Slečna Marplová si potměšile mne ruce.

Přirozeně se mě také někdo zeptal na to: „A jaká byla vaše svatební noc?“ Věděl jsem, že taková otázka přijde, stejně jako jsem věděl, že se mě někdo zeptá, když jsem pracoval v televizi na obrazovce, jestli jsem gay. A když to víš, tak se připravíš – najdeš tu správnou odpověď dopředu (a správná je ta pravdivá).

S Rajneeshem jsem měl tu nejkrásnější svatební noc, jakou jsem mohl mít.

Byla v jeho režii – a pokud se ptáš, jak se to může stát, už od dob hlubokého truchlení, kdy mi v nejtěžší chvíli přišla na pomoc „Teta Betka zo Slovenska“, mi bylo známo něco jako psychické vydělení osobnosti.

Západní člověk by to mohl pojmenovat jako schizofrenii, protože se bojí jakékoliv abnormální zkušenosti, přestože schizofrenie nespočívá v přebírání různých osobností, jak se mnozí domnívají.

Já to nazývám vydělením té části osobnosti, která se chce spojit s duchovním průvodcem, který ho přišel navštívit.

Jestliže jsem Rajneeshe v taxíku na Alžbětině mostě neviděl (necítil, nevnímal), protože jsem byl duchovně jinde, teď už ano.

Je to podobné, jako když médium Odu Mae Brown ve filmu Duch posedne duch mrtvého Sama, aby předal vzkaz své milé Molly. Role Ody Mae Brown přinesla Whoopi Goldberg prvního Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli.

Ještě bych mohl uvést jeden příklad, a to ikonickou scénku Jamese Franca pro youtube kanál The New York Times v cyklu „14 Actors acting“, kde v zrcadle políbí sám sebe.

Tak jak se Rajneesh zjevil a požádal o ruku, stejně tak spolu se mnou strávil svatební noc. A jak jsem řekl svým přátelům: „Ještě dneska peru ložní prádlo.“ Tak intenzivní to bylo.

*

Kde bych si přál, aby se mnou Rajneesh byl? Třeba tehdy, když mě poznal Sven. Ale Svenův příběh začal vlastně ještě o čtyři léta dříve. Na filmovou školu pro mě do třídy během výuky přišla policie a předvedla k výslechu.

Proč, ptáte se? Inu, během léta, mezi prvním a druhým ročníkem za mnou přišel student produkce, co kdybychom natočili dokument o Rumburské Loretě. A mně to přišlo jako dobrý nápad. Oslovili jsme studenta kamery a v létě se vydali na domluvené obhlídky – během prvního měsíce jsem sepsal scénář – a od tehdejšího vedení Lorety jsme dostali průvodce, se kterým jsme procházeli objekt.

„A tady by měly být sochy, podle mého scénáře,“ povídám.
A průvodce říká: „No, Loreta se teď rekonstruuje, takže jsou některé věci v depozitáři a tak.“

Přešel jsem to, udělal jsem si poznámku do scénáře, kameraman zaznamenával obhlídky – a tím to celé skončilo. Rozloučili jsme se s tím, že někdy během září bychom přijeli dokument natočit.

Co jsme nevěděli bylo, že za pět dní po nás to přijeli vykrást lupiči.

A taky žádné překvapení pro čtenáře, ale pro mě vskutku ano, že si pro mě do třídy policie přišla – a když jsme zasedli ke kulatému stolu v ředitelně školy (ředitel měl tenkrát oči na vrch hlavy) – policista se na mě podíval a zeptal se rovnou: „Znáte Svena Hendriksona?“ „Ne, ale znám Husajna S.,“ odpověděl jsem hned, protože na stejně absurdní otázku mě absurdnější odpověď nenapadla. Tím skončil školní výslech a přesunuli jsme se na policii.

