X Kouřem všech mých cigaret

Lili seděla v křesle hotelového pokoje. Na opěradle měla malý popelníček připevněný k pásu, aby se nesvezl ke straně ani nespadl, jako by i popel potřeboval disciplínu. Kouřila druhou cigaretu a zamyšleně koukala z okna na moře. Vypadalo to, že se dívá skrz něj, dál než na horizont, do něčeho, co tam není vidět, ale co ji stejně nepustí. Kouř se jí držel u hlavy a pak se rozpadal ve světle, tenké pramínky, které se tvářily, že odcházejí, a přitom se pořád vracely.

Po malé chvíli se ozvalo slabé zaťukání. Ne rázně, spíš tak, aby se nenarušil rytmus pokoje. Když pokynula Jenövi, došel ke dveřím a otevřel. Pozval hosta dovnitř, tiše mu předal instrukce ohledně rozhovoru, jako by rozdával pravidla hry, která už dávno někoho bolela. Lili stála u okna a stále se dívala kamsi do dáli, aniž by otočila hlavu. V pokoji to vonělo po hotelovém mýdle, studeném dřevě a cigaretách, které tu byly dřív než otázky.

„Ehm,“ Stano si odkašlal. Hlas mu v té místnosti zněl cize, příliš obyčejně. Připadal si, jako by vstoupil do něčí písně a měl v ní dělat poznámky pod čarou.

„Tak se do toho můžeme pustit,“ řekla Lili a dál se dívala z okna.

„Neposadíte se?“

„Neztrácejte čas planými řečmi. K věci,“ pravila stroze Lili. Ta strohost byla její brnění, a Stano to poznal; i brnění může být elegantní, když člověk ví, jak ho nosit.

„Dobře. Tak. Přijela jste do Chorvatska již potřetí.“

„Dál. Nebudu odpovídat na stejné otázky stále dokola.“

„Ah tak,“ zarazil se Stano. V hlavě mu vyskákaly připravené věty jako ryby na suchu. Vzal to tedy odjinud, a přitom cítil, jak mu na krku pulsuje nervozita. Ne kvůli ní jako hvězdě. Kvůli té její přítomnosti, která z člověka dělá někoho menšího, i když se snaží být profesionální.

„Říká se o vás, že ráda kouříte.“

“ Ano, to je pravda. A vy?“

„Dám si jen občas.“

„Na stole jsou cigarety, vezměte si,“ pobídla ho. Jako by byly jediným pojítkem mezi ní a jím. Na stole ležela krabička, vedle ní popelník, vedle něj nic. Všechno bylo v řadě, jak to v hotelích bývá, aby to působilo čistě, i když se tu žije špinavě.

„Není tu zapalovač,“ odvětil.

Nato se Lili otočila od okna a připálila mu. Přiblížila se tak, že ucítil její parfém, něco chladného a drahého, co se nesnaží líbit. Díval se jí přitom do očí. Byly unavené, ale ostré, jako když se člověk naučí být unavený a přesto nenechat nikoho projít.

„Je to tak. Není,“ řekla. „Ale tady není víc věcí. Člověk by čekal, že když se někam vrátí potřetí, že už k tomu místu bude mít nějaký vztah.

A já nemám. Přece bych si měla zamilovat Umag, Poreč, Novigrad, ale nic. Jsem tu potřetí a je to tu samý přízrak.“

Stano vyfoukl kouř pomalu. Připadal si, že jí do toho obrazu nepatří, a přesto ho nechala stát v něm. „Není to tím, v jaký čas sem jezdíte?

Je po sezóně.“

„Nevím,“ řekla a podívala se kolem sebe, jako by hledala v pokoji důkaz, že sezóna vůbec existovala. „To nemění nic na tom, že je to město plné přízraků.“

„Povídá se o tomhle městě hodně věcí.“

„Ano? Co třeba?“ zeptala se ho Lili. Teď už se na něj dívala přímo. Stano ucítil, jak mu slova tvrdnou na jazyku, protože v tom pohledu se nedalo lhát bez trestu.

„Třeba že ten, kdo sem vstoupí, dostane to, o co už přišel.“

„Zajímavé,“ zbystřila Lili. Slovo řekla tak, jako by ho ochutnala.

A na okamžik Stano viděl, že i ona se něčeho chytá, i když to nikdy nepřizná.

„Píšete něco nového?“

„Ano. Jedno album. Je skoro hotové. Chcete kousek zahrát? Počkejte.“

Nečekala na jeho souhlas. Překročila pokoj s jistotou člověka, který se pohybuje i v cizích prostorách, protože v sobě nosí vlastní jeviště. Sedla si k pianu, prsty položila na klávesy a začala vybrnkávat melodii. Byla jednoduchá, ale měla v sobě něco, co se hned chytí pod kůži, jako kouř.

Kouřem všech mých cigaret,

roztančím dnes večer celý svět,

kde nejsem víc, zpět

už nelze vzít mé adieu.

Slova nechala zaznít přesně tak, jak mají. Ani o vteřinu déle, ani o vteřinu míň. Pak se otočila, jako by tím číslem uzavřela dveře.

„Líbí?“ řekla a nečekala na odpověď. „Úsvit naděje. To aby si nemysleli, že pro svůj věk už nejsem optimistka. Život ovšem stojí za hovno. Nemyslíte?“

Stano pokrčil rameny. Necítil se moc dobře. Ne proto, že by s ní nesouhlasil, spíš proto, že mu připadalo, že mu někdo podává zrcadlo, do kterého se nechce dívat.

„Kdy chcete fotit? Máte čas tenhle týden?“ zeptala se ho Lili. Už zase byla v práci. Přesnost, kontrola, žádná lyrika zadarmo.

„V neděli,“ řekl Stano.

„Fajn, jsme domluveni. Nezapomeňte típnout cigáro, než půjdete. Nechci, aby si na vás v hotelu stěžovali.“

Řekla to, jako by mu dávala poslední lekci slušnosti, která v sobě nesla i výsměch. Stano se podíval na cigaretu, rychle ji típnul, a v té vteřině měl pocit, že típe ještě něco jiného.

A jak se ocitl vevnitř, byl i venku. Dveře se zavřely, chodba hotelu byla dlouhá a cizí, koberec tlumil kroky, a venku čekal vlhký vzduch od moře.

Nic zvláštního, pomyslela si Lili, když si zapálila další cigaretu. A to stejné si pomyslel i Stano, když opouštěl hotel. Jenže oba to „nic“ drželi v hlavě jinak: ona jako obranu, on jako prázdné místo, které se dá později něčím zaplnit.