Min: 9

Druhý den ráno Helena otevřela lednici, chvíli v ní něco hledala a mezi dvěma přesu

nutými krabičkami řekla, že třináctého přijede sestra. Min stál u linky s hrnkem v ruce 

a nejdřív jen přikývl, protože mu trvalo několik vteřin spojit to datum s Holešovicemi 

a nástupem v půl šesté. 

„Na celý víkend?“ zeptal se. 

Helena zavřela lednici. „Na celý.“ 

To znamenalo, že třináctého večer nebude gauč. Min řekl „jasně“ dřív, než se Helena 

stačila omluvit, a když to stejně udělala, podíval se na ni přes okraj hrnku. 

„Za co? Je to tvůj byt.“ Helena pokrčila rameny a navrhla Zlatku nebo někoho dalšího. 

Min dopil čaj, opláchl hrnek a vytáhl telefon.

Zlatce napsal ve čtvrt na jedenáct, jestli by u ní mohl následující noc přespat, protože 

v sobotu ráno nastupuje v půl šesté v Holešovicích. Dvě minuty nic, potom se objevilo 

prosté jo. Min už chtěl telefon položit, když přišla další zpráva: já jdu večer na noční tak ti 

dám klíč. Zeptal se fakt? a Zlatka odpověděla ne falešně. To už se pousmál. Domluvili se, 

že se u ní odpoledne staví, a tím byla otázka páteční noci vyřešená rychleji než většina 

věcí, které se Min v posledních letech snažil řešit.

Do Zlatčina domu dorazil krátce po třetí. U vrat ho předběhla žena s kočárkem a po

držela mu jedno křídlo, takže nemusel hledat klíč od vchodu, který stejně neměl. Výtah se 

při rozjezdu otřásl a ve třetím patře zastavil jako obvykle o několik centimetrů níž než 

chodba. Min při vystupování zvedl špičku automaticky. Jednou to neudělal a zakopl tak 

důkladně, že Zlatka ještě půl roku tvrdila, že by před výtahem měla dát jeho fotografii 

s varováním.

Otevřela mu v tričku a pracovních kalhotách. Vlasy měla stažené dozadu, za ní na stole 

svítil notebook a vedle něj ležely dva katalogy, otevřená kuchařka a obal od čokolády. 

„Tak tady jsi,“ řekla. Min potvrdil, že skutečně je, a prošel dovnitř. Přes gauč visel 

pléd, jedna Zlatčina bota stála u zdi a druhá byla zčásti zasunutá pod jídelním stolem. 

Batoh nechal u křesla na místě, kam ho dával pokaždé, a když Zlatka přinesla vodu, sedl si 

naproti ní.

„Takže Helenina sestra,“ řekla a odsunula katalogy stranou.

„Jo.“

„A kvůli tomu tě vyhodila.“

Min si vzal sklenici. „Ano. Bylo to násilný. Mám trauma.“

„Chceš číslo na krizovou linku?“

„Nejdřív vodu.“

„To ti můžu nabídnout.“

Napil se a Zlatka se vrátila k notebooku, ale nezavřela rozhovor. Zeptala se, co dneska 

dělá, Min odpověděl, že nemá nic napevno, a ona poznamenala, že to zní jako jeho specia

lizace. 

„Jsem flexibilní pracovní síla,“ opravil ji. Zlatka uznala, že to zní líp. „Proto se tomu 

tak říká.“ Věděli oba, odkud podobné formulace znají. Tři roky předtím seděli na školení 

firmy, jejíž název Min zapomněl tak rychle, že si nebyl jistý, jestli v něm bylo marketing, 

partners nebo obojí. Muž vpředu jim vysvětloval, že největší překážkou úspěchu bývá 

vlastní nastavení, a když oznámil, kolik údajně vydělal nejlepší člověk celé struktury, 

Zlatka se o dvě židle dál podívala na Mina. Min se podíval na ni. Ani jeden se nemusel 

usmát; stačil ten pohled.

Dostali tehdy balíčky slevových kuponů a dva dny je skutečně zkoušeli prodávat. 

Druhý večer skončili v kavárně, Zlatka na účtenku napsala dopravu, jídlo, počet hodin 

a provizi a vyšlo jí, že oba pracují přibližně za právo pokračovat v práci. 

„Jsme v minusu,“ řekla. Min jí připomněl, že to tušil už na školení, a Zlatka se zeptala, 

proč tedy přišel i druhý den. 

