Proč se moje kniha jmenuje New Jeff Buckley was born

Název té knihy vždycky zněl jako oznámení narození.

New Jeff Buckley was born.

Narodil se nový Jeff Buckley.

Nový hlas.
Nový osud.
Nový člověk, který ponese něco z toho starého.

Jenže čím déle se ke knize vracím, tím víc mám pocit, že ten název klame. Nebo spíš: že říká pravdu způsobem, kterému jsem tehdy ještě úplně nerozuměl.

Protože ta kniha není o Jeffu Buckleym.

A vlastně není ani o tom, že by se někdo měl stát Jeffem Buckleym.

Je o odchodu.

O tom, že někdy musí někdo odejít.

Sometimes someone has to leave.

To je věta, která dnes pro mě leží pod celou knihou mnohem hlouběji než samotné jméno v názvu.

Pavel Mokroš v tom příběhu není fanoušek Jeffa Buckleyho. Nezná ho. Nesnaží se ho napodobovat. Nežije s vědomím, že by měl nést jeho odkaz.

A právě proto je to celé znepokojivější.

Protože někdy nejsme ovlivněni jen těmi, které známe.

Někdy se do nás promítají lidé, kteří s námi zdánlivě nemají nic společného.

Stíny.
Cizí osudy.
Neuzavřené příběhy.
Jména, která přijdou z dálky a přesto se nás dotknou.

Pavel je v té knize zvláštní nádoba.

Ne prázdná.

Spíš přeplněná.

Nese v sobě víc, než by měl unést jeden člověk. Na začátku knihy už víme, že se do něj promítá stín Filipa Venclíka. Někdo v něm je. Něco v něm zůstalo. A zároveň ho něco opouští.

To je pro mě dnes mnohem přesnější čtení Pavla než představa idolu.

Pavel není nový Jeff Buckley proto, že by chtěl být Jeffem Buckleym.

Pavel je propojený s jeho osudem způsobem, který přesahuje vědomou volbu.

Jako by se cizí smrt dotkla jeho možnosti žít.

A teprve když Jeff Buckley v příběhu odejde — hned na začátku knihy, v oznámení smrti — otevře se možnost, že se něco může pohnout.

Ne vyřešit.

Ne uzdravit.

Ne osvobodit naráz.

Jen pohnout.

A možná právě v tom je bolest celé knihy.

Že odchod neznamená svobodu.

Odchod znamená jen to, že svoboda začne být možná.

To je velký rozdíl.

Osvobození Pavla Mokroše nepřichází na začátku knihy.

A nepřichází ani na jejím konci.

Není to odměna za utrpení. Není to pointa. Není to dveřní nápis EXIT, za kterým už všechno začne dávat smysl.

Je to spíš prasklina.

Možnost.

Místo, kde cizí duše na chvíli povolí sevření.

Kniha je vyprávěná pozpátku. Začíná smrtí a vrací se ke zrození. Ale to neznamená, že by šla jednoduše od konce k začátku. Spíš se pohybuje proti proudu bolesti. Proti proudu toho, co už bylo rozhodnuto.

A možná právě proto název mluví o narození.

Protože narození tu není čistý začátek.

Je to něco, co se děje až poté, co někdo odejde.

Někdo musí odejít, aby se uvolnilo místo.

Někdo musí odejít, aby se cizí stín přestal tvářit jako vlastní tvář.

Někdo musí odejít, aby člověk poznal, co z něj ještě zůstalo.

Dnes už ten název nevnímám jako větu o hudební legendě.

Vnímám ho jako větu o těle, které si pamatuje cizí příběhy.

O člověku, který byl příliš dlouho prostupný.

O Pavlu Mokrošovi, v němž se kříží láska, stín Filipa Venclíka, odchod Jeffa Buckleyho a něco, co možná nikdy nebylo úplně jeho — a přesto ho to formovalo.

New Jeff Buckley was born.

Možná to neznamená, že se narodil nový Jeff Buckley.

Možná to znamená, že ve chvíli jeho odchodu se někde jinde otevřel prostor pro někoho, kdo ještě nevěděl, jestli smí být sám sebou.

A možná právě proto jsem té knize po dvaceti letech začal rozumět jinak.

Ne jako příběhu o idolu.

Ale jako příběhu o odcházení.

O tom, co z nás musí odejít, aby v nás vůbec mohlo začít něco vlastního.