XI V Koperu končí koleje

V prvé řadě to byla veliká ostuda, celá tahle svatba, pomyslela si Gloria, když už bylo po všem. Připadalo to jenom jí, nebo to bylo celé odfláknuté? Kdo vymyslel takhle zpackaný obřad? Nechtěla tím nikoho obtěžovat, a tak si své dojmy schovávala pro sebe, ale ty dojmy jí stejně škrábaly v hlavě, jako když máte písek v botě. Nevěstě to neslušelo, jenže nikdo neměl chuť jí to říkat. Všichni byli rádi, že se to nějak stalo, že to nějak dopadlo, jako by se odškrtla položka na seznamu, který napsal někdo jiný.

Před obřadem v kostele svatého Pelegrina musela ještě vlastní rukavičkou ometat pavučiny v lavicích. Přišlo jí to naprosto skandální. Rukavička se jí okamžitě zanesla šedým prachem a lepivým vláknem, a ona měla chuť ji hodit do koše, ale neměla kam. Když se narovnala, zjistila, že se ani nevejde do první řady. Stála tam na okraji, jak nějaká cizí, přitom šlo o jejího bratra. Kdo vymyslel tenhle zasedací pořádek. Takhle to vypadá, když se člověk spolehne na to, že někdo řekne, že je to zařízený. „Je to zařízený“ je ve skutečnosti věta, po které začnou věci padat ze stolu.

Ještě že ten svatební obřad neviděl nikdo z jejich přátel. To by se hanbou propadla všemi palubami zámořského parníku. Představila si ten propad: paluba za palubou, schodiště, strojovna, až úplně dolů do vody. Zůstalo jí z toho sucho v ústech. Alespoň že Celestýna je celá pryč z toho, že se Valerian žení. Celestýna se dívala na všechno s výrazem, jako by jí svět právě splnil tajné přání, a každý její úsměv Glorii zvedal tlak.

Ale ten Stano. Tváří se i na té svatbě jako boží umučení. Gloria ho chvíli pozorovala, jak stojí stranou, jak se dívá někam mimo, jak se mu ruce občas pohnou, jako by chtěl něco udělat, ale neví co. Na chvíli se na něj podívala smířlivějším okem, ale to ji vyděsilo ještě víc. Smířlivost se jí vymstila okamžitě, protože v ní vyrostl strach: že ji najednou něco doopravdy mrzí.

A tak se vrátila ke kritickému zkoumání obřadu, ke špendlíkům, které uměla píchat do všech kolem, aby sama nemusela cítit nic hlubšího.

O dva dny později stála v Koperu se Stanem na nádraží. Vzduch tu měl jinou chuť než u moře, byl studenější a tvrdší, přičichlý kolejemi a mokrým betonem. Gloria se v něm cítila zranitelnější, protože tady už nešlo nic předstírat plážovou náladou. A stejně jí to nedalo, aby se nevrátila ke svatbě.

„Kdo to kdy viděl, aby na svatbu pozvali právě je?“ rozčílila se hned

při první zmínce o svatbě. Stála u sloupu, kabelku přitisknutou k boku, a mluvila tak, že si toho museli všimnout i lidé čekající o pár metrů dál.

„No tak se asi dohodli s rodiči Vesny, ne?“ řekl Stano. Hlas měl klidný, jako by tím chtěl zavřít víko na hrnci.

„Víš, jak trestuhodně málo lidí jsem na tý svatbě znala? Ale za to může Valerian! Kdyby nebyl takový ňouma!“

„A co udělal?“

„Právě že nic! Mohl klidně říct, ať si pozvu víc svých přátel! Takhle jsem tam seděla v kuchyni v koutě a nemohla si ani s nikým pohovořit! Chápeš to? Na bratrově svatbě!“ Její hlas se zlomil do vysokého tónu, který měla, když byla na hraně. „Stano, prosím tě, nejezdi nikam.“

Odskočila od tématu, protože viděla, že ji Stano vůbec neposlouchá. Stál s očima upřenýma někam do prázdna, jako by čekal na vlak, který nepřijede. Dělal, že poslouchá, ale duchem byl nepřítomný, a Gloria to nesnesla. Nesnesla, že mluví a nedostává zpátky ani malou jiskru.

„No, já jsem spokojený,“ řekl Stano. Byla to podivná věta, zněla jako rez. Gloria ztuhla, protože spokojenost u něj teď nedávala smysl.

