Slovo autora závěrem

Bazén v říjnu voní jinak.

Tahle věta pro mě během práce na druhém dílu vystihovala mnohem víc než proměnu ročního období. V prvním díle bylo léto, venkovní voda, rozpálená Praha a vztahy, které teprve vznikaly. Otoč se, než skočíš se odehrává na podzim. Postavy se vracejí do školy, do práce, k pravidelným tréninkům a k lidem,
před nimiž už nemohou donekonečna předstírat, že se během léta nic nestalo.

Druhý díl jsem měl dlouho v hlavě jako mapu. Znal jsem některé scény, dialogy, vztahové posuny i rytmus podzimu. Věděl jsem, že se příběh musí vrátit do Podolí, ale tentokrát mnohem hlouběji. V prvním díle se u bazénu především plavalo a potkávalo. Tady jsem chtěl vstoupit na prkno a nakonec na desetimetrovou věž. Chtěl jsem zachytit okamžik, kdy člověk stojí nad vodou a ještě může udělat krok zpátky, otočit se nebo skočit.

Název Otoč se, než skočíš jsem od začátku vnímal jako trenérskou instrukci, varování i prosbu. Patří ke skokům do vody, ale zároveň ke všem rozhodnutím, po kterých už svět nevypadá stejně. Samotný skok trvá jen několik vteřin. Mnohem delší bývá všechno, co mu předchází, i to, co následuje po dopadu.

Právě proto jsem se na dlouhou dobu zastavil u dvaadvacáté kapitoly. Potřeboval jsem, aby vysvětlovala název knihy, aniž by ho jednoduše přeložila do jedné poučky. Musela v sobě spojit tělo, výšku, pohled zpátky i vztahy mezi postavami. Některé kapitoly člověk napíše a pokračuje dál. U jiných pozná, že pokud je neudělá přesně, změní se směr celé knihy. Dvaadvacátá kapitola pro mě patřila k těm druhým.

Nechtěl jsem, aby druhý díl byl pouze větší verzí prvního. Potřeboval jsem, aby byl hlubší. V jednu chvíli měl rukopis v sazbě přibližně šest set stran. Postupně jsem ho zkrátil asi ke čtyřem stům. Nešlo jen o mazání scén nebo vět. Hledal jsem skutečný rytmus příběhu a rozhodoval se, co postavy potřebují prožít před čtenářem a co už může zůstat mezi kapitolami.

Při úpravách jsem si stále víc uvědomoval, že rozsáhlý román nevzniká hromaděním událostí. Každá další scéna musí něco změnit, prohloubit nebo připravit. Vedle hlavních postav se v knize pohybuje množství dalších lidí a bylo snadné nechat se odvést jejich vedlejšími příběhy. Musel jsem hlídat, aby svět zůstal živý, ale aby nezakryl Toma, Viktora, Tonyho a Veroniku.

Tom a Viktor zůstávají ve středu celé pentalogie. Jejich vztah však pro mě nikdy nebyl jednoduchým příběhem o nenávisti, která se jednoho dne promění
v lásku. Zajímá mě všechno, co člověk dokáže vložit mezi sebe a někoho, po kom touží: vztek, stud, rodinu, minulost, tělesnou reakci, potřebu zvítězit i strach,
že bude viděn přesně takový, jaký je.

V pozadí celé pentalogie stojí také moje osobní otázka, jak může člověk jako gay strávit téměř dvacet let sám, přestože po blízkosti a lásce nepřestal toužit. Odpověď nemůže ležet pouze v tom, že nepotkal správného člověka. Musí být také v tom, co člověk nedokáže přijmout, čemu nevěří a před čím se otočí právě ve chvíli, kdy by měl zůstat.

Tony je pro tento příběh zásadní, protože do něj vstupuje s jiným druhem energie. Není jen prostředníkem mezi Tomem a Viktorem ani překážkou na cestě k jejich budoucímu vztahu. Nepřál jsem si, aby sloužil jako nástroj pro vývoj někoho jiného. Tony má vlastní touhy, vlastní tělo, vlastní bolest i vlastní způsob, jak se dívat na lidi kolem sebe. Přináší něhu, která nic nevymáhá, ale právě proto může být pro druhé obtížné ji unést.

Také Veronika musela ve druhém díle dostat prostor, který nebude pouhým doprovodem mužských vztahů. Prohlubuje se její vztah s trenérkou Martinou, její postavení mezi ostatními skokany i její vlastní způsob, jak zacházet s výkonem, pozorností a tělem. Růženka se kolem ní objevuje přirozeně, bez potřeby na sebe strhávat celý příběh. Při psaní jsem si často připomínal, že každá postava nemusí přinášet velký zvrat. Někdy stačí, že vstoupí do života druhého člověka a nepatrně změní způsob, jakým se dívá kolem sebe.

Velkou část práce zabrala přesnost prostředí. Potřeboval jsem vědět, jak se
v Podolí prochází od turniketů do šaten, jak působí schody ve sprchách, kde stojí skříňky, jak vypadá sušárna se zrcadly a fukarem a jaké světlo dopadá na vodu přes okna. Skokanská věž nemohla být pouhou metaforou. Musela nejprve existovat jako skutečné místo: se svou výškou, betonem, zábradlím, vzdáleností od hladiny a s časem, který člověk potřebuje, aby vystoupal nahoru.

Záleželo mi také na tělesné pravdivosti skoků. Na tom, kam se skokan dívá, jak pracují svaly, co se odehrává v několika vteřinách letu a jak rozdílně může člověk vnímat stejnou výšku. Tom nemusí prožívat klasický strach z výšky,
aby pro něj skok něco znamenal. Závrať, očekávání, soustředění a vědomí druhého těla mohou být stejně silné jako strach.

