🌸 Lednový dopis: Bez kompromisu 🌸
Ahoj, milí moji 🌸
dnes vám píšu v náladě, kdy člověk stojí jednou nohou v tichu a druhou v proudu. Jako bych si na chvíli sedl na obrubník vlastního života, nechal kolem sebe projet všechny ty „mělo by se“ a „už dávno“ a jen se podíval, co mi vlastně zůstává v rukou, když se přestanu tvářit, že musím být neustále k dispozici. Možná to znáte: někdy se nejvíc věcí děje přesně v okamžiku, kdy si dovolíte na chvíli nedělat nic na efekt.
Vyšel rozhovor na Kukátko.cz. A mně se u toho nechce dělat ramena, ale ani se nechci schovávat. Je to prostě dobrý pocit, když někdo přijde, otevře dveře do vašeho textu a nevtrhne dovnitř v botách od bláta. Renata Petříčková sáhla do textu z mého webu – a vytáhla z něj Praha, Podolí, tlak na výkon, tělo jako jazyk, heavy contemporary i Dvojzář. Ty věci nejsou dekorace, nejsou to „témata“, která se dají odložit na poličku. Jsou to místa, kde mi v životě něco začalo dávat smysl, a zároveň místa, kde mi to smysl občas zase bere. Děkuju jí za citlivost a za prostor pro sdílení mého příběhu, protože sdílení není exhibice, když je udělané poctivě. Sdílení je někdy prostě jediný způsob, jak zůstat živý a nezatvrdnout.
A pak je tu ještě jedna věc, která mi poslední dobou přináší klid do chaotičnosti dní: natočil jsem videa pro měsíc leden. Všechna jsou už teď ke zhlédnutí v členské sekci na YouTube, na Forendors v Tichém čtenáři, na OnlyFans i HeroHero. Jinak se budou postupně uvolňovat v průběhu měsíce – jako když se otevírají okna jedno po druhém, aby dovnitř šel vzduch, ale nebyl to průvan. Mám rád, když věci mohou dozrávat a nemusí hned vyběhnout ven v jedné vlně. A ano, je v tom i moje malá vzpoura proti tlaku na výkon: já nejsem stroj na obsah. Jsem člověk. A člověk někdy potřebuje tempo, které není pro algoritmus, ale pro duši.
Ať v tom máte jasno a těšili jste se na to správným směrem: tenhle měsíc se na YouTube potkáme s Deníkem spisovatele, formátem, který už znáte a který mi pořád dává smysl, protože je to takové poctivé „tady stojím a dívám se, co se ve mně děje“. Když spisovatel vykládá karty – první část je vždycky veřejná, ale ta druhá zůstává v členské sekci, protože tam už nejdu po povrchu, tam už se jde do hloubky a někdy i do věcí, které se nedají říct jednou větou do větru. Členská sekce je za 14,90 a jestli vás baví, když se věci rozplétají pomalu a poctivě, je to přesně ten typ prostoru. Předčítání z knihy zvolnilo – už to nejsou střípky každý den, ale jeden střípek týdně, aby to mělo dech a nebylo to jen „aby něco bylo“. A místo té každodennosti zařazuju dvě novinky, které mě baví skoro stejně: Kodex pentalogie, což je hlubší vhled do procesu psaní, a Atlas něžných tváří, kde rozebírám víc jednotlivé postavy románu Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Je to pro mě návrat k tomu, proč to celé dělám: ne jen vydávat, ale rozumět tomu, co jsem stvořil – a nechat vás být u toho.
S tím souvisí i další věc, která pro mě není drobností, i když to jako drobnost může vypadat: přišlo mi správné mít první týden v měsíci on-line volno. Ne že bych se vám ztratil nebo se urazil na svět. Je to jen obyčejná logistika života, která mi zachraňuje hlavu i srdce. První týden točím a stříhám, druhý týden se pak děje zveřejňování, sdílení, komunikace. Když se snažím být pořád dostupný, jsem nakonec paradoxně nejmíň přítomný. Tělo sice sedí u počítače, ale uvnitř se mi rozpadá soustředění na drobné třísky – a z třísek se nestaví nic, co by uneslo váhu. Tenhle rytmus není disciplína pro disciplínu. Je to ohleduplnost. Vůči práci i vůči sobě. A vlastně i vůči vám, protože co je horší než autor, který odpovídá rychle, ale už dávno neví, co vlastně říká?
