KAPITOLA 30 — Poslední podzimní den — 30. 11., 14:10–16:40 — Viktor

Posledního listopadu bylo v Praze nepravdivě krásně. Tohle říkám proto, že jsem zvyklý, že listopad nevypadá právě takhle. Listopad se schoulí, zamračí, pustí déšť nebo vypudí do ulic mlhu. Ale třicátého listopadu přišlo nízké zlaté světlo, jaké si Praha dovoluje jednou za sezonu, jako by se omlouvala za všechno ostatní.

Gorazdova voněla mokrým kamenem a kávou z bistra za rohem a já šel ke Slovanskému ostrovu s pocitem, který mám málokdy — že venku je zatím vše v pořádku.

 

Milan mi psal ráno.

Milanovi píšu málokdy a on mně taky.

Ale to, co přišlo v deset patnáct, bylo jednoduché: Jdeš dneska ven? Já a Mindy jdeme k Žofínu. Můžeš jít s náma. Venku. V civilu. Bez štamgastů.

Přečetl jsem to dvakrát.

Milan.

Venku.

Civilně.

Napsal jsem: Kdy.

Milan: Za hodinu. U řeky.

 

Oblékl jsem se. Džíny, mikina, bunda, šálu jsem vzal, protože Sršeň má pravdu, i když se mi nechce přiznat to nahlas. Podíval jsem se na sebe v zrcadle u dveří jenom proto, abych věděl, jak odcházím. Rozcuchané vlasy, unavený výraz. Normální verze sebe sama.

Z pokoje za zdí nic.

Oli spal, nebo ležel, nebo dělal to tiché nic, co dělal celé dny. Od čtvrtka bylo ticho, ale jiné ticho než před dvěma týdny. Méně stažené. Více jako únava než jako hrana.

Nebo jsem si to přál.

 

Sršeň byla v kuchyni. Seděla u stolu s kafem a papíry, které pravděpodobně nebyly papíry, ale způsob, jak mít ruce zaměstnané.

„Jdu ven,“ řekl jsem.

Vzhlédla.

„S kým?“

„S Milanem. A Mindy.“

Přikývla.

Bez komentáře k Milanovi, bez komentáře k Mindy. Sršeň věděla, kdo Milan je, ne z mých vyprávění, spíš z toho tichého shromažďování vědomostí o mém životě, které dělá způsobem, kdy nikdy neřekne, co ví.

„Kdy přijdeš?“

„Nevím. Večer.“

„Výborně.“

 

Milan stál u zábradlí nad řekou v kabátu, který vypadal, jako by ho někdo koupil v osmdesátých letech pro filmového šviháka a od té doby ho nikdo neupozornil, že uteklo čtyřicet roků. Byl v něm nádherně směšný a zároveň nádherně Milan — přesně tak trochu moc.

Vedle něj Mindy v bílé bundě, sluchátka kolem krku, vlasy volně, výraz člověka, který si užívá, že může být venku, aniž by musel být kýmkoliv konkrétním.

„Prázdná vázo!“ řekl Milan.

„Milane.“

„Pojď se podívat na tu krásu.“ Ukázal na řeku. „Víš, že sem chodívali lidi romanticky umírat? Já ne, já přišel na řízky.“

„Řízky?“

„Na zahrádce u nábřeží. Specializovanej podnik. Známá tam dělá řízky, co by rozplakaly Karla Gotta, kdyby žil a byl masař.“

Mindy se zasmála.

„Dokud bude řízeček na světě, Karel Gott žije v každém schnitzelíku.“

 

Slovanský ostrov v listopadu nemá ty letní davy, turisty s lodičkami, kluky s plechovkami piva u lavičky. Má jen lidi, kteří sem přišli proto, že chtěli být u vody.

Vltava byla klidná. Palác Žofín za stromy, okna, slabé světlo z interiéru. Podzimní větve, mokré chodníčky, lístky lpící na betonu.

Milan šel uprostřed a komentoval svět.

Tohle byl Milan civilní. Byl příjemnější, než si člověk myslí, nebo spíš příjemný jinak než za barem. Za barem je Milan majitel pornokina. Tady byl člověk, který má dost zážitků na tři knížky, žádnou z nich nenapíše.

„Ty víš, co je tady tenhle ostrov?“ řekl.

„Ostrov uprostřed Prahy.“

„Výborně. A historicky?“

„Nevím.“

„Sauna, koně, bruslení, bály. Všechno tady bylo. Dámský veslařský klub. Ty víš, že ženy tady veslovaly, když bylo normální dát ženě za nevhodné chování klystýr?“

Mindy se zastavila.