Podobnou přesnost jsem hledal i na místech, která mohou vedle desetimetrové věže působit obyčejně. V restauraci Dlážděnka jsem řešil pracovní rytmus, výdej jídel, svíčkovou, skupinovou objednávku i to, co vlastně může znamenat dotaz na víno. Ve videopůjčovně pro mě byl důležitý její vlastní filmový svět, plakát Chungking Express i každodennost práce, při níž se do dveří může vstoupit člověk, kterého bychom raději neviděli. Pornokino a jeho kuřárna musely zůstat konkrétním místem, nikoli obecnou temnou kulisou.

Právě tyto detaily pro mě vytvářejí svět knihy. Čtenář nemusí vědět, kolik času jsem strávil otázkou, kdy se do svíčkové přidává smetana nebo jak přesně funguje fukar v bazénové sušárně. Potřebuje však cítit, že postavy nestojí v prázdném prostoru vytvořeném pouze pro jejich dialog. Mají směny, tréninky, zpocené košile, mokré vlasy, hlad, únavu a místa, kam se vracejí, i když se tam právě stalo něco, na co by nejraději zapomněly.

K nejintimnějším scénám jsem se dostal až po stovkách stran. Nechtěl jsem, aby milostná scéna nahradila vztahový vývoj nebo se stala odměnou za čekání. Těla postav už v knize dávno mluvila, ještě než se skutečně dotkla. Prozrazovala je pozornost, stud, napětí, pohledy, voda, šatna i to, kam se člověk obrátí ve chvíli, kdy si myslí, že se nikdo nedívá.

Když konečně došlo na dvě milostné scény, potřeboval jsem, aby každá měla vlastní význam a vycházela z jiné vztahové historie. Intimita pro mě není jen vyvrcholením přitažlivosti. Dokáže odhalit nerovnováhu, nejistotu, důvěru, něhu
i věci, které si lidé předtím dokázali úspěšně namlouvat. To, co se stane mezi dvěma těly, nemusí nic vyřešit. Někdy tím teprve začne problém, který už nelze schovat za slova. A pak přišla i třetí milostná scéna, kterou jsem dopisoval až
na úplný závěr.

Hudba byla během vzniku knihy další vrstvou příběhu. Celou pentalogii
od začátku doprovázejí soundtracky, ale v samotném románu jsem z hudby nechtěl vytvářet katalog skladeb nebo vysvětlivky k emocím. Postavy hudbu poslouchají stejně jako lidé kolem nás: ze Spotify, přes reproduktor, někdy
ve vodotěsných sluchátkách. Samostatný soundtrack může vyslovovat něco jiného než text a otevírat scény z další strany.

K inspiračním zdrojům celé pentalogie patří také jihokorejský seriál Twenty-Five Twenty-One. Ne proto, že bych chtěl převzít jeho příběh, ale kvůli způsobu, jakým dokázal spojit sport, přátelství, dospívání, čas a vědomí, že ani velmi silný vztah nemusí zůstat navždy ve stejné podobě. Inspirovala mě jeho schopnost brát city mladých postav vážně a současně vědět, že se na ně jednou budou dívat
z jiného místa svého života.

Dalším zdrojem byla Praha samotná. Podolí, nábřeží, Gorazdova ulice, Karlovo náměstí, videopůjčovna, restaurace i noční cesty městem. Nechtěl jsem psát turistickou Prahu. Zajímala mě Praha používaná: město zaměstnanců, studentů, sportovců, zákazníků, trenérů a lidí, kteří se někde zastaví cestou domů, protože ještě nejsou připraveni vejít do vlastního bytu.

Závěrečná práce na knize probíhala pomaleji, než jsem původně čekal. V určitou chvíli jsem přestal sedět nad textem osm hodin denně a honit se za tím,
aby byl co nejrychleji hotový. Věnoval jsem více času sobě a přátelům a potom se k rukopisu vracel s jiným rytmem. Zjistil jsem, že zpomalení nemusí znamenat,
že jsem přestal postupovat. U této knihy mi dovolilo být pečlivější, hlídat návaznosti na první díl a zachovat postavám větší vnitřní důstojnost.

Když dnes vím víc o tom, kam se celá pentalogie později vydá, některé oka-mžiky druhého dílu pro mě získaly jinou váhu. Samotný děj jsem kvůli tomu nepřepisoval. Proměnilo se však moje vědomí následků. Gesto, které v této knize vypadá drobně, může v dalších dílech zůstat v paměti postav mnohem déle,
než v této chvíli tuší.

Otoč se, než skočíš pro mě nakonec není knihou o jednom skoku ani o jediném rozhodnutí. Je o okamžicích, kdy ještě můžeme něco uvidět, vyslovit nebo změnit, ale často nepoznáme, že právě takový okamžik nastal. Člověk se může otočit příliš brzy, příliš pozdě nebo přesně včas. Ani správné otočení však nezaručuje, že nespadne.

Knihu teď předávám čtenářům a nemohu rozhodnout, co si z ní kdo odnese. Každý příběh se setká s jinou životní situací, jinou vzpomínkou a jinou náladou. Mohu jen doufat, že se někdo na chvíli ocitne s Tomem, Viktorem, Tonym
a Veronikou u stejné vody a že pro něj jejich příběh nebude pouze něčím, co přečetl, ale místem, které si bude ještě nějakou dobu pamatovat.

Děkuji, že jste se otočili. A že jste skočili s nimi.