XII Našla jsem ty dopisy

Gloria seděla u stolu v kuchyni, před sebou na stole otevřený dopis. Seděla s rukama založenýma pod bradou a dívala se skrz záclonu ven, jako by tam, za tím jemným vzorem, někde v dálce stála odpověď.

Ani se neotočila, když Stano vstoupil do místnosti. Bylo ticho. Na stěně tikaly hodiny a ten tikot byl najednou hlasitější než obvykle, jako kdyby si dům záměrně připomínal, že čas jde dál i tehdy, když se uvnitř všechno zasekne.

Gloria pátrala očima někde v dáli. Měla chvíli pocit, že to nevydrží a začne plakat, a pak se v ní cosi zatvrdilo. Seděla opět přísně a ze vzteku se ani neotočila. Ať si tam stojí ve dveřích. Ať si klidně myslí, že má právo na vysvětlení. Stano necítil, že by měl říct něco na pozdrav. Věděl, jen co vkročil, že se něco děje. Cítil to jako tlak v žaludku, jako horko v zátylku.

A napjatě čekal, než Vila Prepotentan opět promluví. Tady nic nezačíná „dobrý den“. Tady se začíná ranou.

„Našla jsem ty dopisy,“ pronesla do úplného ticha po chvíli.

Stano zahlédl na stole dopis adresovaný jemu. Papír byl starý, okraje měkce ohmatané. Písmo, které poznal dřív, než stihl přečíst jediné slovo.

Bylo mu to nanejvýš nepříjemné. Ne nepříjemné jako ostuda před cizími. Nepříjemné jako když vám někdo sáhne do místa, které jste si chránili i před sebou.

„Myslíš si, že o tom nikdo neví? Bože, ta ostuda!“

Kutálela se z ní pyšná slova. Ostuda. To slovo měla Gloria ráda, protože dělá z člověka provinilce, aniž by musela říct, co ji doopravdy bolí. Ostuda se dá říkat nahlas, ale žárlivost a strach se říkají hůř.

„Nemáš k tomu co říct?“

Dívala se stále oknem ven. Neviděla, ale cítila, že Stano pláče. Ne hystericky, jen tak, jak se slzy spustí samy, když se člověku rozepne něco v hrudi. Slzy se mu kutálely od očí a on stál chvíli bez pohybu, jako by čekal, že mu tělo dovolí udělat další krok. Tiše se obrátil a šel do pokoje. Cítil, že kdyby promluvil, vypadlo by z něj něco, co už nikdy nevezme zpátky.

Gloria se otočila. To nechtěla. Nechtěla ho vidět odcházet takhle. Nechtěla, ale právě mu ublížila víc, než zamýšlela. Zvedla se od stolu a na něm zůstal ležet starý dopis od Zvonka. Jako by Zvonko hovořil.

Jeho zvonivý hlas se nesl Vilou Prepotentan a trýznil Glorii. Jak mohla být tak slepá. Jak mohla žít vedle toho a nevšimnout si. Nebo si všimla a jen to odsunula, protože se jí to nehodilo do obrazu rodiny.

V tom domě se věci odsunují snadno. Dají se strčit do šuplíku, pod koberec, za záclonu. Jenže dopisy se vracejí. Papír má dlouhou paměť.

Lili se převlékla. Vzala si na sebe tmavě zelené šaty s krajkou. Vešla do místnosti. Tmavá zelená jí šla k očím a krajka dělala dojem něčeho jemného, co se nesmí dotknout ničeho špinavého. Stano už seděl na gauči, cigaretu zapálenou, jako by tady byl odjakživa a čekal jen na povel. V jeho tváři bylo cosi vyhlazeného. Příliš klidného.

„Oh.“

Zaskočilo ji to. Seděl tam, připravený a nad věcí. Zrovna když si myslela, že ledy byly prolomeny. Jak jsem hloupá, pomyslela si a snažila se rychle zařídit podle situace. Nedala na sobě nic znát a pozdravila ho.

„Ahoj.“

„Jak se dnes cítíte?“ zeptal se Stano.