Bylo to právě v době po útoku na dvojčata v USA, což mi přitížilo – až ten moment, co jsem seděl na židli s takovou tou lampičkou svítící do očí. Klišé, ale tak to doopravdu bylo. Nevím, jestli to byla náhoda, že ji nesklopili.

V každém případě, já jsem k Husajnovi S. chodil v Turnově na perštinu – a byl jsem u něj vcelku dvakrát nebo třikrát, protože ho to se mnou nebavilo. Ale naučil jsem se aspoň zapsat svoje jméno.

Jak se ukázalo, Rumburskou Loretu vykradli pár dní po naší návštěvě a nás měli za tipaře. Nicméně předtáčky kameramana a poznámky ve scénáři jasně dokazovaly, že k rozkrádání docházelo postupně – takže v době, kdy jsem se přeptával na sochy, nebyly v žádném depozitáři, ale byly prostě fuč.

*

Utekl měsíc a vracím se autem domů. V Desné, na odbočce na Souš, mě staví policie. „Dobrý večer pane řidiči, kontrola dokladů,“ prd kontrola dokladů, někdo nahlásil, že otráví přehradu, a kontrolovali, zda neprovážím jedy – doba byla rozjitřená ještě z toho, co se dělo v USA. Poznámka v záznamech, že znám Husajna S., mi v tu chvíli moc nepomohla.

*

Ještě o několik let později, krátce před tím, než jsem se ocitl na ulici ze své vlastní lenosti, mamá mě musela vyhodit z domu, abych se postavil na nohy, jsem na x chatu poznal Svena L., dali jsme se do řeči a během několika nocí jsem se do něj zamiloval na dálku. Nevím proč, ale rozložil jsem si na něj karty. Ďábel mu ležel v krční čakře – a vůbec jsem tomu nerozuměl.

Hodil jsem to za hlavu.

*

Když jsem chodil po Praze té zimy, na ulici jsem pobýval od prosince do začátku února, chvíle jsem si prosvětloval setkáváním se Svenem. Sven L. pracoval u kriminální policie, měl na mě čas převážně v noci, až když skončil v práci, seznámil mě se svými kolegy – šli jsme je dokonce navštívit k nim domů – pamatuji si dodnes, koukám na stěnu a říkám: „Ježiši, tady se střílelo.“ „No jo, vystřelila nám zbraň na stole.“ A zasmáli se.

Díky laskavosti mých přátel jsem mohl tu a tam někde přenocovat, složit hlavu na polštář a vyspat se v teple. Díky patří Jarce, Marušce – od Marušky se mi obzvlášť nechtělo odcházet – dala mi na noc velkou duchnu… a pak také Sabině H., která jako jedna z mála poskytla ubytování pro mě i Svena, a tak jsme mohli strávit noc spolu.

A tak jsem poprvé uviděl tetování hákového kříže na jeho noze: „Svene, co to máš?“ „To mám kvůli infiltracím.“ Už dříve mi vyprávěl, jak se infiltruje mezi pražské neonacisty. Tak jsem jen pokýval hlavou.

Následujícího rána, bylo to asi když jsme se probudili, zvednul příchozí telefonát: „Tady Sven. Jo, jo, hned tam budu,“ zavěsil. „Musím do práce. Ozvu se odpo.“ A když odešel, seděl jsem na posteli, vybavilo se mi, jak mi říká:

„Když bys chtěl vykrást obchod a nechtěl, aby si pamatovali, jak vypadáš. Co uděláš? No přelepíš si nos náplastí. Všichni si zapamatujou tu náplast, to dá rozum, ale to jak jsi vypadal – to už si nikdo nevybaví.“

A tak sedím na posteli a přemýšlím. Vždyť má v občance jiné jméno – občanky jsme si ukazovali, když jsme spolu mluvili o tom, jak jsem si změnil jméno a příjmení – a on to prý chtěl taky, aby měl jméno po otci L. „Ale jak to, že se může představit do telefonu jménem, co nemá v občance?“

Cosi mi blesklo hlavou, zasedl k počítači kamarádky Sabiny, nechala ho zapnutý, abych na něj mohl, ještě než to ráno odešla do práce – a já vyťukám jeho jméno a na moment se mi ulevilo, když se objevily webové stránky Policie České republiky, ale vzápětí koukám na identikit Svena jako hledané osoby a další obrázky – tváře jeho kolegů z práce, se kterými mě seznámil docela nedávno.

