VII Jak málo znáš kuřáky

Na druhý den postával Stano před dveřmi Dinovy tiskárny a za týden si už odnášel natisknuté pohlednice. Papír ještě voněl barvou a lepidlem, hrany byly ostré, jako když člověk vezme do ruky něco, co je konečně hotové.

Dino mu je podal přes pult s tím svým věcným výrazem: žádná sláva, jen práce. Stano je držel chvíli v náručí jako balík, který se může každou chvíli rozpadnout, a přitom to byly jen pohledy. Jenže jeho pohledy. Jeho mosty, jeho stíny, jeho drobné záběry, které někdo jiný bude držet v ruce a psát na ně pozdravy.

Spolu s Glorií je připravili do malých paklíků. Gloria si sedla k jídelnímu stolu, stáhla si rukávy a začala je rovnat, přepočítávat, provázkem omotávat tak pevně, až papír mírně zaskřípal. Stano k tomu přidával lístky s cenou a snažil se nevnímat, jak je to celé křehké: jeden špatný obchodník, jeden špatný den, a nikdo to nevezme. Ale vzali. Začali obcházet obchody a stánkaře, tlačili se mezi suvenýry, masky, magnety, a Stano se pokaždé tvářil, že mu je to jedno. Gloria mluvila víc než on, protože uměla prodávat i věci, které sama nesnáší. A najednou se to rozjelo. Všechny pohledy prodané. Stano držel v ruce prázdný provázek a chvíli se na něj díval, jako by na něm ještě visely. Gloria si zastrčila peníze do kabelky a její krok se na pár minut stal lehčím.

Stano pak odpočíval na terase před domem Romea a Eny. Seděl tak, aby mu opěrka židle netlačila do lopatek, nohy natažené, hlava trochu zakloněná. Voda v kanálu se líně hýbala, gondoly proplouvaly, jednou blíž, jednou dál, někdy s turisty, co drželi deštníky jako štíty, jindy prázdné, jen černá silueta a zvuk záběru. Gloria pokuřovala cigaretu u schodů. Dým se jí ztrácel ve vlhkém vzduchu, oči měla přimhouřené, jako by se dívala skrz všechno. Pak mlčky odešla do domu. Ne prásknutím, spíš tím jejím tichým odchodem, který má člověku připomenout, že existuje i když zmizí.

Stano se díval na kanál a střídavě upadal do spánku a zase se probouzel. Spánek byl mělčí než by chtěl, přerušovaný zvuky vody, kroků, šoupání židlí někde uvnitř domu. A pak, v jednom z těch probuzení, měl dojem, že v gondole proplouvající kolem jejich domu sedí Hyun Wook Park. Ne tvář. Pláštík. Ten khaki odstín, ten způsob, jak se látka chová na zádech. Stano se zvedl tak rychle, až mu v hlavě zahučelo, ale než se dostal ke schodům, gondola zmizela za roh. Jen prázdná hladina, pár kruhů od kapek, nic.

„Drago!“ hvízdl Stano na gondoliéra, který kotvil poblíž.

Drago zvedl hlavu, jako by zrovna vymýšlel, jak si zkrátit den, a najednou dostal zakázku. Přiskočil s tím svým pohybem, který je napůl lenost, napůl jistota, a Stano k němu mohl hned skočit. Jakmile se odrazili od schodů, Gloria vyhlédla z okna. Viděla, jak Stano mizí, jak se jeho silueta zmenšuje mezi domy, jak ho voda odnese do uliček, kam ona nevidí.

Proč? Nechápala to. Co se děje? V tyhle chvíle se jí Stano vzdaloval a ona se cítila tak osamělá, až se jí z toho dělalo fyzicky špatně. Nechápala, co se s ní děje. Cítila se, jako když fena odstrčí svá mláďata a pak je sežere.

Ten obraz jí proběhl hlavou a okamžitě se za něj zastyděla, ale nešlo ho vyhodit.

„Honem! Pospěš si.“

Stano houkl na Draga a ten věděl jen, že má jet tím směrem, kam se tak upřeně Stano dívá. Stano viděl pláštík Hyun Wook Parka na gondole, která ještě před malou chvílí plula kolem. Viděl ho už skoro jistě, skoro hmatatelně. Benátky ale umí dělat z jistoty bludiště.

„Doleva! Doleva!“ hučel Stano a Drago, trochu uraženě, trochu podrážděně, jel, jak si žádal. „Doleva“ v Benátkách neznamená nic, protože za každým rohem je další doleva. Drago to věděl a Stano to teď zjišťoval.

Za několik málo minut to Stano vzdal. Ta energie z něj vyprchala stejně rychle, jako se zvedla.

