Mé srdce zůstalo zlomené dlouhý čas
Odskočím ještě do Budapešti:
„Auf Wiedersehen. Es war wunderschön,“ loučil jsem se v slzách s Forrestem, kentaurem bušícím svými kopyty do mého srdce. Z ničeho nic mi na jazyk vklouznul německý jazyk.
Odpotácel jsem se do vysílací budovy, rukou se opřel o hlavní dveře, abych nabral zpět rovnováhu – ale nenašel jsem ji.
Viděl jsem, jak nade mnou stojí Forrest, kdesi v lágru, a pak mě střelil do čela.
Asi ozvěny minulých životů.
*
„Tu es ma coccinelle rouge, “ říkával mi, a taky to, že mám zadek jako hrušku a že on ho má taky takovej. Nevím, jestli mě to těšilo, ale v každém případě David B. byl můj francouzský přítel, jehož zálibou bylo vybírání zajímavých věcí z kontejnerů.
„Podívej, co jsem našel!“ Ukazoval mi s radostí dítěte. Jeho nadšení jsem nijak nesdílel, ale pravda je, že jeho byt byl plný zajímavých věcí – a nijak ho za tuto zálibu neodsuzuji, mám pro ni dokonce pochopení.
*
„Tak já se stavím pro věci odpoledne.“ „Ne, nestavíš, vezmeš si je teď.“ Dívám se na něho – už ani nevím, jak se jmenuje. Rychlý kopačky mi vymazaly jeho jméno z hlavy. Nebral jsem si to osobně. Ale byl to první muž, který mi při milování málem ukousnul prsty – a ano, i to je svědectví, že v druhém tisíciletí není první rande bez sexu. Na vrub mého účtu musím konstatovat, že jsem mu to asi udělal dobře.
*
Muži mě propouštěli s lehkostí ze svého života – s takovou lehkostí – s jakou jsem se jindy u ničeho nesetkal.
Všechno ostatní provázela jakási tíha, ale jinak mě uměli vystrnadit ze svého života elegantně a rychle – a já se nechal. Ještě nikdy mě nenapadlo se doprošovat – bral jsem to tak, jak to je. Nevím, jestli je to znakem nízké sebeúcty – a nebo prostě tím, že jsem stoicky klidný.
Vyzkoušel jsem otevřený vztah – nefungovalo to. Vyzkoušel jsem klasický vztah – nefungovalo to.
A nakonec přestalo fungovat všechno.
Osypky jsem měl jen už z toho, že jsem si přečetl, že ten je bottom a ten top, ten má rád tohle a ten zas tamto. A jak ubíhal čas, bylo pro mě méně a méně prostoru, až nezbyl vůbec žádný.
A to je důvod, proč jsem byl doteď sám. Nenašel se nikdo, komu bych pasoval do jeho krabičky.
*
Byl tu ještě jeden muž, René, kterého jsem potkal v pražském gay klubu Heaven, René, za nímž jsem v roce 2007 odcestoval do Švýcarska, který o mně povídal své mamince přes telefon, byl mezi námi věkový rozdíl asi třiceti let, ale jeho maminka mu doporučovala, aby se mě držel – obzvlášť, jestli jsem mu uvařil polívku.
René byl velmi milý a vášnivý muž. Právě díky němu dnes dělám to, co dělám – to on mě svými otázkami přivedl k tomu, že chci být kartář. Té zimy jsem si to u něj zvědomil – že můj sen je mít věštírnu a věštit z karet.
Nehledě na to, jak naše láska byla čistá nebo ne, moje mistryně mi řekla cosi o tom, že je to závislost – a já si po letech uvědomuji: „A co není?“
Rozešel jsem se s Reném přes telefon a bolelo to hodně. Kdybych svůj život „po staru“ nedal do rukou své mistryni – tak jak se to dříve dělávalo – možná bych dnes žil ve Švýcarsku s výhledem na Alpy (ten výhled z jeho bytu byl úchvatný) – ale já ho do jejích rukou věnoval – a s ještě větším duchovním odstupem vím, že jsem udělal dobře.
*
Vrátím se na moment ještě do Budapešti.
Čekala na mě nejtěžší zkušenost v lásce právě tam. Teprve tam zapůsobilo cosi jako skrytá symetrie lásky v naší rodině. Cítil jsem, jak za mnou stojí ženy rodu, poničené ze svých vztahů – některé s narušenou psychikou – a když jsem si zlomil srdce (tomu říkám převzatá odpovědnost za lásku) – táhlo mě to, abych skočil z pavlače ve třetím patře – na tvrdý beton. V noci jsem se držel oběma rukama za co šlo, abych překonal ten velký tah, který mě nutil zabít se.
A také odezva minulého života, kdy mě zastřelil nacistický pohlavár – a já, v lásce, opět skočil bych znovu dolů, abych osvobodil Forresta.
Nestalo se tak – mé srdce zůstalo zlomené dlouhý čas. V tu dobu pro mě byl velkou oporou můj dobrý přítel Benjamin Chan Chi Wai se svou ženou Queenie Pang, z Hong Kongu. Díky za jejich podporu a za jejich lásku na dálku, která mi pomohla v těch zlých časech.