„Milane, prosím tě.“

„Říkám historicky, Mindy.“

„Historicky nebo ne, klystýr nezní dobře.“

„Mám pravdu, nebo nemám?“

„Máš, ale nechci to slyšet dneska.“

Milan se ke mně otočil.

„Vidíš. Femininní energie netoleruje historii.“

„Já nejsem femininní energie,“ řekla Mindy.

„Ty jsi energie obecně. To je víc.“

Mindy se neusmála, ale trochu roztála kolem očí.

To se mi na Milanovi vždycky líbilo a nechával jsem si to pro sebe. Uměl lidem říkat věci, které je vedly k sobě, ne od sebe. I když to říkal s kecy a historií klystýru.

 

Šli jsme přes lávku na ostrov.

Voda kolem nás, město na obou stranách. Odtud Praha vypadá jinak. Není tak velká, není tak těžká. Je jenom přítomná, zlatá v tomhle světle.

„Jak je?“ zeptal se Milan.

Myslel Oliho.

Nevím přesně, kde se Milan dozvídal věci o mém životě. Možná ho zajímám víc, než dává najevo. Nebo mu stačí kousky informací, ze kterých si celý obraz poskládá sám.

„Ale jo, dobrý.“

„Hmm.“

„Minulej týden byl u úřadu.“

„A?“

„Nevím. Neptal jsem se.“

Milan přikývl.

„Někdy je moudřejší neptat se na věci, na který nás mrzí jenom to, když to slyšíme.“

„To je cynický.“

„To je zkušenost. Cynismus je odvahou svobodných. Zkušenost je útěchou těch, co to přežili.“

„Milane, to zní strašlivě.“

„Zní to jako já, což je přibližně totéž.“

Mindy ho popadla za ruku. Šli jako dva lidi, kteří se znají dost na to, aby šli vedle sebe takhle.

„Mindy mi řekla, že se ti blbě spalo,“ řekl Milan.

Podíval jsem se na ni.

Mindy se trochu zatvářila.

„Napsals mi, že sis v noci šel stoupnout k řece.“

Neřekl jsem o nábřeží Mindy všechno. Ale napsal jsem jí krátce, ve čtvrtek, větu, která se tvářila jako nic a asi tím nebyla. Mindy má radar na věty, které se tváří jako nic.

„Bylo to v pořádku,“ řekl jsem.

„Vím,“ řekla Mindy. „Proto jsem ti napsali.“

 

Milan se zastavil u lavičky.

„Sednout.“

„Proč?“

„Protože se budu dívat na tu vodu a budu říkat věci, co neřeknu v podniku, a pro tebe je lepší, když sedíš.“

Sedli jsme si.

Mindy si přihnula z termosky — čaj, skořice, pravděpodobně záměrně teplý na přesně tuhle teplotu vzduchu. Podala mi.

„Díky.“

Milan stál u zábradlí nad vodou se založenýma rukama.

„Víš, co je zvláštní na téhle práci?“ řekl.

„Pornokino?“

„Podnik. Člověk vidí lidi v okamžiku, kdy jsou nejúplnější. Ne nejlepší. Nejúplnější. Lidé přicházejí, protože venku hrají roli. A tam na chvíli roli nepotřebují.“

Mlčel jsem.

„A pak jsou takoví, co přijdou a pořád hrají roli, i tam. To je docela smutný.“

„A já?“

Milan se na mě podíval.

„Ty hraješ roli všude. Ale aspoň víš, že ji hraješ.“

Mindy řekla: „To je kompliment, Viktore.“

„To je diagnóza,“ řekl jsem.

„Od Milana je diagnóza kompliment vždycky,“ řekla Mindy.

 

Vltava pod námi nesla odraz nebe — ten zlatý. Lodičky byly ukotvené a zakryté plachtou.

„A Záhorský?“ řekl Milan.

Zastavil jsem se.

Mindy se nedívala na mě. Dívala se na vodu. Ale zpozorněla.

„Co s ním?“

„Ptám se.“

„Proč?“

„Protože přichází víc a víc.“ Milan se otočil ke mně. „Myslíš, že to nevidím? Přichází a nehledá sex. Hledá něco jiného. A ty víš co, ale neřekneš mi to.“

„Ty mi to nemusíš říkat,“ řekl jsem.

„Vím.“ Milan pokrčil rameny. „Ale někdy se mě lidi ptají, a já jim říkám, co vidím. Záhorský se ptá očima od září.“

Mindy k tomu nic neřekla.