„Kruci!“

Bouchnul do kraje gondoly, až se nebezpečně naklonila. V jeho očích byl běs a vztek. Zdálo se mu vše najednou tak prudce marné, že se mu sevřel krk. Zoufalství, které ho naplňovalo, rozkymácelo gondolu tak, že se Drago musel pořádně ukotvit a zaklel si pod nosem. Stano se díval do vody, jako by mu mohla odpovědět, kde se v tomhle městě ztrácejí lidé. Voda jen tekla.

Za několik málo minut se Stano vylodil u domu, vyskočil na schod a vběhl dovnitř. Na dvorek dopadlo několik kapek podzimního deště.

Ten déšť byl tichý, skoro slušný, ale v tom tichu bylo cosi neodbytného. Gloria ho slyšela, jak běží po schodech, a ani nevyšla. Zůstala tam, kde byla, protože někdy je jednodušší dělat, že nic.

Gloria se později procházela po palubě Benátského prince. Nepředpokládala, že na cestě stráví takovou dobu. Mohla vědět, že když odjede z Umagu, pobude v Benátkách tak dlouho? Vždycky si myslela, že Stano má všechno na chvíli. Že je to jeho povaha. Jenže teď se jí to natahovalo jako žvýkačka mezi prsty. Krátil se jí čas do odjezdu. Na loď měla nastoupit už za pár dní. A ona už v hlavě viděla ten známý rytmus: kufr, kabina, cizí tváře, moře, které není její.

Teď si z Benátek veze pár věcí navíc. Bude muset zase všechno doma vybalit a přerovnat to. Něco se jí na lodi z toho, co nakoupila, bude určitě hodit. Šátky, maličkosti, co vypadají jako radost, ale jsou to spíš záplaty. Kdyby ale nebyla tak hloupá, pomyslela si. Zapálila si cigaretu. Poslední cigareta na dlouhou dobu. Potáhla si a cítila, jak jí kouř sedá do žaludku jako teplý kámen.

Kde je asi Stano, přemýšlela, když ho najednou uviděla skrz okénko v sále. Povídal si s nějakou starší dámou. Neviděla mu do obličeje. Dělalo jí to starosti. Co si má povídat s nějakou cizí ženskou. Gloria v tom okamžiku neměla ráda ani tu dámu, ani Stana, ani sebe, že se takhle dívá.

Když se zanedlouho Stano objevil venku na palubě, dělala, že si ho nevšímá. Ten její trik, který nikdy moc nefungoval, protože ji vždycky prozradilo napětí v ramenou. Stano se opřel o zábradlí a vyhlížel do moře.

Moře bylo šedé, rozbité do drobných vln, a vítr mu cuchal vlasy.

„Dej mi,“ natáhl ruku po cigaretě.

Podala mu ji. Bez řečí, protože řeči by byly horší. Stano si potáhl a cigaretu jí vrátil. Ten pohyb byl skoro intimní, skoro domácí, a přitom mezi nimi viselo něco nepojmenovaného.

„Kdo to byl?“ zeptala se.

„Hyun Wook Park.“

Podívala se na něj. Dělá si z ní srandu? Možná jen špatně viděla. A je unavená. Ta únava jí dělala z mozku měkkou věc.

„Kdo to je?“ zeptala se bez hlubšího zájmu, ale právě ten nezájem byl obrana.

„Tomu bys nevěřila.“

Na to ona jen pokrčila rameny, jako by říkala: tak mi to neříkej.

„Starý známý. Už v Benátkách jsem měl dojem, že jsem ho zahlídl, ale vždycky jsme se minuli.“

„Odkud?“ zeptala se znovu.

„Z Koreje. Vždycky mě udivovalo, kolik vykouří červenejch máček.

Když jsem s ním seděl naposledy, uvědomil jsem si, že víc než jeho sleduju, kolik toho vykouří. A pak mě překvapilo, že ho vůbec neznám. Uvědomila sis to někdy, jak málo znáš lidi, co kouří?“

Gloria se na něj podívala, jak to myslí. V tu chvíli ji to spíš urazilo,  než zaujalo. Jako by jí říkal: ani ty mě neznáš. Jako by jí podstrčil zrcadlo, o které nestála.

„Asi jsem se překouřila. Není mi dobře. Jdu dovnitř.“

A uraženě odešla. Ne proto, že by jí opravdu bylo špatně. Nebo možná i bylo, ale jinak. Stano si toho nevšiml. Zůstal opřený o zábradlí, díval se do šedé vody a v hlavě měl jen ten plášť, ten dým, ten pocit, že někoho loví a přitom loví vlastní prázdno.