XIII Úsvit naděje
Stano seděl na schodech do moře, za zády Vilu Prepotentan, vedle něj Hyun Wook Park. Schody byly vlhké, slané, trochu kluzké, jak je moře olizuje a pak nechá oschnout. Vzduch měl chuť soli a řas. Někde v dálce se ozvalo kovové cinknutí o stožár a hned nato se všechno zase uložilo do šumu vln.
„Krása, viď?“ řekl Stano.
„To jo,“ odpověděl Park. Mluvil pomalu, jako by si slova nejdřív musel převrátit v puse.
Stano si přitáhl kolena a díval se na hladinu. Voda byla šedivá, ale místy na ní ležely stříbrné šmouhy, jako když se v zrcadle něco mihne. „Pořád vidím tu nehodu, jak zemřela máma s tátou.“
Odmlčel se. Cítil, jak mu ta věta sedí v hrudi jako kámen. „I brácha.“
„Opravdu jsi to viděl?“ zeptal se Park. Nepřekvapeně. Spíš opatrně, jako někdo, kdo ví, že otázky můžou řezat.
„Nevím…“ Stano se zasmál, ale nebyl to smích. Bylo to jen vyfouknutí vzduchu. „Nevěděl jsem, že Slavko a Jagoda měli dítě.“
Park se díval na moře, ani nehnul hlavou. „Ano, měli. Zemřelo krátce po narození,“ odpověděl. Řekl to věcně, skoro bez barvy, jako když člověk sděluje datum. Jenže v té věcnosti byla další rána: že se některé věci v rodině předávají jako šuškanda, ne jako pravda.
„Líbilo se mi, jak jsme pouštěli jako děti draky u babičky a dědy v Grožnjanu,“ usmál se Stano. Ten úsměv byl krátký, zbloudilý. Jako když se člověk dotkne staré fotky prstem a hned ho píchne papír.
„A to, jak se pohádala Slavica s Jagodou, to si nepamatuješ?“ zeptal se Park.
„Ne,“ odmlčel se Stano. Díval se dál na moře, jako by mu moře mohlo vrátit scénu, kterou nemá uloženou. „Ne.“
Říkal to sám sobě na břehu moře. Ne Parkovi. Sobě. Hovořil sám se sebou už nějakou dobu, jen to teď mělo svědka. Svědek někdy stačí, aby se člověk propadl hlouběji.
„Pamatuji si jen, že jsem našel Jagodu oběšenou.“ Ta věta vyšla ven tiše, ale měla v sobě ostré hrany. „A pak pohřeb dědy Vedrana a babičky Slavici.
A nakonec se o mě starala Celestýna. Zbyla na všechno sama. Všechny přežila. I toho Pavla nakonec…“
Park nic neřekl. Jen si zapálil cigaretu, potáhl, vydechl. Kouř se ve větru hned roztrhal. Stano cítil, jak mu v hlavě něco přeskakuje, jak se mu obrazy lepí na sebe bez logiky, jen podle bolesti.
Nevěděl jak, ale dostal se ke Kočičímu domu. Nešlo to chronologicky. Nešlo to ani po cestě. Prostě tam byl. Dům stál, ale vypadal jako prázdná schránka, kterou někdo nechal na slunci příliš dlouho. Tam, kde bydlela Jagoda s manželem. Co to bylo za život, ptal se sám sebe Stano. Co to mělo všechno za smysl? V tomhle domě se smysl hledal vždycky jen zpětně a vždycky pozdě.
Na mysl se mu vrátila tísnivá vzpomínka na nehodu v Austrálii. Park zůstal ležet mrtvý pod autem. Ta vzpomínka přišla jako cizí film, který se promítá do stejného kouta hlavy, kde má člověk vlastní věci. Stano se ohlédl, jako by čekal, že vedle něj Park už nebude. Ale Park vedle něj pořád seděl. Těžký, skutečný, kouřící. Stano si nebyl jistý, co je teď skutečnější.
A pak už to nebyly schody. Bylo to pódium.
Lili seděla u piana. Mluvila do mikrofonu. Její hlas se v prostoru nesl hladce, jako by byl nacvičený i pro ticho. „Víte,“ odmlčela se na malou chvíli, „když jsem začínala, neuměla jsem ani pořádně hrát, natož zpívat. Tím chci říct, že to, co si přejte a co chcete, si nikdy nenechejte vzít, ať už je cesta za vaším cílem dlouhá jakkoliv. Zahraju vám teď svou poslední. Tedy, ne snad úplně poslední,“ zasmála se.