„A kam jedeš? Pověz mi aspoň něco, Stano.“

Ale čím víc Gloria mluvila, tím méně se Stanovi chtělo cokoliv říkat. Vymlouvala mu cestu z různých důvodů, že nemá práci hotovou, že to může počkat, že se to dá vyřešit později. Mluvila rychle, mluvila naléhavě, mluvila, jako by slovy mohla přivázat člověka ke sloupu. A jak ji tak poslouchal, napadlo ho, že není šťastná a že ji šťastnou nikdo neudělá. Ani Valerian, ani on, ani její lodě, ani šátky, ani kritika světa. Všechno, co jí kdy něco dalo, jí to zároveň vzalo.

Když sedl v Koperu na vlak, ani se neotočil. Ne proto, že by chtěl být krutý, spíš proto, že kdyby se otočil, něco by se v něm zlomilo ještě víc, než už zlomené bylo. Dveře se zavřely, sklo se zamlžilo, a Gloria viděla jen jeho záda a pak už jen svůj vlastní odraz.

Gloria Luna vyšla z nádraží a klesla na lavičku. Seděla na ní dost dlouho, ani nevěděla jak dlouho. Lidé kolem chodili, někdo spěchal, někdo kouřil, někdo se smál do telefonu. Gloria seděla a měla dojem, že její život skončil. Nejen její. Jako by tohle odpoledne uřízlo něco, co drželo všechny pohromadě, a teď už to nejde přivázat zpátky.

Stano byl ve svém kupé lůžkového vozu a díval se do stropu. Stevard už dávno roznosil večeře, teplý čaj a popřál dobrou noc. Stano nemohl spát. Hlavou se mu toho honilo od jeho dlouhých cest světem po poslední chvíle s Glorií, poslední chvíle s Pavlem. Měl pocit, že mu v hlavě běží dvě cesty najednou, a žádná z nich nemá konec. V uších mu zůstával zvuk deště, i když ho ještě neslyšel.

Déšť mydlil do střechy vlakového vozu. Ten zvuk byl monotónní, ale měl v sobě naléhavost, jako by voda chtěla rozbít plech a dostat se dovnitř, k němu.

Pavel se probudil kolem půlnoci. Vlak stál. Odhrnul záclonku a vyhlédl ven. Stáli kdesi na zastávce, lampy spoře osvětlovaly perón a z vlaku vystupovali lidé, tahali kufry. Pavel získal divný pocit, že něco není v pořádku.

Ten pocit byl jako malý kámen v žaludku. Dlouho se tím nezabýval a opět usnul. Některé věci člověk odloží, protože nemá sílu je držet.

Přetrvávající déšť bouchal do střech vagónů. Šuměl, tloukl, nepolevoval. Vlak se občas zachvěl, jako by se rozhodoval, jestli pojede, nebo zůstane stát navždy.

Probudil se opět kolem čtvrté ranní. Vlak opět stál. Stano zvedl záclonku a kouká, že stojí s vlakem opět na nádraží v Koperu. Ta stejná hala, ten stejný perón, to stejné světlo, které dělá z věcí šedé kostry. V hlavě mu na vteřinu problesklo, že se vrátil v čase, ale pak ucítil vlhký chlad a slyšel déšť a věděl, že se vrátil jen v prostoru. Vylezl z postele, oblékl se a vyšel hledat stevarda. Chodba vozu byla prázdná, tichá, koberec polykal kroky.

„Co se děje?“

„Liják způsobil sesuv půdy, budeme to muset vzít druhou trasou přes Vídeň.“

Stano ho už dál neposlouchal. Ta slova mu do hlavy nezapadla jako informace, ale jako překážka. Vídeň, další oblouk, další odbočka, další prodloužení. Cítil, že mu něco v hrudi stoupá, tlak, který se nedá vydechnout.

Vrátil se do kupé, poskládal si věci a vystoupil z vlaku. Udělal to bez velkého rozhodování, jako by mu tělo samo řeklo: dost. Netrvalo dlouho a vlak se opět rozjel a vydal se na další cestu, další pokus, jak se dostat do cíle. Stano stál na peróně a díval se, jak mu mizí poslední vagóny, jak se červené světlo vzdaluje, až zůstane jen déšť a ticho.

Stano stál s kufrem na osamoceném nádraží. Ve čtyři ráno nikde nikdo. Brány nádraží zavřené. Otevírají v pět. Vzduch byl studený a mokrý, déšť mu stékal po čele do očí. A jak stál na tom nádraží a nemohl před sebou utéct, složil hlavu do dlaní a plakal. Neplakal kvůli sesuvu půdy. Plakal, protože se mu v té chvíli propojilo všechno: Pavel odjel vlakem pryč a Stano tu zůstal sám. V Koperu končí koleje.