A teď k něčemu, co mě v posledních dnech dojalo tak, že jsem si to musel několikrát přečíst, jako když si člověk přikládá ruce na hrnek a teprve podle tepla uvěří, že se to děje. Přišly mi dopisy od vás. Některé krátké, jiné delší, ale všechny mají společné jedno: nezůstávají na povrchu. Někdo mi napsal, že vlastně nečte, že mu čtení „zabila“ škola a čtenářské deníky – a přesto ho recenze tak nakopla, že má chuť se do mé knihy pustit, protože se najednou nebojí. A tohle je pro mě strašně silná věc. Že někdy nejsou důležité jen naše věty, ale i to, že se stanou malým mostem přes cizí strach. Ne přes nějaký dramatický, filmový strach, ale přes ten tichý, každodenní: „Zase to nezvládnu“, „Zase budu hloupý“, „Zase u toho nevydržím“. A že kniha může být pro někoho první bezpečné místo po letech, kdy se člověk sám sobě vyhýbal.
Jiná čtenářka dál napsala vánoční přání. Mezi řádky jsem cítil něco, co se nedá vyžebrat ani vyrobit: upřímnost, která není z povinnosti. Děkovala mi za otevřenost a za práci, psala o tom, že z toho čerpá, že ji to ovlivnilo, že se to nějak otisklo do jejího života. Když čtu takové věty, vždycky mě na okamžik napadne, jestli je to vůbec možné – že moje pochybnosti, moje nesrovnané vnitřní počasí, moje snaha něco přesně pojmenovat, se u někoho promění v pocit „nejsem na to sám“. A pak se mi v hlavě ozve tichá otázka, skoro filozofická: není tohle nakonec jediný smysl tvorby? Ne dokonalost. Ne výkon. Ale spojení.
A pak byl jeden dopis, který byl… těžký. Ta samá čtenářka reagovala na můj email a psala, že se jí to četlo přes slzy, že to pro ni bylo drsné, že měla pocit, že je toho moc. A já to beru vážně – ne proto, že bych se chtěl omlouvat za vlastní hlas, ale proto, že mi záleží na tom, co to ve vás dělá. Jenže tady je moje vnitřní pravda, bez rukaviček: já píšu bez kompromisu. Ne ze vzdoru, ne proto, abych byl „tvrdý“, ale protože vím, že poloviční pravda je často jen hezky zabalené ticho. Chápu přetížení, chápu emoce, chápu i to, že někdy člověk potřebuje zavřít obrazovku a říct: dneska ne. To je péče o sebe. Ale já se nehodlám měnit v někoho, kdo každou větu uhlazuje tak dlouho, až po ní nic nezůstane. Moje psaní občas otevírá srdce a vědomí tam, kde je potřeba. A ano – někdy to bolí. Protože když se něco opravdu otevírá, není to vždycky příjemné. Někdy je to jako když se po dlouhé době nadechnete do místa, které bylo stažené. To stažení se musí nejdřív ukázat.
Možná je zvláštní to říct nahlas, ale já si někdy myslím, že právě ti, kdo to vnímají jako „moc“, jsou často nejblíž tomu, co se v nich chce pohnout. Ne protože bych chtěl někoho lámat. Ale protože vím, jak funguje naše obrana: někdy nejvíc křičí přesně v momentě, kdy se někde uvnitř objevila trhlina světla. A zároveň se nechci omezovat škatulkami čtenářů, nechci psát jen pro „žánrově kompatibilní“ lidi. Nechci si předem představit ideální publikum a podle něj si oříznout vlastní jazyk. Píšu tak, jak to je. A vy si můžete vzít, co unesete. Můžete číst pomalu. Můžete knihu odložit. Můžete se vrátit za týden. To není selhání, to je rytmus. A já vám ten rytmus nechávám, protože nechci mít kolem sebe poslušné čtenáře. Chci živé lidi.
A ještě jedna praktická věc, aby mezi námi nevzniklo to trapné ticho plné domněnek. Pokud emaily utichnou, je to tím, že mi doběhlo předplatné služby. Znovu ji aktivuji, jakmile budu mít korunky a začnu opět psát. Nehraju z toho melodrama, jen říkám věci tak, jak jsou. Dopisy budu v mezičase uveřejňovat na webu se zpožděním – a tak to bude i teď. Možná to bude pomalejší, ale pomalost není zločin. Někdy je to jediný způsob, jak něco udělat doopravdy.
Když si to všechno poskládám – rozhovor, videa, můj měsíční rytmus, vaše dopisy, i ta technická pauza – vychází mi z toho jeden obraz: stojím u řeky a učím se neházet do vody každou vteřinu kámen jen proto, aby to „nějak vypadalo“. Někdy je největší odvaha nechat hladinu chvíli klidnou a vydržet ten moment, kdy nic nehučí. A v tom tichu se pak ukáže, co je skutečné: že tu jste. Že čtete. Že píšete. Že se občas dojmete, občas naštvete, občas se zastavíte a jen dýcháte. A že mezi námi existuje prostor, kde se dá mluvit o tlaku na výkon a přitom neztratit něhu. O těle jako jazyku a přitom neztratit hlavu. O Praze a Podolí a přitom neztratit vlastní vnitřní adresu.
Děkuju vám, že v tom se mnou jste. Ne jako publikum. Jako lidé.