„Děkuji. Velmi dobře. Vy?“

„Tak abychom přešli k věci. Potřebuju udělat dvě nebo tři fotky tady, dvě nebo tři venku, a pak půjdu.“

„Pak půjdete?“ otázala se. „Kam půjdete?“

„Nemám celý den. Musím ještě něco zařídit.“

Cítila se pohoršená a dotčená. Bože, pomyslela si, nemá už snad nikdo úctu k tomu, kdo jsem? A pak zalitovala, že si s sebou nevzala Mary, která dávala vždycky pokyny novinářům, na co se ptát a vůbec.

Kde jsou ty časy, kdy bylo pro fotografa čest. Udělat si jednu nebo dvě fotografie. Kdyby tu byl alespoň Ethan.

„Měl bych ještě pár otázek. Můžete mi na ně odpovědět?“

Lili se na něj jen podívala, ale cítila se jak přiklepnutá kladívkem.

Ten jeho tón jí neodpouštěl, že existuje mimo jeho bolest. A přitom to byl jen pracovní tón. Jenže pracovní tón někdy bodá víc než křik.

„Jistě.“

Zapálila si cigaretu. Dým jí vyšel z úst přesně a rovně, jako by si ho odmítala nechávat v sobě.

„Prý jste v mládí brala drogy, je to pravda?“ zeptal se bez vytáček.

Lili si ho změřila dlouhým pohledem, jako by chtěla zjistit, co se za tou otázkou skrývá. Nic ale neviděla. Nic. Vůbec nic. Jen prázdno člověka, který se sám sobě ztratil.

„Ano?“ odpověděla s lehkým náznakem otázky.

Stano seděl naproti ní a měl dojem, že Gloria je s ním všude. V každém úhlu jeho pohledu. V každém odlesku v okenní tabuli. Vůbec nechápal, že se ptá na tyhle směšné otázky. Před chvílí mu v kuchyni někdo roztrhl svět, a teď tady tahá z cizí ženy staré historky. Cítil Glorii za svými zády, její přítomnost jako studený proud, který ho nutí mluvit tvrději, než by chtěl.

„Bylo to směšné,“ řekl potichu.

„Ano, velice jsem se pobavila. – Jenö!“

A dál se jím už nezabývala. Otočila se k oknu a vyhlížela na nebe.

Racci kroužili u pobřeží. Necítila se dotčená. Necítila se ani otrávená.

Jen už nechtěla trávit čas s nikým, kdo ji neobohacuje. Ať to chce nazývat kdokoliv, jakkoliv, pomyslela si. Ona si vždycky našla slova, aby si obhájila to, co právě udělala.

„Celý můj život, Jenö, celý můj život jsem byla poctivá sama k sobě. Nikomu se nemusím zpovídat.“

„Ano, madam,“ odvětil Jenö ze slušnosti.

Rozhlédla se po místnosti a zamířila k psacímu stolku.

„Napíšeme do redakce dopis.“

„Ano, madam.“

„To je to poslední, co pro sebe mohu ještě udělat do té doby, dokud jsem naživu,“ dodala tiše. A v tom tichu bylo něco, co se neříká ani v písních.

Jen se to odkašle a zapálí další cigareta.

Stano seděl v obývacím pokoji Vily Prepotentan a četl si dopis od Zvonka. Prsty mu po něm klouzaly opatrně, jako po kůži. Už zapomněl, jak byl Zvonko něžný v každém slovu, které psal. Jak do písmen ukládal doteky, co si nemohli dovolit venku. Jako by tu s ním byl a mluvil na něj. Měkký a poddajný a přece mužný. S takovým mužem by se nestyděl žít. Potkal hodně mužů ve svém životě, ale žádný už nebyl takový jako Zvonko. Ničím podobný, ničím jedinečný. Zvonko byl první jeho láskou.

Všichni další byli pouhou ozvěnou. A ozvěna nikdy nezahřeje.

Gloria byla už pryč. Odjela na šest měsíců se zámořskou lodí. Odlétla z domu jako pták, kterého někdo vyplašil holí, a přitom si myslela, že odlétá z vlastní vůle. Vila Prepotentan osiřela. Valerian s Vesnou byli stále na svatební cestě. Zůstal tu jen Stano. Samozřejmě, byla tam i Celestýna a Ruth, ale tím to končilo. Dům byl plný lidí a zároveň prázdný. A Stano, uprostřed toho, měl v ruce papír, který mu šeptal do dlaní, že někdy existovalo něco čistého, co se teď jmenuje ostuda.