Dopila čaj. Zavřela termosku.

„Je to složité,“ řekl jsem.

„Vždycky je,“ řekl Milan. „Jinak by to nestálo za řeč.“

„Hádali jsme se.“

„Dobré hádky stojí za to.“

„Tohle nebylo dobré.“

„Ještě lepší. Špatné hádky tě posunou víc.“

 

Díval jsem se na Žofín přes větve. Ten dům je divný v tom zlatém světle. Příliš slavnostní na prázdný ostrov, příliš prázdný na svůj slavnostní kabát. Jako by čekal na příležitost, která přijde nebo nepřijde, a mezitím stojí.

„Tom mi řekl o bratrovi,“ řekl jsem.

Milan se nepohnul.

„Tibor.“

„Jo. A?“

„Je mrtvý. A já mám Oliho.“ Dodal jsem ještě.

Ticho.

Mindy ticho přijala bez pohybu. Tohle uměla — být přítomná, aniž by věc zaplnila komentářem.

Milan odložil ruce.

Přišel si sednout vedle mě.

To bylo vcelku nové i na něj. Milan si nesedá. Milan stojí, opírá se, přechází. Sezení je pro lidi, kteří čekají.

„Viktore,“ řekl.

„Hmm.“

„Nevím nic o tom, jak to skončí. Ani ty to nevíš. Ale vím jedno.“

„Co?“

„Lidi, co za tebou chodí ve dvě čtyřicet pět do pornokina tam nechodí proto, že mají volno.“

Zavřel jsem oči.

Pak jsem je otevřel.

Zlaté světlo na vodě.

Vltava tekla.

„Jo,“ řekl jsem.

Milan vstal.

„Výborně. A teď řízky.“

Mindy se zasmála.

Já taky.

Tentokrát opravdu.

Restaurace se zahrádkou u Masarykova nábřeží neměla v listopadu zahrádku. Měla stoly pod průhlednou plachtou s topením, které fungovalo víc, než bylo zdravé, a přesto bylo člověku příjemně.

Sedli jsme si k okraji.

Za plachtou byl roh ulice Na Struze a nad ním secesní dům se čtyřmi balkóny. Omítka staré béžové barvy, kované zábradlí, černé linky stínů v nízkém světle. Milan ho chvíli pozoroval.

„Na ten dům se pak musíme podívat,“ řekl.

„Jaký dům?“

„Ten s balkóny. Byl tu odjakživa a já si ho dneska chci pořádně prohlédnout.“

„Secese,“ řekl jsem.

„Přesně. Nikdo teď tak nestaví. Teď se staví věci, co vypadají, že přijely z Ikea a cestou ztratily duši.“

Mindy se zasmála.

„Milane, to je nespravedlivý.“

„Možná. Ale podívej na ty balkóny.“

Podívali jsme se na balkóny.

Zlaté světlo na ně padalo šikmo, takže vrhaly delší stíny a vypadaly mírně dramaticky, jako všechno v tom listopadovém odpoledni.

 

Řízky byly skutečně výborné.

Milan o tom přednášel skoro deset minut, jako by recenzoval divadelní představení. Šéfkuchařka dostala pochvalu za rovnoměrné obalení, za správný poměr masa k trojobalu, za omáčku, která k tomu patřila a přitom nehýřila.

Mindy jedla a občas souhlasila.

Já jedl a díval se ven.

Nábřeží. Roh Na Struze. Čtyři balkóny. Vltava v dálce. Lidé s kočárky, pár běžců. Praha v posledním odpoledni listopadu.

„Tomasello,“ řekl Milan najednou.

Podíval jsem se na něj.

„Záhorský.“

„Hmm.“

„Byl bys rád, kdyby přišel?“

Položil jsem vidličku.

„Proč?“

„Ptám se.“

„Jasně.“

Milan nakrojil kousek řízku.

„Víš, co je na tom zajímavé? Přišel podruhé, potřetí, počtvrté — a pořád si myslel, že přišel kvůli tobě.“

„A ne?“

„Přišel kvůli sobě. Ale vešel dveřmi, kde jsi byl ty.“

Mindy přikývla.

„To je rozdíl.“

„Je?“

„Obrovský,“ řekla. „Někdo tě hledá, aby se uklidnil. Někdo tě hledá, aby poznal sám sebe. Je lepší, když jsi to druhé.“

Podíval jsem se na telefon.

Neměl jsem novou zprávu.

Tom byl pravděpodobně v Dlážděnce nebo na tréninku nebo u Romi, v těch svých třech světech, z nichž žádný neví o druhém všechno.