„Protože jsem potřeboval práci a doufal jsem, že matematika změní názor.“ Nezmě

nila. Další týden už nepřišli a firma jim poslala e-mail, že výsledky závisí především 

na postoji. Zlatka mu ho přeposlala s poznámkou tohle si schovej. Min si ho skutečně 

schoval a od té doby se slovo postoj mezi nimi vracelo pokaždé, když narazili na pracovní 

nabídku, která slibovala osobní růst místo výplaty.

„Pořád hledáš všechno?“ zeptala se teď Zlatka.

„V zásadě.“

„To je široká specializace.“

„Mám talent.“

„Na co?“

Min chvíli hleděl do sklenice. „Na poznávání inzerátů, kde slovo dynamický znamená, 

že tam nikdo nevydrží.“

Zlatka se uchechtla. „To už bys mohl školit.“

„Osobní rozvoj.“

„Hlavně postoj.“

Min po ní hodil obalem od čokolády, který ležel na kraji stolu. Dopadl asi metr před ní.

„Výkon odpovídá postoji,“ řekla a zvedla ho ze země.

„Drž hubu.“

Teprve potom otevřela zásuvku pod stolem a vytáhla kroužek se dvěma klíči. Min je 

poznal. Už je několikrát měl, vždycky na konkrétní noc, a pokaždé je potom vrátil. Zlatka 

je položila na stůl mezi ně. 

„Já jdu zítra před desátou na noční. Přijď, kdy chceš. Ráno budeš pryč dřív než já.“ 

Min si klíče vzal a zeptal se, kdy je chce zpátky. 

„V neděli.“ Přikývl a zasunul je do přední kapsy batohu. Zlatka ho upozornila, 

že žádná výroba kopie ani krátkodobé pronájmy turistům nepřipadají v úvahu. Min jí ozná

mil, že právě tím mu zničila podnikatelský plán. 

„Tak bys mi stejně dával procenta.“ 

„Kolik?“ 

„Šedesát.“ 

„Tak to radši okradu lednici.“ Zlatka připustila, že to by ho vyšlo levněji.

„Díky,“ řekl potom normálně.

„Jo.“

Zlatka znovu otevřela čokoládu, odlomila dva čtverečky a jeden mu položila před 

sklenici. Min ho rozkousl. Tabulka byla hrubší než čokolády, které kdysi kupovala Hương 

do obchodu; pod zuby nejdřív ostře praskla, potom povolila a začala se lepit na patro. 

„Dobrá?“ zeptala se Zlatka, ještě než svůj kousek dojedla. Min se na ni podíval a ona 

si sama uvědomila otázku. 

„Aha. Promiň.“ Min jí řekl, že textura je výborná a měla by to výrobci napsat. Zlatka 

slíbila, že jeho odbornou recenzi předá.

Za její hlavou byla nad linkou nástěnka. Fotografie se na ní během návštěv měnily 

pomaleji než účtenky a vstupenky; některé znal už několik let. Zlatka u řeky s partou lidí, 

o dost mladší Zlatka vedle ženy, která měla stejný tvar očí, a níž starší snímek dvou mužů 

v zimních bundách. Mladší z nich se Zlatce podobal kolem očí a ve tvaru úst. Min se na 

fotografii zadíval jen na chvíli, než ho Zlatka vytáhla zpátky otázkou na sobotní natáčení.

„Pořád půl šestý?“

„Jo.“

„To je nelidský.“

„Proto potřebuju humanitární ubytování.“

„Já možná v půl šestý ještě budu v práci.“

„Tak se mineme ve dveřích.“

„Ty půjdeš ven, já dovnitř.“

„Efektivní využití bytu.“

Zlatka souhlasila a vrátila se k notebooku. Minovi v tu chvíli zavibroval telefon. 

Agentura potvrdila sobotní natáčení, poslala přesné místo srazu a zopakovala nástup. 

Uložil si adresu a nastavil připomínku. Zlatka se zeptala, jestli je to dobrá zpráva. 

„Potvrdili to.“ 

„Tak aspoň třináct stovek.“ Min řekl, že přibližně, a když se zeptala, kdy peníze sku

tečně dostane, pokrčil rameny. 

