Když zakotvili v Umagu, schylovalo se už k bouřce. Nad přístavem visela olověná poklička a vítr si zkoušel sílu, jako by si rozcvičoval prsty.

Než vystoupili z lodi, strhl se slejvák. Voda šla šikmo, plácala do paluby, odskakovala od kovu a hned stékala do kanálků. Gloria si dala nad hlavu kabelku, ten její směšný štít proti nebi, Stano nesl kufry, mokré ucho kůže mu klouzalo v dlani. Rychle přivolat taxíka a co nejrychleji na Vilu Prepotentan, jako kdyby dům dokázal být suchý i zevnitř.

Doběhli k autu, zavazadla bouchly do kufru, dveře se zavřely a v tu chvíli na chvíli nebylo slyšet nic než bubnování deště na střechu. Stano sledoval stékající pruhy vody na skle. Gloria si tiskla kabelku k hrudi, jakoby v ní měla něco křehkého, co se nesmí namočit.

U Vily Prepotentan to bylo jako vždycky: světlo, teplo, hlasy, které se překřikují ještě dřív, než se člověk stihne přezout. Když se otevřely dveře, vyrazil na ně vzduch, ve kterém bylo mýdlo, vaření a staré dřevo.

„Propána krále,“ vyjekla Celestýna, jakmile je uviděla mokré, s kapkami

ve vlasech, s rukama plnými cizího počasí.

„Dobrý večer,“ pozdravil tiše Stano. Gloria stála za jeho zády, schovaná

v jeho stínu, jako by se teď hodilo být menší.

„Ahoj,“ ozvala se z rohu Ruth, máma Glorie Luny. Hlas měla pevný,

ale v očích něco přejelo, rychlý kontrolní pohyb: jsou v pořádku, jsou mokří, žijí.

Valerian seděl a mlčel. V každém případě se nepohnul, a Stano si ho teď pramálo všímal, protože jeho oči sledovaly oči jiné. Oči muže stojícího

přes celou místnost, jako přes půl světa. Oči muže, kterého kdysi opustil.

„Ahoj, Stano,“ pozdravil Pavel Mokroš.

Stano zůstal stát jako v úžasu, s mokrým rukávem na zápěstí, se studeným deštěm ještě pod kůží. Bylo to, jako by se mu všechno, co měl bezpečně uložené, najednou vysypalo na podlahu. Pavel vypadal skoro stejně a přitom jinak. Ten druh jinak, který člověk pozná okamžitě: věci se v něm pohnuly, ale podstata drží tvar.

„Ahoj mami,“ vypravila ze sebe konečně Gloria Luna a šla se s ní obejmout. Obětí bylo rychlé, trochu křečovité, jako když se člověk dotýká někoho, koho miluje a zároveň mu to má za zlé.

Valerian byl stále potichu a sledoval, co se v místnosti děje. V jeho tichu byl vzdor i zvědavost, jako by čekal, kdo se odkope první.

„Ahoj, Pavle,“ řekl konečně Stano. Hlas měl jiný, nižší, opatrnější. „Co tu děláš?“

„Přijel jsem za tebou,“ odpověděl Pavel. Řekl to bez okolků, jako by to bylo jediné možné vysvětlení.

„Ale psal jsem ti teprve nedávno,“ odvětil Stano. V té větě bylo víc: psal jsem, takže jsem myslel, že držíme vzdálenost. Psal jsem, takže jsem měl pocit, že tě mám pod kontrolou aspoň na papíře.

Gloria hodila očima na pozdrav Valerianovi. Jen krátké kouknutí,

které mělo nahradit slova. Celestýna na Stana spiklenecky mrkla, jako by se bavila už jen tím, že se věci komplikují. A Stano stále ještě držel Pavla za ruce na uvítanou. Dlaně se jim spojily, mokro se mísilo s teplem. Jakkoliv byl mezi nimi celý svět a vzdálenost několika roků, teď tu stáli ruku v ruce jako v opojení.

A v té krátké chvíli bylo vše nezbytné, důležité a podstatné. Všechno ostatní se rozostřilo, Celestýnin hlas, Ruthina brada, Valerianovo mlčení,

i Gloria za jeho zády.

„Stano, běž se osušit,“ vytrhla ho z rozjímání Ruth a hodila mu ručník přes rameno. Ručník dopadl těžce, jako příkaz.