Jako já a moje světy.

„Zeptám se tě na jedno,“ řekl Milan.

„Jo.“

„Víš, kde jsi?“

Ticho.

„Jak to myslíš?“

Milan se napil.

„V tom, co je s ním. Víš, kde jsi?“

To byla dobrá otázka.

Věděl jsem, kde jsem?

Věděl jsem, že ho chci. Věděl jsem, že mu vadím a přitahuju ho. Věděl jsem, že jsem mu řekl věci, které mu neseděly a přitom nebyly lež. Věděl jsem, že v noci mi napsal Jsem tady a já jsem si to uložil na místo, kde ukládám věci, o nichž vím, že je budu potřebovat.

Věděl jsem.

„Víc než dřív,“ řekl jsem.

Milan přikývl.

„Dobrý začátek.“

Mindy si nalila z termosky svůj podzimní drink.

 

Za plachtou zahrádky šel po nábřeží muž s velkým psem. Pes si vybočil k zábradlí a díval se k vodě. Muž ho nechal.

„Jak se jmenuje ta restaurace, kde pracuje?“ zeptala se Mindy.

„Dlážděnka.“

„Hezký název.“

„U Masaryčky.“

„A Pavel je tam taky?“

Zastavil jsem se.

„Kde jsi slyšela o Pavlovi?“

Mindy se pousmála.

„Ty jsi mi o něm říkal jednou.“

„Jak to?“

„No, mluvils o Tomovi, že má kolegu, co ho nutí jíst a říká přesné věci nepřesnými větami. Tak jsem si řekla, že to je Pavel.“

Milan nakrojil poslední kousek.

„Těhlech dvou se drž,“ řekl ke mně. „Přesných lidí s nepřesnými větami.“

„Toma nebo Pavla?“

„Obou. Takových je málo.“

 

Dojídali jsme.

Milan si objednal ještě kafe.

Já taky, i když jsem nevěděl přesně proč. Možná proto, že jsem nechtěl, aby to skončilo. Tento den byl dobrý den a dobré dny v listopadu jsou vzácné. Mindy seděla s rukama kolem hrnku a koukala do dálky.

„Viktore,“ řekla.

„Hmm.“

„Jsi v pohodě?“

„Dneska jo.“

„Dobře.“

Natáhla ruku a na okamžik mi stiskla zápěstí.

Cítil jsem teplo jejích prstů přes látku bundy.

Pak ruku stáhla a dál koukala ven.

To bylo vše.

 

Zvedal jsem další sousto k puse.

Řízek, citron, trochu omáčky na kraji.

Milan zrovna říkal něco o tom, že dobrý trojobal je architektura, ne obal, a Mindy se smála nosem, protože měla plnou pusu.

Pak se něco stalo.

Nějaký zvuk.

Krátký, prudký, úplně špatně zařaditelný.

Potom kov.

Něco narazilo do konstrukce zahrádky nebo do okraje plachty nad námi tak silně, že se celý průhledný bok zachvěl. Jeden z topných stojanů cinkl a stůl pod našima rukama se pohnul, jako by do něj někdo zespoda kopl.

Sousto zůstalo mezi talířem a pusou.

Na hřbet ruky mi dopadlo něco teplého.

Nejdřív jsem to nepochopil.

Teplo. Lepkavost. Něco z těla. Něco z noci. Něco, co sem nepatří a přitom to moje tělo zná z jiných míst, jiných hodin, jiných pokojů.

Pak se mi teplo rozjelo po kůži k zápěstí.

„To jsou fóry, Milane?“ řekl jsem s plnou pusou a hlas mi zněl divně, skoro uraženě. „Fakt si budeme hrát, že mě někdo postříkal?“

Milan neodpověděl.

Mindy seděla naproti mně a na bílé bundě měla tmavé skvrny.

Jednu na rukávu.

Dvě u límce.

Další drobné tečky na tváři, tak jemné, že by mohly být od červeného vína, kdyby na stole nějaké bylo.

Milan měl krev na levé straně obličeje.

Ne moc.

Jen několik kapek u spánku a na límci kabátu.

Podíval jsem se na svou ruku.

To teplé na hřbetu ruky nebylo nic z Milana.

Nebyl to fór.

Nebyla to žádná prasečina z podniku.

Byla to krev.

A pak jsem se podíval za plachtu.

Lidé venku se ještě nehýbali.

To je na prvních vteřinách nejhorší. Svět neví, do jakého tvaru se má po katastrofě složit. Někdo vstane moc pomalu. Někdo moc rychle. Někdo se rozesměje, protože mozek vyrobí špatný zvuk. Někdo řekne: „Co to bylo?“ i ve chvíli, kdy už to ví.