Orchestr pod pódiem začal hrát, Lili se přidala. A text zůstal přesně tak, jak ho vyřkla tehdy, v té místnosti, v tom světle, které dělá z lidí přízraky:
Kouřem všech mých cigaret,
roztančím dnes večer celý svět,
kde nejsem víc, zpět
už nelze vzít mé adieu.
Já nestojím a nečekám,
jdu vpřed a hledím do daleka,
kde mraky tmavnou do černa,
vím, už nelze vzít zpět mé adieu.
Tam, kde tma je nejtmavší,
zdá se mi život nejsnazší,
bez všeho i bez tebe, můj nejdražší,
v té tmě je úsvit naděje.
Miláčku můj přesladký,
nemarni čas a zhasni
tu svíci na počest mou, dál sni
o životě a mně už řekni adieu.
Však ty jsi šel tam, kam jsi měl,
svou cestou bez pravidel,
a jak jsi z života odešel,
v té tmě zbyl můj úsvit naděje.
Tam, kde tma je nejtmavší,
zdá se mi život nejsnazší,
bez všeho i bez tebe, můj nejdražší,
v té tmě je úsvit naděje.
Tys řekl, že se nezměním,
tys řekl, že postojím!
A já vpřed na znamení,
je to tak – mizím pryč a adieu.
Dnes už vím, kdože jsem já,
kolik cigaret jsem vykouřila,
na mě nikdo nečeká,
už nelze vzít zpět mé adieu.
Tam, kde tma je nejtmavší,
zdá se mi život nejsnazší,
bez všeho i bez tebe, můj nejdražší,
v té tmě je úsvit naděje.
Tam, kde tma je nejtmavší,
zdá se mi život nejsnazší,
bez všeho i bez tebe, můj nejdražší,
v té tmě je úsvit naděje.
Když dozpívala, svět se zase přelil zpátky do moře. Stano se procházel po pobřeží a vlny přehlušily jeho myšlenky. Ne že by mu je vzaly. Jen je přehlušily, to byl rozdíl. V něm pořád všechno běželo, jen to na chvíli nebylo slyšet. Jeho život se srovnal do jediné linky: nehlučné, přímé, dlouhé linky. Ne jako cesta, spíš jako tah. Jako když někdo natáhne provaz a řekne:
po tomhle půjdeš.
Jako po laně se tedy vracel do Vily Prepotentan. Z dálky se zdálo, jako by splaskla, jako by všechna ta pýcha odešla. To prokletí celého rodu.
Vypadala menší, zranitelnější, jako dům, který už nemá sílu dělat ze sebe scénu. Gloria někde pluje po moři, pomyslel si Stano, a ta představa mu na okamžik ulevila i ublížila. Moře je útěk i trest, podle toho, kdo stojí na břehu.
Když přicházel k domu, viděl Celestýnu sedět ve svém pokoji. Mluvila do mikrofonu a nahrávala si na pásku svůj deníček. Její hlas byl dutý, ale pravidelný. Jako by tím mluvením přivazovala den k zemi, aby jí neodletěl. Ruth byla v obývacím pokoji. Dopisy od Zvonka převázala červenou mašličkou a uctivě je položila na tácek, jako by to byly svátosti. Obraz Robina už dávno visel na stěně. Zázrakem se mu nic nestalo, jen rám byl trochu polámaný, jako člověk, který přežije, ale už nikdy nebude rovný.
A když přišel dovnitř Stano, Ruth se mu podívala do očí. Ne dlouze, ne dramaticky. Jen tak, aby ho našla. A s láskou ho přišla obejmout. Její ruce byly pevné, teplé. Objala ho jako matka, která se zlobí na svět, ne na dítě.
Na druhý den se Stano procházel po nábřeží u hotelu. Foukal silný vítr. Takový vítr, do kterého by se muž mohl opřít. Prapory hotelu se ve větru ohýbaly k prasknutí a jejich látka dělala zvuk jako plachty. Stano šel proti větru a nechal ho, aby mu bral dech, protože někdy je dobré mít pocit, že za vás bojuje něco jiného.
Tím, jak se Stano cítil poslední dny, tím se už nezabýval. Věděl, že ho nemoc přemůže dřív nebo později. Přesto jeho poslední myšlenky nebyly nijak zásadní. Nebyly ani hrdinské. Byly obyčejné a tím děsivé. Věděl jen, že život mu dal něco, o co už přišel. A že to není dar, ale návrat. Návraty bolí víc než ztráty, protože člověku připomenou, že to kdysi držel v ruce.