď jsem narazil na další problém, který mě vrací jako malíře úplně na začátek. Pro jednou jsem zvolil “špatné plátno”, když zde mluvíme o velikosti. Velikost je správná (zakázka), ale absolutně nevhodná do mého bytu (nemám ateliér) a ke zvolenému stylu (potřebuji pevnou ruku), takže tak jak jsem neměl pevnou ruku před pár lety u tetování, nemám ji pevnou teď a já opravdu neumím ve stoje malovat detaily (a s latí, kterou bych přiložil na hranu obrazu nejsem kamarád v kombinaci s výše zmíněným).

Do toho jsem si pořídil nové štětce a mám dojem, že to s nimi neumím, jsou přeci na detaily a já (velkorozmáchlý) malíř si s tím neví rady.

Velkorozmáchlost byla pro mě dobrou terapií. Zvlášť na začátku. Potřeboval jsem se na plátno vylít.

A taky mám dojem, stejně jako z učení, že když se něco naučím, zapomenu to. Pokaždé za plátno zasedám (nebo přistoupím) jak nepopasaný list – co jsem se naučil? Jako bych se nenaučil nic – opravdu! Úplně nepopsaný list. Kde jsou jako věci, co jsem už jednou s lehkostí maloval?

Pryč.

Je to jako kdyby mě vždycky po domalování opustil duch malíře (a sestoupil do mě úplně jiný duch, třeba Merlina nebo hlídače).

Taky je to o čase. Velké plátno jsem měl ve zvyku malovat na jeden zátah a teď ho mám malovat na několik malých zátahů – jde mi to na nervy.

Nejdřív tady kolem plátna chodím celý den…. vyhýbám se mu.
Pak na něj maluji, pak zas na něj jen koukám, nelíbí se mi, co na něm vidím. A nakonec zkouším malovat vleže na zemi. Takže nejdřív zkouším, jak neponičit plátno při malování vleže (mám ruce pevné), ale zas to půjde na záda (jako když jsem maloval kdysi na dlaždice).

Toť jsou mé artistické potíže. Potíže neumětela.

Tolik věcí jsem si kolem malování Pohádky pohádek vyjasnil, náčrtek je přesný, vím co mám malovat a teď mě zrazuje – má vlastní schopnost malovat.

Asi má ještě být něco jinak.
Musím si holt počkat.