Mindy položila hrnek na stůl.

Neupustila ho.

Položila ho.

Třásla se jí ruka.

Milan se díval ven.

Ne na mě.

Ne na Mindy.

Ven.

K secesnímu domu se čtyřmi balkóny.

Druhý od pravé strany.

Nebo třetí od levé.

Nevím.

Pořadí se najednou stalo nesmyslné.

Někdo vykřikl.

Ženský hlas, hluboký a roztržený.

Pak se lidé začali hýbat.

Někdo běžel od rohu Na Struze.

Někdo u restaurace shodil židli.

Číšník řekl: „Ne, ne, ne,“ třikrát za sebou a nepohnul se.

Pes za plachtou začal štěkat.

Muž s tím psem ho stáhl k sobě a zakryl mu oči rukou, úplně nesmyslně, jako by pes neměl vidět to, co člověk taky vidět nechtěl.

Milan vstal.

Pomalu.

Přesně jako v pornokině, když něco v prostoru přeskočí z provozu do problému. Ale tady žádný provoz nebyl. Nebyla tu kuřárna, malinovka, kapesníky na zemi ani dveře, za které se dá odejít.

Byl tu řízek.

Káva.

Bílá bunda.

Krev na stole.

A za plachtou chodník.

„Milane,“ řekla Mindy.

Neposlouchal.

Udělal jeden krok ke kraji zahrádky.

Pak druhý.

Já jsem pořád seděl a držel vidličku.

Sousto už nebylo mezi talířem a pusou. Spadlo zpátky na talíř a leželo tam v omáčce.

Mindy se dotkla své bundy.

Podívala se na prsty.

Měla na nich krev.

„Viktore,“ řekla.

To mě vrátilo do těla.

Vstal jsem.

Židle za mnou zaskřípala.

Nejdřív jsem viděl lidi okolo.

Pak chodník.

Pak krev.

Bylo jí moc.

Jak ve špatným filmu. Byla obyčejná a těžká, rozlitá přes dlažbu, táhla se k obrubníku a dál do kanálu, jako by město mělo pro takové věci připravenou drážku.

Na mřížce kanálu zůstalo něco světlého, co jsem ani nechtěl pojmenovat.

Napadlo mě:

Kdo tohle uklidí?

A hned potom jsem se za tu myšlenku zastyděl, protože někdo právě spadl a já myslel na úklid.

Jenže mozek si v hrůze vybírá malé věci.

Větší neunese.

 

Milan stál u kraje zahrádky.

Nedělal nic.

To bylo na tom nejhorší.

Milan vždycky něco dělá. Komentuje, přesouvá, organizuje, uráží svět, aby se nezhroutil úplně. Teď stál a díval se na místo u obrubníku tak dlouho, že jsem měl pocit, že už dávno vidí něco, co my ještě ne.

„Milane,“ řekla Mindy znovu.

Tentokrát tišeji.

Milan se neotočil.

Z dálky někdo říkal:

„Spadl z balkónu.“

Někdo jiný:

„Skočil.“

Další hlas:

„Nechte ho, nechoďte tam.“

Někdo brečel.

Někdo telefonoval a říkal do mobilu adresu špatně, pak ji opravoval. Masarykovo nábřeží, Na Struze, u restaurace, u toho domu, ano, tady, ano, už jsou tady.

Díval jsem se na čtyři balkóny.

Před chvílí byly krásné.

Teď byly jen vysoko.

To je rozdíl, který člověk nevidí, dokud pod nimi neleží krev.

Milan udělal krok dopředu.

Pak se zastavil.

Viděl jsem jeho profil. Oči zúžené, ústa pootevřená, jako by chtěl něco říct a tělo mu nedovolilo použít žádnou z jeho běžných vět.

Ten Milan, co za barem otvírá pivo a komentuje velikosti penisů dřevěnými rekvizitami a říká pěkná boule na sportovce ve dveřích, byl najednou pryč.

Zůstal člověk.

Starší.

Menší.

Bez brnění.

Podíval se ještě jednou.

Ne jako člověk, který chce vidět.

Jako člověk, který už vidí a ještě se snaží nepřiřadit jméno.

Otočil se jen trochu, ne úplně ke mně a ne úplně k Mindy.

Spíš k sobě.

Vdechl, jako by hledal slova v řídkém vzduchu.

„Ježišmarja,“ řekl.

Pauza.

Díval se pořád na chodník.

„To je Pavel?“