„Zůstal jsem v šoku“ není tak docela přesný výraz. Začal jsem zmateně pobíhat po místnosti. Jestli jsem něco říkal, nepamatuji, byl to takový velký moment temna, který se postupně rozpustil, a pak už si jen pamatuji, že volám na policii a ptám se, co dělat.

Takže nic. Nedělat nic. Dělat, že je vše v pořádku.

To, co se odkrylo, a fakt, že jsem v tu dobu měl už zánět Achillových šlach a zápal plic, mě donutilo poklonit se a zavolat otci, zda se můžu vrátit k němu – po rozvodu rodičů jsem zůstal se svou maminkou – a nyní jsem hledal úkryt, který mi otec poskytl.

Půl roku jsem se se Svenem postupně rozcházel pod dohledem policie, která ho pak někdy v tu dobu zatkla. Strávil několik let ve vězení, stejně jako kolegové.

*

Uplynulo ještě několik málo let, když sedím u internetu a proklikávám profily na seznamce. Narazím na profil kluka, hmmmm, docela se mi zamlouval – proklikávám fotky – když tu vidím na jedné z nich toho kluka v objetí spolu se Svenem.

Než jsem stačil na cokoliv promyslet – hlavou mi běželo – mám tomu klukovi něco napsat? Ví o jeho minulosti? Netahá ho za nos taky? – přišla mi od něj zpráva:

„Zdravím. Sedím tu spolu se Svenem. Mám tě pozdravovat. Vyřizuje, že se nezlobí. Vyprávěl mi o tobě.“

V době, kdy druhý vidí, že jste si prohlíželi jeho profil– vidí vaše fotky – se ukázalo, že si je vědomý toho, kdo jsem. Asi mu Sven ukazoval nějaké společné fotky.

A nebo tam seděl Sven a psal jeho jménem. Tak nebo tak. Nezlobil se.

*

Nejtěžší pro mě bylo rozcházet se s ním, protože nehledě na to, že mi lhal, že se vydával za kriminálního policistu, miloval jsem ho. Miloval jsem ho, i když jsem to později všechno věděl.

Miloval jsem ho i přesto, že jsem pak musel navštívit všechny přátele, u kterých jsme pobývali, poklonit se a omluvit se za způsobené potíže, které souvisely se mnou a s mým špatným úsudkem, a požádat je, zdali by byli tak hodní a vyměnili si pro jistotu zámky u dveří.

Miloval jsem ho i potom, co jsem věděl, že byl neonacista. Udělal jsem velkou chybu, že jsem mu vyprávěl o své kamarádce Anně, jejíž otec byl na jejich seznamu. Zabili mu syna krátce po revoluci a od té doby proti nim vystupuje.

Jaká shoda náhod – její byt byl poblíž toho, kam jsme chodili k jeho kolegům, a se stejnou naivitou mu o Anně povídám, stejně jako onu rumburskou historku, když jsme scházeli zasněženou ulicí na Malovance:

„Ty, Svene. Já znal jen jednoho Svena. Jak on se jmenoval dál. Sven, nevím – za ty léta jsem zapomněl jeho příjmení. Říkám mu Hendrikson.“ A on se mi podívá do očí, zablýsklo se mu v nich a povídá: „No jo, znám! Slyšel jsem o tom.“

A já ho chytnu v podpaží a jdeme tmou dál ulicí, zanechávajíce za sebou ve sněhu stopy.

Slečna Marplová si potměšile mne ruce.