„A ty, Glorie, taky. Jen je člověk pustí do světa…“ zamručela a odešla z místnosti. Mručela si něco pod vousy, i když žádné vousy neměla, jen to byl ten její způsob, jak mluvit, když nechce, aby jí někdo odpověděl.

Stano se převlékal v pokoji. Košile se mu ještě lepila na tělo, šla sundat ztuha. Na prsou se mu leskly piercingy, kapky vody v nich chytily světlo, jako malé studené hvězdy. Dveře na chodbu byly otevřené. Z koupelny bylo slyšet, že Gloria je podrážděná. Mlátila dvířky od skříněk, něco jí spadlo na dlaždice, pak tlumené štkání, které se snažila zadusit vodou z kohoutku. Pavel stál opřený ve dveřích. Ne ve dveřích pokoje, ale ve dveřích Stanova prostoru, a tím se ten prostor zmenšil i zvětšil zároveň.

„Už jsi to slyšel?“

„Co?“ zeptal se Stano a zkoušel si zapnout košili. Prsty se mu třásly,

nebo mu to jen připadalo.

„Valerian se bude ženit,“ oznámil suše Pavel.

Stano si skousl rty. Ta věta ho píchla na místě, kde měl něco citlivého, co si o sobě nerad přiznával. Nešlo o Valeriana jako člověka. Nebo ne jen. Šlo o to, co v něm Valerian pořád otevíral: možnost, která nikdy nedostala jméno a přesto mu v noci seděla na hrudi. V koupelně se ozval ryk. Něco se rozklepalo, něco bouchlo, a pak ticho tak náhlé, až to působilo jako výhrůžka.

„Děje se něco?“ zvolal Stano, ale nic se neozývalo. Dalo mu to čas, aby se rozmyslel, co řekne. Pavel Vala vůbec nezná. Nezná ani Stanovu historii. Neví, že ho tajně miluje. Nedá to na sobě přece znát.

A v koupelně se ozval tichý pláč. Gloria usedavě plakala.

„Glorie! Děje se něco?“ zeptal se Stano znovu.

„Ne…“ snažila se přesvědčit Gloria sama sebe. Hlas měla rozbitý. Seděla na zemi pod umyvadlem, kolena přitažená, a na záda jí kapala tichá bolest uvědomění. Každá ta kapka ji nutila vyplakat si pravdu do dlaní. Nevzdálenou, nefilozofickou, obyčejnou: že se jí něco bortí, a ona ani neví co přesně.

„Přijel jsem, jakmile to bylo možné,“ řekl Pavel Stanovi.

Stano na nic nečekal. Silně ho objal a vtiskl mu políbení. Nebylo to něžné, bylo to naléhavé, jako když člověk potřebuje potvrzení, že tohle je skutečné

a ne jen přelud v bouřce.

A v tom políbení byla zapovězená láska k Valovi a tiché noci s Glorií. Všechno najednou, všechno do jednoho místa, které to neunese, a přesto to drží. A Gloria v koupelně vyplakávala hoře. Nechtěla, aby ji někdo slyšel, ale zároveň to potřebovala slyšet sama.

„Nic mi není. Jsem jen ráda za Vala,“ plakala. „Nevím proč, ale jednu chvíli jsem si myslela, že zůstane sám.“

A vybavila si jeho první svatbu s Italkou a jak rychle jeho vztah s ní pohasl. Vybavila si ten jeho způsob, jak se tváří, když si myslí, že je v pořádku, a přitom není. A teď tohle. Teď „se bude ženit“. Věta, která zní jako rozhodnutí světa. Jenže nebylo to vše, co Glorii tížilo. Dolehla na ni opět ta předtucha, cosi tíživého. A k tomu se nevyznala sama v sobě. Měla pocit, že její tělo narůstá do obrovské velikosti, aby vzápětí rychle splasklo. Nervy jí těkaly, záškuby v tváři ne a ne povolit. Jako by ji zevnitř někdo tahal za nitky. Jakmile zavřela oči, viděla vodu na náměstí, viděla holubice, viděla Stana, jak mizí za rohem, a teď slyšela polibek v pokoji vedle, i když ho neslyšet neměla. Stano byl stále v objetí s Pavlem. Pavel plně soustředěný na Stana. Stano rozdělený na tři části. Jednou částí s Pavlem, druhou s Glorií a třetí v podkroví v bytě Valeriana. A mezi těmi částmi praskalo něco jako elektrický drát ve větru: neviditelné, ale slyšitelné, kdykoli se člověk přiblíží.