„To je druhá část dobrodružství.“

Zlatka zaklapla notebook a podívala se na něj. „Máš jídlo?“

„Jo.“

„To bylo rychlý.“

„Co.“

„Odpověď.“

Min se napil vody. „Mám.“

Zlatka ho chvíli pozorovala. „Dobře.“ Nic dalšího z něj netahala. Přesně to na ní měl 

rád. Když se na něco zeptala, chtěla většinou odpověď na tu otázku, ne vstup do dalšího 

patra rozhovoru, o které Min nežádal.

Venku se mezitím setmělo. Zlatka se několikrát vrátila k práci, Min otevřel notebook 

a chvíli hledal nabídky, ale mnohem déle četl jejich titulky než celé texty. Sklad na okraji 

Prahy chtěl třísměnný provoz, recepce němčinu a kurýr vlastní auto. U obchodního 

zástupce se slovo dynamický objevilo dvakrát ještě před tím, než inzerát zmínil peníze. 

Ukázal ho Zlatce. Ta si přečetla první odstavec a řekla: „Postoj.“ Min notebook zase 

zavřel.

Kolem osmé se Zlatka podívala na hodiny. „Jdeš zpátky k Heleně?“ Min automaticky 

pohlédl k batohu, jako by odpověď mohla být v něm. Na Malovanku by teď jel přes město, 

ráno by stejně musel někam dál a následující večer se vracet zase sem, aby byl před sobot

ním nástupem blíž Holešovicím. Žádný z těch přesunů nebyl problém sám o sobě. Jenom 

jich za poslední roky absolvoval tolik, že už si všiml, když jeden mohl vynechat.

„Jestli nechceš, zůstaň tady,“ řekla Zlatka.

Min k ní zvedl oči. „Dneska?“

„Ne, příští úterý.“

„Ptám se.“

„Já vím. Jo, dneska. Zítra v deset ale přijde máma.“

„Bude problém, když mě najde na gauči?“

„Ne. Začne tě krmit a ptát se, co děláš.“

„To druhý je horší.“

„Tak vypadni před desátou.“

Min vytáhl telefon a napsal Heleně, že zůstane u Zlatky, aby zbytečně nejezdil sem 

a tam. Helena odpověděla ok, zítra se ozvi. Min mobil zase položil.

„Můžu zůstat,“ oznámil.

Zlatka vzhlédla od notebooku. „Já vím. Právě jsem to řekla.“

„Informuju tě o rozhodnutí.“

„Děkuju. Bez toho bych nespala.“

Přinesla z ložnice přikrývku a hodila ji na gauč. Polštář byl dole ve skříni, ručník 

v koupelně, pečivo na stole bylo její a těstoviny v lednici si mohl vzít. Min na první tři 

instrukce odpověděl „vím“, na čtvrtou „dobře“. Zlatka se u něj zastavila a rozhlédla se 

po bytě. „Ty už tady znáš všechno.“

„Ne všechno.“

„Co neznáš?“

Min ukázal ke stolu. „Proč máš jednu botu tam a druhou tady.“

Zlatka se podívala nejdřív k noze stolu a potom ke zdi. „Aha.“

„Vidíš.“

„Tohle nevím ani já.“

Když se později chystala do koupelny, Min už měl gauč rozložený. Polštář vytáhl 

ze spodní části skříně, telefon zapojil do zásuvky u podlahy a batoh nechal vedle křesla. 

Zlatka se cestou zastavila a zeptala se, na kolik má budík. 

„Nemusím brzo.“ Připomněla mu svoji matku v deset. Min slíbil, že v devět bude pryč. 

Zlatka se na něj podívala způsobem, který ho přinutil opravit čas na půl desátou. 

„To už zní pravděpodobnějc.“ Min ocenil její důvěru. Zlatka mu oznámila, že jeho 

rána zná dost dlouho.

Dveře koupelny se zavřely a v bytě zůstalo několik minut slyšet jen vodu, ulici 

a občasný pohyb sousedů za stěnou. Min si lehl na záda. Věděl, kde se gauč uprostřed 

lehce propadá, a posunul se blíž ke kraji ještě dřív, než ho matrace začala tlačit do zad. 

Když Zlatka vyšla z koupelny, zeptala se, jestli ještě něco potřebuje. Řekl, že ne. Popřáli si 

dobrou noc a Zlatka zhasla.

Min nastavil budík na půl devátou. Ve tmě rozeznal hranu stolu, obrys křesla a batoh 

opřený o jeho nohu. Klíče byly v přední kapse tam, kam je odpoledne schoval. Telefon 

položil vedle gauče a zavřel oči.